Zdolala jste jednu z nejnáročnějších pěších tras světa. Proč jste se rozhodla vydat se na tuto „pouť“? Bylo to kvůli vašim zažívacím potížím?
Víte, já věřila, že mám své střevní onemocnění především v hlavě. Věřila jsem tomu, že když změním životosprávu a přestanu nenávidět sama sebe za to všechno, nějakým způsobem mi to pomůže. Opravdu jsem sama sebe neměla ráda za to, kam až jsem to nechala dojít. A když jsem žila v Praze, stalo se mi i několik trapných situací na veřejnosti. Opravdu trapných. Když má mladá holka střevní nemoc a průjem v podstatě celý den, je těžké jet půl hodiny metrem do práce. Prostě jsem to neměla šanci stihnout. Bylo mi trapně, bylo mi hrozně, hodně jsem plakala. Už jsem nemohla dál. Přišla jsem o práci a zavřela se doma, vůbec jsem nevycházela. Bála jsem se jít po ulici, když jsem neviděla v dohledu záchod. A v té chvíli jsem si říkala, že když budu v přírodě, odpadne mi to městské trápení, že se mi zase někdo bude posmívat.
Co byla příčina vašeho onemocnění?
Po čase mi došlo, že za to všechno můžu sama. Jsem obyčejná holka z malého města a myslela jsem, že svoje štěstí najdu v Praze. Ve velkém městě je vždycky stres a já to holt neustála. Začala jsem s těmi lidmi utíkat taky. Byla jsem věčně nespokojená, naštvaná a vzteklá. Pracovala jsem každý den dlouho do noci a jedla jen ráno a pak pozdě večer. Měla jsem příšernou životosprávu. Přetvařovala jsem se a namlouvala si, jak moc jsem šťastná. Stala se ze mě materialistka a já si toho vlastně ani nevšimla. A pak se ozvala střevní nemoc.
A diagnóza?
Padaly nejrůznější diagnózy. Prvně salmonelóza,pak dráždivý tračník. A nakonec mě poslali na kolonoskopii. Během dne před tímto vyšetřením jsem do sebe nalila čtyři litry projímadla a ráno vstala s obrovským strachem. Kolonoskopii jsem měla docela náročnou, několik hodin po ní jsem spala na lékařském pokoji. Nakonec mi diagnostikovali celiakii, alergii na mléko, sóju, oříšky i vajíčka. V podstatě jsem sedělanon-stop na záchodě. Jak jsem to řešila? Litovala se, brečela, vztekala se a pak se rozhodla. Jít dál, ale jinak. Bojovat.
Vím, že jste ještě před Pacific Crest Trail šla vyhlášenou cestu do Santiago De Compostela. Bylo to poprvé, kdy jsi na sebe vzala pohorky? Tuto cestu jste brala jako trénink na hřebenovku?
Camíno bylo mým snem několik let. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem odcestovala na dlouhou dobu sama do zahraničí. Nevěděla jsem, co mě čeká. Ale nebylo mi moc dobře, cesta totiž vede hodně městy a vesničkami. Pořád jsem se hrozně bála, co když to někam zase nestihnu. Opravdu mi nejlíp bylo v přírodě. O Pacifické hřebenovce jsem se rozhodla na konci světa, na mysu Fisterre. Věděla jsem, že Camíno ve mně něco změnilo, že se něco pohnulo, ale potřebovala jsem víc času. Rozhodla jsem se, že hřebenovku zkusím. Že zkusím svůj další dávný sen a přestanu se vymlouvat na nesmyslné věci.
V divočině jste strávila pět měsíců. Je potřeba si pořádně rozmyslet, co si člověk zabalí. Balila jste se sama, nebo vám s tím někdo pomáhal?
Pomáhal mi kamarád. Ale přesto jsem si zabalila spoustu hovadin. Make-up, řasenku, rtěnku, krém proti vráskám a tunu Imodia. Měla jsem na zádech snad sto kilo. Po čase mi došlo, že jsem si zabalila věci, která jsem chtěla, a ne ty, které jsem opravdu potřebovala. Začala jsem se věcí sama od sebe zbavovat, a tím jsem ulehčovala nejen svým zádům, ale i své psychice.
Jak dlouho jste se na tuto cestu připravovala?
Co se týká vybavení, snažila jsem se hledat informace o zkušenostech těch mnohem chytřejších. Připravovala jsem si plán na cestu, který se v Americe samozřejmě během prvních pár hodin úplně změnil. Je potřeba si vyřídit povolení, víza, letenky, pojištění a další byrokracii. Zabralo mi to půl roku. Co se týká nějaké fyzické přípravy – spíš jsem lítala na záchod než do kopců. Ale snažila jsem se připravit, jak nejlépe jsem uměla. Udělala jsem si i minikurz přežití v přírodě. Nikdo mi nevěřil a lékaři už vůbec ne. V očích většiny lidí jsem byla za blázna. Ale já tomu tak věřila, že jsem zatnula pěsti a šla do toho.
Co vše jste měla s sebou a kolik kilogramů jste nosila na zádech?
Později jsem se s vybavením vešla tak do 12 kilo, což je stejně hodně. Dneska seženete opravdu lehké vybavení, a tím si ušetříte trápení do kopce. Co všechno jsem nesla? Snad všechno... Měla jsem dokonce i hezké šaty, kdyby si mě někdo chtěl třeba vzít (jen tak pro jistotu). Pak mi došlo, že tak smrdím, že svatba asi nebude. Do sprchy jsem se totiž dostala jen občas, když jsem dostopovala do města.
Kolik peněz vás cesta stála?
Hodně záleží na tom, jak člověk cestu pojme. Já jsem si nakupovala levnější potraviny a v restauraci jedla jen občas. Někteří hikeři spali ve městech v hotelech. Já ve stanu v kempech nebo za městem v keřích. Některé vybavení jsem měla z druhé ruky, neměla jsem na to nejlepší. Proto mě cesta vyšla okolo 110 tisíc.
Jak jste to dělala, když vám něco došlo?
Pacifická hřebenovka nevede městy, jdete většinu cesty v horách. Takže musíte mít plán. Kolik jídla nakoupit, jak daleko je to do dalšího města, kolik vody si naložit na záda do pouště. Vždycky jsem z hřebenovky odbočila, došla na parkoviště a stopovala do měst doplnit zásoby. Všichni hikeři stopují, protože některá města jsou z hor vzdálená i 50 kilometrů. Co se týká vody, v poušti jsem pila i ze zdrojů pro zvířata, všechno jsem ale poctivě filtrovala. V horách jsou zase nádherné a čisté potůčky.
Co jídlo? S jakým jídelníčkem jste počítala a jaký nakonec byl?
Měla jsem jídelníček dopředu připravený tak, aby obsahoval potraviny bez alergenů. Jenže v Americe to funguje trochu jinak a ne všude byly obchody, které jsem potřebovala. A tak jsem musela nakoupit potraviny s alergeny. Proto se můj zdravotní stav v prvních týdnech tak moc zhoršil. A já každé ráno vstala a šla přes obrovskou bolest dál. A po prvním měsíci se to začalo pomaličku otáčet. Cítila jsem se lépe a lépe. Mohla jsem jíst i trošku čokolády, maličko oříšků, kaše, těstoviny, kuskus.
Došlo vám někdy jídlo nebo voda? Jak jste to řešila?
Voda mi došla v lávovém poli v Oregonu. Nedošlo mi, jak těžký to bude terén a jaké suché tam bude. Několik kilometrů jsem byla bez vody a v poslední části už jsem k vodě běžela. Motala se mi hlava a už mi nebylo moc dobře. To jsem opravdu podcenila. Co se týká jídla, to byla další jobovka. Jídlo na noc se kvůli zvířatům dávalo pryč ze stanu, někdo ho věšel i na stromy kvůli medvědům. Já jsem si ho jednu noc nechala ve stanu. Říkala jsem si, že se přece nemůže nic stát. Každou noc jsem spala jako dudek, takže jsem se vzbudila až ráno. To už byly díry ve stanu i v batohu a jídlo bylo fuč. Dodnes mám podezření na čipmunky. Zbyla mi jen jediná nudlová polévka a já byla čtyři dny od civilizace. Chtěla jsem začít lovit, jenže jsem od přírody pako. Takže jsem nic nechytila. Naštěstí jsem potkala Američany, kteří mi pomohli a část svého jídla mi dali. Také mi poradili houby, které se daly jíst. Všechno jsem to zajídala jednou nudlí z polévky. Ale přežila jsem.
Věděla jste od začátku, že chcete jít sama?
Já jsem na začátku sama nešla. Začínala jsem s kamarádem, se kterým jsme se po začátku rozdělili. Brala jsem to jako zradu, než mi došlo, že to bylo pro moje dobro. Teprve tehdy totiž začala moje pravá cesta. Když jsem se musela spolehnout jen sama na sebe. Byla jsem v tom sama a musela se starat. Hřebenovka mě učila i zkoušela každou minutu.
Kolikatery boty jste prošlapala?
Čtvery. Šla jsem v běžeckých botách. Ty se většinou po tisíci kilometrů roztrhaly. Neměnila bych. Vždycky jsem si do dalšího města na poštu objednala o číslo větší boty.
Dočetla jsem se o vás, že se vám noha zvětšila o čtyři čísla. Zmenšila se potom zase?
Byl to hlavně otok a také se noha chůzí trochu roztáhne. Jenže já měla tak obrovskou nohu, že jsem se bála, že si mě kvůli tomu nikdo nebude chtít vzít. Naštěstí se noha smrskla.
Kolik metrů jste nastoupala a sestoupala?
Cesta prý má 150 tisíc metrů, co se týká převýšení. Je to, jako byste šestnáctkrát vyšli na Mount Everest. Ta čísla se v různých zdrojích liší. Je ale fakt, že jsem neustále stoupala a klesala, i v poušti. Hřebenovka mě nenechala ani minutu oddychnout.
Co první krize? Kdy přišla a jaká byla?
Krize přišla asi hodinu po tom, co jsem odstartovala. Měla jsem pocit, že na zádech nenesu batoh, ale krávu. Po dvou hodinách jsem smrděla jako vrata od chlíva a nemohla jsem to přenést přes srdce. Viděla jsem kolem sebe ostatní hikery, kteří měli super vybavení, svaly a kondici. Já měla průjem. Každý den jsem se dívala na hvězdy a myslela na svoji rodinu. Plakala jsem, bylo mi strašně smutno. Byla jsem tam ze všech nejslabší, měla obrovské střevní problémy a nemohla jít ani zdaleka tolik kilometrů. A moje zdraví se nelepšilo.
Muselo to být těžké jít většinu cesty sama. Jak jste to psychicky zvládla?
Samota byla hodně těžká. Když jsem žila v Praze, sama jsem být nechtěla. Radši jsem padala únavou na hubu. Jenže na hřebenovce jsem se tomu musela postavit čelem. Trápila jsem se, samozřejmě. Musela jsem si přiznat, že za svoje zdraví si můžu sama. Že jsem se prostě z toho všechno podělala. Co se vám dělo v hlavě? V první části se mi vracela moje minulost, všechno jsem to znovu prožívala. Vyrovnávala jsem se s tím postupně. Jenže potom jsem musela začít bojovat. Doslova jsem musela přestat řešit hlouposti a musela začít řešit přítomnost. Každodenní bolest, průšvihy, zvířata, jídlo a vodu.
Přišla někdy na řadu i samomluva?
Jasně. Běžně jsem se bavila se svými hikerskými holemi. Paradoxně jsem měla radši tu pravou, levá mi lezla neuvěřitelně na nervy. Večer jsem je chválila a ráno je připravovala na další den. Po čase samoty jsem začala flirtovat se spacákem. Večer jsem si připravovala místo ke spaní, flirtovala s vybavením a smála se svým vlastním vtipům.
Co pro vás bylo fyzicky nejtěžší?
Vysoko v horách mě chytla sněhová bouře. Nestihla jsem seběhnout níž a byla jsem bez signálu. Všude byl sníh a já neviděla trail. Navíc mi sklouzla noha a já se skutálela z kopce. Ošklivě jsem si narazila koleno. Tu noc bohužel zase sněžilo a já měla úplně mokré vybavení, které mi přes den neuschlo. Mrzlo a já si musela lehnout do mokrého. Ráno jsem vstávala a měla omrzlé ruce, nohy i tvář. Nebyly to ty černé omrzliny, ale i tak to hodně bolelo. Byla jsem asi čtyři dny od civilizace. Už jsem fyzicky vůbec nemohla, ale hlava mě dotlačila na parkoviště. Každou noc jsem usínala s obrázkem rodičů. Jsem jedináček a před cestou jsem jim slíbila, že se jim vrátím. A ten slib jsem nechtěla za žádnou cenu porušit.
A co nejhorší psychický zážitek?
Ten večer jsem potřebovala ještě ujít asi pět kilometrů na rovné místo, které jsem měla vyhlédnuté v mapě. Po tmě chodí hodně hikerů, v poušti není takové vedro a člověk nemusí tahat takovou zásobu vody. Já jsem chodila radši ve dne, ale občas se stalo, že jsem dobíhala po setmění. Tehdy jsem si čelovkou svítila na zem a pak jsem něco uslyšela. Zvedla jsem oči a přede mnou byly dvě žluté oči. Koukaly přímo na mě. Po chvilce jsem poznala, že je to puma. Krve by se ve mně nedořezal. Věděla jsem ale, že nesmím utíkat. Že musím zachovat klid, zvednout ruce a být silnější. Nezmatkovat! Když se zvíře začalo otáčet kolem mě, otáčela jsem se s ním. Svítila jsem na ni a za žádnou cenu jsem jí nechtěla ukázat záda. Puma odběhla… Jenže po chvilce jsem věděla, že mě sleduje. Věděla jsem, že jí musím ukázat, že jsem pro ni velké sousto. Křičela jsem na ni a snažila se sama sobě dodávat sílu. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, ale puma po chvilce odběhla a nechala mě být. Nevím, co to bylo, ale něco tam mezi námi proběhlo. Tu noc jsem nespala, ve stanu jsem koukala kolem sebe a poslouchala všechny zvuky přírody. Ráno jsem došla na parkoviště a dostopovala do města. Dala jsem si pár dní psychický oddych. Na trail jsem se pak přesto vrátila. Cítila jsem, že tam mám být. Poslouchala jsem samu sebe.
Byla jste připravená na zvířata?
Každý den mě něco překvapilo. Viděla jsem spoustu tarantulí, chřestýšů, medvědů i pumu. Učila jsem se za pochodu. Překvapilo mě, jak je tarantule obrovská, jak velcí jsou chřestýši a jak moc jsem si chtěla medvíďata odvézt domů.
Když by se někdo rozhodl také vyrazit na Pacifickou hřebenovku, co byste mu poradila. Co si vzít s sebou, na co se připravit?
Užít si to! Trail není jen o fyzičce, je to především o hlavě, o psychické síle, odolnosti a odvaze. Tu v sobě máme všichni. Proto nejsem výjimka, že jsem cestu zvládla. Může to dokázat každý i každá z vás.
Jaké bylo počasí?
Zažila jsem snad všechna roční období. Od příšerného vedra v poušti po sněhovou bouři v horách.
Co vám cesta dala?
Rozhodně nemohu říct, že mě cesta úplně uzdravila. Na druhou stranu ale mohu jíst mnohem víc věcí než před hřebenovkou. Dala mi nadhled. Přestala jsem se svojí nemocí bojovat a přijala ji. Je jasné, že už si třeba nikdy nedám mléko, ale už si z toho hlavu nedělám. Cítím se zdravá. Moc si užívám, že mohu chodit po ulici beze strachu. Že mohu jet autobusem, že se můžu projít po nákupním centru. Začala jsem znovu žít a smát se. Jsou lidé, kteří mají mnohem trnitější životní cestu než já. Nemám si na co stěžovat a kvůli čemu se litovat. Možná jsem psychicky silnější a vyrovnanější. Znovu jsem našla vnitřní sílu a začala věřit, že možné je všechno. A že spousta věcí je v hlavě a začíná stresem.
A co vám cesta vzala?
Vzala mi věčnou nespokojenost. Na co nikdy nezapomenete? Na celou Pacifickou hřebenovku. Od rozhodnutí vyrazit až po přivítání s rodiči na letišti v Praze. Jenom díky nim jsem došla do cíle. Cestu i svoji knížku jsem věnovala svojí rodině.
Co pro vás bylo naprosto fascinující?
Byl to pro mě jednoduše návrat k přírodě. Vysoké hory, zvířata, ticho. Ale hřebenovka je i o lidech. Potkala jsem na trailu skupinku lidí, kteří měli roztroušenou sklerózu. Měli společný sen, projít kousek Pacifické hřebenovky. Strávila jsem s nimi pár dní, konečně jsem zavřela pusu. A slyšela neskutečné životní příběhy. V té chvíli mě napadlo, jestli svoje střeva neberu až moc vážně. Fascinující lidé plní optimismu, síly, odvahy a odhodlání. Moc pro mě znamenalo být s nimi a poslouchat je. Životní škola.
Rozplakalo vás něco po cestě?
Každý den tak dvakrát až třikrát. Na začátku jsem plakala fyzickou bolestí. Měla jsem obrovské puchýře na nohou i na ramenou, z krosny. Později to byla psychická bolest. Bylo mi smutno po rodině. Neměla jsem žádné pohodlí a bylo těžké odolat pláči, když jsem byla v civilizaci a viděla všechny ty rodiny na dovolené.
Kdy jste se na trailu nejvíce zasmála?
Když mě zatkli, protože jsem čurala na veřejnosti. Vyčurala jsem se totiž omylem na policejní stanici, přímo pod kamerou. Dostala jsem vyhubováno. Neuvědomila jsem si, že už jsem sešla z hor a jsem zase v civilizaci.
Přehodnotila jste po této výpravě život a jeho hodnoty?
Rozhodně. Přestala jsem si hrát na něco, co nejsem. Prostě jsem nezvládla velké město, nejsem na ně dostatečně silná. Jsem holka, která má ráda slivovici a utopence.
Chystáte se na nějakou další výpravu? Pokud ano, zase sama?
Vrhám se do obrovského dobrodružství. Zakládám si něco vlastního. Chtěla bych někomu pomoct a někoho podpořit tím, co mě baví, a to žurnalistikou, budu psát. Když jsem byla malá, chtěla jsem změnit svět. Pak jsem na to zapomněla a až ve 29 letech mi došlo, že vlastně můžu. Že celý svět nezměním najednou, ale můžu ho měnit po kouskách. Tím, že změním sebe, tím, že někomu vykouzlím úsměv na tváři a někomu třeba i zlepším den. A já cítím, že bych tomu psaním mohla pomoct.
Máte ještě nějaký další sen?
Být šťastná.