Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

11. Listopad 2019

Na neviditelné hranici mezi sny a bděním. Rozhovor s Petrem Štouračem.

Šéf Kliniky dětské anesteziologie a resuscitace a zároveň ředitel nově připravovaného Simulačního centra Lékařské fakulty Masarykovy univerzity - to je Petr Štourač, patřící mezi naprostou špičku ve svém oboru. Když nepracuje, stává se z něj táta, šachista, „ajťák" nebo golfista, který bude v necelých 42 letech jmenován profesorem. Navíc se pustil do projektu nově vznikajícího simulačního centra v maximalistické podobě 8 000 m2, která byla k překvapení mnohých schválena tzv. „na první dobrou". S pocitem neuvěřitelna a pln očekávání se se studenty Masarykovy univerzity vydává na cestu simulací.

doc. MUDr. Petr Štourač, Ph.D.

Přednosta Kliniky dětské anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Brno a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Vystudoval Lékařskou fakultu v Hradci Králové.

Je členem mnoha odborných společností, mezi něž patří Evropská anesteziologická společnost, což je největší evropská odborná společnost, která sdružuje evropské anesteziology (je národním reprezentantem v European Society of Anaesthesiology Council), či ČSARIM – Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny.

Aktivně se účastní tuzemských i zahraničních kongresů. Je autorem a spoluautorem mnoha odborných knih i publikací. Je ženatý, má syna a dceru.

Dočetla jsem se o vás, že jste chtěl být spisovatelem nebo "ajtákem"

Zázraky se někdy dějí a sny se plní nejen ve Spojených státech. Byl jsem vždycky aktivní. Od dětství jsem hodně četl, což vedlo k tomu, že jsem se jako kluk vrhl i na psaní básní, ale velmi brzo jsem pochopil, že v tomto rozhodně nebudu nejlepší na světě. Když v 80. letech nastal obrovský "počítačový boom", bylo jasné, že mě tento směr hned oslovil, a nastoupil jsem na programátorské gymnázium. Maminka coby programátorka byla nesmírně hrdá, ale stejně mě to táhlo dál.

 

To je skok. Takže z informačních technologií rovnou na medicínu?

Chtěl jsem být společensky užitečný, odpovědný a pracovat i pro dobrý vnitřní pocit. Neberu to jako klišé. Je to fakt. Práce lékaře a celkově práce ve zdravotnictví je jedna z nejvíce naplňujicích, jakkoliv je náročná. I když jsem se rozhodl pro zdravotnictví, v zásadě jsem informační technologie (IT) neopustil. S tím, co teď dělám, se IT velmi významně pojí a ty zkušenosti mi nikdo nevezme.

 

Jste šéfem Kliniky dětské anesteziologie a resuscitace Fakultni nemocnice Brno. Čím si vás anesteziologie získala?

Anesteziologie je obor, který mi svým charakterem práce přesně vyhovuje. Musíte být trvale v pozoru, připraven "do akce", nikdy nevíte, kdy se co bude dít. I když je to práce pod velkým tlakem, nakonec získáte díky každé operaci, která proběhne v pořádku, neuvěřitelné uspokojení. Když jsem studoval, bývala anestezie studentům "předváděna" velmi okrajově, a proto jsem k ni tehdy přičichl velmi málo, lásku k oboru jsme takto získat rozhodně nemohli. Nakonec v pátém ročníku studia, v době, kdy byla volitelným předmětem intenzivní medicína, se mi začaly v hlavě rodit první myšlenky a přál jsem si věnovat se anesteziologii více.

 

Z jakého důvodu byla anesteziologie tehdy takto okrajová?

Anesteziologie je obecně velmi mladý obor. Vychází vlastně historicky z chirurgických oborů. S trochou nadsázky chirurgové rádi říkají, že ti nejméně šikovní chirurgové se věnují anesteziologii, a my jim to samozřejmě vracíme a říkáme, že kdyby se lépe učili tak by mohli být i anesteziology.

 

Patříte mezi spoluzakladatele výukového portálu AKUTNĚ.CZ. Co vás k jeho založení vedlo? Bylo důvodem, že anesteziologie byla brána okrajově?

