Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Má nejsilnější životní role: podpora přítelkyně po transplantaci

22. Říjen 2020

Má nejsilnější životní role: podpora přítelkyně po transplantaci

Herec Jirí Štrébl (61) je sice inženýrem ekonomie, avšak po první zkušenosti v amatérském souboru už prkna, co znamenají svet, nikdy neopustil. V rámci letošní karantény zpusobené pandemií covid-19 si vyzkoušel novou roli. Roli trpelivého a pecujícího partnera pacientky po transplantaci ledviny. Jak obstál a jak to zmenilo jeho život, se dozvíte v našem rozhovoru.

Jiří Štrébl 

se narodil 11. listopadu 1958 v Praze. Herectví nikdy nestudoval, titul získal na Vysoké škole ekonomické, přesto inženýra nikdy nedělal. Uhranul ho svět divadla. Poté, co ho jeho kamarád pozval na zkoušku amatérského divadla, už u něj zůstal. Začínal v souboru A studia Divadla na okraji, poté hrál dva roky ve spolku Kašpar. Jeho cesta pokračovala do Divadla Komedie, kde hrál dlouhých osmnáct sezon. Jeho nejznámějšími hereckými projekty jsou postava Miloše Knoblocha v seriálu Ulice, seriál Svatby v Benátkách a Vraždy v kruhu nebo divadelní představení Hrdinové jako my.

Zaujalo mne, že jste vlastně vystudovaný inženýr, ale hrajete divadlo. Jak jste se dostal k herectví? 

K herectví jsem se dostal omylem. Měl jsem narozeniny a kamarád hrál divadlo v nějakém amatérském souboru. Vypravil jsem se tedy za ním, aniž bych tušil, v kolik jim končí zkouška. Zrovna s kolegy probírali, že jim jeden herec odchází a potřebovali by ho nahradit, neboť se blížila premiéra. Tak jsem si řekl, že bych to mohl být já, ačkoliv jsem tam nikoho neznal, tedy kromě toho svého kamaráda. Půl roku na to jsem dělal konkurz do Rubínu do amatérského studia Divadla na okraji (dnes se tato scéna jmenuje A studio). Já jsem se tam dostal a během dalšího roku tam hrál i profesionálně. Takže to je můj příběh o tom, jak jsem inženýra nikdy nedělal.

 

Otázka, jestli svého rozhodnutí nelitujete, je asi zbytečná. 

Přiznám se, že jednoznačně nelituji. Dobrým příkladem může být i historka, jak jsem od tatínka své tehdejší přítelkyně dostal hned po absolutoriu vysoké školy tak neuvěřitelnou nabídku na zaměstnání, že se mnou po odmítnutí už v životě nepromluvil. A to mi, prosím pěkně, nabízel cifru desetinásobně vyšší, než byl můj původní plat. Všichni mí spolužáci z ekonomky by se kvůli té nabídce zbláznili radostí.

 

Situace v celé společnosti se stále točí kolem pandemie Covidu-19. Dočetla jsem se o vás, že je vaše přítelkyně po transplantaci ledvin, kterou prodělala v době pandemie.

Byl to den jako každý jiný. Snídali jsme spolu s dětmi před mým odchodem na zkoušku do divadla. A ona mi tam zavolala, že dostala zprávu od svého lékaře, a že se nemám vracet domů. Takže jsem odešel od tzv. fungující rodiny a už jsem se nemohl vrátit.

 

Co se dělo po telefonátu od vaší přítelkyně? Měl jste kam jít, kdo vám sbalil věci, abyste s přítelkyní nepřišli do kontaktu? Kdo byl dárcem – někdo z rodiny, nebo cizí člověk? 

Já jsem jí chtěl samozřejmě darovat svou ledvinu, ale vzhledem k mému věku a dalším přidruženým nemocem to nešlo. Byl to tedy cizí dárce, bohužel už mrtvý. A přespat bych měl kde, přeci jen měl jsem i svůj byt.  Jenže jsme bydleli spolu, tak jsme to vyřešili krátkými návštěvami s velkými rozestupy, než se nám podařilo získat výsledky testů.

 

 

Po testech jste tedy mohl za ní zpět? 

Jelikož byla veškerá práce zrušená a divadla zavřená, po testu už jsem s ní mohl zase být. Můžu vám říct, že to odloučení bylo velmi nepříjemné.

 

Přibližte mi, jak vypadal váš denní režim? Byl asi hodně jiný oproti režimu klasickému v souvislosti se situací vaší přítelkyně, která byla po transplantaci. Ta musela, předpokládám, dodržovat přísná opatření, aby se nenakazila…

Po mém návratu domů jsme žili úplně normálním životem. Ze začátku jsme chodili ven opravdu sporadicky, jen s dcerami do našeho oblíbeného parku. Velmi pečlivě jsme se však vyhýbali dalším lidem. Děti nemohly ani za kamarády, stala se z nás taková malá dočasně uzavřená jednotka.

 

Dělala jsem zhruba před měsícem rozhovor s pacientem, který byl původně dialyzovaný, ale v období pandemie měl štěstí a byl transplantovaný. Říkal mi, že měli doma se ženou přísný režim, kdy chodili pořád v rukavicích a neustále po sobě umývali záchod i koupelnu, dezinfekci měli opravdu všude. 

My jsme se opravdu většinu času zdržovali doma, i nákupy jsme si nechali dovážet. Když už jsem šel na nákup, tak někam do malého krámku, kde nikdo nebyl. Všude po bytě jsme měli dezinfekci, neustále jsme si umývali ruce a velmi striktně jsme si udržovali odstup od ostatních.  Když jsme chtěli na čerstvý vzduch, odjeli jsme na chalupu.

 

Jak probíhá zotavování? Pustili vás do nemocnice, abyste mohl po transplantaci přítelkyni navštívit? 

Ano, já za ní šel hned po operaci. Chodil jsem s ní i na dialýzu. Lékaři nám v té době prognózovali transplantaci nejdříve za rok od první dialýzy. A tak se i stalo. Proběhla přesně rok nato, kdy byla přítelkyně poprvé na dialýze. Po transplantaci jsem za ní chodil i dvakrát denně, když děti byly ve škole, nebo navečer, když jsme měli hlídání.

 

Mohla vaše přítelkyně pracovat?

Ona měla to štěstí, že byla schopná při dialýzách pracovat, protože je jednou z nejlepších novinářek v republice. Zařadil bych ji dokonce mezi pět nejlepších. 

 

Když se teď zpětně ohlédnete za denním režimem s dialyzovaným pacientem, jak u vás probíhaly stresové situace, kdy přítelkyně potřebovala podpořit? Jak jste to vy jako zdravý člověk zvládal? Přemýšlel jste i nad tím, že je to třeba na celý život? 

Já jsem jí tu ledvinu samozřejmě přál od chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že musí dojít k transplantaci. Hlavně, když s někým takovým žijete a máte ho hodně rád, mnoho věcí si nepřipouštíte. Myslím tím např., že je ten člověk nemocný. Žijete s ním, jako by nebyl nemocný, a všechny ty projevy nemoci se za chvíli naučíte vnímat a nebrat je příliš vážně.

 

Vyrazili jste si aspoň užít prodloužený víkend nebo dovolenou? Odpočinout si a načerpat energii? 

Ano, jezdili jsme na chalupu a přítelkyně normálně dojížděla do Prahy na dialýzu, protože to máme do hlavního města z chalupy kousek.

 

 

Divadelních i filmových rolí za sebou máte nespočet. Dalo by se říct, že tato vaše role je vlastně životní? Občas jste možná také musel hrát, abyste přítelkyni podržel.

NE. Ale byl jsem z toho často podezříván. Ale ne. Nikdy jsem nemusel nic hrát a nehrál.

 

Jak dáte člověku v takovém stavu najevo, že jste tu pro něj a ustojíte to spolu? 

Hodně pomáhá intenzivní objetí. Přítelkyni jsem obejmul a ukázal jí, že tady někdo pro ni je. A samozřejmě nejsilnější byly ty stavy v nemocnici, když jsem ji hodiny držel za ruku a ona se třásla, že jí je zima. To byly ošklivé zážitky pro nás oba.  Takovému člověku musíte dát najevo, že při něm stojíte.

 

Dala vám i tato životní zkušenost sílu do života?

Netroufám si tvrdit, že jsem silnější než moje přítelkyně, protože ona si prošla šílenými věcmi, ale zajisté je to velká životní zkušenost.  A ano, nějak vás to posune, když žijete vedle těžce nemocného člověka.

 

Pojďme to trošku odlehčit. Začala vám divadelní sezona, kde vás momentálně můžeme vidět?

Vůbec poprvé ve své kariéře jsem hrál přesně 1. září. Hráli jsme Smrt obchodního cestujícího v Divadle ABC. Mám takový pocit, že se lidem opravdu stýskalo po divadle, protože jejich závěrečná reakce byla dojemná. Tleskali nám vroucněji než když předtím, a když zmíním i fakt, že všichni seděli ty dvě hodiny v sále s rouškou na obličeji, tak bych snad ten potlesk věnoval já jim.

 

 

A kromě divadla vás čekají i nějaké filmové role?

Mám roztočených asi pět věcí najednou. Už sedm let mne můžete vídat v roli Miloše Knoblocha v seriálu Ulice, chystám seriál pro děti o záměně novorozeňat už v porodnici, na kterou rodiče přijdou až mnohem později. To bude velká legrace. S režisérem Radimem Špačkem pak v Ostravě natáčíme detektivku Stíny v mlze. Zrovna v tomto projektu hraju šéfa gangu motorkářů, to asi ani nedovedete představit, jak zní čtyřicet rozjíždějících se motorek. Je to ohromné!

 

Prozradíte čtenářům nějakou zajímavou historku ze svého hereckého života?

To mi takhle jednou večer v Podolí ujel autobus, tak jsem zavítal do místní hospůdky. Dal jsem si kafe a chystal jsem se projít si text na další den. Přišel ke mně pán, který vypadal, jako by tam seděl už od rána, a řekl mi, že jsem hajzl, že se k té malé holčičce chovám jako prase. Došlo mi, že mluví o mé roli v seriálu Ulice, tak jsem mu odpověděl, že to si musí postěžovat scenáristům, já jsem pouze herec. Ještě před odchodem jsem si zašel na toaletu a tam mi tenhle pán praštil hlavou o dlaždičky a rozbil mi obočí. Poděkoval jsem mu, popřál hezký večer a šel si po svých.

 

 

Mělo to nějakou dohru?

Nemělo, pán vypadal dost opile, měl v sobě podle mě tak dvě promile. Byl o hlavu větší a nevím, jak bych z něj vytáhl občanku, když by přijeli policajti. Naštěstí se má seriálová role již pak vyvíjela k lepšímu, takže teď častěji dostávám přátelské poklepání po ramenou.

 

Na závěr mi dovolte poslední dotaz, co byste ještě vzkázal ohledně soužití s transplantovaným člověkem během pandemie čtenářům? Jistě to nebylo jednoduché.

Ne, jednoduché to rozhodně není. Důležité je nebát se a nemít z toho strach, protože strach člověku ubližuje. Myslím si, že čím větší má člověk strach, tím více se mu onemocnění rozjíždí. Neříkám tím brát to na lehkou váhu, ale nezbláznit se z toho.

Kateřina Fišarová
Dosud nehlasováno

Kontakt

Napište nám

Čtěte také

Nefrolog a vedoucí lékař dialyzačního střediska Krajské zdravotní a.s. – Masarykovy nemocnice Děčín, o.z., MUDr. Martin Ullrych se již od vojny zaměřoval na vnitřní lékařství. Nakonec si ho získala nefrologie. V roce 2016 se stal v Čechách prvním ošetřujícím lékařem pacienta na domácí hemodialýze. O svém pacientovi sám říká, že „s buldočí vytrvalostí začal bombardovat zástupce pojišťovny s žádostmi o povolení provádět domácí hemodialýzu. To se nakonec koncem roku 2015 podařilo, takže od ledna 2016 jsme ho převedli na domácí hemodialýzu.“ 

03.11.2020

Přednosta I. ortopedické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně MUDr. Tomáš Tomáš, Ph.D., patří mezi českou špičku v ortopedické operativě. Mívá dny, kdy vymění až čtyři kolenní nebo kyčelní klouby. Pomocníka mu už přes dvacet let dělá OrthoPilot, nejčastěji užívaný navigační systém na světě, který teď představil poslední verzi Elite.

02.11.2020

Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity Brno a ve stejném městě pak i zůstal jako chirurg v Bakešově chirurgické nemocnici. MUDr. Alan Munteanu vede divizi Aesculap a je členem vedení Skupiny B. Braun v České a Slovenské republice. Velkým tématem je pro něj v současné době navigovaná operativa, v níž vidí velkou budoucnost a která zajistí přístup na míru ke každému pacientovi a přesnější a ergonomičtější práci chirurgů. Jak si stojí česká a slovenská pracoviště při využití těchto technologií a jaké zajímavé nástroje a technologie aktuálně Aesculap nabízí? Odpovědi najdete v našem rozhovoru.

03.11.2020