Zkušenému vedoucímu týmu bylo hned jasné, že letos nebude o hráče nouze. Zatímco do destinací typu Polska (je to daleko, jede se autobusem po špatných cestách, stejně jako my patří k bývalému východnímu bloku), Maďarska (už jsme tam byli a taky je to bývalý východní blok) nebo Tuttlingenu v Německu (tam jezdíme pořád) se příliš hráčů nehrne, Lucern a Švýcarsko mají image zcela jinou. Proto se povedlo přihlásit hned dva mužské týmy - za Českou a Slovenskou republiku - a jeden ženský, česko-slovenský.
Na cestě za fotbalem
První problém byl s dopravou. Což o to, vzdálenost 750 kilometrů z Prahy není tak strašná, s tím jsme všichni počítali. Ale když ve čtvrtek po osmé hodině ranní hlásil Radiožurnál ucpaný Barrandovský most, naši řidiči Václav a Karel trochu zpanikařili a obrátili autobus na dálnici na Brno. Naše připomínky a upozornění na to, že Barrandov netřeba objíždět přes Písek, nebrali vážně, takže jsme neplánovaně dostali v jižních Čechách krásnou lekci ze zeměpisu. A když jsme projížděli Bavorovem a Vodňany, celý autobus začal zpívat lidové písně, na které jsme si cestou vzpomněli. Když jsme po půl dni cestování spatřili první německou dálnici, propukli všichni v jásot. Radost nám kalili jen celníci, kteří nás kontrolovali i v Německu i na švýcarských hranicích, ale aspoň jsme si připomněli, jaké to bývalo dřív.
Představení švýcarského hostitele
LuzernPátek bývá tradičně vyhrazen tomu, aby se účastníci seznámili s hostitelem. Uspořádat plavbu na lodi po Lucernském jezeře, které se v jarním slunci skutečně ukázalo v celé své kráse, byl opravdu výborný nápad. Poté nás sice zavedli a zavřeli do kina IMAX, ale i tam byl naplánován hezký velkoplošný film o krásách a nebezpečích švýcarských Alp. Na závěr byl připraven technický bonbónek - prohlídka železničního muzea. Ženská část výpravy se nezdála tak nadšená, ale když dámy pozorovaly rozzářené chlapecké oči i u nejstarších členů mužských výprav, pochopily… Holt program organizovali muži - co konečně čekat od organizátorů fotbalového turnaje.
Losování do skupin proběhlo ve velkém stylu na nádvoří muzea. Nejprve se představila Francie coby organizátor turnaje pro příští rok a poté již všichni napjatě sledovali starého Viléma Tella, jak půjčuje svoji kuši postupně každému kapitánovi týmu. Cílem bylo trefit libovolné jablko, které potom rozhodlo, do jaké skupiny bude tým zařazen. Atraktivní losování skončilo a my jsme zjistili, že nás čeká bratrovražedný boj s týmem Slovenska. Pětičlenná skupina měla jasného favorita - Melsungen - neznámou byli Italové. Ženský tým měl los rovněž velmi těžký: obávané Maďarky.
B. Braun do toho!
Celá naše reprezenteaceRáno bylo neskutečně krásné a slibovalo nádherný den. Přímo naproti budovám B. Braun v Sempachu se nacházel obrovský areál místního klubu, kde na účastníky čekalo pět krásně připravených hřišť, zarámovaných typickým, až kýčovitým alpským panoramatem. Záhy se ukázal druhý problém. Kapitán českého týmu zapomněl doma dresy hráčů za Slovensko i Českou republiku. Štěstí mu ale přálo a před hrozbou hození do blízkého jezera a dalšími tělesnými tresty jej zachránil československý ženský tým, který Slovensku zapůjčil svoje náhradní dresy, a stejně tak učinil i správce místního klubu. Ten pro změnu zapůjčil českým hráčům dresy místního divizního klubu. Takže se mohlo začít hrát, jako by se nic nestalo. První prohra - Melsungen - 0:3, pak již vítězství, remízy a derby se Slovenskem. Výsledky nakonec nebyly zlé - Česko sedmé, Slovensko sedmnácté, ženy rovněž sedmé.
Třetím problémem bylo alpské slunce. Ti, kteří nepočítali s jeho silou a zejména ostrostí, začali odpoledne pociťovat nemoc z ozáření. Ani pivo Staropramen, které jsme si dovezli v samoochlazovacím soudku, už nefungovalo, takže nezbylo než se různě chránit ve stínu, kterého ale najdete na fotbalovém hřišti pomálu.
Večer probíhal tradičně - zase výhra Německa - Tuttlingen, v kategorii žen pak Melsungen.
Ceny byly netradiční - letos to nebyly poháry, ale obrovské typické švýcarské kravské zvonce, tak známé fanouškům lyžařského světového poháru. Je vám jasné, jaký to byl rachot, když se společně fotili všichni kapitáni týmů a měli přitom zvonit.
| Muži | Ženy |
|---|---|
| 1. Německo - Tuttlingen | 1. Německo - Melsungen |
| 2. Itálie | 2. Německo - Tuttlingen |
| 3. Švýcarsko | 3. Švýcarsko |
Závěrečná diskotéka byla jako vždy již trošku unavená. Nebylo divu - polovina účastníků byla celý den na hřišti a druhá si léčila popáleniny od slunce. Oživením byl pohled na sousedící stadion, kde Lucern obhájil svoji účast v první švýcarské fotbalové lize. Po utkání, které bylo současně na starém stadionu poslední, dostali diváci povolení odnést si ze stadionu, co chtěli. Takže jsme po skončení utkání pozorovali spokojené diváky odnášející si drny trávníku, sedačky, lavičky, kousky brankové konstrukce a sítě, ale i plexisklo s nápisem hosté. Vzhledem k tomu, že ten den jich tam bylo dvanáct tisíc, bylo druhý den zaplněno fotbalovými rekvizitami celé město.
Závěrem je třeba poděkovat našemu zaměstnavateli, společnosti B. Braun, že umožňuje pořádání takových společenských akcí a částečně i na zájezd zaměstnancům přispívá. Organizátoři byli švýcarsky přesní a perfektní. A naše výprava? Myslím, že žádná agentura na slavný teambuilding by nebyla schopna dosáhnout lepšího výsledku. Vždyť co více lidi sblíží než povedená nahrávka nebo radost z gólu soupeři.
Příští rok Au revoir en France!