Ano. také. Portál AKUTNĚ.CZ. byl právě skvělým spojením mých dvou "vášní", a to informačních technologií a medicíny. Když začaly vznikat nové, ne úplně kontaktní výukové metody např. formou e-learningu, rozhodli jsme se sjednotit informace o jednotlivých prvcích akutní medicíny na lékařské fakultě pod "jednu střechu". Měli jsme touhu přinést nějakou přidanou hodnotu, ne jen vytvořit vzdělávací portál. V roce 2007, když AKUTNĚ.CZ vznikal, propojili jsme portál se simulačními prvky s nízkou mírou věrnosti, které v akutní medicíně v rozhodovacím procesu hrají obrovskou roli, a podařilo se nám to. Nyní již disponujeme více než sty bilingválními interaktivními algoritmy, které jsou dobře známé i ve světě, ale převážně jsou používány k výuce v České republice.

 

Mluvíte o simulacích, a dnes proběhl kontrolní den nového Simulačniho centra Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Pro koho je toto centrum určeno?

V návrhu jsme vytvářeli maximalistickou variantu pro všech šest ročníků lékařské fakulty, kdy jsme do jednotlivých předmětů implementovali prvky simulační výuky. Nakonec se nám tuto variantu podařilo převést na papír, a to díky podpoře vedení fakulty i univerzity, a teď tento návrh, který má téměř 8 000 m2, stavíme. Je to pro nás obrovský závazek a současně i radost, protože si myslíme, že návrh centra je smyslupIný a bude to obrovská přidaná hodnota nejenom pro lékařskou fakultu, ale především pro studenty.

 

Proč je potřebné tak velké výukové simulační centrum? Chybujeme tak často, nebo jsou simulace novým trendem ve výuce?

Nehledejme za vším jen chyby, buďme pozitivní. Faktem je, že jde ve světě o určitý trend, a to i díky moderním technologiím, které nám umožňují simulovat stále více a více věcí. Díky simulačnímu centru třeba získáme na nějakou dobu ve světě náskok, ale udržíme si ho jen každodenní dřinou a prací na sobě.

 

 

Čim se toto simulační centrum odlišuje od jiných?

To, v čem jsme určitě unikátní, je umění zapojit všechny prvky simulační výuky. Od těch nejnižších - virtuálních pacientů na počítači - až po velké týmové simulace. V tomto jsme unikátní a žádná lékařská fakulta toto v současnosti nenabízí. Další odlišností bude koncentrace simulací pod jednu střechu a za simulačním centrem stojícím velkým multidisciplinárním týmem.

 

Ve své praxi jste se zaměřil na děti. Předpokládám, že v rámci nového simulačního centra tam bude i část věnovaná simulacím na dětech.

Ano, určitě. Budeme tam mít celé nemocniční patro. Už se vyzdívají příčky, takže to bude brzy hotové. Budeme mít dva operační sály, čtyři lůžka standardní péče, čtyři lůžka intenzivní péče, neonatologický box, porodní sál a tak dále. Takže ano, měli bychom mít pokryto celé věkové spektrum pacientů. Spolu s paní profesorkou Kubešovou například připravujeme dvě lekce týkající se specifik geriatrických pacientů.

 

Když se bavíme o výuce, simulacích a studentech medicíny, nabízí se otázka na váš pohled na současné zdravotnictví u nás a zároveň na kvalitu studentů absolventů. 

Naši studenti budou takoví, jaké si je vychováme a jak jim budeme vycházet vstříc. Já hluboce nesnáším neustálé stěžování si, jak je něco špatně. Je potřeba si uvědomit, že se máme lépe než kdykoliv dříve v historii. Úroveň našeho zdravotnictví je lepší než kdykoli v minulosti a například lékařů je nejvíce v dějinách. Kvalita studentů je dobrá, u některých vynikající a u některých slabá. Ale rozhodně dnes už nestačí říct lékařská fakulta, pojďte se podívat na Kleinovy Básníky, a naplníme ročník. Musíme hledat atraktivitu jinde a jít studentům naproti. Mimo jiné portál AKUTNĚ.CZ není jenom webová stránka, je to výraz aktivity mnoha desítek lidí, kteří jsou skrytí. Primární cíl, z něhož mám největší radost, je skutečnost, že se k nám každoročně hlásí desítky studentů na dobrovolnickou volnočasovou práci a že přibližně třetina studentů pak zakotví v oboru anesteziologie a intenzivní medicína.

 

Jak jste se dostal k simulacím?

Vždy musí být nějaký impuls. Já jsem ho získal ve Švýcarsku v Basileji, kde jsem byl na stáži u pana profesora Skarvana. Jednou, když jsem mu prezentoval portál AKUTNĚ.CZ, se na mě hloubavě podíval a já si říkal „proboha, to nebude dobré“, a on mi povídá, že v tom portálu vidí potenciál. A já si řekl „ano, doopravdy chci jít touto cestou!“. Tak jsme dále pracovali na simulacích a aktivně rozvíjeli portál AKUTNĚ.CZ.

 

Byl pro vás pan profesor vzorem?

Pan profesor Skarvan je vzorem pro polovinu světa, a tedy i pro mě. Považuji se za jeho přítele, a dokonce se navštěvujeme i s rodinami, takže to je velice příjemné. Mám ale neskutečné štěstí, že kolem mě se pohybuje velké množství nadaných lidí, kteří jsou v zásadě všichni lepší než já, a mohu se jimi inspirovat. Určitě by bylo chybou, kdybych nezmínil své první primáře z Třebíče, kteří mi jako první ukázali, že to jde. Kdybych nezmínil pana profesora Ševčíka, současného přednostu anesteziologicko-resuscitačního kliniky v Ostravě, který je mým učitelem i průvodcem, tak bych onen výčet profesních vzorů nemohl považovat za kompletní. Obecně je třeba říct, že je důležité mít otevřenou mysl a neuzavírat se. Neříkat si, že v jednu chvíli všechno skončilo, že už se nemůžeme posunout dále, ale s pokorou přijímat impulsy, které mohou často přijít z úplně nečekaných míst.

 

Ve své praxi anesteziologa jste se zaměřil na děti, co vás k tomu vedlo?

Celý můj profesní život anesteziologa se silně orientuji na porodnickou anestezii a analgezii. Když mi do života vstoupila nabídka zaměřit se na dětskou problematiku anestezie a intenzivní péče, tak jsem se jí s vervou chopil.

 

 

Můžeme srovnat dětského a dospělého pacienta? Jsou mezi nimi velké rozdíly?

Vyčítal bych si, kdybych neřekl, že dítě není zmenšený dospělý, což je napsáno hned na začátku každé učebnice pediatrie i dětské anestezie. Protože to sedí. Ano, odlišnosti tam jsou a je to velice podobné s porodnickou anestezií a analgezií, protože práce s těhotnou je také velmi specifická.

 

Jakým způsobem komunikujete o operaci s rodiči a dětmi? Má to nějaká pravidla?

Optimální rozhovor s dětmi probíhá v rodinném kruhu. Vždy se také musí zohlednit věk dítěte. Těžko něco vysvětlíte kojenci, ale od určitého věku je dobré dítě do rozhovoru přibrat, a také to tak doporučujeme. Nedá se říct, že rozptýlíte všechny obavy, ale když děti vynecháte, obavy logicky nerozptýlíte. Naopak si dítě může připadat odstrčené. Je to vždycky o trpělivosti. A je také důležité vysvětlit, jak bezpečná či nebezpečná anestezie je. Je třeba říct, že dětský vyvíjející se mozek je samozřejmě fragilní a zároveň je vysoce plastický.

 

A je dětská anestezie bezpečná?

Je známo, že v čím nižším věku dojde k úrazu, reparační mechanismus, plasticita mozku je lepší. Velkou část práce odvedla na negativní propagaci dětské anestezie média, která uvádějí, jak anestezie, a zejména opakovaná, může vyvíjejícímu se mozku do určitého věku ublížit. Věřte, že v tomto pojetí je to doopravdy velice vytržené z kontextu. Nutné je si uvědomit, že nedáváme anestezii jen tak z plezíru.

 

Vnímáte v anesteziologii nějak významně rozvoj techniky?

Anesteziologie je poměrně dynamicky se rozvíjející obor. Co se týče přístrojové techniky, dostali jsme se do nějakého bodu, kde každé vylepšení nebude tak úplně patrné jako třeba před deseti patnácti lety. Jistě však směřujeme k objektivizaci a cílení na jednotlivé složky anestezie, počínaje hloubkou sedace, hloubkou analgezie, její mírou, tak třeba i jednoduchým měřením hloubky svalové relaxace. Toto jsou věci, které ještě úplně každodenně nepoužíváme, přestože některé z nich jsou poměrně levné a jednoduché na použití a zvyšují bezpečnost pacientů. To je tedy možná náš úkol. Cílení na optimalizaci hloubky jednotlivých složek anestezie mezi běžnou anesteziologickou veřejnost.

