Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

14. Srpen 2019

Radim Vizváry: Pantomima divákovi neříká, co si má myslet

Když jsem se s Radimem Vizvárym domluvila na rozhovoru, netušila jsem, co vše se skrývá za hraním beze slov, kdy musíte diváka tiše provádět, aby si z příběhu odnesl silný prožitek, musíte jej zabavit a zároveň pobavit. Tento nesmělý, nesmírně talentovaný a drobně působící muž to na prknech, jež „znamenají svět“, bravurně zvládá každý den.

Radim Vizváry

nový představitel české pantomimy, mim, režisér, choreograf, pedagog a držitel Ceny Thálie 2016 za herecký výkon v autorském představení Sólo, v kategorii Balet, pantomima nebo jiný tanečně-dramatický žánr, držitel výroční medaile ITI (International Theatre Institute) a mnoha dalších ocenění u nás.

Dobrý den, Radime, váš příběh začal v divadle Minor, kde jste působil jako kulisák. Co vás tehdy táhlo k divadlu?
S divadlem jsem začínal během střední školy v Poličce, v ochotnickém spolku Tyl. Také jsem rád maloval a pracoval s loutkami. Ty mě přivedly k profesionálnímu divadlu – do Minoru. Ano, začínal jsem jako kulisák, při první zkoušce si ale v divadle všimli, že umím držet loutku, a zapojili mě do hry. Všichni mi říkali, že se na jevišti přirozeně hezky pohybuji, a možná proto jsem dostával pohybové role, ve kterých jsem vynikal. Třeba v představení Pluto a podkova nebo Kosmo 1, kde jsem hrál žlutomodrozeleného krále, a v mnoha dalších.

 

Dočetla jsem se o vás, že to byla právě kolegyně z Minoru, která vás přihlásila na HAMU na tehdejší katedru nonverbálního a komediálního divadla. Jak probíhají příjímací zkoušky na „mima“?
Všichni zájemci musí absolvovat pohovor, vědomostní test, zkoušku z techniky pohybu a talentové zkoušky. Musí si připravit vlastní etudu a pak dostávají různé improvizační úkoly. Pantomima se studuje na hudební fakultě, takže součástí přijímacího řízení jsou i zkoušky z teorie hudby a z hudební nauky.
 

Je hodně zájemců o tento obor?
Když jsem dělal přijímačky, hlásilo se nás asi dvacet a uspěli jsme čtyři. Jak jsem měl možnost se později přesvědčit i z pozice pedagoga, dodnes jsou ta čísla plus minus stejná.
 

Podle čeho jste poznal, že patříte do světa „ticha“, do světa nonverbální komunikace?
Asi to má kořeny už v mém dětství. Byl jsem tiché dítě. Později jsem si uvědomil, že když jsem měl možnost vyjadřovat se na jevišti beze slov, byl jsem nejvíc svůj. V mluvené roli jsem se cítil nejistý, ale když jsem se vyjadřoval pouze pohybem, cítil jsem v sobě velkou sílu a ta se přenášela i na diváky.


 

Co vše musí mim špičkově ovládat a co bylo pro vás nejtěžší?
Musí perfektně ovládat svoje tělo, jak celek, tak nejmenší detaily. U pantomimy je nezbytné, aby lidská postava vyjadřovala myšlenku třeba jen určitým postojem, ale i malým gestem. Mim nemůže dělat nic náhodně, přibližně. I mrknutí oka nebo zdvihnutí obočí musí být promyšlené. Pro takovou práci s tělem je nezbytné osvojit si techniku mimu. Asi nejtěžší pro mě bylo zvládnutí svalové a kloubové nezávislosti. Například musíte tělo rozdělit do tří částí, kdy každá je v jiném napětí, dělá něco jiného a ještě v jiném rytmu. Ale stejně důležitá je i práce s emocemi, které jsou nedílnou součástí divadla.

 

Stalo se vám někdy, že jste nevěděl, jak něco nebo někoho ztvárnit?
Ano.

 

A co to bylo? Jak jste to vyřešil?
Virilní charakter a jeho agresivita. Mužnost, ze které doslova kape testosteron. Byl to velký „protiúkol“ pro mou povahu i tělo, protože jsem jemný typ. Nakonec jsem se naučil zahrát věrohodně i takový typ, ale bylo to pro mě hodně těžké.

 

Mladá generace pantomimu téměř nezná a ani o ni nejeví zájem. Můžeme říct, že je to téměř zapomenuté divadelní odvětví?
Není zapomenuté, je jenom málo vidět, protože se mu věnuje malý počet umělců.

 

Čím vším je pantomima pro diváky přitažlivá?
Toho je hodně. Můj učitel a velký vzor Boris Hybner říkal, že pantomima je magická, krásná a sexy. Pro mě má obrovské kouzlo a tajemství. Neříká divákovi, co si má přesně myslet. Dává mu prostor pro vlastní interpretaci a dotvoření příběhu vlastní fantazií. Ve srovnání s jinými divadelními žánry má divák pantomimy větší šanci ztotožnit se s mimem a prožívat emoce, které vycházejí z jeho vlastních zkušeností. Když divákům na jevišti ukážete červenou barvu, uvidí ji všichni stejně. Když ji však ztvárním pantomimicky, abstraktně, respektive imaginárně, může si ji každý představit podle sebe a tím se vlastně stává spolutvůrcem mého představení a mým partnerem. Kromě toho je pantomima vizuální umění, takže to může být i hezká podívaná.

 

S čím si lidé pantomimu nejčastěji spojují?
Moje zkušenost je taková, že lidé si pantomimu spojují především s němým uměním, s jejími dřívějšími interprety. Za všechny mohu jmenovat třeba Jeana Gasparda Deburaua – smutného Pierota – nebo Marcela Marceaua – mima s bílou maskou ztělesňujícího imaginární pantomimu. Hodně vžitá jsou také pantomimická klišé – imaginární stěna, tahání lana, mim v pruhovaném tričku a v rukavičkách a podobně. Já se snažím, aby se vnímání pantomimy mezi lidmi posunulo kupředu, k její současné podobě. Moje cesta je popularizace pantomimy skrze její současnou podobu.

 

V čem je dnešní pantomima jiná oproti té klasické?
Mění se úhly pohledu, přístup k technice, hledají se nové formy a zdroje, inspirace. Pestrost nebo rozmanitost forem, stylů a žánrů byla už v minulosti. Dnes mimové opouštějí masku, častěji hrají s přirozenou tváří bez bílé barvy, používají slovo nebo zvuky, které vytvářejí vlastním hlasem. Velmi se také rozvinuly technologické umělecké prostředky – světelné efekty, projekce, videomappingy a podobně. Výrazným rysem současné pantomimy je propojování s jinými divadelními styly. Například se současným tancem, fyzickým divadlem nebo akrobacií – na to se ve své tvorbě hodně zaměřuji. Aktuálně připravuji se skupinou Losers Cirque Company představení Heroes, ve kterém spojíme pantomimu s novým cirkusem.

 

V čem vynikají vaše představení?
V posledních několika letech jsem dělal pouze autorská představení. Mohl jsem si tedy sám svobodně vymyslet, co budu hrát. Pokaždé jsem si ale připravil určitou výzvu v tom, že propojím pantomimu s některým z příbuzných oborů. V představení Pejprbój jsem například využil velkou roli papíru, ze které postupně vznikají objekty a loutky. Do inscenace VIP jsem zase zakomponoval několik kouzel, takže jsem v ní propojil pantomimu s iluzionismem. V duetu Sunday neurosis jsem si vyzkoušel propojení s principy současného tance.

 

Co vše máte při tvorbě autorského představení na starosti?
Prakticky všechno. Od prvotního nápadu přes koncept, scénář, režii, choreografii až k interpretaci. Samozřejmě vždycky oslovím i další kolegy, kteří se starají o scénografii, kostýmy, hudbu nebo světla, ale musím už předem vědět, co po nich chci. Když režíruji například operní inscenaci, práce pro mě v podstatě končí dnem premiéry, ale u vlastní inscenace jsem i během repríz pořád v jakési dvojroli režiséra a interpreta zároveň.

Jak dlouho trvá připravit takové mimické představení?
Nápad nosím v hlavě někdy i několik let. Ovšem ta čistě realizační fáze, kdy denně zkouším a konzultuji s kolegy výslednou podobu představení, trvá obvykle dva až tři měsíce.

 


 

Jsou tato představení vhodná jen pro dospělé diváky?
Snažím se mít co nejpestřejší repertoár. Mé představení Sólo je například vhodné jak pro milovníky pantomimy, tak pro diváky, kteří se s ní setkávají poprvé. Je to vlastně takový průřez od minulosti až po současnost našeho oboru. A už zmíněný Pejprbój, to je hra určená pro nejmenší děti od tří do šesti let.

 

Mimo hraní pořádáte různé workshopy po celém světe. Pro koho jsou určeny? Mají i neherci možnost se na nějaký takový workshop u nás přihlásit?
Na uměleckých školách v zahraničí i doma v Česku pořádám master class nebo workshopy pro pokročilé. Chodí na ně hlavně studenti nebo lidé, kteří už mají s pantomimou nebo pohybovým divadlem nějakou zkušenost. Snažím se jejich dovednosti obohatit, rozvinout a posunout zas o kousek výš.

 

Když opomeneme pantomimu, co dalšího rád děláte?
Volného času mám dost málo, ale když už pár dní vyšetřím, snažím se vyrazit do přírody. Protože díky své práci často cestuji, ve volném čase se rád podívám do míst, kam se pracovně nedostanu, například nedávno jsem navštívil a procestoval Island.
 


 

Umíte někdy vypnout?
Umím – vypnout telefon a počítač, abych si dal digitální detox.

 

Váš život je neuvěřitelně hektický. Jak dlouho vydržíte nejdéle na jednom místě?
6 dní, 11 hodin, 47 minut a 10 vteřin (smích).

 

Přemýšlel jste někdy o tom, že je potřeba se zastavit? Tady a teď…
Právě jste mě inspirovala k tomu, abych o tom začal přemýšlet – tady a teď.

 

Máte nějaký nesplněný sen?
Mým velkým snem je vlastní divadlo pantomimy. Zatím je nesplněný, ale věřím, že není nesplnitelný.

Mgr. Magda Volná
redakce Braunovin

Čtěte také

„Ze statistik vyplývá, že každoročně v České republice onemocní diabetem zhruba 60 tisíc lidí a ročně v souvislosti s touto nemocí u nás zemře kolem 22 tisíc pacientů. Téměř 42 tisíc je nemocných s diabetickou nohou, z toho více než 9 tisíc je právě po amputaci dolní končetiny. Přesto se předpokládá, že tato čísla nejsou konečná a skutečný počet nemocných není diagnostikován,“ říká MUDr. Václav Procházka, český lékař působící ve světovém týmu zabývajícím se právě autologní transplantací kmenových buněk při léčbě kritické ischemické choroby dolních končetin neboli diabetické nohy. S panem doktorem jsme se bavili nejen o diabetické noze a kmenových buňkách, ale i o cévním systému či embryologii.

18.10.2019
Aktuality z B. Braun

Inkontinence patří k nejčastějším zdravotním problémům ženské populace a také má zásadní vliv na kvalitu života. Až 60 % žen trpí během života některým typem inkontinence. I přesto se mnoho žen stále domnívá, že inkontinence je stav patřící k vyššímu věku, a stydí se o ní před svým lékařem otevřeně mluvit. A právě proto, že je to jedna z věcí, za kterou se ženy stydí, i když není proč, rozhodla se šestapadesátiletá ambasadorka značky Diveen® Danuše Hrbková předat svou zkušenost dál. ,,Hlavně, pokud se budou ženy bát a budou se stydět o svých zdravotních problémech mluvit, nic se nezmění,“ komentuje celou situaci Danuše.

22.10.2019
Aktuality z B. Braun

Od dob Jana Amose Komenského se toho hodně změnilo, stále však přetrvává takzvaná škola hrou, která si své místo na výsluní našla i v medicíně. Říká se těžko na cvičišti, lehko na bojišti, což v rámci výuky simulačních kurzů dodržuje i primář Anesteziologického oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, MUDr. Michael Stern, MBA. Když jsme se s panem doktorem potkali, neměla jsem ani tušení, kam až se naše povídání dostane. Bavili jsme se nejen o simulacích, o roli trenéra, průvodce, psychologa, hodného soudce, ale i o celoživotní vášni k anesteziologii.

03.09.2019
Aktuality z B. Braun