Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Z džungle k jezeru Titicaca

31. Leden 2011

Z džungle k jezeru Titicaca

Jsme v Amazonii, a tak je normální, že občas zaprší. Prší nám i cestou z hotýlku na autobusové nádraží. Ulice v Rurre jsou prašné, takže za chvíli už čvachtáme blátem. V bufetu naproti nádraží si dáváme malou snídani, a pak už jen čekáme, až budeme moct nasednout. Autobus má sice odjezd v půl jedenácté, ale tenhle vpravdě marketingový tah už nebereme moc vážně.

Den 290, pátek 4. 6. 1999

Hned za Rurre se náš bus brodí přes potůček a teprve po tomhle „křtu“ se vydává na další cestu svého (předpovídám, že krátkého) života. Ještěže jsou ty autobusy brazilské, takhle se dá přepokládat, že vydrží víc, než kdyby je vyráběli v Bolívii.

Muka budou probíhat v obráceném pořadí než cestou sem. Do Rurre jsme přijeli ráno, takže džungle, kterou teď, asi dvě hodiny cesty od Rurre projíždíme, byla ještě zahalená ve tmě. Krápe a cesta džunglí je tak nádherně slizoučká a klouzavá. Džungle je na některých místech vykácená a zjizvená stopami od pásů buldozerů.

Na břehu jezera TiticacaDvacet hodin do La Pazu

Přebrodili jsme několik potůčků, přes které nevedou žádné nebo jen nefunkční mosty, a zrovna když přijíždíme k řece, přes niž stojí pravý, nefalšovaný a navíc funkční most, musíme zastavit. Jak to vypadá, tady to vždycky zkazí nějaký detail. Když přijíždíme k potoku, tím detailem je chybějící most, a když konečně přijíždíme k mostu, tím detailem je náklaďák v jeho prostředku. Nikdo samozřejmě nic neví. Je zapomenutý? Na to je moc drahý. Tak porouchaný? Na to stojí příliš nápadně roztažený. Nebo bolivijští vojáci útočí na nějakou tajnou kokainovou laboratoř? Na to zase slyšíme málo střílení a výbuchů. Nikdo nic neví. A tak jen čekáme, dohadujeme se, zatímco ubíhají další minuty zpoždění. Kdyby to tak nebylo, asi bych se i cítil nesvůj. Takže bych měl říct: „Díky bohu za tohle poznávací znamení, že je všechno normální.“

Stmívá se a my konečně začínáme mírně stoupat. Ale opravdu jen mírně, protože ten hlavní stoupák přijde až v noci, po vjezdu do hor. Po nějakých osmi hodinách cesty zastavujeme v Caranavi a dáváme si večeři. Jsme ve stejném městě, ale ve vedlejší hospodě, než cestou z La Pazu do Rurre. Pořád je teplo, stále jsme ještě v Amazonii. Ne nadlouho.

Z Caranavi už začínáme opravdu stoupat do hor. Stoupáme nad městečko, jehož světla nám pomalu mizí v dálce. Tak nám symbolicky mizí i Amazonie. Ochlazuje se a my si oblékáme jednu vrstvu za druhou. Nejdřív jen košili, pak svetr, a nakonec i bundu. Tam dole bylo tak příjemné teploučko. Tam dole bylo vůbec příjemně...

Den 291, sobota 5. 6. 1999

Před sedmou hodinou vjíždíme do kaňonu, jenž ústí do lapazské kotliny. Začínají se objevovat první hliněné domy, předzvěst La Pazu. Je ještě brzo ráno, šero, už zima (jsme opět ve výšce 4 000 m n. m.). Oproti teplu džungle je to trochu depresivní. V sedm hodin „přistáváme“ a hned nasedáme na micro do centra. Zdržovat se v La Pazu nechceme, takže na Plaza San Francisco přesedáme na další micro ke hřbitovu, odkud odjíždí autobusy do našeho dalšího cíle - Copacabany na jezeru Titicaca. Táňa si ještě před odjezdem dává svoji oblíbenou quinou, teplý a hustý nápoj, který vypadá jako kroupy v sirupu, ale chutná lahodně sladce. Vyrábí se z quinoy, údajně nejvýživnější obilniny na zeměkouli, kterou k výrobě stravy pro astronauty používá i NASA. Quinoa se dá pěstovat jen ve velkých výškách andských zemí Jižní Ameriky.

Maurská katedrálaŘidiči autobusů se o nás přetahují, protože v osm hodin jich do Copacabany jede víc. Naposledy vidíme rušné ulice La Pazu a (možná) ještě rušnější ulice El Alto, 400 metrů nad La Pazem. Pak už uháníme po vyprahlé planině s horami na severovýchodní straně a zatím neviditelným jezerem Titicaca někde před námi. Tady teda opravdu neporoste nic jiného než ta quinoa. Altiplano je pěkně nepohostinná krajina, i když o slunce, zdá se, není nouze. Svítí sice prudce, ale moc neohřeje.

Když přijíždíme k jezeru Titicaca, mění se trochu barevný poměr okolí, k všelijakým odstínům hnědé přibývá tmavě modrá jezerní hladina. Pořád je ale stejné chladno a jezero ho naopak ještě zesiluje. Představuju si, jak rychle bych vyletěl, kdybych do něj náhodou spadnul. Nemůže mít víc než pět stupňů.

Ciudad de Nuestra Seňora de La Paz

Moje představa se začíná blížit skutečnosti, když ve vesničce Tiquina nastupujeme na přívoz. Přes jezero není postaven žádný most, takže vše se převáží na lodích. Lidi zvlášť a auta zvlášť. Auta převáží opravdový přívoz, lidi z nich však předtím musí vystoupit, koupit si v přístavu lístek a nechat se převézt motorovým člunem. Ten jich pojme asi třicet, ale nemá žádnou úžasnou konstrukci, takže při houpání se pár centimetrů nad hladinou můžu nerušeně rozvíjet svoje pocity o pobytu v ledové vodě jezera.

Vrchol Cerro CalvariaPřevoz trvá jen asi dvacet minut a při vystupování na druhé straně nám pohraničníci kontrolují pasy. Jsme asi 5 kilometrů od peruánské hranice a jak jezero, tak poloostrov, na němž leží Copacabana (a kam jsme právě teď připluli), jsou rozděleny mezi Bolívii a Peru. Máme chvíli čas, než se do autobusu zase shromáždí všichni cestující, tak se procházíme po trhu a nakupujeme malé dobroty na zbytek cesty do Copacabany. Průliv mezi poloostrovem a protějším břehem křižují malé loďky a přívozy s auty, přístaviště i trh se hemží lidmi. Jsme prostě na celkem rušné cestovní křižovatce, hlavní pozemní spojnici mezi Bolívií a Peru.

Poloostrov je daleko kopcovitější než planina mezi La Pazem a jezerem. Žádné dramatické útesy, jako třeba v pákistánských horách, ale pozvolné vlnité kopečky ve stylu čínského Pamíru. Už tu není asfaltka, nýbrž obyčejná prašná cesta. Jako bychom se vrátili zpět do jižní Bolívie, kde jsou asfaltky jen ve městech. Copacabanu poprvé spatřujeme ze silnice v sedle mezi kopci. Rozkládá se pod námi na planince mezi dvěma vysokými vrchy, přimknutá k jezeru, jako by do něj měla každou chvíli sklouznout. Klikatící se drncající silnice nás přivádí k prvním hliněným domkům a vjíždíme do úzkých ulic. Je poledne.

Copacabana

Copacabana je městečko přímo na břehu jezera Titicaca. Představuje ideální základnu pro odpočinek a samozřejmě poznávání této pro Aymary a Kečuánce tak důležité oblasti. V tomto jezeře se totiž podle jejich legend narodilo samo slunce. No uvidíme, co tady uvidíme…
Copacabana je malá, také zde není žádné autobusové nádraží a vlastně ani označené zastávky. Vystupujeme prostě na náměstí. Najít ubytování není těžké, protože Copacabana patří mezi místa „obšťastňovaná“ turisty a je na jejich nápor připravená. Alojamiento, kde se ubytováváme, je asi pětipatrová, trochu otlučená šedivá budova, ale prosperuje, protože zde dostavují další místnosti. Dostáváme malou místnost přímo na střeše, do které se vchází z velké terasy se stolečky a židličkami. Máme z ní výhled na přístav i k městu. Bylo by to skvělé místo na snídani, kdyby... kdyby jen nebyla taková zima! Navíc v celé Copacabaně jsou problémy s vodou, takže teplá voda teče prý jen večer. No, ani nevím, jestli se budu vůbec mýt, protože jakmile se svléknu, určitě zmrznu!

Večerní Copacabana v celé své kráseAč tak studené, jezero Titicaca oplývá rybami, o čemž se můžete přesvědčit v každé copacabanské restauraci. Oba si dáváme pescado de pejerrey, ale jelikož ryby moc nejím, nedokážu říct, co přesně to vlastně je. Je to moc dobré, rybu už jsem neměl opravdu hodně dlouho.

Jako v každém správném městě ani tady nesmí chybět trh. Na hlavním náměstí Plaza 2 de Febrero jsou domy a krámky se suvenýry. Ty jsou ale spíš pro turisty. Trh pro místní je na severovýchodním rohu náměstí. Je krytý, rozdělený na část masnou, zeleninovou a comedor (levná jídelna, kde prodávají třeba skvělé api nebo všudypřítomné a levné hamburgesy). Před trhem stojí několik stánků, v nichž indiánky prodávají oříšky a hlavně sladký bolivijský popcorn, levnou pochoutku i pro ty nejchudší.

Jelikož městečko je v závětří kopců, nefouká moc vítr a slunce je tak na jasné obloze alespoň trochu cítit. Na chvíli si sedáme na náměstí a pozorujeme indiánky pobíhající po náměstí a prodávající levnou zmrzlinu ze svých provizorních mrazicích boxů - krabic vyplněných látkou. Zmrzliny jsou sice vodové na klacících, ale pestrobarevné a stojí do jednoho boliviána. Jsme nabalení jako na severním pólu, ale jelikož svítí sluníčko, každý jednu zmrzlinu zkoušíme. Musíme přeci zjistit, co je tady tak oblíbené!
Náměstí dominuje zajímavá Maurská katedrála ze 17. století. Na její velké nádvoří se vchází po schodech obklopených stánky s obvyklým suvenýrovým haraburdím. Vstupní brána je mohutná, s trojúhelníkovým vikýřem a černým křížem na vrcholku. Na nádvoří stojí několik kamenných altánků, které však vlastní katedrále svojí velikostí jen přizvukují.

Je pokrytá azulejos (pomalovanými kachličkami, u nás známými spíš z Portugalska) a vypadá dost nejihoamericky. Uvnitř je na tak malé městečko neuvěřitelně bohatá a krásně zdobená. To nejzajímavější však neuvidíme v hlavní kapli, nýbrž musíme projít nenápadnými dvířky vlevo od oltáře a po schodech se vyšplhat do prvního patra. Tam, v malé kapli a zasklená v oltáři, stojí černá socha Virgen de Candelaria z konce 16. století, již vytvořil indián Francisko Yupanquia. Socha nikdy neopustila katedrálu, protože v opačném případě by prý došlo k obrovským záplavám zapříčiněným zvednutím hladiny jezera.

Cerro Calvario - Vrch křížové cesty

Oba vrchy čnící nad Copacabanou jsou oblíbenými vyhlídkovými místy. Na ten větší vede strmá, ale dlážděná cesta, lemovaná čtrnácti křížovými zastaveními. Proto se mu říká Cerro Calvario - Vrch křížové cesty (Ježíše Krista, samozřejmě). Na ten se ale vypravíme až zítra, dnes chceme zdolat ten menší kopec, jemuž se říká Niňo Calvario, i když na něj žádná křížová cesta nevede. To je jen jakýsi lidový, k Cerro Calvario „symetrický“ název. Správně se nazývá Kesanani, ale každý ho zná spíš jako Seroka.

Na Seroku se dá vyškrábat jen po strmé, úzké kamenité stezce. V téhle nadmořské výšce (hladina jezera je 3 820 m n. m.) je to pěkná makačka, a pokud si nechceme roztrhat plíce, musíme každých pár metrů odpočívat. Tady by skoro ani nepotřebovali věznice. Místo toho by stačilo odsouzenému nařídit třeba stokrát vylézt na podobný kopec, a každý by hned věděl, že je to rozsudek jen o něco mírnější než trest smrti.

I proto se možná ta zvláštní, napůl přírodní cestou a napůl lidskou rukou vytesaná skalní brána pod vrcholkem jmenuje Horca del Inca (Šibenice Inků). Ba ne, to je jen moje asociace, protože Horca del Inca je stará (dokonce předincká) sluneční pozorovatelna. Dvě vysoké skalní jehly stojící těsně vedle sebe byly otesány a přeloženy kamenným překladem, čímž vzniklo jakési okno, skrz nějž je možné pozorovat slunce i chování jeho paprsků při západu. Je tu příjemně, stačí se jen brouzdat mezi skalami a balvany.

Na Horca del Inca se platí vstupné (platné i do muzea Kusillata, vzdáleného 2 kilometry od Copacabany, a Intikaly). My jsme ale neměli drobné, takže dívka, co hlídala vstup (bohužel po jediné přístupové trase - lehce kontrolovatelných kamenných schodech), se musela vydat dolů do Copacabany rozměnit a zase musela vyšplhat nahoru. Než se vrátila, stačili jsme si celé místo prohlédnout.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun