David Kučera
V Hua Hin, 200 km od Bangkoku, jsem samlaw v roce 1999 ještě vídal. O devět let později již ale ne. Mizí opravdu rychle. Thajsko bohatne a i veřejná doprava se definitivně motorizuje.
Na peruánské straně nás taky čeká pouhá formalita v podobě razítka do pasu. Do Yunguya jsme chtěli dojít pěšky,
ale před imigrační kanceláří právě zastavuje prázdný autobus, který údajně jede až do Puna. Cena se zdá přijatelná
a hlavně je to peruánský autobus, takže neplatíme žádný mezinárodní „příplatek“.
Většině lidí se při slově Amazonie asi vybaví Brazílie a hluboká džungle, která pokrývá převážnou část této jihoamerické země. Amazonská džungle se ale ve skutečnosti rozkládá daleko za hranice Brazílie a pokrývá nezanedbatelná území Bolívie, Peru, Kolumbie a Venezuely.
Indiánky s typickými buřinkami a dětmi zabalenými v pestrobarevných látkách na zádech jsou neklamným znamením, že se nacházíme opravdu v Bolívii. Na zdejší zimu jsou zvyklé a připravené. Sukni z několika vrstev mají překrytou svetrem a barevně tkanou dekou. Na zádech je ještě hřeje vak vzniklý svázáním rohů barevné pruhované látky. Někdy v něm mají brambory, jindy dítě nebo nějaké osobní haraburdí. Přesně tak jsem si Bolívii představoval - babičky s buřinkou a vakem na zádech.
Vše jde dobře a v pohodě až do Antofagasty, města na tichomořském pobřeží, asi 1 350 kilometrů severně od Santiaga, kam přijíždíme ráno kolem deváté hodiny. Obloha je jako vymetená stejně jako celou noc. Tady na severu je klima úplně jiné než v centru Chile. Většinu roku je sucho a země je vyprahlá jako na Sahaře. Všude kolem se rozprostírá poušť táhnoucí se od moře až k Andám.
Feria de Chillán je jedním z nejvyhlášenějších trhů v Chile. Má být barevný ovocem, zeleninou a místními rukodělnými výrobky. Na asijské trhy sice nemá, ale barevný opravdu je. Stolky s produkty zemědělců se střídají s krámky s hovězím a rybím masem.
Silnicím vévodí žluté autobusy MHD s velkým černým číslem linky nakresleným na pravém boku. Mezi nimi se sebevražedně proplétají osobáky a chodci. Je chladno a lidi venku chodí v bundách.
Kamenitá silnice se táhne podél pobřeží, do kterého se opírají vlny oceánu, a je zvláštní, že všude kolem se povalují kameny. Podle některých vědců část z nich (možná všechny) pochází z rozbitých ahu. Skoro to ale vypadá, jako by tady před pár dny vybuchla sopka a „zaprášila“ celý ostrov kameny.
Letištní budova (spíš letištní domeček) je malá, protože tady přistávají jen dvě letadla každý druhý den: v pondělí, středu a pátek se tudy přeženou dva boeingy LanChile, jeden ze Santiaga na Tahiti, druhý z Tahiti do Santiaga. A to je všechno.