Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Velikonoční ostrov - Rapa Nui

5. Březen 2009

Velikonoční ostrov - Rapa Nui

Letištní budova (spíš letištní domeček) je malá, protože tady přistávají jen dvě letadla každý druhý den: v pondělí, středu a pátek se tudy přeženou dva boeingy LanChile, jeden ze Santiaga na Tahiti, druhý z Tahiti do Santiaga. A to je všechno.

Moai, ahu a pukao

Den 248, pátek 23. 4. 1999

Let z Tahiti na Velikonoční ostrov trvá asi pět hodin. Neděje se nic zvláštního, snad jen že chilské letušky mluví stejně nesrozumitelně španělsky jako anglicky. Snídaně, film, hudba. Je to navlas stejné jako lety předtím. Píšu deník, i když bych se vůbec nenudil i přitom, kdybych sledoval program, který pro cestující LanChile připravilo. V jejich časopise Aboard je zrovna článek o Velikonočním ostrově, což se mi náramně hodí. Po snídani si dávám chilské pivo „Cristal“ a pozoruju východ slunce. Je docela rychlý a odhaluje mraky, které visí nad námi. Právě jdeme na přistání.

Letiště na Velikonočním ostrově je dlouhé tři kilometry - prý bylo prodlouženo, aby mohlo sloužit pro nouzové přistávání amerických raketoplánů (jako letiště v Darwinu). Je skoro tak velké, že člověk by ani nemusel vystoupit z letadla - než se totiž letadlo vrátí z konce dráhy zpátky k letištní hale, z okýnka je možné vidět skoro celý ostrov. No, konec legrace, přeci jen radši vystoupím.

Moai, ahu a pukao - socha, plošina a pokrývka hlavy. Tato tři slova charakterizují mystický Velikonoční ostrovMoai, ahu a pukao - socha, plošina a pokrývka hlavy. Tato tři slova charakterizují mystický Velikonoční ostrovLetištní budova (spíš letištní domeček) je malá, protože tady přistávají jen dvě letadla každý druhý den: v pondělí, středu a pátek se tudy přeženou dva boeingy LanChile, jeden ze Santiaga na Tahiti, druhý z Tahiti do Santiaga. A to je všechno. Na dráze stojí ještě jedno vojenské letadlo, takže přeci jen nějaký provoz navíc. Vstupní formality jsou maličkost, protože jako Čech nepotřebuju do Chile vízum. Větší strach mají o udržení chilské flóry a fauny. Musím vyplnit formulář, ve kterém přísahám, že nemám žádné ovoce, zeleninu, zvířata nebo rostliny, které by mohly narušit rovnováhu chilského ekosystému.

A už jsem tady. Ještě v hale mě odchytává paní mluvící směsicí angličtiny a španělštiny a nabízí mi ubytování. Posledních pár dní jsem si španělštinu sice opakoval, ale teď jsem radši, že se zatím ještě můžu opřít o svoji angličtinu. Na pevnině to už ale bude asi jinak. Paní mi nabízí ubytování za $15 za noc, což je sice drahé, ale tady na Velikonočním ostrově to ještě jde. Z letiště odjíždíme starou VW dodávkou, kterou jsem naposledy viděl před léty v jednom díle majora Zemana (v tom z Latinské Ameriky).

Letiště je hned u vesnice Hanga Roa (název město by pro těch pár ulic byl dost nadnesený), největšího osídleného místa na ostrově. Některé ulice jsou vydlážděné, takže vypadají i rozvinutě, zbytek je ale prašný. Na ostrově je hodně cest, ale jen jedna asfaltová silnice.

Půdorys dávných oválných domůPůdorys dávných oválných domůPřijíždíme k osamocenému domku na okraji Hanga Roa. Cestou míjíme několik ahu (plošin) s moai (sochami), postavených přímo uprostřed vesnice. Ubytování je pěkné a nejsem tady sám - už tu bydlí nějaká Švýcarka. Společnost nám dělá i Juan, syn majitelky, který je ale podle Švýcarky pořád zfetovaný. Nudí se, a tak kouří trávu. Jinak je fajn, ale jeho španělština je strašně rychlá - vůbec se nechytám.

Venku je chladno a fouká vítr. Jdu se na chvíli projít a vyměnit pár pesos. Výměnná procedura je jednoduchá, i když jí předchází asi půlhodinové čekání ve frontě. Na jejím konci mě čeká španělský formulář a španělsky mluvící úředník, ale čísla jsou naštěstí mezinárodní, takže nemám větší problém. Snad mi těch $50 bude stačit až do Santiaga, protože nechci měnit zbytečně moc peněz (tady na ostrově může být úplně zmatený kurs).

V informační kanceláři dostávám pěknou mapku ostrova (se španělským popisem, samozřejmě). I tak se bude hodit, protože bych tady chtěl podniknout dvě pěší túry. Jen na ta nejvzdálenější místa, asi 30 kilometrů od Hanga Roa, si pravděpodobně koupím jednodenní exkurzi s nějakou místní cestovkou, protože se tam nemám jak dostat (pokud nechci vyhodit balík dolarů za půjčené auto).

V pekárně si k obědu kupuju empanády - jako dlaň velké kapsy z těsta plněné olivami, zeleninou, sýrem a mletým masem. Mňam, jsou strašně dobré, ale taky docela drahé.

Kámen s petroglyfem Ptačího muže v obřadní vesnici OrongoKámen s petroglyfem Ptačího muže v obřadní vesnici OrongoPořád fouká vítr a je chladno, tak si oblékám svetr a hned vyrážím na první túru. Moc jsem toho nenaspal a nemůžu si ani pořádně odpočinout, protože tady je můj čas doslova drahý. Dnes chci obejít místa na jih od Hanga Roa, která jsou ještě dosažitelná pěšky - obřadní vesnici Orongo a Ahu Vinapi. Dlážděná cesta končí hned za Hanga Roa a mění se v červenou prašnou cestu. Orongo leží na nejjižnějším cípu ostrova, od zbytku téměř odříznuté letištní přistávací dráhou, proto musím nejdřív obejít celé letiště, než začínám po klikaté polní cestě pomalu stoupat k vrcholu sopečného kráteru Rano Kau, kde Orongo leží. Rano Kau je 410 metrů vysoká sopka, jedna ze tří, jež daly svojí společnou aktivitou vzniknout tomuto ostrovu. Podél cesty roste ovoce, které nejdřív považuji za citron, ale zvědavost mi nedá a po bližší obhlídce zjišťuji, že tady v hojném počtu roste guava - ovoce, které vypadá jako kříženec mezi jablkem a citronem. Už jsem ho sice mnohokrát viděl na trhu, ale ještě nikdy neochutnal. Snad mi domorodci odpustí, že jsem neodolal a pár si jich natrhal.

Jak stoupám výš, začíná se mi za zády zjevovat stále větší a větší část ostrova. Na severu se tyčí 652 metrů vysoká Maunga Terevaka, druhá ze sopek-matek ostrova. Je zahalená v mracích a na jejím vrcholku prší. Snad to nedojde až sem (je vzdálená jen asi 15 kilometrů). Tenhle ostrov je opravdu malý.

Občas kolem mě projede auto s turisty, ale jinak je tady pusto. Procházím malým lesíkem (který je na tomto holém ostrově velkou vzácností), a jak šplhám do kopce, začíná ze mě lít. Teprve teď zjišťuju, že je vlhko, což by mě ještě před půlhodinou ani nenapadlo. Po pěti kilometrech jsem konečně na vrcholku kráteru. Je odsud skvělý pohled na jezírka přímo na dně kráteru. Na druhé straně, asi kilometr odsud, je už Orongo.

Podle legendy spolu bojovali dlouhouší a krátkoušíPodle legendy spolu bojovali dlouhouší a krátkoušíK Orongu se dostávám po dalších deseti minutách. Měl bych tady zaplatit vstupné, ale kamenný domek hlídačů je zavřený, tak se dnes obejdu bez placení. Od domku vede cestička přes louku přímo k Orongu. Samozřejmě že už v ní nikdo nebydlí a jde jen o archeologickou památku. Orongo je daleko mladší než ahu a moai a ještě během 18. a 19. století bylo centrem kultu tzv. Ptačího muže. Hlavní postavou kultu je Makemake - stvořitel světa, planet, hvězd a lidí. Vyznavači si vymysleli mnoho tajuplných obřadů, z nichž nejlépe popsaný byl závod o ptačí vejce nakladená na malinkých ostrůvcích, které jsou dodnes bičovány rozbouřeným mořem pár stovek metrů na jih od Velikonočního ostrova. Ten, kdo se vajec zmocnil nejdřív, byl oholen dohola, tvář mu namalovali červenočerně a na rok se stal Ptačím mužem. Celé pozadí tohoto obřadu není přesně známo, ale Ptačí muž v každém případě získal přízeň stvořitele Makemakeho, což určitě stálo za námahu.

Kult Ptačího muže je možná i důvodem, proč stojí Orongo na skále, odkud je vidět jak dolů do kráteru, tak i na oceán a ony dva skalnaté ostrůvky s ptačími hnízdy. Kolem jsou rozesety zvláštní oválné kamenné domy mající hodně nízké vchody a prťavá okna. Jejich střechy jsou součástí svahu, a jsou tak vlastně napůl zahrabány v zemi. U jednoho z nich, přímo na okraji kráteru, je několik balvanů s petroglyfy zobrazujícími Ptačího muže a jiné postavy. Fouká hodně silný vítr, až mám problémy se udržet. Navíc tady až na jednoho Japonce není ani noha a celé to navozuje tu správnou záhadnou atmosféru, která se k tomuhle místu skvěle hodí.

Chtěl bych se ještě podívat na Ahu Vinapi, ale nechce se mi vracet až do Hanga Roa a znovu obcházet celé letiště. Proto když jsem na zpáteční cestě znovu u lesíku, uhýbám z cesty a dávám se napříč loukou, přímo k Ahu Vinapi. Pokud se mi tam podaří dojít, ušetřím si alespoň 10 kilometrů!
Na louce se povalují úlomky zvláštního černého lesklého kamene - obsidiánu. Vypadá spíš jako rozbité černé lahvové sklo, ale ve skutečnosti je sopečného původu.

Míjím zde ovce, koně a krávy, ale najednou se mi do cesty staví plot. Naštěstí vidím celý jeho obvod a obejít ho nebude žádný problém. Dostávám se k dalšímu lesíku, kde ale rostou úplně jiné stromy než v tom prvním. Jsou bílé a mají všelijak pokroucené větvě. Von Daniken by to určitě připsal radiaci mimozemského původu.

Pukao z červeného lávového tufu představuje dobové účesyPukao z červeného lávového tufu představuje dobové účesyKolem dalších pasoucích se stád se konečně dostávám k Ahu Vinapu. Žádná z moai už nestojí, všechny jsou povalené. Kameny, z nichž jsou plošiny ahu (kde by moai měly normálně stát) sestaveny, jsou k sobě přiloženy tak dokonale těsně, že připomínají incké a předincké stavby v Peru a Bolívii. Někteří archeologové z toho dokonce usuzují, že pocházejí až z Jižní Ameriky.

Kolem povalující se moai jsou několik metrů dlouhé a opodál leží i červená pukaa, jež měly moai na hlavě. Původně se mělo za to, že pukao znázorňuje klobouk. Pak ale došlo k odhalení, že pukaa se tvarem nápadně podobají účesu, který v minulosti nosili místní muži. Pukao je vytesáno z červeného kamene, který je měkčí než ahu nebo moai, což může být částečně i důvod, proč se jich zachovalo tak málo. U ahu je právě nějaká túra. Využívám toho a dávám se do řeči s průvodcem. Zítra je prý na programu túra po odlehlejších místech ostrova, tedy přesně to, co potřebuju. Stojí sice $35, ale trvá celý den a budu k tomu mít výklad, což bych při půjčení kola za $15 určitě neměl. Když už jsem tady a stálo mě to tolik peněz, tak ať alespoň něco vidím, ne?

Od ahu se pěšky vracím do Hanga Roa. Chvilku bloudím, ale nakonec se dostávám na tu správnou cestu, která je opět lemovaná keříky se žlutou guavou. Občas kolem projede auto, a aby na mě tak neprášilo (jsem na polní cestě), zpomalí. To oceňuji.

Stmívá se a začíná být zase chladno. V pekárně si kupuju chleba a dávám si večeři. Usínám pomalu, protože hned vedle našeho pozemku je diskotéka, která se nedá přeslechnout. Nejdřív hrají popík 80. let (hlavně Modrý tanky), pak ale přecházejí na stylovější španělsky zpívanou hudbu. Při té už se mi usíná líp, i když mi řve do ucha, jako bych ležel přímo u reproduktorů. 

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Zdravotníci z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem jako jedni z prvních 
vyzkoušeli unikátní monitorovací systém compliance hygieny rukou NosoEx. 
O tom, jak se tato novinka osvědčila v praxi, jsme mluvili s Romanem Boráněm 
z Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny této nemocnice. 

14.10.2021
Aktuality z B. Braun

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun