Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Titicaca - posvátná puma i místo, kde se narodilo Slunce

4. Duben 2011

Titicaca - posvátná puma i místo, kde se narodilo Slunce

Voda ze sudu je ledová, a tak nás dokonale probouzí. Na zahřátí si dáváme pisco z Chile a hned nám je líp. Sluníčko sice svítí, ale pořád je ještě chladno. Hned po snídani vyrážíme na cestu, protože nás dnes čeká dlouhý den - chceme po západní straně dojít na sever ostrova a po východní se vrátit zpátky.

Den 294, úterý 8. června

Stezka vede po hřebenu hned za hotýlkem. Nejdřív šplháme do kopce, za nímž nám pak mizí hotýlek i celé Yumani. Přímo před námi se otevřelo kopcovité vnitrozemí ostrova. Terasy a tráva - to je nejlépe vystihuje. Sledujeme cestičku, ale asi jsme trochu zabloudili, protože se dostáváme tam, kam jsme neměli - na kopec. Nemáme žádnou jinou mapu než tu z Lonely Planet a těžko se odhaduje, jestli támhleten kopec už je ten, kde se rozděluje cesta, a podobně.

El LaberintoSice jsme na špatném kopci, ale zato máme skvělý rozhled a můžeme se podívat, kudy půjdeme. Ta správná pěšinka je vidět jako bílý pásek táhnoucí se tak strašně daleko, že se nám zdá nemožné tam vůbec dojít (pořád jsme ve čtyřech kilometrech nad mořem a často musíme odpočívat).

Terasy jsou opravdu skoro všude a vidíme odsud i pár malých vesnic. Přes většinu z nich půjdeme (hlavně zpátky), takže si je budeme moci prohlédnout zblízka.

Poskakujeme dolů z kopce na pěšinku jako kamzíci. Vůbec si nedovedu představit, že by tady někdo postavil asfaltku. Tenhle úžasně panenský vzhled ostrova by to nadobro změnilo a zničilo. Teď je tu klid a pohoda, jen občas potkáme indiánku s barevným pytlem na zádech. Nádhera. Pěšinka stoupá nahoru a zase klesá dolů, pořád dokola. Čím víc se vzdalujeme jihu, tím víc ubývá travin a krajina se stává vyprahlejší. Výhled máme ale skvělý, protože pěšinka se skoro pořád drží hřebenu. Pěkně to tu ale profukuje.

Západní strana ostrova není skoro vůbec obydlená, i když i na ní vidíme terasy, a některé jsou možná i obdělávané. Zato na východní straně z výšky shlížíme na vesničku Cha’lla, krčící se pod vysokým kopcem, a o něco severněji, na šíji spojující dodnes obdělávaný poloostrov Kollabaya s ostrovem, leží roztáhlá vesnička Cha’llapampa. Na ostrově prý žije pět tisíc lidí, ale podle počtu a velikosti vesnic bych to vůbec neřekl.

Romantika nedotčeného

Do západní části ostrova se zakusují dva zálivy. Jakmile se dostáváme na úroveň toho severnějšího, je to pro nás znamení, že už máme většinu cesty na sever za sebou. Jsme na kamenité planině, kde stojí hliněný domeček s dřevěnými sedačkami a lavicemi - malý ostrovní bufet. Břeh a kopce na protější straně zálivu se zdají celkem pozvolné a jednoduše schůdné. Zdánlivě by neměl být problém se tam dostat, ale zdání klame. V ostrém slunci s tisíci dalšími paprsky odraženými od skal zanikají důležité detaily - všechny ty kameny, průrvy a koneckonců i pichlavé traviny. Nedivil bych se, kdyby tam lidská noha vkročila jen jednou za několik měsíců. Proč taky? Místní tam nemají proč chodit a romantika nedotčeného je určitě nevzrušuje, zatímco my turisti jsme na to příliš líní, unavení, nebo prostě na pořádné prozkoumání ostrova nemáme čas. Určitě by to ale stálo za to.

Nahoru, dolů... nahoru, dolů. Vždycky si říkáme, že za tímhle kopcem už uvidíme severní konec ostrova, ale vždycky se před námi vynoří jen další kopec. Je to nekonečné a únavné, ale krásné. Bez slunečních brýlí a opalovacího krému by to ale nešlo, protože se není kam schovat, a tak už jsme přes dvě hodiny vystaveni ostrému vysokohorskému slunci. Potkáváme první turistický pár, který musel vyrazit opačným směrem než my.

Konečně je to tady! Stojíme na vrcholu a před námi už je jen poslední sestup dolů. Míjí nás velká skupina turistů jdoucí zase opačným směrem (jednoznačně se všichni nechají z jihu na sever odvézt lodí a pěšky projdou jen jednu cestu). Odpočívají a snaží se popadnout dech. Hm... to ještě nevědí, kolik takových kopců je čeká.

Tenhle sestup je nejhezčí, protože jdeme po červenobílé skále, větrem vytvarované do roztodivných útvarů. Naše pěšinka se napojuje na kamennou cestu přicházející odněkud zespodu z pravé strany. Tou se vydáme na zpáteční cestu, protože vede po východní straně ostrova. Už z kopce vidíme to, kvůli čemu jsme sem vážili tak dlouhou cestu.

Kamenná cesta nás dovádí až přímo před ruiny Chincana, respektive jejich největší část - Palacio del Inca. Pilko Kaina je proti němu bouda pro psa. Připomínala mi bludiště, ale teprve tady máme před sebou bludiště opravdové. Pravé, a dokonce i tak pojmenované. Paláci se totiž přezdívá El Laberinto.

V Labyrintu

Šli jsme sem tři hodiny, tak si nejdřív na chvilku sedáme, abychom si odpočinuli, než se ztratíme v Labyrintu. Kupodivu tu skoro nikdo není, dokonce ani hlídač, jen nějaký trempský pár, co tu asi nocoval. Většina lidí tu dnes pravděpodobně byla na túře, a ty jsme potkali mrtvé námahou v polovině prvního kopce.

Prolézáme Labyrintem z místnosti do místnosti a dostáváme se na různá nádvoří a terasy. Každou chvíli se jeden druhému ztratíme, a když se najdeme, jsme od sebe odděleni třeba jen zídkou, ale chodbami bludiště je to pěkně daleko. Palác je postaven na svahu, takže se dá jít na nižší terasy. Dole je pláž s modrozelenou vodou, která sice svádí ke koupání, ale její teplota mě dost odrazuje.

Většina místností a chodeb je beze stropu, a pokud náhodou někde zůstal, je to jen placatý kámen položený na zdech. Některé dveřní překlady mají na sobě vyryté obličeje nebo jiné motivy.

Kousek zpátky po kamenné cestě stojí velký kamenný Mesa Ceremónica (Obřadní stůl). Prý kdysi mohl sloužit k lidským obětem. Daleko známější je ale skála Titi Khar’ka, tyčící se na druhé straně cesty do výšky asi pěti metrů. Moc velká není, ale pro ostrov má zásadní význam - je po ní totiž pojmenováno celé jezero.

Titi Khar’ka znamená Pumí skála. Jméno je údajně odvozené od jejího tvaru. A jelikož puma je pro místní už po stovky let posvátné zvíře (například i incké hlavní město Cusco bylo postaveno do tvaru pumy), je skála považována za symbolické místo. Jde opravdu o důležité místo, o čemž svědčí i Huellas del Sol (Sluneční stopy), jen pár metrů před skálou. Podle legendy jsou to stopy, které po sobě zanechalo Slunce právě zrozené na Pumí skále. Docela romantické, ne?

Kamenná cesta se asi půl kilometru od Chincany mění v kamenné schody vedoucí do dalšího kopce. Jdeme podél východního břehu, který je tady stejně nehostinný jako ten západní. Jen pláž v zálivu Sabacera se tomu dost vymyká. Bílý písek a tyrkysové moře spíš připomínají středomořské pobřeží než břeh jihoamerického jezera. Vsadím se, že ta panenskost a opuštěnost ve svém důsledku lidem dost lezou na nervy, protože musí všude chodit pěšky.

