Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Ortopedie jako řemeslo v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem

27. Červen 2022

Ortopedie jako řemeslo v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem

Počet endoprotéz velkých kloubů se v populaci zvyšuje. Aby pacienti mohli dostávat tu nejlepší péči, je zapotřebí sehraného týmu. Z pozice operatéra nám o výzvách současné endoprotetiky povyprávěl Tomáš Novotný, přednosta Ortopedické kliniky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Abychom ale získali představu o práci celého týmu, popovídali jsme si o náročném souběhu organizační i vysoce odborné práce s vrchní sestrou téže kliniky Dagmar Mandovcovou.

Operatérovy výzvy z pohledu MUDr. Tomáše Novotného, Ph.D. 

 

V jednom z odborných časopisů jste nedávno předpovídal, že by se počet endoprotéz velkých kloubů měl v příštím desetiletí zvýšit až o stovky procent. Jak tomu máme rozumět?

V první řadě bych podotkl, že všechny tyto odhady jsou samozřejmě postaveny na vodě. Ale v případě, že zachováme stejný postup řešení pokročilé artrózy, je to velmi pravděpodobné. Souvisí to s vyšším věkem dožití a rostoucí průměrnou váhou.
 

V tom článku jste také zmiňoval, že se bude jednat jak o nové implantace, tak o opravy již nesloužících implantovaných kloubů. Pochopila jsem to správně?

Životnost endoprotéz se podle typu endoprotézy a chování pacienta pohybuje mezi deseti a dvaceti lety. Pokud se zvyšuje počet primoimplantací, samozřejmě musíme počítat i se zvýšením počtu reimplantací. Druhým faktorem je, že každý medicínský výkon s sebou přináší určité procento komplikací. Se zvyšujícím se počtem implantací endoprotézy se tedy budou zvyšovat i absolutní čísla komplikací.

 

Který kloub je nejsložitější nahradit?

Je to závislé na zemi. V našich podmínkách byly vždy nejčastější artrózy kyčelních kloubů, protože je zde častější dysplazie kyčelního kloubu. A co člověk dělá nejčastěji, to mu přijde snazší. Klíčové jsou tedy schopnosti operatéra, jeho ruce, které musí být na práci zvyklé.

 

Jaké operace jsou pro vás tedy náročnější?

Výzvou, kterou mám ale rád, jsou revizní výkony. Je to věc, kterou si nenacvičíte a při níž se vždy můžete setkat s něčím novým. Jsou reimplantace, kde stačí udělat malý zásah, pak máme ale i spousty pacientů, kteří mají endoprotézu dvacet nebo třicet let, nechodí pravidelně k lékaři a endoprotéza se jim dokáže rozbít opravdu intenzivně. Dokáže se rozbít i tak, že může zdestruovat všechny kosti kolem sebe.

 

Přijde mi, že je ortopedie atraktivní obor, kam se lékaři často hlásí, je to tak?

Doba, kdy před nemocnicí na kraji města stály fronty mediků, kteří chtěli pracovat na ortopedii, je už dnes spíše pryč. Dokladem může být třeba to, že i na nejšpičkovějších pracovištích mají volná místa.
Je to dané tím, že přichází nová generace lékařů, která má už trochu jiné nastavení životních potřeb a cílů. A vůbec si nemyslím, že je to špatně.
Když jsme po studiu medicíny nastupovali my, měli jsme i deset služeb měsíčně. A mému kolegovi na chirurgii třeba teď nastoupil lékař, který mu řekl, že si takto svůj život nepředstavuje, že chce mít osobní život a bude sloužit tři služby měsíčně. To bude mít jistě dopad na saturaci zdravotnictví a lékařů bude potřeba více. 

 

Je otázka, jestli bychom si neměli přiznat, že lidé už chtějí žít trošku jinak. Pak by zájem o zdravotnické obory mohl být jak z pohledu sester, tak lékařů zase vyšší.

Ačkoliv se věnuji i vědecké práci, myslím si, že ortopedie je dominantně řemeslo. A abyste uměla řemeslo dobře, musíte ho prostě dělat.

 

Je potřeba mít rutinu.

Vychází z toho např. systém vzdělávání ve Spojených státech, který je podle mého názoru nejlepší na světě. Snažím se ho trochu kopírovat i u nás.

 

V čem tento systém spočívá? Jedna věc je tedy ta intenzita…

Jedna věc je intenzita, pak jasně definované kompetence lékaře a zároveň naši lékaři musí všichni učit, dělat vědu. A končí to tím nejabsurdnějším momentem, kterému se vždycky směje moje manželka, a to je náš každotýdenní seminář. Začíná v pátek ve 14.30, což je určitá známka psychopatického šéfa, že se nesmí jet na víkend, ale musí se být v práci na semináři.
Když jsem byl v Americe, pracoval jsem u profesora Dormanse, což byla v té době největší kapacita v oboru. Ten se zase vyžíval v ranních seminářích. Američani většinou pracují od devíti, ale on zahajoval semináře v šest, kdy v Americe nepracuje nikdo, je prostě zavřeno. Tímto intenzivním způsobem systém po šesti letech vyprodukuje lékaře, který je připravený na většinu věcí, se kterými se může setkat…

 

Jako velký pokrok v endoprotetice vnímám počítačovou navigaci. Co všechno dokáže?

Počítačová navigace umí optimalizovat předoperační plánování. Standardně si operatér vezme rentgenový snímek a řekne si, že by ze své zkušenosti udělal to a to. Navigovaná endoprotetika je další hlas, respektive názor, který vám pomůže vaši myšlenku implementovat. Díky různým čidlům a senzorům už jsme dospěli do stadia, kdy s přístrojem konzultujeme, jak můžeme pokračovat.
Ze začátku jsem k tomu byl skeptický, ale teď musím říci, že si navigaci rád vezmu zejména na specifické těžké případy. Vím, že mi pomůže například vybalancovat koleno tak, aby opravdu dobře fungovalo. Většinou musím uznat, že i když jsem s navigací občas nesouhlasil, nakonec měla pravdu.

 

Jaká výzva je pro českou endoprotetiku největší?

Rozhodně implantovat endoprotézu všem, kteří o ni mají zájem. 

 

 

O poslání zdravotní sestry s Bc. Dagmar Mandovcovou 

 

Proč jste se rozhodla pracovat ve zdravotnictví? Přemýšlela jste o tom již v dětství?

Byla jsem asi od šesti let členkou Červeného kříže. Jezdili jsme na tábory, na soustředění, měli jsme soutěže v ošetřování, ve smyslu laického ošetřování raněných. A to mě moc bavilo. Když jsem prošla základní školou, rozhodla jsem se zkrátka jít na zdravotní školu, která byla v naší oblasti v podstatě prestižní.

 

Nyní pracujete jako vrchní sestra. Co všechno tato práce obnáší?

Vedu nelékařský zdravotní personál. Komunikuji s přednostou kliniky a optimalizujeme kroky, které by měly na oddělení probíhat. Někdy si připadám i jako zedník a dělník, je potřeba objednávat materiál a vše kontrolovat… Je to všehochuť. Vlastní práce zdravotní sestry je minimum, jsem spíš manažerkou.

 

Kromě vrchní sestry jste také staniční sestrou na operačních sálech. Jaké to je? Je snem každé sestry pracovat na sále?

To si úplně nemyslím. Sen to může být, ale málokterá sestra se na sále najde. Mnohým schází komunikace s pacienty, protože ta tam úplně odpadá. Máme na sále svůj svět, komunikujeme mezi sebou a s lékaři. Práci na sále si oblíbí spíše ti, kterým vyhovuje odborný styl práce. A také musí být technicky zruční.

 

Jak víte, co máte na operaci připravit? Jaké nástroje nebo ve vašem případě implantáty? Existuje před operací jejich seznam?

Seznam neexistuje, ale je to dané operačním programem, kde je přesně specifikované, který implantát budeme používat. A na každý typ operace máme vlastní síta, kde jsou specifické nástroje.

 

Jaký je na sále vztah mezi sestrou a lékařem?

Na sále je vztah mezi lékaři a sestrami trochu jiný než na oddělení. Jsme v podstatě na jedné úrovni. Fungujeme mnohem více jako partneři. Jeden bez druhého nemůžeme nic. Lékaři se na nás spoléhají. Ne že bychom věděly více, ale někdy jsme schopny zareagovat dříve.

 

Jaké jsou klíčové dovednosti sálové sestry?

Každý typ sálu je specifický. Ale pro ortopedický sál by měla být sestra technicky a manuálně zručná, měla by mít představivost. Samozřejmě by měla mít znalosti o průběhu operace, aby byla schopná zareagovat pomalu ještě dříve, než lékař pro něco natáhne ruku. A měla by být odolná vůči stresu.

 

Jak to děláte, abyste si nenosila stres z práce domů?

Je to těžké, trvalo mi nejméně deset let, než jsem se to alespoň trochu naučila. Pomohlo mi oddělit si pracovní a domácí klíče. Zamknu za sebou, klíče dám do jiné kapsy a spolu s nimi to zavírám i v hlavě. A snažím se mít nějakou kompenzaci po práci, něco, na co se můžu těšit. I kdyby to byla jenom procházka, obyčejný nákup nebo chvilka, kdy si sednu. Velký relax je pro mě práce s dětmi. Pomáhám své dceři, která trénuje děti v tanečním kroužku.

 

Ještě bych se krátce vrátila k práci na sále. Jaké pozorujete změny v porovnání s dobou, kdy jste začínala?

Na sále pracuji od roku 1994, takže těch změn mohu vidět opravdu hodně. Výrazné je usnadnění práce díky jednorázovým pomůckám a připraveným sítům. Máme jednorázové šití, takže nemusíme stříhat. Velice nám to usnadnilo práci, i když přibyla administrativa. Na druhou stranu se díky administrativě zvýšila bezpečnost jak pacienta, tak personálu. 

 

V poslední době se hodně mluví o takzvané pacientské cestě. Jakým způsobem se do ní zapojujete vy?

Máme informační brožurky pro pacienty, které je provádějí celým pobytem v nemocnici. A v blízké budoucnosti začneme s takzvanou pacientskou akademií, v jejímž rámci budou pacienti měsíc před výkonem sezváni, poučeni a budou se moci zeptat na všechny otázky, které je napadnou ohledně pobytu v nemocnici, operace a přípravy na ni.

 

Co vás přimělo se do pacientské cesty zapojit? Malá informovanost pacientů, nebo i něco dalšího?

Určitě malá informovanost pacientů a pak také zavádění nových předoperačních postupů, jako je třeba dekolonizace. 

 

S jakou ochotou se pacienti do své vlastní léčby zapojují?

Jsou ochotní, ale musíme jim to dobře vysvětlit. Je třeba je poučit, že si doma před operací musí ošetřit kůži, nos, vypláchnout ústa, a hlavně musí pochopit, proč to dělají. 

 

Co byste vzkázala studentkám, které se rozhodují, zda půjdou pracovat do zdravotnictví?

Je to krásná práce s lidmi, ale samozřejmě těžká. Když jsem nastupovala na zdravotní školu, bylo dané, že být zdravotní sestrou je zkrátka poslání. Ve mně to přetrvává i nadále.

 

Oba rozhovory si poslechněte v podcastu Medicína. Podcast je také dostupný na platformách SpotifyGoogle Podcasts a Apple Podcasts.

 

Ing. Lucie Kocourková
tisková mluvčí Skupiny B. Braun
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Do neurochirurgie stále rychleji pronikají digitální technologie. Mozek je možné už dva roky operovat digitálním mikroskopem AEOS s 3D rozlišením.

26.06.2022

Metabolická jednotka intenzivní péče I. interní kliniky FN Plzeň zajišťuje nejvyšší stupeň intenzivní péče všem skupinám kriticky nemocných dospělých pacientů s výjimkou polytraumat.

20.06.2022

Euforii z běžeckého výkonu může velmi rychle vystřídat úplné vyčerpání, dezorientace, ztráta vědomí nebo i srdeční zástava. Sezona českých hobby, výkonnostních a vrcholových běžců je v plném proudu.

14.06.2022