Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Tajemství Velikonočního ostrova

1. Duben 2009

Tajemství Velikonočního ostrova

Kamenitá silnice se táhne podél pobřeží, do kterého se opírají vlny oceánu, a je zvláštní, že všude kolem se povalují kameny. Podle některých vědců část z nich (možná všechny) pochází z rozbitých ahu. Skoro to ale vypadá, jako by tady před pár dny vybuchla sopka a „zaprášila“ celý ostrov kameny.

Putování mezi sochami

Den 249, sobota 24. 4. 1999

Ráno se ještě stačím nasnídat. Je to jen tak tak, protože mám v půl desáté před poštou sraz s ostatními účastníky túry, ale z pekárny přivážejí chleba až v devět hodin. Pokud celá Jižní Amerika bude takhle zpomalená, tak potěš pánbůh.V půl desáté mě vyzvedává dodávka a ještě asi další půlhodinu objíždíme hotely v Hanga Roa a vyzvedáváme z nich turisty. Nakonec zastavujeme u jednoho koloniálu, kde si každý může nakoupit to, co bude potřebovat k jídlu během cesty. Já už všechno mám.

Sedm osamocených moai na ahu Akivi ztraceno v krajině ostrovaSedm osamocených moai na ahu Akivi ztraceno v krajině ostrovaZ Hanga Roa vyjíždíme po jižní silnici. Nad ostrovem je pár mráčků a vypadá to, že bude lepší počasí než včera. Fouká vítr a i díky pustině, co je všude kolem, si připadám jako na konci světa. Pobřeží je plné kamenů - tady by určitě žádná loď přistát nemohla. Jedeme po kamenité cestě, na jejíž jedné straně se pasou kozy (na kamenech!), a stojí tam kamenný domek, zatímco na druhé straně se přibližuje první ahu - Ahu Vaihu. Zastavujeme u nízké kamenné zídky. Fouká pěkný vítr a je trochu chladno.

Na Ahu Vaihu dřív stálo osm moai i s pukao na hlavě. Teď jsou všechny moai popadané, většinou převrácené na čumák. I tak jsou dost působivé. Proč byly sochy převrženy, není přesně známé, i když nejvíc uznávaná teorie hovoří o válce Dlouhouchých a Krátkouchých. Krátkouší vyhráli, a ač mír trval poměrně dlouho, nebyl věčný, protože mezi jednotlivými rodinami Krátkouchých vznikly rozepře. Moai byly tehdy symbolem jednotlivých vesnic (proto skoro všechny stojí obrácené zády k moři a čelem k vnitrozemí - obydleným místům) a jejich svržení z ahu bylo považováno za velkou urážku pro celý vesnický klan.

Moře bije o skály stejně silně, jako se do nás opírá vítr. Jsme rádi, že se zase na chvilku můžeme schovat v dodávce, než se dostaneme na další místo. Spolu s námi tudy projíždí další dodávky s turisty.

Kamenitá silnice se táhne podél pobřeží, do kterého se opírají vlny oceánu, a je zvláštní, že všude kolem se povalují kameny. Podle některých vědců část z nich (možná všechny) pochází z rozbitých ahu. Skoro to ale vypadá, jako by tady před pár dny vybuchla sopka a „zaprášila“ celý ostrov kameny. Ostrov je sice malý, ale jelikož silnice jsou tady většinou kamenité, cesta k dalšímu místu - Ahu Tongariki - nám trvá asi půl hodiny, i když je to snad jen 15 kilometrů.

Rozeklané pobřeží osamoceného ostrova je bičováno vlnami a větremRozeklané pobřeží osamoceného ostrova je bičováno vlnami a větremUž pohled ze silnice na Ahu Tongariki stojí za to. Díváme se dolů k pobřeží, kde stojí největší ahu, co kdy byla postavena, a na ní patnáct vztyčených moai. Některé jsou olámané a jen jedna má pukao, ale i tak je opět vystihuje jediné slovo - impozantní. Hned u silnice stojí jedna moai, ne sice moc vysoká, ale zato pěkně vytesaná. V roce 1960 byl ostrov zasažen vlnou tsunami způsobenou zemětřesením v Tichém oceánu, která tuto ahu poničila a řadu soch shodila. Japonští archeologové je ale nedávno zrestaurovali do současné podoby. I tady jsou moai postaveny tváří k vnitrozemí. Ahu je zepředu asi 2 metry a zezadu snad 4 metry vysoká. Z ní se na nás tiše dívají moai, skoro jako by nás pozorovaly. Každá má jiný výraz - jedna netečný, druhá má ohrnutý jazyk, jako by nad něčím přemýšlela, a jiným zase pro změnu chybí skoro celá hlava. Je na ně úžasný pohled. Za nimi se rozkládá velký záliv a na něm zrovna pluje neznatelnou rychlostí škuner. Několik desítek metrů před ahu směrem do vnitrozemí leží další moai, která je ale rozpůlená. Pravděpodobně nikdy nestála na žádné ahu a nejspíš se rozlomila během „převozu“. Japonci ji proto nechali v její „historické“ poloze.

Od Ahu Tongariki je na severozápadě vidět malé pohoří. Ve skutečnosti je to ale sopečný kráter Rano Raraku, na jehož úbočí začali místní před několika staletími tesat první moai. Z kráteru se stal lom, ve kterém bylo postupně vytesánu přes 600 moai. Zhruba polovina byla dokončena a vztyčena, zbytek zůstal na místě v různých fázích rozpracování.

Moai měly oči - pravděpodobně z mořských korálůMoai měly oči - pravděpodobně z mořských korálůVystupujeme z dodávky a začínáme stoupat po svahu kráteru. Už z jeho úpatí jsou vidět stojící i ležící moai rozeseté po celém svahu. První, u které se zastavujeme, je ještě napůl „uvězněna“ ve skále. Krásně se na ní dá odhadnout postup práce. Nejdříve se ve skále obsekal hrubý tvar (moai se tesala vždy ležící na zádech). Pak začaly zároveň práce na přední straně (u ležící moai vršek) a zadní straně (spodek), přičemž socha zůstala po celou dobu na spodní straně spojena se skálou úzkým pruhem neopracované skály. Po dokončení detailního tesání na přední i zadní straně bylo odtesáno i toto poslední spojení a moai byla vztyčena. Teprve poté bylo dokončeno detailní zdobení na zadní straně, na místě bývalého spoje se skálou.

Od této nedokončené moai vede (turisty vyšlapaná) pěšinka doslova lesem moai stojících na svahu kráteru. Je trochu chladno, ale svítí slunce a mraků je pořád míň než včera. O něco výš na pěšince stojí jedna z nejzajímavějších moai - Moai Tukuturi. Předpokládá se, že tato jediná klečící moai na ostrově byla vytesána jako první. Žádná jiná moai se jí totiž nepodobá, což naznačuje, že mohlo jít o první experiment, jehož styl se ale neujal.

Ze svahu kráteru je dobrý pohled na moře k jihu. Stoupáme výš po kluzké pěšince a zastavujeme se na okraji kráteru. Pod námi, na jeho dně, je jezírko a „moře“ zelené trávy. Napravo šplhá pěšinka k nejvyššímu bodu okraje kráteru, dolů do kráteru taky vede pěšinka a navíc kolem řady moai. Někteří z naší dodávky se vydávají na dno, já se začínám škrábat nahoru. S přibývající výškou sílí vítr a nahoře už se musím držet, aby mě to nesfouklo dolů na nedodělané moai.

Pohled dolů na obě strany (dovnitř kráteru i na druhou stranu k jihu) je skvělý. Vidím odsud Ahu Tongariki s patnácti tiše stojícími moai. Svah kráteru je posetý černými body - moai - a ze všech stran dohlédnu až k moři. Ostrov je opravdu malý, ale na svahu nad námi leží ještě nedokončená nejvyšší moai (21 metrů).

Hanga Roa - nejspíš jediná vesnice na světě, která má mezinárodní letištěHanga Roa - nejspíš jediná vesnice na světě, která má mezinárodní letištěJe asi jedna hodina a blíží se doba oběda. Scházíme z kráteru ke dvěma malým domečkům, kde už stojí naše dodávka a pod stromy jsou rozestavěny dřevěné stolky a židle. Je čas na piknik. Vytahuji svůj chleba s arašídovým máslem a oběd trávím ve společnosti staršího argentinského páru. Mluví anglicky, takže se nemusím ztrapňovat svojí zatím nulovou španělštinou. Hned mi dávají svoji adresu pro případ, že bych se někdy ocitl v Buenos Aires. Teď jsou na pár dní v Chile, ale byli už i v Evropě. Když se vyptávám na odlišnosti evropské a jihoamerické španělštiny, se smíchem říkají: „Když jsme ve Španělsku, mluvíme anglicky.“ Ha, ha, ha.

Z jihu ostrova se po stále stejně kamenité a prašné cestě přesouváme na jeho severní pobřeží. Doufám, že tyhle polňačky brzo nevyasfaltují, protože dodávají tomuto izolovanému místu tu pravou atmosféru opuštěnosti a mystičnosti.

Nejvyšší kdy vztyčená moai - vysoká 10 metrů - teď leží u Ahu Te Pito Te Kura (ahu Pupek světla). Je podobná těm moai, které ještě leží v lomu, takže zároveň mohlo jít o poslední moai, která kdy byla vztyčena. V každém případě je obrovská a jen její uši mají délku 2 metry. Při pádu z ahu se rozpůlila, takže už ji pravděpodobně nikdo znovu nezvedne. Jako u všech ahu i tady se povaluje neuvěřitelné množství kamenů ve vzdálenosti třeba až několika set metrů od ahu. Vedle ahu je přímo na břehu moře velká kamenná koule, kolem níž jsou rozestavěny sedačky. Právě ona dala této ahu jméno, protože místní ji považovali za pupek světa (nevím ale, jak se tam v názvu vzalo to světlo). Prý když se na ni přiloží obě ruce, lze z ní načerpat energii. Kdo ví, třeba je tohle opuštěné místo středem světa. A možná právě proto, že je tak opuštěné. Pro nás je ale přinejmenším opačným koncem světa.

Pár kilometrů na západ od Ahu Te Pito Te Kura stojí na pláži dvě další zajímavé ahu. Na první z nich - Ahu Ature Haki - stojí jen jedna moai. Není to ale jen tak obyčejná moai, nýbrž moai znovu vztyčená ostrovany za pomocí Nora Thora Heyrdahla. Heyrdahl věnoval Velikonočnímu ostrovu spoustu času, a nejenže se pod jeho vedením podařilo vztyčit tuto moai, ale dokonce - za pomoci českého inženýra Pavla Pavla - také prakticky předvedl, jak bylo možné dostat moai z lomu na někdy i několik desítek kilometrů vzdálenou ahu. Vztyčení této jediné moai trvalo celých osmnáct dní a zaměstnalo dvanáct lidí. Pokus se ale podařil, a tak moai dodnes stojí na místě, kde ji Heyrdahlův tým vztyčil.

Doslova pár metrů od Ahu Ature Haki je Ahu Nau Nau se sedmi vztyčenými moai.

Tabulky rongo-rongo jsou zatím jediným pozůstatkem písma nalezeným v PolynésiiTabulky rongo-rongo jsou zatím jediným pozůstatkem písma nalezeným v PolynésiiČtyři z nich mají na hlavě pukao, zatímco zbylé tři jsou polorozpadlé a bez něj. I Ahu Ature Haki je výjimečná. Během restaurování byly u této plošiny objeveny úlomky něčeho, co archeologové označili za oči moai. Ony úlomky korálů a skal jsou dnes prý vystaveny v místním muzeu (zítra bych se do něj chtěl podívat). Moai tak tedy s největší pravděpodobností nebyly slepé, jak je vidíme dnes, i když se jedná z velké části spíše o hypotézy než nezvratné důkazy.

Všichni ještě chvilku posedáváme na pláži, ale vítr je tady tak silný, že máme za chvíli všechno pokryté jemným pískem z pláže. Vracíme se zpět do Hanga Roa (tentokrát po jediné asfaltce protínající celý ostrov) a v pět hodin už jsem zpátky doma. Dnešek mi dal tím, kolik jsem toho viděl, teda pěkně zabrat. Utíká to tady ale strašně rychle, protože ač si připadám, že jsem tady sotva pár hodin, už mi ze tří dnů zbývá jen poslední.

Den 250, neděle 25. 4. 1999

Skoro před domem nám stojí jedna moai na Ahu Tautira. Hned za ní je malý přístav pro rybářské loďky a směrem k západu se dívá Kristus postavený na metrovém podstavci. Další moai stojí asi půl kilometru na sever po prašné silnici vedoucí k muzeu. Podél cesty jsou jakoby náhodně rozestavěny moderní sochy vytesané ze stejného šedočerného lávového kamene jako moai. Vlastně tady stojí víc moai na třech ahu - Tahai, To Ko Te Riku a Vai Uri. Všechny vypadají pěkně, protože je roku 1968 restaurovali pod vedením Američana Williama Mulloye. Zajímavá je moai na Ahu To Ko Te Riku, která nejenže má pukao, ale dokonce i oči. Sice jen cementové, ale i tak moai působí úplně jinak než ostatní „slepé“ moai. Na Ahu Vai Uri stojí pět moai, každá jinak velká. Hned za nimi je strmý sráz k moři, kde se vlny zase opírají do skal a kamenů. Na louce před ahu sedí paní s dcerkou prodávající suvenýry - malinké vytesané moai, dřevěné moai Kavakava, tabulky rongo-rongo z kůry, na nichž jsou hieroglyfy, jež dosud nebyly rozluštěny, a úlomky černého sopečného kamene obsidiánu (předevčírem jsem si kousek přinesl z kráteru Rano Kao), který má povrch jako sklo.

Kousek dál za trojicí ahu je muzeum (Museo Antropológico Sebastián Englert). Není sice moc velké, ale je o to zajímavější. Ve zvláštní vitrínce je vystaveno korálové oko patřící prý moai a i pár lebek objevených při archeologických vykopávkách. Samozřejmě tady nechybí mapy, z nichž jedna ukazuje nejpravděpodobnější cestu, jakou byl Velikonoční ostrov osídlen - ze souostroví Markézy ve Francouzské Polynésii. Teď je tady navíc výstava fotek ze života na ostrově na začátku 20. století. Vypadá samozřejmě úplně jinak, než jak to mám možnost vidět já, teda alespoň se to týče lidí, kteří jsou už dnes zcela přizpůsobeni životu, jež sem z pevniny přinesli mestizos z Chile.

Vracím se zpátky do Hanga Roa, jelikož chci na Mercado Artesanal koupit nějakou kamennou moai. Na trhu není ani noha - buď je ještě moc brzo, nebo je to tím, že je neděle a na trhu se neprodává. Zato kostely jsou plné barevně oblečených lidiček. Většina z místních 2 800 obyvatel jsou totiž křesťané. Teď tedy nic nenakoupím, takže se zase obracím a znovu se vydávám na sever, kde má stát několik zajímavých ahu. Dělá mi trochu potíže najít tu správnou cestu ven z Hanga Roa, protože nejsou značené, ale asi po půl hodině už jsem na polňačce, která slibně směřuje na sever. Kdybych měl auto, byla by to pohoda, takhle mě ale každá slepá cesta stojí spoustu času a energie.

Procházka mezi moaiProcházka mezi moaiHanga Roa už je za mnou a já teď kráčím středem pustiny. Na některých místech jsou sice oplocené pozemky, na kterých pěstují guavu, ale kam oko dohlédne, je většinou jen kamení a tráva. Míjím pár osamocených domečků a pasoucích se koní, ale tím veškerý život končí. Vítr tady moc nefouká, protože jdu mezi dvěma kopci. Na jeden z nich - Pura Pau - jsem se chtěl taky vyškrábat, protože je to místo, odkud pocházejí ona červená pukaa. Bez auta je to ale trochu daleko, takže snad příště.

