Čeští ortopedi jsou mistři improvizace

Absolvoval spousty stáží po celém světě, je průkopníkem tzv. Pacientské cesty, která mobilizuje pacienty po totální endoprotéze už čtyři hodiny po operaci, absolutně věří v týmovou práci, a když vezme do ruky křišťálovou kouli, vidí dalekou budoucnost léčby artrózy bez skalpelu v ruce. „Hlavní přednost českého ortopeda je v tom, že v okamžiku, kdy jeho kolegové ze západu začínají na sále panikařit, on začíná racionálně improvizovat,“ říká primář ortopedického oddělení nemocnice v Šumperku Ján Debre.

Pane primáři, jak se na ortopedii v Šumperku vyrovnáváte se čtvrtou vlnou covidu?

Jako všude jinde i u nás dost komplikovaně. Něco mezi čtvrtinou a polovinou personálu jsme museli uvolnit právě na boj s koronavirem. Operativu velkých kloubů se nám ovšem podařilo udržet, což považuji za velkou výhru. Naštěstí jsme naskočili do projektu Pacientské cesty.

Proč naštěstí?

Protože nemusíme pacienty na 24, respektive 48 hodin, umísťovat na JIP, jak bylo vždy zvykem. Není tam místo. My už umíme pacienty mobilizovat pár hodin po operaci a JIPku nepotřebujeme. Operaci několika set pacientů jsme nemuseli odložit tak, jak se to děje jinde. Pacientská cesta je rozsáhlý projekt, který u pacienta s totální endoprotézou trvá včetně pacientské akademie dva měsíce a zkracuje hospitalizaci i jen na pět dní.

Kolik pacientů už touto cestou prošlo?

Kompletní Pacientskou cestou od A do Z prošlo kolem čtyřiceti pacientů a výsledky jsou skvělé. Ale celkově už jich vlastně máme kolem čtyř set, protože po medicínské stránce aplikujeme Pacientskou cestu už celý rok 2021. Aktuálně je v procesu Pacientské cesty zhruba stovka pacientů. Jedním z hlavních pilířů je způsob anestezie.

Jak se její výsledky jeví v čase?

Epidurální anestezie a pak lokální infiltrační anestezie podávaná přímo do rány je neměnný základ. Co se vyvíjí, je způsob podání anestetika v průběhů dalších 48 hodin. Zatím jsme použili zhruba 50 elastomerových pump. Riziko infekce se nám ale zdálo kvůli katétru příliš velké. Nyní se snažíme průběžnou anestezii řešit pomocí PCA pumpy (patient controlled analgesia), která anestetika nepodává přímo do rány, ale do krevního řečiště. Sám pacient si její intenzitu může regulovat podle toho, jakou cítí bolest.

Takže se podílíte i na vývoji?

Koncept a princip je pořád stejný, ale detaily se vyvíjejí. Takže ano, jak sbíráme zkušenosti, pomáháme tu cestu i sami vyvíjet.

S trochou sarkasmu se dá tedy říct, že se covid a Pacientská cesta potkaly v tu nejsprávnější chvíli. Co ale covid mimo všech známých věcí přinesl negativního?

Zdá se, že přibylo bolestivých stavů v kloubech po covidu. V Česku ani ve světě nejsou v tuto chvíli dostupná žádná tvrdá data, ale pokud mluvím s kolegy, jeto jasné. Covid napadá imunitní systém, a ten sekundárně působí na klouby. Velmi těžko se to detekuje a velmi těžko léčí. Long covid ale budou určitě řešit v příštích letech i ortopedi.

A dal nám něco pozitivního?

I když se to nezdá, lidé se semkli. Zdravotníci určitě. U nás na oddělení a v nemocnici je to extrémně vidět. Lidé se navzájem podporují, pomáhají si, sdílí spolu to dobré i zlé. Ano, společnost je rozdělená, ale paradoxně jsou si lidé blíž.

Když mluvíte o týmovosti, jak důležitá podle vás na operačním sále je?

Zcela klíčová. V operačním týmu musí fungovat chemie. Na vlastní oči jsem viděl operaci v Německu, kde ta sehranost byla na úrovni mechaniků F1. To byl koncert. Lékař, instrumentářka, pacient, anesteziolog a perioperační sestra byli na jedné vlně a výměnu kyčle zvládli za 15 minut.

