Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Tarabuco

30. Srpen 2010

Tarabuco

Do Tarabuka sjíždíme z kopce, po necelých třech hodinách ze Sucre. Takhle z výšky je malinké a klidné. Není vůbec poznat, že trh už je v plném proudu. Téměř ihned poté, co vystoupíme, se na nás vrhají první prodejci ověšení vším možným. Konkurence je velká, takže musí využít prvních chvilek, kdy je tu turista nový, nezná ceny a je trochu omámený místní atmosférou. To na nás ale rozhodně neplatí.

Náměstí, kam jsme přijeli, je plné dodávek, náklaďáků a autobusů. A samozřejmě trhovců
a nakupujících. Je vidět i pár turistů. Svítí nám sluníčko, a tak se vydáváme na průzkum. Ulice na sever od náměstí směrem k tržišti jsou zaplněné stánky a postávajícími trhovci. Tarabuco patří mezi tkalcovské vesnice a velká část těch svetrů, šerp, rukavic, šál, podkolenek, čepic a barevně tkaných látek pochází odsud. Chytá se nás děda prodávající pěkné tkané šerpy, z nichž jedna s motivy zvířat je obzvlášť hezká. Táňa udělala základní chybu, že ji vzala do ruky a začala si ji prohlížet. Děda to pochopil jako „eminentní“ zájem a vypálil první cenu, co ho napadla. „Ocenil“ ji na 85 boliviános (15 dolarů), což je samozřejmě silně přemrštěné, Táňa mu za ni nabídla 25 boliviános. Ceny jsou tady o to vyšší, o co populárnější je trh pro turisty. Proto je třeba buď hodně smlouvat, nebo nic nekupovat.

Na rohu ulice, kde už jsme skoro u trhu, stojí naproti sobě dva stánky. Oba jsou před sluncem zakryté velkou žlutou plachtou
a oba charakterizují dnešní bolívijskou vesnici. V jednom prodávají indiánské buřinky a podobné kloboučky, ve druhém americké baseballové kšiltovky. I ty už se objevují na hlavách bolívijských indiánů. Indiánů v tradičním oblečení je tu ale nejvíc, co jsme měli v Bolívii zatím možnost vidět. Indiánek v buřinkách nebo kloboucích je všude dost (až na Sucre), ale indiáni nejsou tak snadno odlišitelní.

Tkalcovská vesnice plná svetrů, šerp, rukavic, šál, podkolenek, čepic a barevně tkaných látek

V Tarabuku je to ale jiné. Campesinos (vesničani) v barevných pončech (tkaných přehozech) a monterách (kožených helmách, občas ozdobených nějakými cingrlátky) jsou všude. Nenápadně se procházejí kolem, okukují, co by koupili, a někteří i využívají toho, že na svém vzezření můžou od turistů vydělat i pár boliviános. Nejosobitější jsou jejich montery, jasně inspirované helmami Španělů, kteří si před staletími s většinou Jižní Ameriky podrobili
i území dnešní Bolívie. S domorodci je to v Bolívii vůbec zvláštní. Že jsou trochu odtažití, tomu se moc nedivím. Přeci jen jsou potomky hrdých indiánů. Navíc v té zimě a vysoké nadmořské výšce asi není cesta k lidským srdcím jednoduchá, a dokonce jsme pro ně možná stále ještě symboly dobyvačných Španělů. Na první pohled to vypadá, že si se svou uzavřeností zachovávají i svoji kulturu, ale opravdu jen na první pohled. Z většiny z nich se stali křesťani
a španělská církev si už několik století určitě mne ruce, jak snadno získala takový počet nových oveček pro svého Pána. A buřinky indiánek i montery vesničanů jsou už dnes tak pevnou součástí jejich života, že by mi asi většina z nich nedokázala vysvětlit, proč je nosí. Moje španělština není zatím tak dobrá, abych se jich mohl na to zeptat a opravdu něco pochopit. Musím si to nechat na příště. Mám z toho všeho pocit, že jejich srdcím moc nerozumím.

Hemžení lidiček a stánky v ulicích byly jen předehrou toho, jak vypadá vlastní trh. Zabírá dvůr velikosti menšího náměstíčka a z ulic se do něj vstupuje vraty. Teprve tady začíná ten pravý barevný mumraj. Dvůr je obestavěn podloubím, v jehož jižní části je několik improvizovaných jídelen a v severní části zase něco jako pozorovatelny. V jídelnách sedí Bolívijci, na pozorovatelnách stojí běloši. A mezi nimi, na ploše celého dvorku, se čile obchoduje. Táňu zase odchytává děda se šerpami a cena jeho „favoritky“ se z 85 postupně snižuje přes 80 na 75 boliviános. Pěkné, ale drahé. Radši si dáme oběd.

Ochutnejte api, sladký sirup, vyrobený z maíz morada...

Sedáme si k jednomu stolku pod podloubím a objednáváme si oběd. Moje kuře s rýží je výborné, ještě víc se ale bavím pohledy postarších bílých párů, kteří téměř nevěří vlastním očím, když v tak „nehygienických“ podmínkách vidí jíst bělochy. Nevědí, o co přicházejí. Kuchařka je nezvykle příjemná a usmívá se. Jídelnička jí asi prosperuje, protože se musí hodně ohánět. Vyprazdňovat ten obrovský kotel s omáčkou a mísu s rýží jí pomáhá i její dcerka. K jídelničkám patří i další řady lavic, před nimiž stojí jiné kotle. Není v nich jídlo, ale pití. Zkoušíme zajímavě vypadající api, sladký sirup, vyrobený z maíz morada (tmavě červené až černé kukuřice), citronu, skořice a spousty cukru. Je výborný, a jak vidíme,
i oblíbený!

Na trhu se prodává především ovoce a zelenina. Babičky, ale
i mladé ženy s dětmi posedávají před igelitovými plachtami, na nichž mají rozloženo svých pár fíků, jablek, pomerančů, ananasů
a banánů. Nádherně barevné jsou červené a zelené papričky, které mají některé babičky poskládané do malých hromádek po jednom boliviáno. Všichni se překřikují, volají, mávají na procházející kupce a vychvalují svoje produkty. Maminky s dětmi v uzlících na zádech
a campesinos s uzlíky přes rameno se dohadují s ženami o ceně za svých pět vybraných banánů nebo čtyři okurky. Boj je to tvrdý, protože ceny nejsou dané. Přestože je každý zná, všichni se snaží získat alespoň boliviáno navíc. Obzvlášť když nakupujeme my běloši. Odněkud se zase zjevil náš děda s úplně novou cenou - „jen“ 70 boliviános.

Jakmile se dostáváme z dosahu trhu a několika nejbližších ulic, jsme okamžitě v úplně jiném světě. U políček za Tarabukem není ani noha a jen hromada odpadků a hromada výkalů naznačuje, že jsme se asi octli na místním smetišti. Prohánějí se tu psi
a kůzlata. Chtěl bych si koupit nějaký svetr z alpaky s motivy lam, ale ač výběr všeho jiného mají v krámcích a na stáncích velký, svetrů zrovna ne. A kdyby měli, asi by byly stejně předražené jako ty nádherně tkané a vyšívané přehozy, co prodávají na náměstí. No jo, asi se budu muset spolehnout na trh v La Pazu. Pokaždé, když nás potká děda se šerpou, dá nám ji pod nos a cena o dalších pár boliviános klesne.
Aktuálně jich chce 60.

Bělošští milionáři

Tarabuco je malé a kromě neděle to musí být ta nejzapadlejší díra. Projdeme ho velice rychle
a zastavujeme se na místě, kde hraje hudba z velkých reprobeden a na velkých tabulích inzerují tradiční jídla. Jsme u jejich vesnického úřadu, kde si u stolků na dvoře Bolívijci dávají do nosu. Pro nás jsou ale ceny moc vysoké, a tak si na náměstí kupujeme pár empanád do autobusu. Děda je opravdu neodbytný. Jsme na náměstí, ale máme ho za sebou pořád jako ocásek, a chce svých 60, 55, 50… boliviános. Udělám s ním krátký proces. „Pojď, za chvíli nám jede autobus zpátky do Sucre,“ říkám španělsky Táně a vykročím přes náměstí směrem k autobusům. Děda ihned poznal, že je zle a že za svoji cenu neprodá. V mžiku, během půl minuty a po asi padesáti metrech, jeho cena padá na našich 25 boliviános. Táňa mu dává tři desetiboliviánové bankovky, ale on se zdráhá těch pět vrátit. Jasně, myslí si, že pro nás je 25 totéž co 30 (protože jsme ti bělošští milionáři). Smůla, jednoznačně mu naznačuju, že buď nám vrátí drobné, nebo mu dáme zpátky šerpu, a bude nám muset vrátit všechno. Několik minut se s ním takhle dohadujeme a boliviány z něj nakonec padají jeden po druhém. Tak těžce se s nimi loučí… Možná jsem drsný, ale pokud si někdo svévolně vezme víc, než na čem jsme se dohodli, právě proto se nedočká ničeho navíc. Takto by se to pro ně stalo normou (což se vlastně už asi stalo a já ji teď nejspíš porušuji), a pro další lidi by to bylo horší. Ještě chvíli lelkujeme na náměstí, prohlížíme si stánky a vybíráme potenciální dárky (i když nenakupujeme). V půl druhé nasedáme do autobusu. Už je skoro plný, takže bude za chvíli odjíždět. Po nás přistupují naše dvě známé Švýcarky
z pouštního výletu a z Potosí. Taky už toho všeho mají dost.

Sucre

Autobusem jsme v Sucre o něco dřív než dodávkou. Před čtvrtou vystupujeme na Avenida de Américas a hned přesedáme na spoj do centra. Ani teď ale naše jízda MHD nekončí, protože musíme zajet na autobusové nádraží koupit si na zítřek jízdenky do La Pazu. Společností jezdí do La Pazu víc a liší se nejen časem odjezdu, ale i cenou. Procházíme jejich pulty před hlavním autobusovým nádražím, až narážíme na jednu, co nám vyhovuje časově i finančně. Pojedeme zítra v půl šesté večer. V jedné malé kavárně u náměstí s katedrálou se pokouším dostat na Internet, ale za půl hodiny se jim nepovedlo ani připojit. Zkusíme to zítra nebo až v La Pazu. Už bych ale měl napsat další zprávu.

Den 279, pondělí 24. 5. 1999

V dějinách Bolívie a vlastně i celé Latinské Ameriky je zítřek, tedy 25. květen, výjimečný den. V ten den roku 1809 totiž vypuklo první protišpanělské povstání na území kontinentu. Bylo to právě v Sucre, a ač pětadvacátého je až zítra, už dnes v pondělí je celé Sucre svátečně oblečeno a chystá se oslavovat. To se nám docela hodí. Večer totiž odjíždíme do La Pazu, a tak z oslav budeme něco mít i my. Batohy už tradičně necháváme na recepci hotýlku a vyrážíme do vyzdobeného a rozjásaného Sucre. Některé ulice jsou úplně zacpané. Jednak čumily a taky účastníky slavnostního průvodu. Většinou jsou to děti
v různých kostýmech a krojích a taky pár kapel. Prodíráme se davy a brodíme papírky a kelímky rozházenými po zemi. Dnes večer bude určitě z celého Sucre smetiště.

To hlavní se odehrává na náměstí před radnicí. Na balkoně stojí několik papalášů a kolem pochoduje průvod v rytmu, který udává kapela, jež hraje před radnicí. Některá děcka podupávají a s radostí tancují, na některých je ale vidět, že by to už chtěla mít za sebou. Jejich kostýmy jsou ale moc hezké a barvené. Každá škola, nebo možná i každá třída, má jednotné oblečení s různými fáborky, pentlemi a volánky. Působí roztomile.

Stejně zajímavý pohled je ale i na lavičky po náměstí. Je hezky, svítí slunce, a tak všichni vyrazili do města. Náměstí je zaplněné samými mladými v krátkých tričkách a džínách. Teda ta místní děvčata jsou nějak moc hezká. Sucre na sebe opět prozrazuje, že je celkem bohaté. Lidi jsou moderně oblečení a mobilní telefon zde není zas takovou raritou, jak bych si myslel. Prostě pohoda. Po městě jsou roztroušeni policisté a hlídají lidi, aby se nepletli průvodu do cesty. Ten jásot a davy na náměstí mi připomínají naše proslavené prvomájové průvody. Chybí jen mávátka, buřty na ulici se ale prodávají. Všichni mají určitě radost hlavně z toho, že nemusí do práce. Opět pokouším štěstí na Internetu, ale mám smůlu. Nefunguje a nefunguje. A to jsme v hlavním městě, i když pravda trochu odstrčeném. Na našem oblíbeném místě na trhu si dáváme oběd a pak se jdeme podívat na trochu klidnější místo, než jsou rozjásané ulice.

Museo Textil Etnográfico

Museo Textil Etnográfico je na ulici San Alberto, odkud celý průvod vyráží. Musíme se prodrat davem
a pak už je to jen asi deset minut chůze do mírného kopečka. I tady byl ale předtím dav, o čemž svědčí koberec z papírků a igelitových sáčků.

Už samotná budova s velkým nádvořím a pavlačemi je zajímavá. Pochází ze 17. století a jmenuje se Caserón de la Capellanía. Stoupáme do druhého patra, kde začíná výstava. A ne ledajaká. Týká se sice jen dvou malých etnických skupin z okolí Sucre - Chalka (Jalq’a) a Tarabuco - o to zajímavější ale jsou. Jejich textilie se vyznačují složitými vzory tkanými s neobvyklou přesností. Náročnost spočívá především ve vyšívání šikmých vzorů a linií. Udržet správný sklon výsledného obrazu, který bývá většinou až nadpozemsky složitý, chce měsíce trpělivé práce a léta zkušeností.

Tarabucké textilie jsou tkány z více barevných nití, které pak na výsledné látce vytvářejí nejen vzory (lidičky, lamy, kytičky), ale i duhové přechody od nejtmavších po nejsvětlejší nitě. Textilie Chalka jsou oproti nim sice tkané jen červenou a černou nití, o to složitější vzory ale vznikají. Fantastičtí draci, čerti, ptáci, ale i kozy a lidi jsou na textiliích zdánlivě náhodně rozházeni, o to náročnější je ale takovou strukturu vyrobit. Všechny ukázky v muzeu jsou vystaveny v pěkném prostředí a popis je snad víc než vyčerpávající.

Na pavlači prvního patra sedí u primitivních tkalcovských stavů dvě ženy. Jejich pracovní nástroj se vlastně ani nedá nazvat tkalcovským stavem. Je to jen jakýsi dřevěný rám, na němž jsou napnuty různobarevné nitě přibližně na šířku a podle vzorů nově vznikající látky. A ženy donekonečna prostrkávají člunek s nitěmi sem a tam, tam a sem, kolmo na napnuté nitě. Den za dnem, měsíc za měsícem. Jak jednoduchý prostředek a jak fantastický výsledek. Vzhledem k jeho nepravidelnosti bude ještě dlouho trvat, než vzniknou stroje, které by ho mohly nahradit. Pokud vůbec. Já doufám, že nevzniknou nikdy, protože by vzaly práci těm stovkám trpělivých žen, jež tkaním těchto jedinečných látek tráví celý život. Zbytek dne se procházíme po zaneřáděném Sucre. Oslavy už skončily a město se vyprázdnilo. Nejvíc je teď venku metařů, kteří mají město vyčistit a připravit na zítřejší ještě větší nápor odpadků.

Odjezd do la Pazu

Asi půl hodiny před odjezdem jsme na autobusovém nádraží. Trochu nás překvapuje jejich „vykoumaný“ systém odbavování zavazadel. Se všemi batohy se hrneme dolů na nástupiště, kam si samozřejmě musíme kupovat vstupenku. U autobusu nám s klidem sdělují, že batohy musíme nejdřív nechat odbavit a oni si je už sami naloží. Takže se zase ženeme do druhého patra, kde u přepážky necháváme naše batohy „odbavit“. Dopředu si z nich ale bereme spacáky pro případ, že by zase byla taková zima jako po cestě z Orura do Uyuni. A nejspíš bude, protože cesta do La Pazu vede oklikou přes Potosí a Oruru. Nějak se zde nedostává správných silnic. Někde vlastně nejsou silnice žádné!

Na nástupišti stojí dva autobusy do La Pazu, oba patří naší společnosti. Když se Táňa v jednom z nich uvelebuje, přichází pár, který má stejná čísla. Mají binec v rezervacích, říkám si pro sebe, ale jak pak zjišťuji, je to úplně jinak. Ještě jednou si pozorně prohlížím naše jízdenky, a teď už je mi jasné, kde se stala chyba. Na naší jízdence je totiž za jménem společnosti malá dvojka. Takže přeci jen nejedou dva autobusy úplně stejné firmy. Musíme vysednout a nasednout do toho vedlejšího autobusu.

Táňa už je uvnitř (ve správném autobuse a na správných místech) a já čekám venku, abych měl přehled o našich batozích. Zakončení jejich odbavení je opravdu fascinující. Z balkonu ve druhém patře zakřičí chlápek něco dolů a v ruce se mu objevují batohy. Snad je nechce házet, říkám si. Ne, nechce. Pouští batohy dolů na laně, k němuž jsou přivázané. Batohy se „svezou“ dolů, kde je převezme pomocník a naloží do zavazadlového prostoru. A je to! Ihned po výjezdu se pasažéři začínají domáhat hudby a videa. Tady v Jižní Americe (ale i v Asii) jsou kazeťák a video opravdu ďábelskými vynálezy. Místní jsou jako děti. Nikdy nemají dost, vždycky musí mít všechno puštěné co nejhlasitěji. Ty nesmysly, na které se dívají, jim navíc čím dál tím víc vyplachují mozek.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život