Vaše rodinné kořeny jsou pevně spjaté s medicínou. Váš tatínek byl lékař a maminka zdravotní sestra. Je to jeden z důvodů, proč jste šel studovat medicínu? Proč právě ortopedii?
Asi ano. Navíc jsem hrával kopanou a utrpěl řadu úrazů, takže to mne asi též ovlivnilo. Ono to moje směřování k ortopedii vznikalo postupně na základě řady podnětů, ale když jsem se zapisoval na medicínu, už jsem věděl, že nechci dělat nic jiného než ortopedii. To se mi podařilo.
Ortopedi i chirurgové bývají manuálně nadaní, byl jste už jako dítě zručný?
Myslím si, že ano. Od malička jsem si vyráběl různé věci ze dřeva, později jsem zcela propadl stavebnici Merkur. To byla pro ortopedii dokonalá průprava.
Říká se, že ortopedie je práce pro drsného chlapa. Je to tak?
Neřekl bych, určitě ne pro drsného. K pacientům se musíte chovat s empatií a porozuměním. Ortopedii dnes dělá velmi úspěšně řada lékařek, například chirurgii ruky či nohy nebo dětskou ortopedii.
Profesi lékaře se věnujete od roku 1980, což je krásných 39 let. Zároveň teď máme výročí třiceti let od sametové revoluce, ode Dne boje za svobodu a demokracii. Ovlivnila vás následná změna režimu a posunula vás nějak profesně dál?
Listopadová revoluce znamenala zásadní přelom v možnosti vycestovat za poznáním na přední světová pracoviště či kongresy, v dostupnosti přístrojů, nástrojů a implantátů. Výrazně se zlepšila dostupnost literatury atd. Ale aby nevznikla představa, že předtím tady bylo úplné barbaricum. I před rokem 1989 bylo možné na sobě pracovat, vzdělávat se, jen to bylo mnohem obtížnější. Nedostatek nástrojů a implantátů jsme nahrazovali zručností a kreativitou. Obojí se hodí dodnes.
Mohl jste tehdy při studiích vycestovat na nějakou stáž do zahraničí?
Mohl, ale pouze směrem na východ. Na západ to šlo maximálně do Německé demokratické republiky. Možnost cestovat během studií, to je asi to jediné, co dnešní generaci doopravdy závidím.
Zaměřujete se na traumatologii a ortopedii, což s sebou často přináší náročné a vypjaté situace při rozhovorech s pacientem a jeho rodinou. Jak probíhala tato komunikace za komunismu v porovnání s dnešní dobou?
No, takto bych to neviděl. Pokud jste profesionál, měl byste i vypjaté situace zvládat s nadhledem. Samozřejmě jiná je situace u akutních úrazů, jiná u plánovaných operací. U úrazů, kdy se pacientovi doslova během několika chvil otočí svět, je třeba ho psychicky zklidnit, vysvětlit mu, co se stalo, co bude následovat. Představte si, že máte zlomeninu stehenní kosti, v nemocnici vás přijmou, nikdo vám nic nevysvětlí, střídají se kolem vás lidé, někam vás vezou, pak čekáte na rentgen, na příchod lékaře, na operaci, o které nic nevíte, atd. Úplně jinak budete reagovat, když vám lékař hned na začátku řekne, co se vám stalo, že je to sice závažné poranění, ale že se dá vyléčit, že nyní pojedete na rentgen, pak na oddělení, kde bude provedeno předoperační vyšetření, kdy asi proběhne operace atd. Vím, o čem mluvím...
Při operaci s profesorem Zwippem
Stal se vám nějaký úraz?
V osmnácti letech jsem utrpěl úraz kolenního kloubu. Nikdo se se mnou v nemocnici nebavil, dostal jsem sádru a poslali mne domů. Tehdy jsem si myslel, že už pořádně nebudu chodit a s kopanou jsem skončil. Teprve náš rodinný známý MUDr. Borek z Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN), ošetřující lékař mé matky, mi vše v klidu vysvětlil, a pro psychiku osmnáctiletého kluka to znamenalo zásadní obrat. Když se mi po dvou letech poranění obnovilo, byl jsem zcela klidný. Věděl jsem, co mne čeká, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by operace mohla špatně dopadnout a za šest týdnů jsem zase stál v brance. Na základě této zkušenosti říkám, že každý lékař by měl alespoň jednou za život vidět svět z nemocniční postele. Na druhou stranu, řada pacientů je dnes mnohem agresivnějších a mají představu, že mají nárok na vše a mohou si dělat, co chtějí. Přál bych jim zažít veřejné zdravotnictví například ve Velké Británii. To by se nestačili divit.
Dá se říci, že je dnešní medicína svobodnější?
Pokud svobodou myslíte možnosti, tak ano. Jinak moc ne. Před revolucí strana a vláda mluvily do medicíny především z hlediska kádrového, ale ne příliš do její náplně, ta se příliš ideologizovat nedala. Dnes máme mnohem více administrativy, různých nařízení, ekonomických tlaků, stížností atd.
Když už se bavíme o historii, dočetla jsem se o vás, že jste mimo jiné i vášnivým historikem a podílel jste se při příležitosti 700. výročí Karla IV. na překladu knihy zabývající se antropologicko-lékařským výzkumem jeho ostatků. Co bylo na této studii nejzajímavější?
Byl to překlad původní publikace prof. Vlčka, který ostatky Karla IV. zkoumal, do angličtiny. Pan profesor popsal výsledky svého výzkumu skeletu Otce vlasti velmi detailně, ale všechny jeho knihy vyšly pouze v češtině. Považoval jsem to vzhledem k unikátnosti nálezů za velký problém. Karel IV. utrpěl řadu závažných poranění a onemocnění, která tohoto největšího Čecha zlidšťovala. Také si zasloužil obdiv za to, co vše překonal. A panu profesorovi jsem to tak trochu dlužil, neboť mi dal možnost se na výzkumu Karlových ostatků aspoň v malé míře podílet. Prof. Vlček zkoumal skelet nejen Karla IV., ale většiny představitelů vládnoucích dynastií Přemyslovců, Lucemburků, některých Habsburků a mnoha dalších významných osobností našich dějin (Jan Žižka, Jan Nepomucký, Albrecht z Valdštejna, sv. Vojtěch, Jiří z Poděbrad). To je ze světového hlediska naprosto unikátní, žádný jiný národ nemá své dějiny takto zpracované.
Vraťme se zpět k ortopedii a traumatologii. Co by o nich měl vědět laik?
To, co ho zajímá. Internet je bezedný zdroj. Mnozí pacienti si však myslí, že když si vše přečtou, všemu pak rozumí a podle toho se často chovají.
Jak byste popsal svého typického pacienta?
Není typických pacientů. Jsou pouze některé typické diagnózy.
Zaměřujete se také na operace umělých kloubů. Když umělý kloub bude voperován například 64letému člověku, vydrží mu až do konce života?
Záleží na tom, jak dlouho bude pacient žít, jak byla operace provedena, jak se bude pacient ke svému novému kloubu chovat. Dnes se pohybuje životnost kloubních náhrad kyčle a kolena mezi patnácti až dvaceti lety. Je to ale velmi obecný údaj, který může být ovlivněn řadou faktorů.
Jak dlouho operace, například kyčelního kloubu, trvá?
To není tak podstatné. Řada operatérů se chlubí svými operačními časy. To je špatně. Standardní operace by měla mít svůj standardní čas. V podstatě se jedná o výrobní operaci s řadou kroků. Pokud má být provedena dobře, vyžaduje každý krok svůj čas. Samozřejmě záleží na podmínkách – zda je pacient obézní, jak složité jsou anatomické podmínky, na předchozích operacích, typu endoprotézy atd. Operace by neměla být zdlouhavá, ale ne odbytá na úkor spěchu.
Podle jakých charakteristik se určuje typ endoprotézy? Může si ji pacient zvolit sám?
Těch faktorů je více, jsou to například anatomické podmínky, věk pacienta, osobní zkušenosti operatéra, dlouhodobé výsledky uvažovaného typu kloubní náhrady. Je to tak trochu jako s auty. V současné době je u nás k dispozici řada kvalitních kloubních náhrad od různých firem, které se liší v některých drobných detailech. Pacienty především zajímá, jestli implantát bude cementovaný nebo necementovaný. Mají pocit, že ten cementovaný je horší, ale není to pravda. Je na operatérovi, aby zvolil optimální implantát. Totální náhrada není auto, to si každý vybírá sám.
Jaké novinky můžeme v oblasti kloubních implantátů očekávat?
V současnosti nevidím na obzoru žádnou zásadní inovaci, ale při dynamickém rozvoji vědy nikdy nevíte. Takzvané progresivní novinky jsou kontraproduktivní. O tom, zda je endoprotéza úspěšná, rozhodují její výsledky, to znamená životnost. Takže v současnosti můžete prohlásit za úspěšné ty endoprotézy, které byly na trh uvedeny před dvaceti až třiceti lety a dlouhodobě se osvědčily. V minulosti řada nových zaručeně revolučních endoprotéz po několika letech selhala.
Jak jsou na tom Češi s pohybovým aparátem? Staráme se o své klouby více než jiní?
Stejně jako ostatní. Nestaráme.
Dennodenně se v práci setkáváte s různě těžkými úrazy. Musí to být psychicky náročné jak pro vás, tak i pro pacienty. Přenášíte si tyto úrazy domů a například zakazujete dětem rychlou jízdu na lyžích či na motorce nebo v autě?
Nepřenáším.
Co vám běží hlavou u „běžné operace“ nebo když operujete pacienta, který měl například vážnou autonehodu či nehodu na motorce?
Je-li to po vážné nehodě, nebude to standardní operace. I u běžné operace je třeba se soustředit, příčinu úrazu obvykle při operaci neřešíte.
Když tyto úrazy a příběhy vidíte, ovlivňuje vás to i jako řidiče?
Ne. Jako řidič jsem zamlada býval dosti dynamický, tehdy byly také trochu jiné podmínky. Můj anděl strážný si v té době asi pěkně ošoupal křídla. Dnes už jsme rychle dojezdili. Svému staršímu synovi se proto snažím předat svoje řidičské zkušenosti, aby nedělal stejné hlouposti a chyby jako jeho otec.
Blíží se čas Vánoc, jak je budete trávit?
V poklidu s rodinou. Vždy je takto trávím.
Dodržujete nějaké vánoční zvyky a tradice?
Ano, jsou to tak trochu osobní rituály z dětství.
Dáváte si novoroční předsevzetí?
Nedávám.
Co byste popřál čtenářům do nového roku 2020?
Obvykle to bývá hodně zdraví, ale z hlediska naší profese je to poněkud kontraproduktivní, protože pokud by byli všichni zdraví, neměli bychom co dělat.