Cestou si dávám guavu, která tady roste i divoce. Občas kolem mě profrčí domorodec na koni, a to je na téhle polňačce jediná doprava. Krajina je opuštěná, jen pod kopci se občas krčí nějaká hacienda.
Asi po hodině a půl jsem u Ahu Akivi, která je uprostřed louky, dost daleko od moře. Většina ahu totiž stojí na břehu moře, a pokud na nich stojí nějaké moai, hledí do vnitrozemí. I v tom je Ahu Akivi výjimkou, protože jejích sedm moai hledí směrem k moři. Proč, to jsem nezjistil, ale je docela možné, že mezi nimi a mořem byla nějaká vesnice, ke které vzhlížely. Ahu Akivi byla taky zrekonstruována a její moai znovu vztyčeny, opět za asistence Američana Mulloye. Podle něj by to obrovské množství kamenů roztroušené kolem mnoha ahu mohly být kameny, jež byly použity pro podpírání moai během procesu jejich vztyčování. Mulloy dokonce vypočítal, že třicet mužů by za rok při osmihodinovém pracovním tempu denně mohlo vytesat desetimetrovou moai (takovou, co dnes leží u Ahu Te Pito Te Kura), dalších devadesát mužů by ji prý bylo schopno za dva měsíce přemístit z lomu k ahu a během dalších tří měsíců i zvednout na ahu. Zatím ale není vůbec jasné, jaká technika byla používána při pokládání pukaa na hlavu moai - jestli bylo připevněno ještě před zvednutím sochy či až po něm.

Sedám si pod moai a dávám si oběd. Jsem tady úplně sám, jen za zády mi stojí sedm moai hledících k moři. Cestička vedoucí od Ahu Akivi k moři mě kolem haciendy s velkým stádem krav přivedla k Ana Te Pahu, opuštěnému obydlí ve velké podzemní jeskyni. Trochu mi připomíná netopýří jeskyni u Bukit Lawang na Sumatře v Indonésii. Jen vchod do ní nevedl přes zahradu s banánovníky a guavou. Z obydlí už kromě pár zídek kolem zahradní „předsíně“ skoro nic nezbylo.

Teď, když je sucho, se po zdejších polních cestách chodí celkem dobře, ale pokud by trochu víc sprchlo, nechtěl bych se čvachtat v tom blátě, ve které by se všechen ten prach změnil. Ve ztvrdlém bahně od minulého deště jsou jasně vidět stopy koňů i skotu.

Pár krav se lenivě prochází i kolem Ahu Tepehu na břehu oceánu, kam mě přivádí pěšinka od Ahu Akivi. Na to, kolik je tady všude kamení, jim jde ta pastva docela dobře. Vlastní ahu je vysoká asi 3 metry, ale není zde žádná stopa byť po jediné moai (anebo jsou rozbité, protože tady prý kdysi nějaké stály). Kolem ahu jsou zbytky různě vysokých zdí, všechny postavené ze stejných kamenů, co se povalují kolem. Mají to být základy velkých domů, které tady dřív stály.

Pořád je hezky, ale slunce už se začíná sklánět k obzoru. Zpátky do Hanga Roa mě čeká ještě asi 7 kilometrů po prašné cestě kopírující západní pobřeží ostrova. Tato část, spolu s jižním pobřežím (to jsem viděl včera), mi připadá z celého ostrova nejpustší. Možná je to ale tím, že je tady asi 30 metrů vysoký sráz končící v moři hromadami kamení, do nichž neustále buší vlny oceánu. To ve vnitrozemí není, tak proto asi vypadá přívětivěji. Vítr je ale na celém ostrově, s výjimkou několika chráněných míst, hodně silný a někdy i pěkně studený.

Pár set metrů od Ahu Tepehu potkávám osamělého Japonce. Ptá se mě na cestu k Ahu Akivi ve vnitrozemí. To se teda ještě pěkně projde, protože už jsou tři odpoledne, a jelikož jde opačným směrem než já, čekají ho na tomto oblouku z Hanga Roa přes Ahu Akivi zpět do Hanga Roa ještě dvě třetiny cesty. Já už mám ty dvě třetiny za sebou.

Na skalách kolem pobřeží sedí místní kluci a buď chytají ryby, nebo se jen tak nechávají sprchovat mořským příbojem. Před Hanga Roa se znovu zastavuji u Ahu Vai Uri a u paní prodávající suvenýry si kupuji malinkou kamennou moai, dokonce i s titěrnou ahu a ještě menším červeným pukaem! Skvělý suvenýr! Chtěl jsem si koupit i tabulku rongo-rongo, ale cena - 125 dolarů - mi vyrazila dech. Už takhle tady hodně utrácím (např. patnáct dolarů denně za ubytování), tak mi ta malá moai musí stačit.
Na pár minut se zastavuju v domečku, abych doplnil vodu, a jdu se naposled projít po Hanga Roa. Na hřišti před přístavem (a přímo před Ahu Tautira!) právě hrají fotbalový zápas místní ostrovní „ligy“. Chvíli se na ně koukám, abych zjistil, jaký fotbal se na tomhle ostrově vlastně hraje.

Většina moai hledí na mořeVětšina moai hledí na mořeSlunce už je hodně nízko, tak z Hanga Roa zase pospíchám k Ahu Vai Uri - dnes už potřetí. Chci si totiž udělat fotky slunce zapadajícího za moai. Turistů je na tomto místě víc, protože si nikdo nechce nechat ujít takovou jedinečnou příležitost. A západ slunce se opravdu vydařil - rudý kotouč a před ním jen siluety sedmi moai. Paráda! Na moři, přímo pod sluncem, se objevuje ona starobylá plachetnice, kterou jsme viděli včera u Ahu Tongariki, takže si připadám, jako bych se vrátil o pár století zpět a byl svědkem západu slunce v dobách prvních průzkumných výprav do Tichomoří. Škoda že ty tři dny utekly tak strašně rychle a já už zítra odlítám. Jsem rád, že jsem tady mohl být celé tři dny místo těch původně plánovaných dvou, ale i tak jsem se jen velice povrchně dotkl kulturního dědictví, jehož tajemství před námi tento ostrov zatím úspěšně schovává.

Den 251, pondělí 26. 4. 1999

Letadlo mi odlétá v jedenáct hodin, takže mám čas jen na snídani a poslední pohled na moře z přístavu. Švýcarka dneska taky odlítá a majitelka domu si tak bude muset na letišti odchytnout další turisty. Před desátou nás odváží starou VW dodávkou na letiště. Je to sice jen kousek, ale je lepší netahat se s batohem, když mám možnost luxusního odvozu.

Na parkovišti před letištěm už jsou další dodávky a džípy - skoro všechno je to doprava z ubytovacích míst. Tenhle rituál se tady opakuje každé pondělí, středu a pátek, kdy má LanChile lety spojující Santiago a Papeete s mezipřistáním právě tady. Před halou a i přímo v ní sedí domorodci za svými stánky a prodávají kamenné moai, trička a pohledy. Fronta na odbavení zavazadel je dlouhá a navíc po mně pak chtějí zaplatit letištní daň. Musím jim vysvětlit, ať se ještě jednou podívají na letenku, že už ji mám v ceně.

Letadlo z Papeete už přistálo a všichni (i ti, co se tady nezastavují) byli „vyhnáni“ do tranzitu. Čekáme tady společně a někteří z těch, co tudy jen prolítají, se fotí před malou moai stojící uprostřed zahrádky mezi halou a letištní plochou. Se mnou se zase chtějí vyfotit dvě Norky, které se mnou byly předevčírem na túře. Prý „chtějí mít památku na setkání s cestovatelem kolem světa“.

Je zataženo, takže když vzlétáme, není ani pořádně vidět jižní pobřeží, podél nějž stoupáme do nebe. Skulinou mezi mraky jen zahlédnu kráter Raro Raraku, ale Ahu Tongariki, které je kousek od něj, můžu mezi mraky jen tušit.

V letadle hned dostáváme oběd a můžeme buď poslouchat hudbu ze sluchátek, nebo se dívat na film. Jen údaje o letu nám neukazují. Tuhle výsadu mají pouze cestující v byznys třídě (kdoví proč to LanChile považuje za nadstandardní službu). Do Santiaga na jihoamerickém kontinentu nás čekají asi čtyři hodiny letu.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Zdravotníci z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem jako jedni z prvních 
vyzkoušeli unikátní monitorovací systém compliance hygieny rukou NosoEx. 
O tom, jak se tato novinka osvědčila v praxi, jsme mluvili s Romanem Boráněm 
z Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny této nemocnice. 

14.10.2021
Aktuality z B. Braun

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun