Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

4. Březen 2019

Anesteziolog a intenzivista musí kombinovat manuální a intelektuální činnost

Aktivní sportovec, běžec dlouhých tras, milovník života, dobrého jídla a pití a rovněž přednosta Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny. Přestože si po studiích nebyl svojí specializací jistý, našla si ho díky náhodě sama. Kvůli dennodennímu životu na hraně „mezi nebem a zemí“ si uvědomuje hodnoty „být zdravý a mít možnost naplno žít“. A jak sám profesor Černý říká: „Vybral jsem si obor, kde mohu kombinovat manuální a intelektuální činnost – a to je na něm to úžasné."

Prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D., FCCM

Přednosta Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny Masarykovy nemocnice a Fakulty zdravotnických studií Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

V roce 1986 ukončil studium na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Klinickou dráhu započal na interním oddělení v Jičíně, poté jako sekundární lékař ARO Fakultní nemocnice Hradec Králové, později jako vedoucí lékař lůžkového resuscitačního oddělení, od roku 1995 do 2013 jako přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Hradec Králové.

Od roku 2014 působí v Ústí nad Labem, kde s jeho příchodem byla založena klinika. Během své profesní dráhy pracoval i řadu let v zahraničí (USA, Saúdská Arábie, Kanada), v současnosti působí rovněž jako profesor na Dalhousie University v Halifaxu v Kanadě.

Je členem řady odborných společností v České republice i zahraničí, tři funkční období působil jako předseda výboru České společnosti intenzivní medicíny, v současnosti byl zvolen předsedou výboru České společnosti anesteziologie, resuscitace a inten­zivní medicíny. Je autorem a spoluautorem mnoha zahraničních i českých odborných publikací a knih (h-index 17).

Pane profesore, čím vás zaujala anesteziologie a intenzivní medicína?
Upřímně, v průběhu studia mě anesteziologie ani intenzivní medicína nikterak nezaujaly. O mém budoucím osudu rozhodla „láska k Hradci Králové“, kde jsem studoval. Po studiích na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové jsem totiž dostal práci na interním oddělení v nemocnici Jičín, protože v Hradci Králové bylo v té době plno. Zhruba po roce jsem dostal nabídku z hradecké nemocnice. Uvolnilo se zde místo na tehdejším anesteziolologicko-resuscitačním oddělení (ARO) a já tu nabídku s radostí přijal, protože jsem mohl jít zpět do Hradce Králové. Teprve později jsem si na základě klinické praxe začal naplno uvědomovat, jaký úžasný obor jsem si vybral. Úžasný proto, že vám umožňuje kombinovat intelektuální práci s manuálními výkony. Ten pocit uspokojení, když se vám povede například velmi obtížná intubace, je asi podobný, jako cítí chirurg, když se mu povede operace. Již třicet let si téměř denně uvědomuji, jaké jsem měl štěstí, že jsem si vybral tento obor.

 

 

Vždy jste chtěl být lékařem?
Ne, ale na gymnáziu jsem začal chodit s dívkou, jejíž otec byl v té době velmi známý a vážený chirurg. Jeho zapálení pro chirurgii a všeobecný rozhled v medicíně byly pro mě tak mimořádné, že jsem v něm viděl do určité míry svůj vzor. Pocházím z právnické rodiny a lékaři v naší rodové linii nikdy nebyli, přesto jsme se já i sestra stali lékaři.
 

Přitahuje anesteziologie a intenzivní medicína mladé lékaře?
Myslím, že ano. Vždy ale záleží na tom, s kým se během svého studia a praxe mladí medici setkávají. Pokud se potkají se zapáleným lékařem, který se jim věnuje a zapojuje je do své práce, velká část studentů zájem projeví. Každý rok se u nás ucházejí o místo dva až tři studenti medicíny, kteří u nás praktikují. Vždy se zájemců o práci na našem pracovišti ptám, proč si vybrali tento obor, a odpovědi jsou pokaždé téměř identické – akčnost, velký podíl manuální práce, vidíte výsledky své práce hned a hlavně je to obor, kde se stále něco děje...

 

Když mluvíte se studenty o anesteziologii a intenzivní medicíně, jak byste obor popsal a čím byste je nalákal?
Obor má naprosto jednoznačnou budoucnost z pohledu potřeby medicíny, možnosti uplatnění ve světě, již zmiňovaná kombinace manuální a intelektuální činnosti, nekonečné možnosti výzkumu. Zájemcům vždy říkám: Každý obor vám dá tolik, kolik vy dáte jemu, zde platí přímá úměra, a čím více se budete vzdělávat, pracovat na sobě, tím vyššího stupně odborné satisfakce se vám dostane. Málo platné, v práci jsme podstatnou část svého života a mít práci, která vás odborně naplňuje, je zdrojem vaší profesní spokojenosti a dává vám pocit užitečnosti, smysluplnosti toho, co děláte, a prospěšnosti pro vaše pacienty, to považuji za jeden ze základů a předpokladů vysoké kvality života, samozřejmě s naplněním ostatních oblastí v osobní a vztahové rovině.

 

Jací pacienti se na vaše oddělení nejčastěji dostanou?
Musím říct, že mám to štěstí, že pracuji na oddělení, kde se koncentrují kromě kardiologických pacientů prakticky všichni nemocní vyžadující intenzivní péči. Na třech jednotkách s celkovým počtem třicet šest lůžek (což z nás dělá asi jedno z největších pracovišť intenzivní péče v republice) vidíme prakticky celé spektrum intenzivní medicíny dospělých, mezi ty nejopakovanější případy patří například úrazy, stavy po zástavě oběhu, pooperační stavy, těžké infekce, intoxikace.
 

Jste tedy takový český doktor House?
To rozhodně ne (smích ). I když máme někdy pacienty, kde pátrání po diagnóze může jeho seriály vzdáleně připomínat.

 

 

S intenzivní medicínou se pojí také velké riziko úmrtnosti. Berete to jako přirozenou součást své profese?
Ano, za svou profesní kariéru jsem viděl mnoho případů, které skončily špatně. Naučí vás to obrovské pokoře a začnete si daleko více vážit života a drobností, které vám udělají radost. Kromě toho vám to usnadňuje pohled na řadu věcí v civilním životě, kde si uvědomíte, co je v životě opravdu podstatné, na čem záleží a na čem ne. Být zdravý a mít zdravé děti považuji za největší dar, který můžeme dostat. Většina i takzvaných velkých problémů, které se nám často zdají jako důležité a zásadní, ztratí při výskytu těžké nemoci nebo těžkého stavu svůj význam a naléhavost. Myslím, že bychom toto měli mít na paměti trvale nebo se o to aspoň snažit a neustále si udržovat nadhled. I já na to občas zapomenu, stačí mi pak ale projít vizitu na oddělení nebo potkat někoho s těžkým zdravotním hendikepem a jsem hned „zpátky na zemi“.

 

Můžeme tedy říci, že intenzivní medicína představuje pro pacienta takzvaně „konečnou stanici“?
V žádném případě. Je-li příčina kritického stavu reverzibilní nebo léčebně ovlivnitelná, majoritní počet pacientů odchází z intenzivní péče s vysokou perspektivou zotavení a návratu do původního životního režimu. Faktem ale je, že propuštění z intenzivní péče je jen počátkem další, často mnohem delší etapy, která je nutná k dosažení maximální možné míry zotavení a propuštění domů, a že část pacientů se propuštění z nemocnice nedočká a zemře.

 

Jaký máte při své profesi postoj k eutanazii?
S institutem eutanazie ve smyslu vlastního rozhodnutí jedince o ukončení svého života souhlasím. Zastávám názor, že autonomie jedince je nedotknutelná, přestože vnímám všechny argumenty a obavy jejích odpůrců.

 

Pokud se ohlédneme zpět do minulosti, dá se vysledovat v intenzivní medicíně a anesteziologii nějaký významný průlom?
Záleží, z jaké perspektivy chcete na takovouto otázku hledat odpověď. Je výrazný rozdíl v tom, pokud se budeme bavit o rovině odborné, etické nebo organizační. Obě hlavní součásti našeho oboru, jak anesteziologie, tak intenzivní medicína, udělaly, stejně jako jiné obory, za období mé generace obrovský pokrok umožňující přežití stavů, které v minulosti končily smrtí.

