Viděl jste dnes už skoro historický český film Skalpel, prosím, inspirovaný příběhem zakladatele české neurochirurgie Zděňka Kunce? 

Ano, už jako malý kluk. Zanechal ve mně docela velkou stopu. Reflektoval tehdejší dobu a také tehdejší úroveň neurochirurgie. Navíc pojednával o problematice, ve které jsem vyrůstal. Můj otec byl totiž také neurochirurg. 

Pocházíte tedy z neurochirurgické rodiny. Četla jsem, že jste však chtěl být v dětství řidičem Formule 1 nebo krmičem divoké zvěře. Kdy se to zlomilo?

Přesně v okamžiku, kdy jsem pochopil, že se těch zvířat bojím. A že v autě ještě jezdit neumím, a navíc že Formule 1 se v Česku nejezdí. Takže mi bylo asi osm, když jsem vytušil, že tudy cesta nepovede. Začal jsem vnímat vzor svého otce a šel jsem v jeho stopách.

Specializujete se na onkoneurochirurgii. Jak časté je nádorové onemocnění mozku v Česku?

Zhoubných nádorů mozku operujeme v Česku zhruba 300 až 400 ročně. Pak také větší skupinu nezhoubných nádorů. Dohromady maximálně 2 500 nádorů ročně.

Vyslechnout si onkologickou diagnózu je pro pacienta těžké. Jak přistupujete k této podstatné části své práce? 

Chceme, aby pacient byl v co nejlepším psychickém stavu. Pacienti chtějí slyšet pravdu, ale chtějí si také zachovat naději. To je základní premisa. Pacienty dopředu neděsíme, ale snažíme se říct jim to podstatné a vysvětlit jim, co je čeká. Informovanost je nesmírně důležitá. 

Je těžší dostat se k nádoru, nebo ho potom odstranit? 

Velmi dobrá otázka. V neurochirurgii jsou operace, kde je operační přístup někdy složitější než samotné odstranění nádoru. Zvláště to bývá u hluboko uložených tumorů, kdy může člověk už po cestě poškodit spoustu normálních struktur. Je tedy velmi důležité dobře si promyslet přístup. Neurochirurgie je vysoce specializovaný obor. Byť jen třeba o milimetr chybný řez může nenávratně poškodit kvalitu života pacienta. 

Vymýšlet přístupy vás baví? 

Ano, velmi. Když člověk jde ještě ničím nepoškozenou anatomií a blíží se k patologickému procesu někde v hloubce, je to velmi zajímavé. Přístupů je celá řada, mají svoje náležitosti, člověk se je musí naučit. Jinak mě ale baví celá neurochirurgie globálně.

Lékaři zavedli pod vaším vedením endoskopickou operaci výhřezu meziobratlové ploténky. Tento typ operace už realizujete čtyři roky. Je to tedy standard?

Osobně si nemyslím, že to je standard. Je to dnes už zvládnutá technika, kterou nabízíme cca 10 procentům pacientů s výhřezy meziobratlové ploténky. Je to otázka výcviku lékaře. My jsme se to naučili v Německu, kde už takto operují dvakrát tak dlouho.

Vidíte v tomto typu operace tedy budoucnost? 

Určitě. Proto jsme ho zaváděli. Mně se tato technika zdála futuristická. Věřím, že do budoucna se takto bude operovat stále více a že z nynějších 10 procent se dostaneme na dvojnásobek. 

Během covidové epidemie jste byli nuceni pozastavit část elektivních operací. Za jak dlouho tento deficit doženete?

V tom nevidím problém. Hlavní operace jsme stihli, například nádory jsme neodkládali nikdy. Museli jsme pozastavit zvlášť ty operace, jejichž příčina nebyla extrémně bolestivá. Což znamená, že například chroničtí pacienti čekali na operaci přibližně o měsíc déle. Pokles operativy u nás byl zhruba o 10–15 procent za rok.

Dalo by se formulovat, jaká krátkodobá výzva neurochirurgii čeká?

Jednoznačně dostat se konečně z covidových problémů. To je výzva, která nás čeká v následujících měsících. Průchodnost operačních sálů je dostatečná, ale nemáme kam pacienty umístit.

A z dlouhodobého vědeckého pohledu? Například nahrazení části mozku, dovedete si něco takového představit? 

Tak to je vyloženě futuristická vize. Já se na to dívám tak, že některé zdánlivě nemožné věci se již v minulosti staly skutečností. Netroufám si tvrdit, co bude za sto nebo za tři sta let. Myslím si však, že náhrada některých orgánů, jako třeba oka nebo sluchu, bude běžná. Koneckonců některé věci si už osaháváme dneska. Třeba sluchové implantáty. 

Poslechněte si 22. díl podcastu Medicína!