Pracovna přednosty KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze docenta Jana Bláhy trochu připomíná slávistickou šatnu. Je plná červenobílých dresů. Se stejným zápalem, s jakým mluví o fotbale, vyprávěl jeden z předních českých intenzivistů také o budoucnosti digitalizace zdravotnictví. Skutečný význam jeho slov jsem ale pochopil až o chvíli později na JIP, kde je digitalizace už dnes každodenní součástí péče o pacienty v nejtěžších stavech.
Z mého pohledu úplně všechno. Přišel bod zlomu. Před čtyřmi lety jsme si říkali, jak by bylo skvělé mít paperless dokumentaci a přestat přepisovat data z monitorů do papíru. Dnes už to reálně žijeme. Nemáme žádnou papírovou dokumentaci.
Dostali jsme klinický informační systém, který to celé změnil. Najednou jsme se neposunuli jen o malý krok, ale změnil se celý způsob fungování kliniky. Propojení dat, monitorů, přístrojů a dokumentace vytvořilo prostředí, které umožnilo reálnou digitalizaci intenzivní péče.
Zatím především pro naši kliniku. Tím, že jsme největší pracoviště a nejvíc jsme o to stáli, začínalo se u nás. Intenzivní medicína je navíc obor, kde vzniká obrovské množství dat a kde má digitalizace velmi rychlý praktický přínos. Proto bylo logické začít právě tady. Postupně se ale budou připojovat další oddělení a výsledkem by mělo být, že na podobném principu bude fungovat celá nemocnice.
Velmi. Dostali jsme prefabrikovaný produkt, který ale nebyl nastavený na velikost a komplexitu našeho pracoviště. Strávili jsme stovky hodin tím, že jsme systém upravovali, ladili, přepisovali procesy a hledali cesty, jak ho přizpůsobit realitě provozu. Nevznikl tak systém odtržený od praxe, ale systém, který si klinika vytvořila sama pro sebe. Každý krok vznikal na základě reálných potřeb lékařů, sester a provozu intenzivní péče. A to je podle mě zásadní rozdíl oproti tomu, když se jen mechanicky nasadí nějaké hotové řešení.
Museli jsme řešit stovky detailů, které si člověk zvenku ani neumí představit. Jak budou proudit data, kdo je uvidí, jak se budou zobrazovat trendy, jak bude probíhat dokumentace, jak propojit přístroje mezi sebou. A tohle všechno se v intenzivní medicíně děje v prostředí, kde běží akutní péče 24 hodin denně. Nemůžete si dovolit systém vypnout a měsíc ho testovat.
Především obrovskou úsporu práce a času. Dřív se hodně papírovalo a hledalo. Teď máme všechna data dostupná odkudkoliv a kdykoliv v reálném čase. Můžeme se podívat na aktuální stav pacienta, trendy, historii, laboratorní výsledky nebo obrazovou dokumentaci během několika sekund. A hlavně všechno zůstává auditovatelné. To je strašně důležité i z pohledu bezpečnosti a kvality péče. Když dnes někdo zadá dávku léku nebo udělá změnu v terapii, systém to zaznamená. Velký rozdíl je i v tom, že se člověk může rozhodovat na základě mnohem většího množství informací.
Máme big data. Otázka je, jak dobře je umíme využít. Ve zdravotnictví se dlouhodobě říká, že většina dat končí nevyužitá. Ale proti minulosti je obrovský rozdíl v tom, že ta data vůbec máme.
Určitě. Třeba supervizor intenzivní péče se dnes může velmi rychle podívat na aktuální stav pacienta i jeho historii a rozhodovat se mnohem kvalifikovaněji.
Úplně jinak než dřív. V minulosti se člověk přehraboval v dokumentaci. Dnes jede s vizitou monitor na baterii, u každého pacienta si otevřeme výsledky, trendy, rentgeny, CT nebo magnetickou rezonanci přímo u lůžka. Je to o tisíc procent jednodušší.
To je podle mě úplně klíčová otázka. Většina lidí si myslí, že digitalizace znamená převést papír do elektronické podoby. Jenže to není digitalizace. To je pořád papír, jen na obrazovce.
Digitalizace znamená změnu myšlení. Skutečná digitalizace znamená, že přestanete přemýšlet v kategoriích formulářů, stránek a šanonů. Začnete pracovat přímo s informací. Nehledáte místo, kde je uložená, ale hledáte rovnou to, co potřebujete vědět. Dlouhé roky jsme fungovali tak, že informace byly rozdělené do jednotlivých škatulek. Laboratorní výsledky, rentgeny, monitorace, zápisy lékařů. Digitalizace ale umožňuje všechno spojit dohromady a dívat se na pacienta jako na jeden celek.
Podle mě ne. Existují různé dílčí projekty, strategie nebo instituce, které se tomu věnují, ale chybí jasně definovaný společný směr. Výsledkem je, že jednotlivé nemocnice často budují vlastní řešení, která spolu nejsou úplně kompatibilní.
Dohodnout základní pravidla. Nemusí existovat jeden jediný systém, ale musí existovat kompatibilita a jednotný jazyk. Bez společné koncepce bude každý budovat svůj vlastní ostrov, a zdravotnictví nikdy nebude fungovat jako propojený celek. Nemusíme mít jeden systém pro všechny, ale musíme mít společná pravidla, datové standardy a schopnost propojit jednotlivé systémy mezi sebou.
Obrovská. Najednou máme jeden jednotný systém místo čtyř historických generací různých přístrojů.
V bezpečnosti. Ve chvíli, kdy všichni pracují s jedním systémem, se výrazně snižuje prostor pro lidskou chybu. Lidský faktor je v intenzivní medicíně obrovské téma. Personál pracuje pod stresem, ve vysokém tempu a s pacienty, u kterých rozhodují sekundy. Každé sjednocení techniky, ovládání a pracovních postupů proto zvyšuje bezpečnost celého provozu.
Třeba při transportu pacienta. To je situace, která v intenzivní medicíně nastává neustále a zároveň patří mezi nejrizikovější momenty. Dřív se často musela stříkačka přendat do jiného perfuzoru a znovu nastavit dávkování. Jenže právě v tomhle okamžiku vzniká prostor pro lidskou chybu. Stačí špatně opsaná hodnota, omyl o desetinu nebo desetinásobek a problém je na světě. Závisí na tom lidský život. Spaceplus právě tyto rizikové momenty výrazně eliminuje. Přístroj jednoduše vyndáme z jednoho doku, jede s pacientem a zasune se do další dokovací stanice. Terapie běží kontinuálně dál a není potřeba nic přepojovat ani přenastavovat.
Přesně tak. A navíc systém umí upozorňovat na anomálie, konec dávky nebo neočekávané změny. Alarmy jsou vizuálně i zvukově odlišené.
Spaceplus ale není jen klasický dávkovač.
Právě. To je na něm důležité. Je to platforma. A to je podle mě zásadní rozdíl oproti starším generacím techniky. Nejde jen o samotné dávkování léků, ale o propojený systém, který komunikuje s okolními technologiemi, pracuje s daty a umožňuje další rozvoj funkcionalit.
Jeden přístroj dnes můžeme použít pro intenzivní péči, katecholaminy, epidurální analgezii i intravenózní anestezii. Jen podle toho, jaký mód do něj nahrajeme.
Ano. V minulosti byla totální intravenózní anestezie omezená i tím, že ji uměly jen některé přístroje. Dnes máme jednotnou techniku pro všechny.
Výrazně. Dnes učíme všechny na jednom systému a jedné platformě. To je mnohem jednodušší.
Naprostá zásadní podmínka. Kupujeme techniku na deset let a nikdo dnes netuší, co všechno přijde za dva, pět nebo deset let. Stačí se podívat, jak dramaticky se změnily technologie za posledních pár let. Spaceplus funguje jako otevřená platforma. Umožňuje nové funkcionality, další rozvoj a budoucí integraci technologií, které dnes možná ještě ani neexistují. Mluvím třeba o AI. Nekupujeme jen samotný přístroj, ale celý ekosystém, který musí být schopný růst spolu s medicínou.
Ano. To je další velká změna. Dřív jste se musel fyzicky podívat na přístroj, abyste zjistil aktuální informace. Dnes vidíte data online a systém komunikuje oběma směry.
Velmi. A nejen technicky.
Každá změna bolí. A každý nový systém má své odpůrce. Ale dnes už si myslím, že nikdo neřekne, že to byl krok špatným směrem.
Že se pořád příliš rozhoduje podle ceny.
Přesně. To je ten paradox. U technologií, které mají přímý dopad na bezpečnost pacienta, by člověk očekával, že kvalita bude mít dominantní roli. Jenže realita veřejných zakázek je často jiná a cena stále hraje příliš velkou roli.
Nemá. A nemocnice často balancují mezi tím, co je nejlepší medicínsky, a tím, co je právně nejméně napadnutelné.
Úplně zásadní. Dnes už nejde jen o ochranu počítačů nebo databází. Zasíťované jsou samotné zdravotnické přístroje, dávkovací technika, ventilátory nebo monitoring pacientů. Kyberbezpečnost se proto stává součástí bezpečnosti samotné léčby.
Přesně. Když vám někdo hackne nemocniční síť nebo změní nastavení přístrojů, může to mít fatální následky.
Samozřejmě. Už jsme viděli útoky na nemocnice v Česku. Nejsou to jen hypotetické scénáře z filmů. A když si člověk uvědomí, že některé dávkovače, ventilátory nebo podpůrné systémy doslova drží pacienty při životě, tak je jasné, jak obrovské riziko by znamenal jejich výpadek nebo manipulace se systémem. Nejde jen o ochranu dat, ale o samotnou bezpečnost pacientů.
Jednoznačně. IT dnes musí být součástí všech rozhodnutí. Dřív bylo IT oddělení v nemocnicích často vnímané hlavně jako technická podpora. Dnes už je to strategická součást fungování nemocnice. Ve chvíli, kdy pořizujete nové přístroje, systémy nebo digitální platformy, musíte řešit kompatibilitu, bezpečnost, datové toky, kapacitu sítí nebo možnosti budoucí integrace. A bez IT odborníků to prostě nejde.
Musí mít. Ale zároveň je problém získat do nemocnic špičkové IT odborníky. Nemocnice dnes potřebují lidi, kteří rozumí sítím, kyberbezpečnosti, datovým systémům nebo integraci zdravotnických technologií. Jenže o stejné lidi bojuje celý soukromý sektor, kterému můžete finančně jen velmi těžko konkurovat.
Umělá inteligence vs. odpovědnost lékaře
Dnes umíme obrovské množství dat sbírat a ukládat. Prakticky všechno je digitalizované, přístroje mezi sebou komunikují, data proudí v reálném čase. Budoucnost ale nebude ve sběru dat. Ta bude v jejich analýze. Máme obrovské množství informací, ale lidský mozek není schopný je všechny efektivně zpracovat. Intenzivní medicína dnes řeší nesmírně komplexní kombinace stavů, které jsme v minulosti často vůbec neznali, protože pacienti zemřeli mnohem dřív.
Jsme schopní udržet pacienty při životě výrazně déle, dostáváme se do úplně nových fází onemocnění a vznikají tisíce různých variant klinických situací. A právě tady budou hrát zásadní roli big data a umělá inteligence. Dnes třeba víme, že existují pacienti, kteří na stejnou léčbu reagují úplně jinak, přestože podle klasických parametrů vypadají podobně. A právě analýza obrovského množství dat může pomoct tyto jemné rozdíly odhalit.
Bez ní se neobejdeme. Objem dat, který dnes intenzivní medicína generuje, už dávno přesahuje možnosti lidského mozku. Umělá inteligence proto nebude nějaký doplněk navíc, ale podle mě naprosto přirozená součást budoucnosti.
Kontrola chyb. Ve zdravotnictví pořád pracují lidé a lidé dělají chyby. AI může fungovat jako další bezpečnostní vrstva, která upozorní na nesrovnalost, neobvyklou kombinaci léků nebo podezřelé dávkování.
Ano. Jsou systémy, které dokážou s vysokou přesností predikovat například pravděpodobnost přežití pacienta.
Samozřejmě. Protože pořád existuje určitá pravděpodobnost chyby. A právě tady se podle mě dostáváme do jedné z nejzásadnějších debat budoucí medicíny. Když bude mít systém predikci správně v 90 nebo 95 procentech případů, je to obrovský úspěch. Modely, které dokážou velmi přesně odhadnout pravděpodobnost přežití pacienta v intenzivní péči, už existují. A teď si představte, že systém vyhodnotí, že pacient má minimální šanci na přežití.
Přesně. Protože intenzivní péče není jen technická disciplína. Je to také obrovská etická zodpovědnost. Musíte si položit otázku, jestli má smysl pokračovat v extrémně náročné léčbě, která pacienta zatěžuje, když je šance minimální. A zároveň víte, že systém může mít v určitém procentu případů chybu.
Ne. Ale společenské a etické téma už je to vlastně nyní a nejenom v medicíně. Budeme muset definovat, kde je hranice mezi doporučením systému a finálním rozhodnutím člověka. A podle mě bude ještě dlouho platit, že konečné rozhodnutí musí zůstat na lékaři. Nedovedu si představit, že by výrobce zdravotnického systému převzal právní odpovědnost za rozhodnutí umělé inteligence. AI může doporučit postup, upozornit na problém nebo odhalit souvislosti, které člověk nevidí. Ale finální rozhodnutí musí pořád udělat lékař.
Jednoznačně. A nebude to jen o nových přístrojích. Půjde hlavně o schopnost pracovat s daty, analyzovat je a dělat díky nim přesnější a bezpečnější rozhodnutí pro konkrétního pacienta.
Přestat dělat každý věci po svém a domluvit se na společné koncepci. Digitalizace totiž není jen nákup technologií. Je to změna fungování celého zdravotnictví. A bez společné koncepce budeme pořád jen vytvářet jednotlivé ostrovy digitalizace.
Dnes už netrénuju proto, abych se zlepšoval. Trénuju proto, abych se zhoršoval pomaleji. Takže definice mé výzvy je „sportem k pomalejšímu stárnutí“.
Pořád. Člověk musí zaměstnávat tělo i hlavu, aby si nezvykly na příliš pohodlný život.
Tyto stránky obsahují odborné informace o léčivech a zdravotnických prostředcích určené zdravotnickým odborníkům v České republice. Nejsou určeny laické veřejnosti.
Odborníkem je dle § 2a zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění, osoba oprávněná předepisovat nebo vydávat léčivé přípravky nebo zdravotnické prostředky. Pokud osoba, která není odborníkem, vstoupí na tyto webové stránky, vystavuje se riziku nesprávného porozumění informací zde publikovaných a z toho plynoucích důsledků.
Kliknutím na tlačítko „Jsem odborník“ potvrzujete, že:
