Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Valparaíso

Valparaíso

Nejdřív jsem si myslel, že si konečně užiju slunečného dne. Doslova pár minut před Valparaísem ale vjíždíme do husté mlhy a ta se drží stále až do města. Není to žádná náhoda, ve Valparaísu je to spíš pravidlo. Celé město je většinu roku zahaleno do husté mlhy.

Mlha a nepořádek jihoamerického Žižkova

Den 256, sobota 1. 5. 1999

Pořád prší a fouká vítr. Možná je dobře, že mi nezbyly peníze na to, abych se vydal dál na jih. Tam by to bylo ještě horší a já bych teď toužil po troše sluníčka a teplíčka. Město je ráno jak po vymření a na autobusovém nádraží nás čeká jen pár. Hned vedle našeho stanoviště stojí autobus s cedulí „Los Angeles“. Nejede ale do známého Hollywoodu - to by měl hrozně daleko a navíc mezi Jižní a Střední Amerikou ani neexistuje silniční spojení (mezi Kolumbií a Panamou je asi 200 kilometrů neproniknutelné džungle bez silnic). Míří do jeho chilského jmenovce, který leží asi 200 kilometrů na jih od Chillánu.

Cesta do Santiaga probíhá stejně jako před dvěma dny cesta sem, jen se vše odvíjí v opačném pořadí. Mraků začíná pomalu ubývat a v Santiagu už je zase skoro hezky. Stavíme na hlavním nádraží, ale nevystupuju, protože tenhle autobus končí až ve Valparaísu, asi dvě hodiny odsud. Ze Santiaga se vydáváme směrem k moři, tedy na západ. Nížina je ještě pokryta vinicemi, ale jakmile začínáme stoupat do hor, vinice začínají ubývat a místo nich se objevují nejdřív pole a pak už jen lesy. Na jednom ze svahů je obrovská láhev od Coca-Coly. Není ale odhozená - je to reklama.

Valparaíso

Valparaíso jsou především ulice v prudkých kopcíchValparaíso jsou především ulice v prudkých kopcíchNejdřív jsem si myslel, že si konečně užiju slunečného dne. Doslova pár minut před Valparaísem ale vjíždíme do husté mlhy a ta se drží stále až do města. Není to žádná náhoda, ve Valparaísu je to spíš pravidlo. Celé město je většinu roku zahaleno do husté mlhy. Zdá se, že nemám štěstí, abych se trefil do té „menšiny“.

Valpo je daleko větší než Chillán. Po široké magistrále se žene jedno auto za druhým a na úzkých chodnících se zase tlačí chodci. Ještě jsem se ani nedostal ke svému batohu a už na mě mluví nějaká paní, jestli prý nechci ubytování. Cena se zdá přijatelná, tak to zkusím. Není to moc daleko a paní navíc vypadá sympaticky. Její syn prý studuje v Londýně, ale už nevím co, protože na to moje španělština zatím nestačí. Když vidím, jak se tady někteří se mnou snaží bavit, trochu se stydím za to, že jsem se v Praze věnoval španělštině tak málo. Je dobře, že mám alespoň základy, protože teď mi to jde docela rychle, i když jejich španělština je hodně „upravená“. Ani mi nevadí, že mluví tak rychle, horší je jejich vynechávání a zkracování. Hodně lidí vynechává koncové „s“ a někteří ho dokonce nevyslovují ani uprostřed slova. To je opravdu strašné - s generátorem náhodných slov se dá opravdu bavit těžko.

Jsme ve čtvrti, která mi připomíná Žižkov, a vcházíme do jednoho takového „žižkovského“ domu. Dveře otlučené, schody rozvrzané, ale byt docela velký a zajímavý. Pro tuhle rodinku je asi až moc velký, protože několik místností je přímo uzpůsobeno pro hosty a vzadu je dokonce i malá kuchyňka.

Dostávám kupu klíčů (od pokoje, od bytu a od domu) a už jsem zase sám. Jsem sice v Jižní Americe, ale představoval jsem si to trochu jinak. Zatím se pohybuju mezi stejnými lidmi, jako jsem já, nikdo se mě nesnaží obrat, a tak snad jedině ty staré americké autobusy MHD zapadají do mojí představy. Ach ty představy - možná by bylo lepší, aby člověk žádné neměl… Někdy se stydím za to, jak je všechno jiné, než jsem si představoval, a tak trochu to považuju za svoje ignorantství, protože bych měl vědět, kam jedu.

Chcete jet do Los Angeles? Ale pozor, tohle leží v Chile.Chcete jet do Los Angeles? Ale pozor, tohle leží v Chile.Valpo je zvláštní město. Centrum se tísní mezi mořským pobřežím a řetězcem kopců, kde se rozkládá většina města, které je samozřejmě tvořeno z velké části chudinskými čtvrtěmi. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého. Zvláštností jsou ale výtahy, jimiž je možné se dostat z úpatí kopců nahoru. Takových výtahů je tady šestnáct, jeden z nich přímo za domem, kde bydlím. Prohlednu si je až zítra, dnes se chci hlavně projít centrem.

Ocitám se na ulici a musím říct, že mi Santiago i Chillán připadaly čistší. To, že v okolí místního zděného trhu je trochu nepořádek, mě nepřekvapuje. Binec je skoro na každém trhu. Ten zdejší se však ze své budovy navíc přelévá i na přilehlé ulice, a tak stánky se zelím nebo jablky jsou i na ulici. Nepořádek je ale i v dalších ulicích a není to jen tím, že některé jsou rozkopané a opravují se.
Přes mlhu nejsou vidět okolní kopce a už vůbec ne výtahy. Taky bych neřekl, že pár set metrů ode mě je moře - taky se ztrácí v mlze. To je teda depresivní!

Nořím se do supermarketu Santa Isabel, který má ve znaku medvídka pandu. Jako vždy si batůžek nechávám v custodii (chilský výraz pro jakoukoliv úschovnu), jako vždy si kupuju pár housek (jsou jako vždy na kila) a jako vždy jsem neúspěšný v koupi nějakého pořádného kartáčku na zuby. Alespoň jsem si koupil broskvový džus, abych si po dlouhé době dal zase něco jiného než vodu.

Centrum Valparaísa je opravdu úzké, o to je ale delší. Mezi kopci na jedné straně a mořem na straně druhé se táhne jako dlouhý had. Prošel jsem ho celé a teď jsem úplně na opačném konci, než bydlím. Právě stojím na bývalém přístavním molu Muelle Prat. Dnes je z něj jakási promenáda. Mohl bych si tady na malém trhu koupit suvenýry nebo se třeba projet podél pobřeží. Kousek odsud ale kotví několik chilských válečných lodí, které prý není radno fotit (bodejť by ano). Uprostřed promenády stojí malá informační budka. Ptám se na internetovou kavárnu a mladá dívčina mi hned ochotně začíná vysvětlovat, jak se dostat do Viňa del Mar, kde je dnes v sobotu otevřená jediná internetová kavárna.

Dívka je moc příjemná a k mému překvapení mluví i anglicky (což je v Chile věc nevídaná). Dostávám několik map i leták v angličtině o historii výtahů. Skvělé, to se mi bude hodit na zítra. Takové neměli ani v Santiagu. Viňa del Mar je vzdálena od Valpa jen 10 kilometrů a jezdí do ní pravidelný vláček. Nejdřív jsem si myslel, že bych tam zajel, ale cena jízdenky mě odradila. Alespoň jsem si prohlédl krásně barevnou malbu na zdi haly nádraží Estación Puerto. Škoda, že nebylo dost světla, abych si ji mohl vyfotit.

Den 257, neděle 2. 5. 1999

Ulice v okolí trhu žijí zeleninouUlice v okolí trhu žijí zeleninouŘíkal jsem si, že dneska by mohlo být trochu hezky, abych uviděl Valparaíso v celé jeho kráse. Místo toho jsem se ale zase probudil do mlhy a zimy. Dnešek jsem si vyhradil na výtahy a prohlídku čtvrtí na kopcích, ale asi z toho nejspíš nic moc mít nebudu, protože nahoře vylezu z výtahu do mlhy a pak v ní budu tápat jako slepec.

Je neděle a ulice jsou trochu odlehčené od aut i autobusů. Širokou Avenida Brasil se brouzdám k centru. Je zvláštní, že pokud jsem někde narazil na Avenida Brasil, byla vždycky velká, honosná, prostě taková malá kopie Brazílie. Asi si ji v Chile považují. Je docela chladno, ale na Avenida Brasil se do dáli táhnou dvě řady vysokých palem. Že tady nezmrznou!

Na cestu se vydávám z druhého konce centra, než kde bydlím. Zastavuju se u Mercado Central (Hlavní trh), kde ve stáncích prodávají úplně čerstvé ryby, chobotnice a mušle. Jednou bych měl tyhle čerstvé pochoutky vyzkoušet. Pár metrů za Mercado Central se každých pár minut od spodní stanice odlepí malá kabinka a po strmých kolejích se šplhá ke stanici na vrcholu kopce. Ve stejný okamžik se od horní stanice odlepí podobná kabinka a začíná sestupovat dolů. Tak fungují místní výtahy, kterým tady říkají ascensores. Ten za hlavním trhem se jmenuje Ascensor Artillería. Začal se používat roku 1893 (nejstarší ale není) a je hodně oblíbený, protože přímo před jeho horní stanicí na vrchu Artillería je Museo Naval y Marítmo (Námořnické muzeum) a vyhlídková terasa se stromy a lavičkami.

Jízdné je 100 pesos (asi 10 korun). Ani nevím, jestli bych tomu zařízení měl říkat výtah nebo lanovka. Je tak strmý, že se pro něj hodí pojmenování výtah, ale technicky je to vlastně lanovka fungující na úplně stejném principu, jako třeba lanovka v Praze na Petříně. Vzdálenost zespoda nahoru je ale jen pár desítek metrů a vozíky nemají tak futuristickou podobu. Vždyť jsou taky staré pěkných pár desítek let (možná i sto, nevím, jestli je už vyměňovali nebo ne). Vozíky mají tvar jakési malé budky (tak pro deset lidí) na železné konstrukci, která se pomocí lana pohybuje na kolejnicích. Pohled dolů při jízdě je skvělý. Kolem nás s rachotem prosvištěl druhý vozík, a ani jsem se nenadál a už jsme nahoře.

Konečná MHDKonečná MHDPřed horní stanicí je několik stánků s pohledy a dalšími suvenýry. Za slunečného počasí odsud musí být krásný výhled na moře. Teď se ale dívám jen do bílého mléka, ve kterém je celé Valparaíso schováno. Museo Naval y Marítimo sloužilo až do roku 1967 jako námořní akademie. I teď je tady ale nějaká vojenská škola, protože před ním stojí vojáci a část areálu je nepřístupná. Muzeum je věnováno válce o Tichomoří (z konce 19. století), díky níž Chile rozšířilo své území na úkor Peru a Bolívie. Vyzdvihováni jsou tady všichni tehdejší admirálové a velitelé a muzeum se hemží uniformami, vlajkami, modely lodí, obrazy tehdejších měst, válečnými mapami a schématy a samozřejmě zbraněmi a třeba i kanóny na nádvoří. Není ale zaměřeno jen militantně, opěvuje i některé objevné výpravy či hrdinské činy, jak dokazuje třeba výstava o cestách kolem mysu Horn, nejjižnějšího výběžku amerického kontinentu, jenž je shodou okolností taky součástí Chile. Příliš jsem ale nepochopil, proč se o něm tak moc mluví, když vlastně vůbec nejde o nejjižnější místo kontinentu, protože je to obyčejný skalní ostrov, ničím nespojený s pevninou. Nejspíš je to tím, že na úplném jihu je jen změť ostrovů a žádná pevnina.
Čtvrť kolem muzea je docela pěkná, domečky jsou úhledné, některé bílé, jiné zase barevné. O pár ulic dál se mi ale naskýtá výhled přes údolí na protější vrch Santo Domingo. Tam už jsou chudinské čtvrti s polorozpadlými barabiznami a opravdu špinavými ulicemi.

Mlha se začíná trochu trhat a tak se vracím ke stanici lanovky. Během pár minut je jasno nad celým centrem Valparaísa a vidím dokonce i vojenské lodě kotvící naproti Muelle Prat. Jsem pěkně vysoko a dole pulsuje život, přestože je neděle. Tak jsem měl alespoň trochu štěstí a mohl se pokochat pohledem na Valparaíso. Bohužel ne moc na dlouho, protože za pár minut se mlha zase vrací a já opět plavu v mlíce.

Ascensores - výtaho-lanovky - umožňují domorodcům překonávat velká převýšení v rámci městaAscensores - výtaho-lanovky - umožňují domorodcům překonávat velká převýšení v rámci městaPostranními uličkami scházím dolů. U horní stanice výtahu stojí dvojice carabineros (policie) na terénních motorkách, s neprůstřelnými vestami a vysílačkami v kapsičce na zádech. Podle jejich vybavení se zdá, že na tom chilští policisté nejsou špatně a prý se nevyplácí zkoušet je podplácet. Mají pověst profesionálních, nepodplatitelných strážců pořádku a tak na mě i působí.

Dole, na úpatí kopce Santo Domingo se zastavuju před kostelem Matriz. Je před polednem a právě končí nedělní mše. Před kostelem je plno a vycházejí z něj poslední věřící. Pro všechny je to skvělá příležitost setkat se se známými, případně být viděn. Náboženství tady hraje významnou roli, a když si tak promítám, jaký vztah mají k náboženství na jednotlivých kontinentech, připadá mi nejvíc bezvěrecká právě naše stará Evropa. Že nedělní dopoledne je příležitostí pro rodiny dostat se ven, si uvědomují i prodejci náboženských obrázků, křížků, růženců, fotografií a plakátů a také rychlého občerstvení. Před kostelem jich je dost a o zákazníky nouzi nemají.

Když si člověk chce prohlídnout valparaíské výtahy, musí pořád jezdit a chodit nahoru a dolů, nahoru a dolů. Já jsem teď znovu nahoře, u stanice Ascensoru Cordillera. Vyšplhal jsem sem strmými uličkami a nějakou dobu mi trvalo, než jsem výtah vůbec našel. Spouštím se dolů a podél úpatí vrchu Concepción se dostávám k Ascensoru Concepción, druhému nejstaršímu (1887), který má navíc jeden z největších sklonů. K dolní stanici se dostávám z uzounké a tmavé uličky, nahoře to ale vypadá úplně jinak. Jsem na vrchu Concepción, v pěkné čtvrti, kde mají domky ti majetnější obyvatelé Valparaísa. Sedám si na lavičku a dávám si oběd. Mlha se mění v mrholení, ale je tady tak příjemně, že mi to nevadí. Jen by mohlo být trochu tepleji.

Některé domečky v okolních ulicích působí tak trochu jako z Anglie, hlavně svými dveřmi a okny zdobenými kováním. Tahle upravená čtvrť tvoří ale jen pár ulic, a tak na konci hlavní ulice vrchu Templeman, která se zvedá do ještě větší výšky na vrch Chaparro, už vidím jen trávu, udusanou hlínu a kupy dlažebních kostek. Tahle čtvrť je opravdu malebná, o to kontrastněji působí uličky na její východní straně, kterými scházím dolů do centra - polorozbořené domky, rozkopané cesty a všude samé dráty. Hezké s rozbořeným se ve Valparaísu střídá až příliš rychle a příliš často. Jsem z toho zmatený a vlastně ani nevím, co si mám o tomhle městě myslet.

Pohled na ascensor na Cerro Lechero (Mléčný vrch)Pohled na ascensor na Cerro Lechero (Mléčný vrch)I některé ulice přímo v centru působí hrozně. Je to také tím, že domy jsou celkem vysoké, ale ulice nízké. Proto třeba ulice, kde je jedna banka vedle druhé, působí tak, že bych za každým rohem čekal lupiče s kyjem, kterým mě praští po hlavě. Tak jsou úzké a teď za mlhy i šedivé. Alespoň zelené náměstí Plaza Victoria se z téhle šedivosti vymaňuje a u fontán stojí podnikavci půjčující rodičům s dětmi šlapací autíčka nebo prodávají balonky a hračky.

A zase je tady další výtah - Ascensor Espíritu Santo (výtah Ducha svatého). Z části je vytesán ve skále a spodní stanice na mě působí trochu jako staveniště. Výtahů jsem už viděl dost, a tak jsem se tímhle nechal nahoru vyvézt z jiného důvodu než z touhy po vzrušující jízdě v rozvrzané budce tažené zpuchřelým lanem. Na vrchu Bellavista (Krásná vyhlídka) je totiž tzv. Museo a Cielo Abierto (Muzeum pod otevřeným nebem). Tahle jinak obyčejná čtvrť byla zpestřena malbami studentů z Instituto de Arte. Muzeum pod otevřeným nebem se mu říká proto, že všechny malby jsou na zdech domů. Některé abstraktní, že si pod nimi každý může představit, co chce, jiné konkrétní. Tohle svérázné muzeum už je „otevřeno“ několik let a žádný z „exponátů“ není poškozen, postříkán nebo odřen. Pro tenhle druh umění mají asi pochopení i vandalové.

Uf, dneska jsem se teda pěkně prošel. Jako poslední věc si večer kupuju lístek na zítřejší autobus do Santiaga. Hlavní autobusové nádraží stojí přímo naproti mohutnému Congreso Nacional. Z nějakého důvodu byla zákonodárná část chilského vládního systému přesunuta do Valparaísa a výkonná vláda zůstala v Santiagu. Prý se to vůbec neosvědčilo, protože komunikace mezi nimi se od té doby zkomplikovala a je čím dál tím víc složitější. Prý se hovoří o jeho návratu do Santiaga. Jestli se tak stane, ukáže až budoucnost. V každém případě jsem si při pohledu na tohle monstrum vzpomněl na australský New Parliament Building v Canbeře. Nejenže australský parlament je vzdušnější, elegantnější a skvěle zapadá do okolí, ale každý se po něm může projít a vidět, v jakém prostředí australští zákonodárci pracují. Chilský Congreso Nacional naproti tomu připomíná hranatý komunistický památník a je obehnán tak vysokým plotem, že se přes něj bojí lítat snad i ptáci. Ovšem v jeho areálu mají vlastní kostel.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun