Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Sydney Harbour

1. Červen 2008

Sydney Harbour

Informační centrum národního parku je v kamenném domku, který se honosí titulem nejstarší stavba v Sydney. Říkají ji Cadman’s Cottage a pochází až (!) z roku 1816. Pro nás Evropany nic výjimečného, pro Australany ale něco jako desítky tisíc let stará fosílie. Cadman’s Cottage je přímo v centru mezi Circular Quay a Operou.

Kolaudace olympijského areálu a deštný prales

Den 229, pondělí 5. 4. 1999

Ráno vidím protrhané obláčky. Mohlo by být hezky. Jenom co se stačím nasnídat, už je ale zase šedivo, a jakmile jsem venku z hostelu, začíná poprchávat. Původně jsem se chtěl podívat do Sydney Harbour National Park a na chvilku si od  města odpočinout v přírodě, ale jak to tak vypadá, nechám to na zítra. Hůř už snad být nemůže, takže na tom můžu jen vydělat - v případě, že bude hezky. Už teď si ale chci sehnat mapu asi desetikilometrové stezky parkem, která má údajně vést kolem pláží, po skalách i deštným pralesem (v Sydney?).

Informační centrum národního parku je v kamenném domku, který se honosí titulem nejstarší stavba v Sydney. Říkají ji Cadman’s Cottage a pochází až (!) z roku 1816.

Pro nás Evropany nic výjimečného, pro Australany ale něco jako desítky tisíc let stará fosílie. Cadman’s Cottage je přímo v centru mezi Circular Quay a Operou. I v dešti je to pěkná procházka.

Beru si mapu, a když jsme venku, začínám přemýšlet nad tím, kam se dnes vypravím, když zase prší. Všechna pro mě zajímavá muzea už jsem viděl, tak mi zbývají jen místa venku. Snad bych se mohl jet podívat do Olympijského parku, který se staví pro olympiádu v září 2000. Nasedám na metro. V Olympijském parku právě teď probíhá velká Velikonoční šou, takže metro je nacpané.

Když vystupuji, tak samozřejmě prší. Kdyby pršelo alespoň pořádně, ono ale jen kape, takže skoro nemá cenu vytahovat deštník. Jelikož ale krápe pořád, byl bych bez deštníku za chvíli mokrý.

Stanice Olympic Park je úplně nová, postavená teprve nedávno kvůli olympiádě. Kvůli návalu během Velikonoc jsou patrná přísná bezpečnostní opatření. Dokonce se ani nemůžeme na stanici zdržovat, ale musíme hned vystoupit.

Tak vystupuju a mířím rovnou do informačního centra, abych se o celém komplexu nejdřív něco dozvěděl. Jsme v oblasti zálivu Homebush a v informačním centru se dozvídám nejen historii téhle části Sydney, ale i její budoucí podobu. Ne všechna sportoviště jsou ještě dostavěna, ale většina by měla být hotová do konce roku. Po olympiádě bude areál sloužit místním ke sportu a rekreaci.

Už teď se ale dá navštívit Stadium Australia, kde se bude konat úvodní a závěrečný ceremoniál olympiády. Stadion byl prý dokončen s tříměsíčním předstihem, na což jsou stavitelé patřičně pyšní a všude to halasně rozhlašují. Asi bych byl taky pyšný, protože v dnešní době nejde nic podle plánu, natož aby se něco stihlo v předstihu.

Olympijský areál je samozřejmě rozlehlý a je ještě cítit novotou. Po hlavní třídě se prohánějí autobusy, ale skoro nikdo v nich není. Většina lidí sem přijela metrem a dál se jim v dešti asi nechce.

Procházím kolem plaveckého stadionu a dostávám se před Stadium Australia. Je obrovský a taky bez jakékoli patiny. Po obou jeho podélných stranách se nad celým stadionem z jednoho konce na druhý klenou bílé kovové oblouky, které drží střechu. Ta je teď otevřená, ale je navržena tak, že se dá celá zavřít. Po obou stranách oblouků jsou čtyři tlusté věže s točitými rampami. Nikde ale nevidím nic, co by připomínalo olympijský oheň.

Naproti stadionu je právě dostavěné sedmipatrové parkoviště. Šplhám až na střechu, abych si udělal fotky stadionu z mírného nadhledu. Stadion vypadá z parkoviště skvěle, ale je moc velký na to, aby se vešel do mého 28mm objektivu.

Slézám ze střechy a dokončuji kolečko kolem stadionu. Na obou podélných stranách, mezi tlustými věžemi, je několik vstupních bran označených A až T. Pro veřejnost se teď používá jen brána C, u které začíná asi hodinová exkurze na stadion. Kupuju si lístek a čekám s dalšími asi dvaceti lidmi, než nás vyzvedne průvodce.

Prohlídku začínáme procházkou na druhou stranu stadionu a stoupáme výtahem do šestého patra. Tady, přímo pod střechou, jsou nejvyšší tribuny, ze kterých je dokonalý rozhled po celém stadionu. Dole na trávníku je teď logo australské ragbyové ligy, protože před olympiádou bude několik měsíců testován jako její hlavní stadion.

Ty čtyři tlusté věže jsou na stadionu k tomu, aby se do kteréhokoli patra stadionu dalo snadno nastěhovat jakékoli zařízení, a samozřejmě budou sloužit i pro vstup návštěvníků.V rozích stadionu budou čtyři obrovské televizní panely Panasonic (prý největší na světě), na kterých má být vidět obraz, i když na ně svítí přímé slunce. Teď jsou tu zatím jen dva.

Na kratších stranách jsou dvě menší tribuny, které prý budou po olympiádě odstraněny, aby se dala zavírat střecha. Kapacita stadionu tak klesne z „olympijských“ 110 000 na „postolympijských“ 80 000 diváků. Kde ale bude olympijský oheň? Nikde ho nevidím. A ani neuvidím! Prý je to velké tajemství, které zatím znají jen dva lidé. Úúúúúú!

Pořád prší, tak se tady moc nezdržuju a jedu zpátky do centra. Vlastně jsem si ještě chtěl doprohléd-nout Art Gallery of New South Wales. Je to skvělá příležitost. Minule jsem úplně přeskočil asijské umění. Teď se tady procházím a mezi těmi Ganéši, Buddhy a čínským porcelánem vzpomínám na to všechno, co jsem v Asii viděl. V galerii je skvělá reprezentativní sbírka. Na přehlídku to stačí, ale ti, co se spokojí s tímhle, nevědí, o co přicházejí. A takových lidí je spousta. Bojí se vystrčit hlavu ze své čisté, antiseptické reality. Ach jo, už bych se tam zase vrátil.

Teď si taky můžu doprohlédnout moderní umění. A jaké moderní umění! V temné místnosti se například kymácí několik ze stropu zavěšených tyčí se žárovkami na konci, do toho jsou puštěny různé zvuky a na zem promítány obrazy žen. V jiné místnosti, už světlé, je zase šest zrcadel. Jen šest zrcadel, nic víc, lišících se svojí průhledností. V další místnosti je na zdi pověšený temně modrý panák, přesná kopie člověka v životní velikosti.

A tak bych mohl pokračovat dál. Prostě paráda, a i když jsem kulturní barbar, tohle se mi fakt líbí. V dalších přilehlých místnostech je asi sto mědirytin, dřevorytů a linorytů od Picassa. Skvěle se s moderním uměním doplňují. Zkrátka v Art Gallery of New South Wales muzeu je asi nejlepší výstava moderního umění, jakou jsem kdy viděl. A je to výstava australského moderního umění.

Přestože prší a je ošklivě, den nakonec nedopadá zas tak špatně. Dávám si večeři, a když pak nakukuju do temnoty, vidím hvězdy! Je skoro jasno. Skvělá příležitost pro noční fotky. Už dřív jsem myslel na to, že si Operu a mrakodrapy vyfotím v noci.

Metrem odjíždím na severní konec Harbour Bridge. Musím se vrátit kousek zpátky na břeh Port Jackson. Z této strany je pohled na Operu, svítící mrakodrapy a osvětlený Harbour Bridge skvělý. Chvíli jen tak sedím a koukám. Po zálivu jezdí lodě, po mostě zase auta a metro. Po mostě přecházím pěšky na jižní stranu a barevně osvětleným centrem se vracím do hostelu. Hvězdy pořád svítí a dokonce vyšel i měsíc. Doufám, že zítra bude hezky, protože to je můj poslední den v Sydney. Tak dobrou noc. A ne aby se pokazilo počasí!