Pláž je hlavním bulvárem

Máme trochu hlad, tak si ve stánku u cesty kupujeme malý oběd. Jsme kousek od Piedra Sagrada (Posvátný kámen), který se tak stává naší obědovou zastávkou. Kámen stojí mezi několika hliněnými ohradami, takže ani není jasné, jestli je nebo není na soukromém pozemku. Nikomu tu nevadíme, tak si sedáme na kamennou lavičku ke kamennému stolu a během oběda přemýšlíme, k čemu asi tenhle zvláštně otesaný kámen byl. Hm... na nic kloudného jsme nepřišli, v Lonely Planet píšou něco o popravčím špalku nebo dešťovém kamenu.

Vesnice Cha’llapampa je opravdu docela roztahaná. Domky stojí rovnou na plážovém písku a vypadá to, jako by pláž byla zároveň hlavní ulicí (bulvárem?).

Hned za pláží se stezka zase začíná zvedat a za chvíli stoupáme po vytesaném chodníčku ve skále. K molu v Cha’llapampě právě přiráží katamaran, který přiváží bohaté turisty (je možné si za nějakých $130 koupit cestu „na klíč“ z La Pazu do Puna (na peruánském břehu), přičemž je v ní zahrnut i katamaran na jezeře). Ti se asi dobelhají k Chincaně, odkud je už ale budou muset polomrtvé vyčerpáním odnést na zádech zpátky a oni se před přistáním v Punu snad ještě proberou z bezvědomí.

Na téhle straně ostrova jsou dokonce i lesy. Pěšinka vede po skále, pár desítek metrů nad jezerem, kolem izolovaných chaloupek a políček. Jde nám to pomalu, protože už jsme docela unavení. Asi tři čtvrtě hodiny nám trvá dostat se po malebném břehu na další pláž, kde je vesnice Cha’lla. Při pohledu z hřebenu jsme podle jednotlivých domků jen vytušili, kde by asi mohla být, ale teď se ukazuje, že je docela velká.

Slunce už se sklání k západu, a tak hliněné domky začínají dostávat oranžovou barvu. Děcka hrají na pláži fotbal, vlastně kousek od střední školy. Docela mě překvapilo, že je tu střední škola, ale jak to dělají studenti, kteří jsou z druhé strany ostrova? To chodí hodinu nebo dvě ráno a odpoledne? Asi ano. Ještěže je škola zhruba v polovině ostrova a že to k ní jejich tempem určitě nebude víc než dvě hodiny.

Cha’lla se táhne až do sedla nad zálivem Kea a pak zase dolů, k rozsáhlé louce na břehu zálivu Pukhara. Podle počtu lam a pestře oblečených indiánek bych ji tipoval na hlavní pastvinu ostrova. Při pohledu ze sedla je celá, snad půl kilometru dlouhá louka pokrytá černými a barevnými tečkami. Černé jsou lamy a barevné indiánky. Je to zatím nejzelenější část ostrova, protože tudy z kopců stéká říčka Pachinaca.

Nahorů dolů...

Z louky se zase musíme vyškrábat nahoru, do dalšího sedla. Nějak jsme ale ztratili stezku a na svahu se motáme mezi terasami, ze kterých je těžké dostat se na vyšší úroveň. Navíc zrovna tady se soustřeďuje zvláštní travina, jež má obdivuhodnou schopnost zachytit se na kalhotách a pak štípat. A jelikož jsme už úplně sešli ze stezky, bloudíme jen touhle travinou a z kalhot se nám stává pichlavá zátěž. Tak to trvá asi půl hodiny, než se přes několik soukromých zahrad (ještěže nemají psy) konečně dostáváme zpět na stezku.

Slunce je za kopci a sem už nesvítí. Začíná nám být trochu zima a nevíme, jak dlouho ještě půjdeme. Je to delší, než jsme si mysleli, ale nejspíš je to i tím, že už jsme unavení a nejdeme tak rychle jako dopoledne.

Ještě asi čtvrt hodiny a jsme konečně v dalším sedle, odkud už zase vidíme jihozápadní záliv. To znamená, že jsme museli bez povšimnutí zkřížit stezku, po které jsme šli ráno na sever. Už je to ale jedno, protože do Yumani je to co by kamenem dohodil.

Den 295, středa 9. června

Poslední ráno v Bolívii. Snídáme a máme nádherný výhled na jezero. K tomu nám svítí sluníčko, které nás tak bude z Bolívie vyprovázet teplými paprsky.

S batohy sestupujeme dolů k přístavišti. Teď už to není makačka jako cestou nahoru, ale docela příjemná procházka s výhledem na jezero. Na Escalera del Inca potkáváme turisty, kteří právě přijeli a ptají se nás na ubytování.

Loďky už dole čekají, odjíždět bychom měli v půl jedenácté. Měli bychom, ale neodjíždíme, protože kapitán dostal zprávu, že se sem ženou ještě nějací opozdilci, a tak čeká, aby měl loďku víc využitou. Opozdilci jsou tři Izraelci. Přesně podle očekávání se na lodi hned rozvalují, jako by jim patřila, a škrábou se kolem zasklené kabiny na přídi, určitě aby „maximalizovali užitek svých těžce vydobytých peněz“. Pokud tohle je budoucnost Izraele (jakože věřím, že všichni ti nafoukaní, samolibí, bezohlední, sobečtí, hašteřiví mladíci, co jsem potkal na téhle cestě, jsou jen malinkou částečkou izraelské mládeže), pak se nemáme na co těšit. Oni ale taky ne. Zatím jsou jednoznačně nejneoblíbenějším cestujícím národem.

Uběhnou necelé dvě hodiny a jsme zase na „pevné“ půdě Copacabany. Do peruánského Puna odsud jezdí přímé autobusy, které jsou jen o něco dražší než místní doprava na hranice, a pak ještě další autobus do Puna. Všechna místa už jsou ale vyprodaná. Alespoň máme čas se naobědvat, Táňa pošle pohledy a podívá se ještě po nějakých malých dárcích.

Když ani v Sucre neměla MHD pevné zastávky, tak Copacabana je na to kór malá. Dodávky do pohraniční vesničky, vzdálené jen 7 kilometrů, prý odjíždějí z Plaza Sucre. To je stejné, jako by někdo v Praze řekl, že do Kladna se dostanu z Karlova náměstí, navíc dodávkou, která není nijak odlišná od ostatních soukromých či firemních dodávek. Stačí se ale zeptat, a hned jsme doma. Právě se nám totiž do cesty přimotala odjíždějící dodávka. Ještě není plná (jak tu bývá zvykem, zbytek cestujících se nabere po cestě), tak se orientačně ptám na cenu a skoro za jízdy nahazuju na zahrádku na střeše naše batohy. Nějak není čas je přivázat, proto musíme věřit, že se s nimi na hranici zase shledáme.

Přestože jedeme po nejvyužívanější mezinárodní bolivijské silnici, je to z drtivé části jen polňačka, na které nadskakujeme jako na koni. Cesta trvá asi půl hodiny, jednak kvůli jejímu stavu a taky pro věčné nasedání a vysedání domorodců. Dívám se střídavě ven ze všech okýnek, abych případně viděl padat naše batohy.

Tenhle přechod patří k nejnenápadnějším hraničním přechodům, které jsem kdy viděl. Imigrační úřad je v diskrétní budově u silnice, kde dostáváme výstupní razítko. To je z bolivijské strany všechno. U babky těsně před hraniční bránou utrácíme poslední boliviány za sladkosti a měníme pár dolarů na peruánské soly. Kdyby tu nebyla ta brána, myslel bych si, že snad ani žádná hranice není. Za bránou stojí pár baráků a to je všechno. Do Yunguya, nejbližšího peruánského městečka, jsou to tři kilometry.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun