Dobrý den, Tomáši. Jste divadelním a filmovým režisérem, co je vám bližší? Film, nebo divadlo?
Bližší je mi divadlo, když dělám divadlo, a film je mi zase bližší, když jsem na place a točím. Ona režie je takový jiný způsob vyprávění příběhu. A proto si připadám jako vypravěč, který má v jistý daný moment možnost využít onen způsob vyprávění, který mu byl dán do rukou.
Proč zrovna režie? Jak jste se k tomu oboru dostal?
Režisér je člověk, který pořádně neumí hrát, ale umí do toho mluvit hercům, neumí malovat, ale umí do toho mluvit scénografům, neumí dělat hudbu, ale mluví do toho muzikantům. Já jsem se k režírování dostal skrze psaní a skrze hraní v amatérském divadle v Plzni.
Pamatujete si na svůj úplně první den v roli režiséra?
Bylo to v chebském divadle a dělali jsme pohádku o Herkulovi. A vlastně mě překvapilo, jak je to snadné.
Byl jste nervózní?
Jasně.
Jste pořád?
Teď už nervózní nejsem. Mám vůči té profesi jistý respekt, ale nepřeceňuji to. Mnohem těžší je psaní.
A váš úplně první den při natáčení vašeho prvního filmu? Jaké to bylo?
Byl jsem asi tři měsíce po transplantaci ledviny, takže obava nebyla o profesní dovednosti, ale o zdraví. Všichni byli nesmírně vstřícní, tak to šlo mimořádně dobře.
foto ČTK (Tomáš Zezulka, Dušan Dostál, Michal Kamaryt, Veronika Šímková)
Rok 2020 se nese v duchu Covid-19. Jak tato pandemie ovlivnila přímo vás?
Vlastně dost radikálně. Od 11. března máme zavřené divadlo a film, který se měl točit od 27. dubna, se odsunul. Trávil jsem čas na chalupě na Šumavě s dcerou a stal se ze mě chalupář a učitel. Píšu tady několik projektů. Film, seriál a divadelní hru.
Dočetla jsem se o vás, že kromě filmových komedií inklinujete v divadle k politickým tématům. Uvažujete o uchopení tématu pandemie Covid-19 do některého z vašich děl?
Vlastně se to stalo u projektu Dekameron 2020, který jsem vymyslel pro Divadlo Na Fidlovačce. Tady deset autorů napíše deset dramatických povídek o situaci, kterou žijeme. Moje povídka je dost sur-reálná a nevyhne se politickým tématům.
Je to pár let, troufnu si říct, že snad šest, od doby, kdy jste prodělal transplantaci ledviny. Transplantovaní pacienti patří v období pandemie mezi jednu z nejvíce ohrožených skupin. Ovlivnilo vás to nějak při trávení karantény?
Byl to důvod našeho útěku na samotu chalupy. Vládne tu zcela jiný vesnický způsob života, kdy jenom vyrobit teplo trvá každé ráno asi hodinu. Vlastně tu není příliš času na intelektuální pochybnosti.
Mohu se zeptat, jak se to tehdy všechno seběhlo?
Moje onemocnění trvá už dlouhou dobu. Během mého režírování v Krakově jsem prodělal několik chřipek a má aktivizovaná imunita se obrátila proti mně, pustila se do ledvin, byla úspěšná a zničila je.
Jak dlouho vás onemocnění ledvin trápilo?
Zhruba devatenáct let.
Docházel jste před transplantací na dialýzu?
Ne. Transplantace byla rychlejší.
Ledvinu vám darovala vaše manželka Petra a vyšlo to. Bylo „více kandidátů“? Neváhal jste ani chvilinku nad cizím dárcem z „čekací listiny“?
Moji blízcí se všichni zachovali obdivuhodně. Nabízeli se všichni. Ale Petra byla nejzdravějším a nejvhodnějším dárcem ze všech. Vážím si toho.
Jak probíhala vyšetření a samotná transplantace?
Dnes vidím, že zcela standardně. Hledal se vhodný dárce skrze testování, proběhla příprava na operaci, operace, která dopadla skvěle, a já mohl být po sedmi dnech propuštěn do domácího ošetřování. Pak jsem se dával dohromady a už tři měsíce po transplantaci jsem začal točit film.
Jak dlouho jste na transplantaci od onemocnění ledvin čekal?
Přípravy na transplantaci začaly okamžitě, takže jsem prakticky nečekal.
Co vám v onemocnění nejvíce pomohlo?
Nejvíce rodina, manželka, přátelé a moje povaha. Neberu věci příliš fatálně.
foto ČTK (Tomáš Zezulka, Dušan Dostál, Michal Kamaryt, Veronika Šímková)
Kdo byl vaší největší oporou? Byla to právě vaše žena Petra?
Určitě.
Jak celou situaci a samotnou transplantaci zvládla ona?
To je otázka na ni. Nedávno mi řekla, že je za tu příležitost ráda.
Měli jste o sobě bezprostředně po operaci ihned informace?
Ano. Bylo to dojemné.
Změnil se vám po transplantaci život? Jak?
Určitě, ale musím říct, že transplantace ledviny mi umožňuje žít život plnohodnotně bez větších omezení. Můj život se nijak nezpomalil.
Co vás po samotné operaci napadlo jako první?
První myšlenky byly na manželku a na dceru.
Na co by se měl člověk po transplantaci připravit?
Měl by si říct, že to, co umí současná věda, je dar, který mu byl věnován. A být za něj vděčný a být vůči němu i odpovědný. Všechno ostatní přijde samo.
foto ČTK (Tomáš Zezulka, Dušan Dostál, Michal Kamaryt, Veronika Šímková)
Jste umělec, snad i bohém, a nabízí se tak otázka, zda se umělci daří život skloubit s přísnými pravidly pro člověka po transplantaci.
Znamená to přijmout pravidla jako logické součásti vašeho života. Pak to není překážka, ale přirozenost. Stejně tak jako se musím smířit s tím, že nemám křídla, musím se naučit žít s imunosupresí. To první mne omezuje víc.
Pacienti po transplantaci ledvin a stejně tak i dialyzovaní pacienti mají velmi přísnou dietu. Jak moc jste se musel v jídle omezit?
Nevěřím, že jsme na světě kvůli jídlu.
Je to pro vás při vaší práci velký problém?
Není.
Letos v dubnu měl jít do kin váš nový film Štěstí je krásná věc v hlavní roli s Karlem Zimou. Můžete nám k filmu něco málo prozradit?
Když jsem se po osmém natáčecím dni vracel na skútru, měl jsem nehodu. Výsledkem bylo osm zlomených žeber a klíční kost. Takže bohužel nevím, jak natáčení dopadlo. Film dokončil jiný režisér.
Víte o tom, že Karel Zima věnoval svou ledvinu nemocnému kamarádovi a vyšlo to? Dali ledvině dokonce i jméno. Říká se jí Jitka.
To, že se ledvina jmenuje Jitka, jsem nevěděl. Ale oba znám, byli u nás v divadle i s Jitkou.
Chystáte se natáčet nějaký další film?
V červenci mám točit film Indián s Karlem Rodenem. Je to film o majiteli velké společnosti, do kterého se „náhodou“ dostane duch indiánského náčelníka. Komunikuje s ním a postupně mu svou indiánskou moudrostí mění život.
Neuvažoval jste někdy, že byste onemocnění ledvin použil jako motiv pro svůj další snímek či divadelní hru?
Počkejte si. Už na to téma píšu jak divadelní hru, tak i celovečerní film. Jen to trochu trvá. Divadelní hra je o duších, které během transplantací sedí v jakési čekárně a tam se seznamují a jsou pobavené tím, co se děje v jejich fyzické podobě. Film je o dívce, která dostane ledvinu od nemilovaného, leč milujícího muže, a neví, co s tím.