Zdravotnictví potřebuje odvahu a plán

Medicína pod tlakem financí

Pane senátore, české zdravotnictví je často zmiňováno jako kvalitní. Dá se ale udržet při současném tempu výdajů?

Myslím, že české zdravotnictví má velký potenciál a je opravdu na velmi vysoké úrovni. Když se podíváme na kvalitu péče, organizaci systému a zanícení personálu – to všechno tu máme. Ale současně narážíme na to, že výdaje zdravotních pojišťoven rostou tempem, které není dlouhodobě udržitelné. Jen za posledních pět let se jejich výdaje téměř zdvojnásobily. To si žádá zásadní přehodnocení způsobu, jak peníze do systému přicházejí a jak se rozdělují.

Co navrhujete konkrétně?

Centrovou léčbu je potřeba dál rozvíjet a podporovat – ale nejen ve fakultních nemocnicích. I okresní nebo oblastní nemocnice mohou poskytovat špičkovou péči, pokud k tomu mají podmínky. Zásadní otázka je ale i spoluúčast pacientů. V některých oblastech, třeba ve stomatologii, už připlácení běžně funguje. Tady se často mluví o tzv. stomatologizaci zdravotní péče – tedy modelu, kdy si pacient hradí část výkonu nebo materiálu, který přesahuje standardní hrazenou péči. Myslím, že pacienti by měli mít možnost volby – například když jde o kvalitnější materiály, implantáty nebo třeba oční čočky. Ne celý výkon, ale rozumný doplatek.

Můžete uvést konkrétní příklady?

Ano, existují určité materiály a léčebné postupy, které by se daly kombinovat – pacient by si pak nemusel platit celý výkon, ale jen jeho část. Typickým příkladem je lehká sádra, ale i operace dolních končetin, třeba křečových žil. Může jít i o doplatek za konkrétní pacientem zvolený kloub při výměně kyčle nebo kolene. To jsou legitimní možnosti, které dnes zákon umožňuje jen omezeně, a přitom by mohly systém odlehčit.

Měla by být spoluúčast plošnější?

Rozhodně bych nerozšiřoval spoluúčast typu zalistovacích poplatků u praktiků. Tudy podle mě cesta nevede. Ale možnost volby typu materiálu, techniky nebo zákroku je něco jiného. To není penalizace, ale nabídka pro ty, kdo chtějí vyšší standard.

A co motivace formou bonusů a malusů?

Jsem zastáncem vyváženého systému. Vedle doplatků bych zavedl i bonusy pro ty, kdo pečují o své zdraví – pravidelně chodí na prevence, sportují, očkují se. A zároveň bych se nebránil malusům pro ty, kdo své zdraví dlouhodobě zanedbávají. Není fér, aby na to dopláceli ti, kdo dělají maximum.

Podporujete očkování?

Jednoznačně. Jsem původně dětský lékař a očkování považuji za základ prevence. Očkuji se sám a podporuji očkování povinná i nepovinná. Je to součást odpovědnosti vůči sobě i společnosti.

A co možnost výběru operatéra za příplatek?

Tady jsem proti. Myslím, že v každém týmu je jasně určeno, kdo má operovat – podle zkušeností, rozvrhu, kompetencí. Výběr by mohl narušit kontinuitu týmové práce. Důvěra ve zdravotnický tým je důležitější než individualizace na úkor systému.

Uměl byste shrnout do pár slov, co potřebuje české zdravotnictví?

Je to poměrně jednoduché. Odvahu a plán!

Zdravotnictví nemá být skanzen

České zdravotnictví se digitalizuje pomalu. Kde je podle vás problém?

Jedním z největších problémů je roztříštěnost. V České republice existuje přes 40 různých informačních systémů ve zdravotnictví. Chybí nám jednotná koncepce, která by umožnila sdílení dat mezi nemocnicemi, mezi praktickými lékaři a nemocnicemi, mezi různými typy poskytovatelů. V některých krajích nebo zdravotnických holdincích to částečně funguje, ale z hlediska státu ne.

Kdo by měl být tahounem změny?

Zásadní roli hraje ministerstvo zdravotnictví, ale i Národní centrum elektronického zdravotnictví, které vede Petr Foltýn. Ten podle mě odvádí velmi dobrou práci, ale systém potřebuje větší podporu napříč institucemi. Senát se tomu věnuje pravidelně – každý rok pořádáme kulatý stůl, kde se ptáme, kam jsme se posunuli. Ale realita je, že tah na branku pořád chybí.

Co konkrétně by digitalizace měla zlepšit?

Primárně by měla zjednodušit práci lékařům a zlepšit komfort pacientů. Dnes často nelze snadno sdílet data mezi dvěma nemocnicemi, pokud nejsou ve stejném systému. To zdržuje, komplikuje a zvyšuje náklady. V jiných zemích už to funguje – neměli bychom zůstávat pozadu.

Lékařů málo, pacientů hodně

Zdravotnický personál chybí napříč republikou. Co s tím?

Situace je kritická. My potřebujeme systémově vytvořit páteřní síť nemocnic, která bude schopná pojmout péči odpovídající úrovni, kterou stát chce garantovat. Dnes je to bohužel o tom, že chybí lékaři, chybí sestry, a přesto máme síť zdravotnických zařízení, která si někdy navzájem konkurují, místo aby spolupracovala.

Jaký je váš recept jako ředitele nemocnice?

Na jihu Čech máme sedm nemocnic, sedm okresů. Fungujeme jako síť. Sdílíme náklady, pomáháme si společnými nákupy, hromadně spolupracujeme s pojišťovnami. A co je důležité – aktivně pracujeme s mediky. Akce jako Medik roku přibližují studentům medicíny reálné fungování nemocnic. Navíc celý šestý ročník plzeňské fakulty je rozprostřen právě po okresních nemocnicích. Ti mladí lékaři tu mají kontakt s reálnou medicínou, ne jen s pozorováním ve fakultních nemocnicích.

Může to být cesta pro celou republiku?

Myslím, že ano. Okresní nemocnice často nabízejí klasickou medicínu, ale na vysoké úrovni. Ukázat mladým lékařům, že právě tady mohou vyrůst, je klíčové.

Co hraje klíčovou roli při rozhodování mladých lékařů o setrvání v nemocnici?

Nejsou to jen peníze. Mladí lékaři hledají prostředí, kde budou mít prostor se rozvíjet, kde budou respektováni, a kde budou mít příležitost učit se od zkušenějších. Pokud jim dáme zázemí, mentorství a smysluplnou práci, zůstanou. Na jihu Čech se nám to dlouhodobě daří.

Reprofilizace místo rušení

Probíhá debata o rušení menších nemocnic. Jste pro?

Ne, rozhodně nejsem pro rušení. Spíš pro rozumnou reprofilizaci. V jižních Čechách máme konkrétní příklad – Strakonice a Písek. Vzdálenost mezi námi je 22 km. Historicky jsme si vyměnili obory – u nás zůstalo plicní, oční, nukleární medicína, v Písku zase ortopedie, lůžková rehabilitace, mammografie. Funguje to, protože pacient ví, kam má jít, a nemocnice se vzájemně nekonkurují.

A co dostupnost péče na venkově?

To je vždy individuální. Někdo je ochotný dojet, jiný ne. Ale právě proto musí být síť nemocnic funkční a logicky propojená. A musí mít dost personálu, aby zvládla svou roli.

Jak se daří v regionu udržet rovnováhu mezi ekonomikou a péčí?

Je to o spolupráci. Když si nemocnice nekonkurují, ale doplňují se, dá se vytvořit udržitelný model. Pacient dostane kvalitní péči, personál pracuje efektivně a ekonomika se nezhroutí. Strakonice a Písek jsou toho důkazem – a věřím, že podobně by to mohlo fungovat i jinde.

Evropa si musí pomoci sama

Jak moc nebo jak málo je Evropa zdravotnicky soběstačná?

Odpíchnul bych se od výpadků léků. Asi 80 % substancí pro velký počet důležitých léků vyráběných v Evropě přichází z Asie. No a už jsme viděli, co může udělat vzpříčená loď v Suezském průplavu, co může udělat obchodní nebo celní válka. Takže za mě je Evropa soběstačná velmi málo a musí určitě pokročit dopředu.

Evropská závislost na dodávkách léků z Asie se ukázala jako problém. Co s tím?

Tady je to jednoduché – Evropa musí posílit vlastní výrobu. A ano, bude to dražší. Ale výpadky v dodávkách ukázaly, že jsme závislí na Číně a Indii až příliš. Nejde to změnit přes noc. Ale musíme začít – i za cenu vyšších nákladů.

Má Česko kapacitu se do toho zapojit?

Některé kapacity tu byly a mohly by být znovu obnoveny. Ale nejde to udělat přes noc. Řekl bych, že se ministerstvo zdravotnictví snaží, ale chce to čas.  

A co zvýhodňování evropských dodavatelů ve veřejných zakázkách?

To je otázka na evropské právo. Ale logika věci velí, že pokud chceme soběstačnost, musíme tomu přizpůsobit i tendrová pravidla.

Sportovec, ředitel, senátor: Tři role, jeden cíl

Řídíte nemocnici, sedíte v Senátu. Jak to jde dohromady?

Je to jiné prostředí. V nemocnici máme partu složenou z primářů, ekonomů, inženýrů, nezdravotnických spolupracovníků a řešíme problémy velmi operativně.  V Senátu je legislativní proces striktní, má přesná pravidla, lhůty, postupy. Takže je to logicky pomalejší. Je to kontrast, ale učím se.

Baví vás víc práce v Senátu nebo v nemocnici?

To se nedá takhle říct. Po 42 letech ve zdravotnictví, kdy jsem z toho velkou část působil jako ředitel nemocnice, jsem dostal důvěru kandidovat do Senátu. A beru to jako službu. Vnímám Senát jako korektivní a stabilizační prvek české demokracie. Někdy opravujeme špatné zákony, jindy pomáháme regionům. Stejně jako pomoc pacientům mě i tahle práce naplňuje.

Jste známý svou sportovní vášní. Co vám dává sport?

Sport je pro mě životní styl. Pokud se můžu pochlubit, tak jsem v roce 2014 vyhrál mistrovství republiky ve čtyřhře – v kategorii 50+. Sport vám život neprodlouží, ale rozhodně ho zkvalitní.

Co byste vzkázal kolegům a pacientům?

Kolegové ve zdravotnictví si zaslouží uznání. Za veškerou odváděnou práci. Takže těm bych vzkázal velké DÍKY. A pacientům? Věřte českému zdravotnictví a starejte se o své tělo i duši. Protože zdraví není samozřejmost.