David Kučera

Na peruánské straně nás taky čeká pouhá formalita v podobě razítka do pasu. Do Yunguya jsme chtěli dojít pěšky,
ale před imigrační kanceláří právě zastavuje prázdný autobus, který údajně jede až do Puna. Cena se zdá přijatelná
a hlavně je to peruánský autobus, takže neplatíme žádný mezinárodní „příplatek“.

Indiánky s typickými buřinkami a dětmi zabalenými v pestrobarevných látkách na zádech jsou neklamným znamením, že se nacházíme opravdu v Bolívii. Na zdejší zimu jsou zvyklé a připravené. Sukni z několika vrstev mají překrytou svetrem a barevně tkanou dekou. Na zádech je ještě hřeje vak vzniklý svázáním rohů barevné pruhované látky. Někdy v něm mají brambory, jindy dítě nebo nějaké osobní haraburdí. Přesně tak jsem si Bolívii představoval - babičky s buřinkou a vakem na zádech.

Vše jde dobře a v pohodě až do Antofagasty, města na tichomořském pobřeží, asi 1 350 kilometrů severně od Santiaga, kam přijíždíme ráno kolem deváté hodiny. Obloha je jako vymetená stejně jako celou noc. Tady na severu je klima úplně jiné než v centru Chile. Většinu roku je sucho a země je vyprahlá jako na Sahaře. Všude kolem se rozprostírá poušť táhnoucí se od moře až k Andám.

Silnicím vévodí žluté autobusy MHD s velkým černým číslem linky nakresleným na pravém boku. Mezi nimi se sebevražedně proplétají osobáky a chodci. Je chladno a lidi venku chodí v bundách.