Jaká je aktuální situace na Ukrajině z pohledu Lékařů bez hranic?
Každá oblast, každé město dělá, co může. Hlavní problém je v nedostatku léků a vybavení. Pomáháme jim v tom. Zprávy o bombardování nemocnice s porodnicí v Mariupolu 9. března nás vyděsily, i když samozřejmě nemůžeme potvrdit, že se jednalo o záměrný útok. Od našich kolegů na místě však víme, že v předchozích dnech boje poničily domy i zdravotnická zařízení. Vyhledat lékařskou péči v Mariupolu je čím dál tím těžší kvůli ostřelování, přestřelkám a leteckým útokům. Obzvlášť to platí pro nastávající matky a starší lidi, kteří nejsou tak mobilní. Útoky na nemocnice ničí ty poslední prostředky, které zbývají k péči o kritické případy.
Jak byste popsal zdravotnictví v těch nejpostiženějších oblastech?
Pokud zůstaneme v Mariupolu, ten správný termín je „na hranici kolapsu“! Připravit lidi o tolik potřebnou zdravotní péči znamená porušení pravidel války. Už několik dní předtím byli tamní obyvatelé odříznuti od vody, sbírali dešťovou vodu, rozpouštěli sníh, odpouštěli vodu z radiátorů. Chybí léky i potraviny. Často se nás lidé ptají na humanitární koridory. To může být dobrá myšlenka, nesou s sebou ale také vážná rizika. Návrh časově demilitarizované oblasti, ve které se nestřílí na civilisty, vlastně implicitně legitimizuje myšlenku, že mimo tyto oblasti se na civilisty útočit může. Jejich otevřením se pak zvyšuje riziko pro ty, kteří ve městech po uzavření humanitárních koridorů zůstanou. Nemusí to být z jejich vůle, ale protože jsou staří, chronicky nemocní nebo protože tam mají příbuzné, kteří jsou staří a nemocní, a nechtějí je opustit. Toto jsou lidé, kteří po uzavření humanitárních koridorů budou vystaveni ještě většímu riziku.
Jsou vaši lidé v bezpečí, nebo i jim hrozí bezprostřední riziko?
Působení v konfliktních oblastech není nikdy jednoduché. Zajištění bezpečnosti pro naše kolegy je pro nás ale naprosto klíčové. Situace se však nemění ze dne na den, ale de facto z hodiny na hodinu. Musíme situaci neustále monitorovat a vyhodnocovat. Například ve zmíněném Mariupolu je těžká humanitární situace, není tam pitná voda, dochází jídlo, lékárny jsou prázdné. Od kolegů z města Oděsa zase víme, že se tam zdravotníci připravují na nejhorší. Ve městě většina z nich zůstává a tvrdě dál pracují. Já jsem momentálně v naší koordinaci ve Lvově, kde je situace relativně klidná. Občas se sice spustí sirény varující před bombardováním, v žádném přímém ohrožení jsme ale dosud nebyli.
Co je pro nemocnice, kromě bombardování a ostřelování, největší nebezpečí?
Zdravotnická zařízení po celé zemi bojují s nedostatkem vybavení a léků, jejich množství v zemi se dramaticky snižuje, protože probíhající boje způsobily přerušení dodávek. Logistika tak ani pro nás není v tuto chvíli jednoduchá, ale děláme, co můžeme, abychom ve správný čas a na správné místo dostali potřebné materiály i zkušený personál. Někdy je to trochu jako boj s časem. Některá města jsou teď obléhá-na a pod palbou. Docházejí jim potraviny, voda a lékařské zásoby. Je jasné, že pokud zkolabují nemocnice, nebude se mít o pacienty kdo postarat a humanitární katastrofa se dostane do nejčernějších scénářů.
Můžete popsat, jaká je v současnosti na Ukrajině zdravotní péče? Viděli jsme záběry, jak jsou celé kliniky přestěhované do garáží nebo krytů. Je to běžná situace na celé Ukrajině?
V celé zemi přítomni nejsme. Pomáháme několika nemocnicím či tam přímo máme své kolegy, jinde situaci vyhodnocujeme, nemůžeme ale samozřejmě podávat komplexní obraz celé situace ohledně ukrajinského zdravotnictví. To, co vidíme, jsou trýznivé podmínky, lékárny bez léků, nemocnice bez inzulinu. Samozřejmě ani ve válkách se nepřestávají rodit děti a nemizí chronická onemocnění. V situaci, kdy jsou některé nemocnice vystaveny hromadnému příjmu zraněných, to je velmi, velmi složité.
Jaký vliv mají podobné konflikty na zdravotnictví z dlouhodobého hlediska?
To je velmi individuální, vždy záleží na daném kontextu. V tuto chvíli, kdy se všichni snaží dělat, co je v jejich silách, bychom neměli v tomto smyslu spekulovat o Ukrajině. Jak dlouho bude trvat, než se země dostane z hlediska péče do běžného stavu, si v tuto chvíli netroufám odhadovat. Ale za více než padesát let, co fungujeme jako profesionální zdravotnická a humanitární organizace, jsme už byli svědky mnoha konfliktů. Ty ničí vše okolo – životy lidí i systém lékařské péče,
který se může zcela rozpadnout.
Zaznamenali jste zvýšený zájem dárcovských příspěvků?
Určitě jsme v posledních dnech pocítili obrovskou solidaritu lidí. Naši pravidelní dárci, ale i další lidé se na nás obrátili a naším prostřednictvím chtěli na Ukrajinu poslat dar. Často slýcháváme, že Lékařům bez hranic věří, že jejich dar pomůže na správném místě, a proto si vybrali právě nás. Speciální sbírku jsme přímo nevyhlašovali, i přesto se k 8. březnu sešlo více než 18 milionů korun. Tyto peníze přímo pomohou Ukrajincům. Nesmírně nás ale drží pravidelní dárci, díky nimž můžeme rychle a efektivně spustit naše projekty, kde je nás v tu chvíli nejvíce potřeba – ať už na Ukrajině či jinde.
Co je podle Lékařů bez hranic nyní nejúčinnější forma pomoci?
Jako Lékaři bez hranic nepřijímáme žádnou materiální pomoc, oblečení, krev ani léky. Dodávky pomoci zajišťujeme prostřednictvím našich logistických skladů především v Bruselu a Bordeaux. Tam už máme pro všechny případy předpřipravené a zabalené zdravotnické sady pro rychlé zásahy během krizí. Máme celou síť zkušených logistiků, kteří zajišťují to, aby se dostatečný objem věcí dostal na ta správná místa co nejrychleji a bezpečně. Z našeho pohledu se tak jedná o velmi efektivní pomoc. Solidarita lidí, kterou nejen my jako organizace nyní zažíváme, je samozřejmě neskutečná a ceníme si veškeré podpory. Pro nás je ale teď nejúčinnější právě pomoc finanční, obzvláště když se jedná o pravidelnou pomoc. Právě to nám umožňuje dostatečnou flexibilitu zasahovat rychle a kdekoli na světě. Za sto korun se dá udělat mnohem více práce, než si možná myslíme. A za každou takovou stokorunu také nesmírně děkujeme.