Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Tahiti - země, kde neznají slovo laciný

3. Únor 2009

Tahiti - země, kde neznají slovo laciný

V 9.45 odjíždí le truck od kempinku k přístavnímu molu ve 25 kilometrů vzdáleném Vaiare. Je skoro prázdný, cestou přistupuje pár turistů, kteří soudě podle batohů asi taky pojedou trajektem na Tahiti.

Den 246, středa 21. 4. 1999

Při cestě z Vaiare do kempu před dvěma dny jsem spal, takže jsem si ani nevšiml, jak hezké hory jsou podél cesty. Vypadají stejně jako ty, co jsem viděl při včerejším výletu - rozeklané strmé skály porostlé zelenými keři.

V přístavišti musím čekat asi hodinu, protože další trajekt jede až v 11.45. Voda je tady tak čistá a průzračná, že z mola vidím nádherně barevné rybičky, jež se v hejnech prohánějí pod hladinou. Nejhezčí jsou jasně modré, ale několik je jich nažloutlých. Kolem mě sem a tam chodí polynéští muži nosící něco na palubu trajektu a všichni mají za uchem bílou pulmerii přesně jako ženy.

Skoro plný trajekt (místních i turistů) odplouvá na čas a vyráží směrem k zamračenému Tahiti. Nad Mooreou je taky pár mraků, ale tomu monstru, co visí nad Tahiti, se nevyrovnají. Už z dálky je vidět, že nad mořem před Papeete prší. Loď je stejně rychlá jako ta před dvěma dny, takže za půl hodiny přistáváme v Papeete. Je zataženo a asi bude za chvíli pršet. Moje prognóza se vyplňuje, ještě než dorážím do hostelu - začíná pršet a mně to na náladě samozřejmě nepřidává. Snad tady nebude pršet celé dva dny.

Tahiti

Tržnice v PapeeteTržnice v PapeeteUbytování v hostelu je za tu cenu (13 dolarů) strašné. Rozvrzaná postel, zatuchlý vzduch, špinavá sprcha. Nevzrušovalo by mě to, kdyby to stálo 2-3 dolary, ale takhle na nás turistech sprostě vydělávají. To je ta místní drahota! Naštěstí je to jen na jednu noc, protože zítra večer už budu čekat na letišti.

Hned vyrážím do ulic, abych Papeete alespoň trochu poznal. O pár ulic dál za kostelem směrem k centru je zastávka le truck, kde jich teď v poledne stojí snad patnáct. Za zastávkou zabírá celý blok hlavní tržnice.

Papeete je docela čisté, ale bohužel auty a autobusy přeplněné městečko. Většina lidí jsou Polynésani, ale bělochů je tady víc než dost. Podle řeči jsou většina z nich Francouzi a jen pár jich mluví anglicky nebo německy. Proběhnu ze zvědavosti pár obchody a musím se smát těm šíleným cenám. V kavárnách a restauracích je to stejné, takže si k obědu zase dávám chleba s arašídovým máslem.

Před přístavem je moc příjemná promenáda s lavičkami a pohledem na desítky bílých jacht. V oparu na obzoru se snaží schovat Moorea. Tady v Papeete se nedá nic moc dělat, tak sedím a vstřebávám atmosféru vlhka a deště v Polynésii. Kolem běhají lidé - nikdo nechce moc zmoknout. Většina Polynésanek je tak trochu při těle, a pokud je nějaká k světu, jde v závěsu nějakého sedmdesátiletého starce z Evropy.

Čerstvé ryby na trhuČerstvé ryby na trhuSchovávám se v hlavní tržnici, která je krytá, takže sem neprší. Procházím se mezi stolky s rybami, ovocem, zeleninou, suvenýry a květinami. Jedním z nejoblíbenějších suvenýrů musí být lastury s vyrytými obrázky, protože jsou na každém stole se suvenýry. Tržnice je dvoupatrová, takže z druhého patra je pěkný pohled dolů na kupy banánů, pomerančů a rajčat. U jednoho stolku prodává vysoká mladá žena, která ale vypadá spíš jako muž. A opravdu - je to transvestita. Těch je v Polynésii hodně, ale jsou tak asimilovaní, že jejich přítomnost je pro Polynésany stejně přirozená jako přítomnost kokosových palem. Naše společnost jim v tomhle má co závidět.

Na chodnících kolem tržnice prodávají typické kytičkované pareu - látky, ve kterých chodí velká část místních žen. Tady taky potkávám prvního Čecha v Polynésii. Je tady draho, takže se vůbec nedivím, že sem moc krajanů nemíří. Asi hodinu si povídáme o místech, která jsme viděli. Radek strávil asi týden na Bora Bora plus pár dní na Moorei a dnes odlétá na Cookovy ostrovy. Má letenku kolem světa s Air New Zealand, kterou prý sehnal na jejich zastoupení v Praze. Kupujeme si spolu pár pohledů a před informační kanceláří se loučíme. On bude ještě chvíli čekat, než se vydá na letiště, já si skočím do hotelu, abych si tam nechal batůžek, protože na večeři chci jít jen s foťákem.

Poisson cru au lait de CocoPoisson cru au lait de CocoŘekl jsem si, že když už jsem v Polynésii, měl bych ochutnat nějakou jejich specialitu. Dnešní večer je k tomu jako stvořený, jelikož je poslední. Zítra večer už budu na letišti. Asi nejlepším místem, kde bych se finančně úplně nezruinoval, budou les Roulettes, které se každý večer po šesté večer začínají sjíždět na vyprázdněné parkoviště před přístavní molo. Roulette je dodávka, ze které se sklopením bočnic stane kuchyně, a přivezené židličky rozestavěné před bočnicemi (tvořící improvizované stolky) poslouží zákazníkům k posezení. Les Roulettes prodávají všechno od pizzy, hamburgerů, ryb a plodů moře až po zmrzliny a pití. U jednoho z nich se usazuji a objednávám si tahitskou specialitu poisson cru au lait de Coco - syrovou rybu v kokosovém mléce. Za 8,5 dolarů dostávám obrovskou porci nakládané ryby nakrájené na kostičky, se zeleným salátem, rajčaty, okurkou, cibulí, česnekem, zalitou kokosovým mlékem a octem. Absolutní balada! Olizuju se tak, že mi to ani nakonec nepřišlo moc drahé. Navíc jsem měl možnost vidět, jak se ryba připravuje, takže jsem si byl jist, že je všechno čerstvé.

Den 247, čtvrtek 22. 4. 1999

Batoh si nechávám v hostelu (za poplatek, samozřejmě), na šňůry si věším vyprané prádlo - do večera mi ještě uschne - a dávám se do shánění baget na snídani. Není to ale jednoduché, protože obchody s potravinami jsou tady skvěle zamaskované. Každý asi chce, aby turisti utráceli peníze v restauracích. Po půlhodině jsme ale úspěšný, a tak se nemusím zruinovat v restauraci.

Posílám pohledy. Je to drahé (znají tady vůbec slovo „levný“?), ale pro jednou to přežiju. Alespoň že počasí mi zatím docela přeje. Není sice jasno, ale slunce svítí a hlavně neprší. Snad to vydrží.

Jediné, co mám dneska v plánu, je návštěva Muzea Tahiti a jeho ostrovů asi 15 kilometrů od Papeete. Nejlevnější způsob, jak se tam dostat, je samozřejmě nasednout na le truck jedoucí po jižním pobřeží Tahiti směrem k městečku Tavavao. Kde je hlavní zastávka le truck, jsem objevil už včera, takže zbývá najít ten správný. Všechny mají za předním sklem napsané konečné zastávky, pro jistotu se ale ptám, jestli jedou tam, kam chci, a aby mi taky řekli, kde vystoupit, protože muzeum samozřejmě není na konečné.

Le truck vyráží, až když je plný. Většina cestujících jsou domorodci, jen asi tři jsou turisti jedoucí pravděpodobně na stejné místo jako já. Proplétáme se papeetskou dopravou, než se kousek za letištěm stává doprava řidší. Většina aut na silnici jsou samozřejmě francouzské renaulty, peugeoty a citroëny. Z ostatních značek převažují japonské, jen některé jsou volkswageny nebo mercedesy.
Za letištěm je velké nákupní centrum Kontinent, kam jezdí většina Francouzů na velké nákupy (protože nakupování v Papeete je musí zákonitě zruinovat). Ale co, je to jejich problém. Oni to tady způsobili, tak teď musí trpět…

Po půlhodince vystupuju u benzinové pumpy. Řidičův pomocník mi ukazuje do uličky někam směrem k moři a le truck pak mizí v prachu za zatáčkou. Vydávám se po cestě vedoucí k moři. Podél rostou krásné barevné květiny a vůbec se nedivím, že se jim tady tak daří, protože je pořád teplo a vlhko. I teď jsem za pět minut úplně propocený.

PulmeriePulmerieCesta vede podél zahrádek s květinami i zeleninou a po pár stech metrech zahýbá k muzeu. Před ním stojí několik kamenných, záhadně se tvářících soch, a kolem parkoviště jsou vysoké keře nádherných různobarevných ibišků a pulmerií - bílé, červené, oranžové, žluté.

Výstava, ač většinou popsaná jen ve francouzštině (s jen občasnými a navíc stručnými popisky v angličtině), je skvělá. Začíná přehledem geologické historie ostrovů (včetně velké světelné mapy celé Francouzské Polynésie, na které se po zmáčknutí tlačítka rozsvítí příslušné ostrovy) vysvětlující život sopečných ostrovů včetně ukázek všech stadií - od relativně mladých „vysokých“ ostrovů (Tahiti, Moorea) až po staré atoly tvořené již jen korály (Scilly, Mururoa). Na to navazuje výstava osvětlující místní flóru a faunu, na kterých bylo polynéské obyvatelstvo závislé až do příchodu Evropanů. Ti s sebou přivezli úplně nové druhy rostlin i zvířat (a nemocí). Zvířata už jsou teď domestikovaná a Polynésani je potřebují ke svému životu (např. koně, krávy).

Výstava o polynéské kultuře je fascinující. Jak vidím, my v Evropě jsme byli úplně posedlí myšlenkou objevování nových míst. Chovali jsme se tak, jako by na místech, kam poprvé vkročil Evropan, žili jen barbaři, které jsme museli objevit, aby teprve pak zjistili, že jsou vlastně živí a že existují. Tuto část muzea by si měl prohlédnout každý, aby poznal, jak vyspělá kultura to byla. Znali keramiku, kovy, sklo, jen písmo neměli. To je ale v naší společnosti stejně na nic, protože buď lidem lže (bulvární plátky a tzv. literatura faktu), anebo je stejně úplně nahrazeno pohyblivými obrázky, které tak vyhovují naší stále víc a víc hloupnoucí populaci.

Vystaveny jsou i sportovní potřeby, například pro lukostřelbu nebo surfing - ten vznikl právě tady na Společenských ostrovech. Například rozmanitost hudebních nástrojů je ohromující! Od různých druhů bubnů až po složité xylofony. Nebyli to zkrátka žádní hlupáci, čekající, až přijdeme a všechno jim ukážeme, a Evropané je dokázali převálcovat jen díky primitivnímu použití síly.

Část expozice je věnována i evropským „objevným“ výpravám. Nepochybně to byly velké činy a důkazy neoblomné vůle a vytrvalosti, ale taky ukázky chamtivosti, bezohlednosti a krátkozrakosti tehdejších evropských mocností. Tahle část Polynésie nakonec zůstala Francii, která ji začala používat například i jako střelnici pro svůj jaderný program a z přirozeného ráje vytvořila ráj možná dokonalejší, ale rozhodně umělý - jen pro své boháče. Ach jo, to je teda ostuda! I když asi si to moc beru, protože většina místních je se svojí životní úrovní určitě spokojená. Spokojeni ale nebyli s tím, že ve školách mohli používat jen francouzštinu. Proto zhruba před dvěma lety došlo k průlomu a od té doby jsou některé předměty vyučovány i v mateřských jazycích. Vlastně o opravdovém vztahu Polynésanů k Francii (kromě všudypřítomných baget) moc nevím. Určitě by to bylo zajímavé téma k rozhovoru, ale většina bohužel podle francouzských zvyklostí vládne ze světových jazyků pouze francouzštinou.

Před muzeem si na břehu moře dávám oběd a pozoruju houstnoucí mraky, jak za mnou nad Tahiti, tak přede mnou nad Mooreou. Den tady skoro vždycky začíná jako jasný, ale přibývající oblačnost se odpoledne často promění v déšť.

Čekání na le truckČekání na le truckNa hlavní silnici před benzinkou stopuju le truck a vracím se zpět do Papeete. Do odjezdu na letiště mám ještě pár hodin času, tak se jen tak procházím městem, nakukuju do krámů, které jsou celkem dobře zásobené, ale pochybuju, že nějaký Tahiťan koupí svému prckovi tričko za 30 dolarů. Ceny jsou opravdu strašné.

Procházka mě dovádí až do odlehlejší čtvrti, ve které je dokonce čínský chrám a synagoga. Papeete je jinak plné kostelů a dnes je prý 85 % obyvatel Francouzské Polynésie křesťanského vyznání („dobrá“ práce, křesťanští spasitelé - misionáři!).

Poslední den ve Francouzské Polynésii mi přeje. Je hezky a sluníčko se se mnou loučí, i když nasedám s batohem do le truck na letiště. Tam přijíždím asi v šest hodin, takže mám do čtvrt na jedenáct, kdy se otevřou odbavovací přepážky LanChile, času dost. Do odletu v 0.15 pak mám času ještě víc, ale to už budu v tranzitu. Teď musím pár hodin přečkat skoro venku, protože kvůli místnímu vlhkému počasí byla letištní hala postavená jako otevřená (asi nechtěli utrácet za klimatizaci). Trochu si dělám pořádek ve filmech, připravuju si knihu na Chile a po tom všem si dávám večeři - avokádo z papeetského trhu.

Čekání na le truckČekání na le truckV půl jedenácté si odbavuju batoh a na chvíli se nořím do krámku se suvenýry. Teprve teď si uvědomuju, že ty malé hnědě kousíčky látky, co prodávají a které jsem viděl i v Papeete, jsou vlastně tapa, látka „vyrobená“ z kůry stromu nekonečným tlučením, dokud se neztenčí (tak jsem alespoň pochopil její výrobu z prohlídky muzea). Neodolám a malý kousek si kupuju. Ceny jsou sice určitě vyšší než v Papeete, ale za ignoranci a nevšímavost se platí. Navíc z Polynésie nemám žádný suvenýr, takže tenhle bude skvělý.

Hodinu před půlnocí se snažím projít imigrační a celní kontrolou, mám ale smůlu. Problémem jsou zase moje filmy. Nechci je nechat projet jejich rentgenovým zařízením, tak mě jeden celník posílá ke stolu sloužícímu k prohlížení podezřelých zavazadel. Pak si mě přestává všímat a myslí si, že mě tam nechá vydusit. Já si ale vytahuju knížku o Chile a v klídku si ji začínám číst. Asi po 20 minutách přichází vyšší důstojník a ptá se, co se děje. Vysvětluju mu svoje obavy. Je rozumnější než jeho podřízený, protože mě bez problému nechává projít.

Křesla v tranzitu jsou stokrát pohodlnější než sedačky v hale. Škoda že odbavování nezačalo už v šest hodin, když jsem přijel. Teď se tady uvelebuju a začínám si číst o Velikonočním ostrově. Je tady hodně Chilanů vracejících se domů z Austrálie. Pokud ale někdo chce letět tudy do Jižní Ameriky, nemá jinou možnost než letět s LanChile, protože je to jediná společnost vypravující svoje letadlo z Francouzské Polynésie přes Velikonoční ostrov na jihoamerický kontinent. Pěkný monopol, kterého LanChile patřičně využívá vysokou cenou letenek.

Je před půlnocí a obě letadla účastnící se tohoto transpacifického řetězce letů - jak QANTAS, kterým přiletěli lidé z Aucklandu jako já před čtyřmi dny, tak LanChile, kterým za hodinu odletíme směr Velikonoční ostrov - už jsou tady. Mám nejvyšší čas začít oprašovat španělštinu. Za pár hodin už mě od ní nic nezachrání, protože vstoupím do španělsky mluvícího světa. Na celý zbytek cesty. To zase bude ostuda.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život