 

 

Pokud nejsou drahé, proč se nepoužívají?

V dnešní době je totiž anestezie tak bezpečná, že každá taková změna už viditelně bezpečnost pacienta nezvýší. Dostali jsme se za úroveň, která je v průmyslu považována za vrchol bezpečnosti, a proto každá změna je doprovázena vyšší ekonomickou zátěží a nižší účinností.

 

Byl jste někdy v narkóze? Jaký jste byl pacient?

Je to něco, co mi doposud zůstává utajeno. Mám však přesto vždy na paměti, abych se choval tak, jak bych si přál, aby se kolega anesteziolog choval ke mně, a to i komunikačně. Je velice zajímavé, že existuje jedna česká kniha významného psychologického týmu, kde je napsáno: „Není-li lékař anesteziolog, musí umět komunikovat.“ Já bych tady chtěl uvést, že naopak anesteziolog je člověk, který pacienta při vědomí vidí relativně krátkou dobu a musí být komunikačně mimořádně zdatný, aby tu krátkou chvíli využil a pacienta rozptýlil a navodil s ním vztah, který jiný lékaři budují daleko déle.

 

Existuje pacient, který vám utkvěl v paměti?

Nesmírně mě zasáhl příběh děvčete, které po velmi závažné cévní mozkové příhodě, kdy jsme si mysleli, že bohužel budou i velké následky, teď studuje bilingvní gymnázium, a to relativně velice brzy po příhodě. Takové příběhy, z nichž nás příjemně mrazí a které by nebyly možné bez kompletní týmové spolupráce doktorů a sestřiček, jsou velkou satisfakcí.

 

Máte dvě děti. Budou z nich budoucí medici?

Syn Petr má sedm a dcera Elenka dva roky. Zatím je vedeme k tomu, aby z nich vyrostli dobří lidé a aby věděli, že je na světě doopravdy hezky a že je máme rádi. Doma si občas děláme legraci z toho, že by jednou mohli být lékaři, ale kdyby se v budoucnu takto rozhodli, rozhodně jim bránit nebudeme. Je to naplňující práce. Hlavně ale s manželkou chceme, aby byli v životě šťastní.

 

Když už jsme u těch úspěchů, čeká vás jmenování profesorem, což je velký úspěch.

Nečekal bych, že se někdy stanu profesorem medicíny. Když jsem chodil na fakultu, díval jsem se na ty lidi a říkal jsem si, jak to je nedosažitelná meta, ale zajímavá životní dráha.

 

A jak se „zajímavé“ stalo skutečným?

Neposedím a stále něco vymýšlím, a tak jsem to převedl do oblasti porodnické anestezie. Nové metody v porodnictví se staly základem pro docenturu, a když už jsem byl docentem, tak jsem se podíval na kritéria k profesuře a řekl jsem si, proč bych to nezkusil. Nu, a jednou jsem si tu žádost podal. Ale nikdy tomu nebylo tak, že bych měl plán být například do desíti let profesorem.

 

Jak to bylo dál?

Absolvoval jsem velkou vědeckou radu Masarykovy univerzity a teď čekám na jmenování profesorem. Je to určitý milník v životě lékaře, jehož dosažení by mě nemělo paralyzovat v dalším úsilí, jenom budu muset změnit charakter práce, protože teď už to nebude vůbec o mně, bude to o těch lidech kolem mě, kterým chci pomoci, aby byli co nejlepší.

 

Nedávno jste získal Kalendovu cenu za nejlepší knihu v oboru vydanou v roce 2018. O jakou knihu se jednalo?

Myslím si, že je to docela pěkná kniha. Především graficky se zdařila (smích). A samozřejmě i obsahově... Natrefili jsme na zajímavé téma. Kniha se jmenuje „Perioperační medicína nejen pro praktické lékaře“. S její pomocí se snažíme zpřístupnit našim kolegům, kteří v rámci procesu nevystupují aktivně, celý perioperační proces s upozorněními, na co si dát pozor nejen z pohledu praktického lékaře.

 

Když už jsme u těch úspěchů, co považujete za svůj životní úspěch?

Tím je má rodina. Moje žena a mé děti. Ne každý to má. A těm, kteří rodinu mají, přeji, ať jim štěstí vydrží co nejdéle. Protože to, co máte rádi, často poznáte, až když to ztratíte.

Mgr. Magda Volná
redakce Braunovin