Doteky umění: Roman Franta
Kateřina Tučková
26. listopad 2013
Narodil se v roce 1962 v Táboře, po střední škole vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde navštěvoval ateliéry profesorů B. Dlouhého a A. Veselého. Poté odjel do San Franciska, kde absolvoval roční studijní pobyt. Od roku 1997 působí na své alma mater jako odborný asistent, od roku 2008 jako docent. Nicméně pořád jej něco žene ven.
Během své tvůrčí dráhy byl na řadě stáží - tvořil v Irsku, Norsku, Francii, Švýcarsku a dalších zemích. Jeho práce už od počátku poutala pozornost netradičním konceptem shluků - Roman Franta téměř vášnivě shromažďoval podobné předměty, rostliny nebo zvířata, fotil je a posléze přenášel na plátno. Činil tak nejprve realistickou formou, natolik pečlivě, že namalované předměty vypadají spíše jako vyfocené, posléze svůj rukopis rozvolnil do expresivnější polohy. V té se i nadále věnuje oblíbenému námětu shromažďování, ale i výjevům ze současného života. Zůstává však věrný i broukům, kteří jeho tvorbu proslavili nejvíce - svého času například ze shluku broučích tělíček vytvořil malířské portréty Václava Havla a Václava Klause.
Na dotek dílu Romana Franty
Romane, kdy tě poprvé napadlo použít v malbě brouka a jaký vývoj toto tvé originální pojetí posléze mělo?
Prvního brouka, mandelinku bramborovou, jsem namaloval v roce 1996. To ale ještě nespadalo do série broučích struktur, v té době jsem maloval i rostlinné struktury, hadí propletence, ovoce, zeleninu, ve zvětšeném detailu nahromaděnou hmotu, kde se objevila i světle monochromní struktura zrníček rýže s optickým efektem - kmitavým chvěním volně promalované plochy. Tento moment mě zaujal natolik, že jsem přemýšlel, jak jinak vyjádřit tento optický klam a zároveň využít rozsáhlejší barevnou škálu. Tvarem mě napadla tělíčka brouků, jejichž nožičky ještě víc rozrastrují, a tím rozpohybují plochu plátna. Ruční malba štětcem je pro tento záměr důležitá, jelikož tvary a velikosti brouků jsou rozdílné, byť nepatrně, a tak nepůsobí počítačově chladně jako výstup z tiskárny. Mimikry a barevnost brouků jsem mohl libovolně měnit a tak vytvářet koloristické a „designové“ varianty.
Kromě malíře jsi i motorkář, bubeník, tenisový hráč, cestovatel - jak moc se ve své tvorbě inspiruješ tím, co děláš?
Myslím, že od každého je tam kousek. Jako motorkář se snažím vnímat krajinu a svět kolem sebe, zastavit tam, kde je něco zajímavého, užít si to místo. Jako bubeník využívám rytmus a energii, je to velice dobré pro rozmalování obrazu. Jako tenista vydržím dlouho u obrazu, vymýšlím taktiku. Jako cestovatel po galeriích a muzeích vnímám posouvání hranic současného umění, odkrývám inspirační zdroje a kontexty umělců, ctím tradici, vnímám historii, hledám souvislosti.
Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
…že jsem tady, že mohu kdykoliv kreslit a malovat, že mě to stále baví, že jsem si tuto cestu vybral a stále na ní jsem, že jsem v Londýně vyhrál evropskou malířskou soutěž bez zásahu české komise a našich kunsthistoriků, že jsem umělecky svobodný, že jsem v poslední sérii, i díky úrazu, našel nové možnosti malířského vyjadřování, kde stále mohu objevovat, že mám možnost své obrazy prezentovat v galeriích.