To hlavní je, že se jako lékař mohu svobodně bez ohledu na cenu rozhodnout, co je pro pacienta nejlepší.

Jak dlouho operujete totální endoprotézu vy?

Operační sál není závodní dráha, takže čas není klíčový. Ale samozřejmě když to odsýpá a klape, je to plus. Já mám štěstí, že náš tým má stejný brainset a je opravdu skvělý. Dokážeme už za jeden operační den vyměnit až šest velkých kloubů.

Je v efektivitě operativy budoucnost?

Každý region je specifický a nelze to násilím roubovat. V USA se už stává, že výměna kloubů je jednodenní operativa. Pro nás to není cíl, ale čím budeme efektivnější, tím více pacientů uspokojíme. A to už cíl je. Pokud zkrátka chceme obsloužit více pacientů, jediná cesta je částečně zkrátit pobyt v nemocnici.

Kam a jak rychle se posouvají materiály?

Průměrný člověk udělá ročně šest milionů kroků, takže ať už v kolenech, nebo v kyčlích jsou kluzné plochy extrémně namáhány. A máme stále mladší pacienty, kterým chceme dávat do těla něco, co vydrží alespoň deset let. Ruku v ruce s tím jde, nebo spíš bych řekl letí i materiálový progres. Nejen v rámci ortopedické industrie a metalurgie, ale prakticky ve všech medicínských oborech se dnes do pacientů implantují neferomagnetické materiály, máme náhradu lidské kosti z titanu a tantalu, jsme schopni velké kostní defekty řešit nejen dárcovstvím, ale už i umělými prostorovými sítěmi. Ortopedi si díky tomu troufají na stále rozsáhlejší výkony. To hlavní je, že se jako lékař mohu svobodně bez ohledu na cenu rozhodnout, co je pro pacienta nejlepší.

Co navigovaná operativa třeba přístrojem Orthopilot. Umíte si vlastně bez toho ortopedii velkých kloubů představit?

Orthopilot je skvělý pomocník. Používáme ho prakticky na všechny výměny kolen a také při narovnávání os kloubů. Neustále se zlepšuje. Čas od času jsem ale rád, když mohu týmu říct, že ho necháme čekat v koutě, protože ortoped se nesmí přestat umět spoléhat sám na sebe.

Trocha futurologie. Kam míří ortopedie v blízké budoucnosti?

Určitě je to v efektivnějších výkonech, abychom dokázali uspokojit více pacientů. Takže Pacientská cesta je rozhodně správný směr, kterým se teď půjde hodně dlouho. Takový mezistupeň do daleké budoucnosti pak mohou být třeba artificiální náhrady lidské chrupavky třeba z kolagenových sítí.

A další desetiletí?

Jako ortoped to říkám nerad, ale zdá se, že budeme schopni díky genovému inženýrství řešit velké klouby bez operací. Podle mě bude reálné „přeprogramovat“ lidské tělo tak, že artróza nevznikne, a když vznikne, tak ji budeme umět v rámci reparačních pochodů zvrátit. Ortopedie budoucnosti už nebude tak krvavá jako nyní.

Kam byste zařadil českou ortopedii v celosvětovém kontextu?

Téměř na špičku. Máme možnost používat nejmodernější technologie, máme dobré lékaře a umíme improvizovat. To je typicky česká vlastnost, které si na nás světová ortopedie cení a kterou řada ortopedických škol prostě nemá ve své DNA. V Česku je to dané tím, že za socialismu tady byli dobří lékaři, chytří inženýři, ale implantáty a nástroje chyběly. Takže se špičková operativa dělala tak trochu na koleně, ale díky tomu si čeští lékaři umějí poradit i v situacích, kdy jejich západní kolegové začínají panikařit. Je tam možná vidět také kus českého kutilství.

A v čem máme mezery?

Zapracovat se musí na systému vzdělávání. Tam zase oproti západu pokulháváme. Dřív měli lékaři třístupňový systém atestace v rámci specializace, měli více času a prostoru získat zkušenosti. Na mladé lékaře na velkých pracovištích nyní není čas, vzdělávání se mi zdá chaotické a lékaři se v něm ztrácejí. A nejen česká ortopedie umírá na papíry, takže je potřeba zdravotníkům zásadně snížit byrokratickou zátěž.