Uvedený pokrok má ale i své problematické stránky. Zlepšení přežívání pacientů v intenzivní péči generuje obrovský nárůst nemocných, dlouhodobě nebo až do konce života závislých na zdravotní péči. Půjdeme-li o řád níže, tak společným jmenovatelem rozvoje medicíny je rozvoj technologií. Pro mě osobně je naprosto fascinující, co vše lze vyvinout a vyrobit. Přístroje jsou uvnitř složitější, funkčnější, s mnoha „vychytávkami“, ale navenek jsou jednodušší, intuitivnější pro obsluhu i pro řešení technických problémů v průběhu jejich použití.
 

Mluvíte o moderních přístrojích a snadném ovládání. Můžete popsat, jak to v reálu funguje?
V reálném denním provozu to znamená bezproblémový chod přístroje umožňující větší zapojení nelékařského zdravotnického personálu, minimum zbytečných alarmů, uvolnění „rukou“ a více času pro práci s pacientem. U některých mladých lékařů pak může práce s těmito přístroji přispívat k jejich odbornému uspokojení, někdy až k pocitu výjimečnosti z toho, že pracují se špičkovou moderní technologií, která nemusí být třeba zatím běžná na jiných pracovištích. I to považuji za významné a důležité, přestože o tomto aspektu chce málokdo hovořit. Obecně ale platí, že raději nastupujete na pracoviště nebo pracujete na pracovišti, které je moderně a špičkově vybavené, než tam, kde je vše tzv. staré a opotřebované, i když to neznamená automaticky, že vše staré je špatné. Přínos nových přístrojů není v naprosté většině situací v jejich dopadu na lepší klinický výsledek, ale v jejich bezpečnosti, spolehlivosti a snadnosti obsluhy.

Pokud se ptáte na přístroje pro CRRT (kontinuální náhradu funkce ledvin), vedli jsme dlouhou diskusi v celém týmu, zda přejít po mnoha letech k jiné řadě přístrojů. Po zvážení všech argumentů jsme se rozhodli podstoupit rizika změny. Mezi rozhodujícími faktory byla kromě určitého technologického náskoku především snadnost a „přátelskost“ obsluhy přístroje, modulární filozofie přístrojů umožňující jejich využití pro alternativní postupy „očišťování“ organismu v budoucnu a možnost zapojení lékařů pracoviště do národních i mezinárodních edukačních projektů.

 

 

Práce na vašem oddělení je určitě velmi psychicky náročná. Dokážete nějak uklidnit mysl a vypnout? Odpočíváte?
Odpočívám mnoha způsoby na škále od nicnedělání až po dlouhé běhy v lese, který máme blízko. Vypnout umím, za hlavní podmínku „umění vypnout“ považuji mít v hlavě „uklizeno“ a mít splněné úkoly, které si před etapou odpočinku naplánuji.

 

Bál jste se někdy vyhoření?
Ne, nikdy. Asi je to dáno tím, že se snažím celý svůj život udržovat vyvážený poměr mezi prací a odpočinkem. Na druhou stranu jsem ale hluboce přesvědčen, že chcete-li v životě něčeho dosáhnout, musíte tomu věnovat více než oněch stanovených osm hodin denně.

 

Nosíte si práci i domů, nebo dokážete práci a osobní život oddělovat?
Práci si domů nosím, ale oddělovat myslím umím rovněž dostatečně. I čtení odborné literatury s červeným vínem a poslechem hudby je pro mě ekvivalentem příjemného odpočinku.

 

Jak se vy sám bráníte před onemocněním?
Chodívám na pravidelné očkování, aktivně sportuji. Hlavně se snažím pravidelně běhat, v létě hraji golf, po mnoha letech jsem se před dvěma lety „vrátil“ k windsurfingu. Když mám o víkendu čas, běhávám delší vzdálenosti. A co má životospráva? Když budu parafrázovat Miroslava Donutila z jedné filmové komedie, tak by to bylo asi takto: „Můj vkus ohledně jídla a vína je jednoduchý – spokojím se jen s tím nejlepším.“ (smích )

 

Máte nějaký osobní i medicínský cíl pro rok 2019? 
Být zdravý, mít nadále radost z práce a ze života. Vše ostatní je pro mě o řád.

 

Mgr. Magda Volná
redakce Braunovin
redakce Braunovin