Pocházíte z rodiny vojáka z povolání. Maturoval jste na Gymnáziu J. K. Tyla, vyučil jste se strojním zámečníkem a další studium vám bylo tehdy z kádrových důvodů odepřeno. Nakonec jste byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Jak jste se nakonec dostal ke svému poslání a stal se knězem?
Na vaši otázku nemám jednoduchou odpověď. Je to trochu jako ptát se rodičů, proč se vlastně vzali. Jde o vnitřní povolání, které se dotýká srdce, našeho nejhlubšího já. Zde takové rozhodnutí roste i léta a zpětně můžeme vysledovat momenty, které nás oslovily. Nebyla to u mě ani tak krása obřadů či důležitost kněžské služby, ale především jasné vědomí, vnitřní hlas, který samozřejmě neslyšíte jako rozhovor z mobilu (úsměv). Věděl jsem od nějakých třinácti čtrnácti let, že půjdu touto životní cestou.
Když mého otce z politických důvodů uvěznili, část společnosti se do jisté míry zalekla. Kdo se ale nezalekl, byli lidé církve – kněží, řeholní sestry i samotný královéhradecký biskup. Také postoj vojenských kruhů, ať to byli lidé z východní nebo ze západní fronty, byl postojem opravdové solidarity. Tedy jít, nebát se a stát si za svým. Po schůzce Chruščova a Kennedyho došlo k určitému uvolnění a mohl jsem být přijat ke studiu teologie v Litoměřicích, pak jsem sloužil jako voják v Trnavě a následně jsem se setkal s dominikánským řádem. To vše mě formovalo. Nikdy v životě jsem nelitoval, že jsem se stal knězem.
Považujete to za povolání, nebo poslání?
Kněžství není ani zaměstnání, ani povolání. Je to určité poslání. Knězem jsem byl i v továrně, v borské věznici i jako provinciál v klášteře. Okolnosti a vnější znaky se měnily, ale kněžství zůstává. Je to životní poslání, se kterým se člověk nerozloučí ani ve chvílích volna nebo dovolených.
Co na vaše rozhodnutí stát se knězem říkala rodina?
Jako dítě jsem chtěl být pilotem, pak jsem ale zjistil, že v době lidově demokratického Československa nemám šanci. Pak přišel nápad, že se stanu námořníkem. Ovšem tatínek mi vysvětlil, že plavba mezi Prahou či Mělníkem a Hamburkem není životem námořníka, ale život skladového dělníka. A abych odešel na námořní školu do Oděsy, bylo nemožné. Poslední mé rozhodnutí být hajným byl důsledek četby Karla Klostermanna. Maminka ale měla obavy, že mě zastřelí pytláci, i když ji tatínek ujišťoval, že pytláci už v socialismu nejsou (úsměv). A když tedy přišlo rozhodnutí ke kněžství, otec zareagoval podle své demokratické zásady: „Je to tvoje rozhodnutí a nebude to snadné.“ Maminka řekla: „No jo, to je zase to samé, oni tě zavřou.“ A toto její proroctví se naplnilo. Rodina se tedy musela s tímto mým rozhodnutím vyrovnávat, ale po čase se s ním zcela identifikovala.
foto Arcibiskupství pražské a ČTK / Ondřej Deml
Kdo vás přivedl k víře?
Vyrostl jsem v prostředí, kde víra hrála důležitou roli. První uvedení do víry byla záležitost maminky, protože otec nebyl doma, byl jako voják mimo republiku. A když se vrátil, byl na hodně vzdálených vojenských stanovištích. A pak, i když byl ve vězení, moji víru posilovala zkušenost modlitby. To je má celoživotní zkušenost, že víra je tím rozhodujícím existenciálním rozměrem člověka. Bez víry nelze žít. Víra má i svou sekulární podobu, a jakmile ji ztratíte, ani sekulární život není možný.
Pane kardinále, Dominik je řádové jméno. Vy jste původně Jaroslav. Oslovuje vás tak ještě někdy někdo?
Mé křestní jméno je skutečně Jaroslav. Nebylo tak docela samozřejmé, protože tatínek byl František, dědeček byl František, pradědeček byl František, nevím, kam až bychom došli. A dědeček bojoval s maminkou: „Anežko, to je jméno tak pro darebáka!“ No, proč se matka rozhodla pro jméno Jaroslav, mi nikdy neřekla, ale možná to souviselo s dobou, kdy česká, slovanská jména byla jaksi v kurzu. To jsme zažili i v řádu, protože jméno Dominik mi dával otec Metoděj Habáň. Jako svatý Metoděj dával jména novicům. Oblíbené byly i příklady jmen spisovatelů – například Jaroslav podle Jaroslava Durycha. Tímto křestním jménem mě rodina oslovuje doposud, představuji se tak svým nejbližším do telefonu.
Komunisté vás poslali do vězení, protože jste za totality vedl ilegální řádový život. Jak jste to snášel?
První krok, který byl proti mně jako knězi a dominikánovi použit, bylo odnětí státního souhlasu. V roce 1975 jsem nastoupil do plzeňské Škodovky, do závodu na obráběcí stroje a působil jako kněz v ilegalitě. Tento způsob práce byl v určitém směru přirozenější, protože soustavné vyhrožování církevních tajemníků a „návštěvy“ státní bezpečnosti na farách byly mnohem více zneklidňující. Samotné zatčení a pobyt v borské věznici pro mě nebyl až takovou újmou, protože jsem poznal vojenskou službu. A ve vězení jsem se seznámil s kolegy, kteří pak mnozí tvořili první vládu po pádu komunismu. Čili v tomto smyslu šlo i o šanci, která mi byla Bohem dána.
Ve vězení jste se potkal s Václavem Havlem. Bral jste to jako osud?
Mé setkání s Václavem Havlem se opravdu odehrálo v borské věznici, do té doby jsem ho znal pouze jako literáta a dramatika. Seznámil nás jeden spoluvězeň, neprávem odsouzený letecký inženýr. Ve vězení se vytvořilo naše přátelství, což považuji také za Boží řízení, za které jsem opravdu vděčný. Myslím si, že bez tohoto setkání bychom spolu tento rozhovor pravděpodobně nevedli.
foto Arcibiskupství pražské a ČTK / Ondřej Deml
Čas velikonoční nám klepe na dveře. Co přesně znamenají Velikonoce? Jaké jsou jejich kořeny?
Velikonoce jsou hlavní svátky nejen celého křesťanstva, ale i svátky židovských komunit. Historicky máme Velikonoce Mojžíšovy a Jozuovy. Mojžíšovy Velikonoce jsou jarní svátky pastevců, kteří obětí novorozeného beránka přivolávají požehnání na své stádo. To stádo bylo hlavním zdrojem jejich obživy, pastevci kočovali, nebyli tolik vázáni na to, co se urodí. Židovské, izraelské Velikonoce jsou slavností odchodu do svobody. Jozuovy Velikonoce, vlastně dožínky, jsou svátkem prvních chlebů, které se nepekly z pšenice, ale z ječmene nebo z prosa – jsou to macesy. Není to tedy chleba, jak ho známe, ale spíše placka. Chleby nekvašené, aby se nekazily. Jozue takto oslavil první Velikonoce s putujícími izraelskými kmeny. Tyto svátky se tedy vnitřně spojily.
Židovské, izraelské Velikonoce jasně vypovídají o kořenech těchto svátků. Jsou na jaře, protože jsou to svátky života, svátky naděje. Smrtí, zánikem nic nekončí, ale jdeme dál. Podobný význam mají i Velikonoce Ježíše Krista. V prehistorii Izraele vidíme motiv obětního beránka – Abrahám s Izákem a obětování beránka, Ábelovo obětování stáda, bratrovražedný boj Kaina a Abela. I Kristus se stává obětí takovéhoto boje. Jeho oběť otevírá v křesťanské perspektivě Velikonoc novou éru velikého smíření mezi Bohem a člověkem.
Co znamenají Velikonoce pro společnost?
Ježíš při poslední večeři říká nad chlebem a kalichem známá slova: „Toto je moje tělo, toto je moje krev, která se vydává za vás.“ Tím nám dává zákon lásky, který musí prostoupit všechny naše povinnosti, všechny naše vztahy. Tím samozřejmě neruší Desatero, tedy Mojžíšovu smlouvu deseti přikázání, ale přikázání lásky má naplnit i ta ostatní. Víme, že na otázku, které přikázání je největší, Kristus odpovídá spojením dvou základních výpovědí – Miluj Boha z celého srdce, z celé duše, nade všechno; a druhého člověka, bližního, jako sám sebe. Velikonoce tedy nejsou jen vajíčka, pomlázky a zajíčkové, ale mají své starobylé kořeny, na kterých je postaven celý lidský život, celá společnost.
foto Arcibiskupství pražské a ČTK / Ondřej Deml
Co představují jednotlivé velikonoční svátky – Květná neděle, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Velikonoční neděle?
Svatý týden začíná Květnou nedělí – lidé kvetoucími ratolestmi vítali Ježíše v Jeruzalémě – a vrcholí nedělí Velikonoční, vzkříšením Krista. Škaredá středa je dnem Jidášovy zrady, Zelený čtvrtek připomíná samotnou Ježíšovu večeři, Velký pátek nás přivádí k realizaci těch slov o vydání se za druhé – moje tělo, moje krev. Bílá sobota je dnem bez bohoslužby, dnem odpočívání Krista v hrobě. Po západu slunce začíná neděle Kristova vzkříšení se starobylým obřadem svěcení ohně, svěcení svíce a s velkým čtením z Bible, které nás v jednotlivých úryvcích provádí od stvoření světa až ke Kristovu vzkříšení. Pak přichází svěcení křestní vody, křest a nakonec se vracíme ke slavnostní bohoslužbě, eucharistii, což je trvalá památka na Ježíšovu velikonoční večeři, umučení a vzkříšení. Proto vlastně Velikonoce slavíme každou neděli. Většina křesťanských národů má pro neděli výraz od slova Pán – tedy den Páně, den Krista. My Češi jsme si všimli, že se v tento den nedělá, ale například ruština neděli nazývá opravdu vzkříšením.
Víte, jak prožijete letošní Velikonoce poznamenané pandemií?
Letošní Velikonoce bude nejen pražská arcidiecéze, ale celé současné lidstvo slavit v nebývale omezené míře. Papež si přeje, aby v katedrálách i kostelích proběhly velikonoční obřady, byť bez velkého shromáždění lidí. Budu tedy prožívat letošní Velikonoce jako obvykle v katedrále sv. Víta a připravujeme se na televizní, rozhlasové a internetové přenosy. Zapojí se do nich veřejnoprávní i církevní media.
Tento tíživý čas „koronaviru“ je obzvlášť pro dialyzované pacienty s oslabenou imunitu, ale i zdravotníky, kteří se snaží maximálně pomáhat, velmi náročný. Co byste jim na závěr řekl?
Chtěl bych je ujistit, že nejen já, ale i miliony dalších křesťanů se pravidelně modlíme za nemocné, opuštěné a za všechny v ohrožení. Modlíme se také za zdravotnický a záchranářský personál. Všem, zejména maminkám v těchto profesích, bych chtěl vyjádřit svůj dík a úctu k jejich nesnadnému rozhodnutí a obětavé službě. Naděje překonání všeho zlého, kterou Velikonoce přinášejí, patří především jim.
Převzato z Dialogu.