Den 230, úterý 6. 4. 1999

Sydney Harbour National Park - zde ústí sydneyský záliv Port Jackson do Tichého oceánuSydney Harbour National Park - zde ústí sydneyský záliv Port Jackson do Tichého oceánuPo čtyřech velikonočních dnech je dnešek prvním dnem pracovním. Můžu si tedy konečně jít vyzvednout letenku do Chile. Do cestovky se dostávám až v půl desáté. Letenka už je připravená, poletím QANTASem z Melbourne do Aucklandu a dál do Papeete, hlavního města Francouzské Polynésie v jižním Tichomoří (jedním slovem Tahiti). Na Tahiti zůstanu dva dny a po nich přeletím s LanChile na Velikonoční ostrov, kde taky zůstanu dva dny. No a poslední let už mě dopraví do Santiaga de Chile, kde bych měl přistát 23. dubna.

Zdá se, že je hezky, i když mezi mrakodrapy v centru Sydney není vidět, jestli se náhodou nad město odněkud neženou mračna. Chtěl bych absolvovat túru přístavním národním parkem, kde ale může být úplně jiné počasí, protože je to 10 kilometrů vzdušnou čarou od centra. Jediný způsob, jak to zjistit, je podívat se z výšky. Jak? Stejně jsem chtěl vylézt na Sydney Tower, tak teď je dokonalá příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou.

Věž se tyčí do výšky 305 metrů z obchodního centra pojmenovaného Centrepoint. V jeho bludišti je trochu obtížné najít, kudy se do věže dostat, ale po kratším hledání jsem úspěšný a za chvíli vystupuju nahoře z výtahu.

Rozhled je nádherný. Obloha sice není úplně jasná, ale taky ne úplně zatažená. Směrem k oceánu (kde je národní park) to vypadá docela dobře a na „procházku“ parkem se asi vydám. Nejdřív se ale chci podívat, jak vypadá Sydney z výšky.

Harbour Bridge a Opera jsou z velké části schované za hradbou mrakodrapů, všude je spousta zeleně a voda zálivu zasahuje hodně hluboko do pevniny. A všude, kam až oko dohlédne, zástavba. Je to teda pěkně roztahané město.

Během pár minut jsem z věže dole na Circular Quay a nasedám na trajekt do čtvrti Manly, kde je nejen jedna z neoblíbenějších pláží (spolu s Bondi), ale i začátek stezky národním parkem. Na mapce, kterou jsem si včera vyzvedl, to vypadá zajímavě. Mapka je vlastně fotografie celé oblasti ze vzduchu, na níž je vyznačená stezka, vzdálenosti, obtížnost jednotlivých úseků atd.

Z trajektu dělám několik fotek Opery a mrakodrapů. Jak se vzdalujeme od centra, mrakodrapy postupně vystupují ze stínu Opery. Za chvíli je proti nim malinká jako skořápka od lískového oříšku. Plujeme zálivem směrem k oceánu, na březích jsou posázeny jen nízké domky a parky. Mrakodrapy stojí jen v centru, dál se jejich ruch zdá být daleko. A taky je.

Postupně ubývají i domky a za chvíli plujeme podél národního parku, který se rozkládá na obou březích. Po půlhodině přistáváme v Manly, sydneyské čtvrti na břehu Tichého oceánu.

Ještě než se vydám na stezku, chci se na Manly trochu podívat. Vystoupím z trajektu a mířím na hlavní tepnu Manly - pěší zónu spojující přístav v zálivu s pláží na břehu volného oceánu. Na pěší zóně jsou pravidelně vysázené palmy a samozřejmě nekonečně obchodů.

Pláž není nic moc, ale asi je to tím, že mě ležení na pláži nebo cachtání v moři moc nebere. Co se mi ale líbí, jsou surfaři bojující s velkými vlnami. Asi jsou to začátečníci, protože vlny většinou vítězí.

Vracím se zpátky do přístavu, kde začíná stezka, nazvaná Manly Scenic Walk, dlouhá asi 10 kilometrů. Její „zdolání“ má trvat tři až čtyři hodiny.Ze začátku je to celkem pohoda. Vlastně je to procházka po břehu přes pláže a parky. Stezka je značená zcela podrobně, takže žádný problém s orientací nenastává. Obcházím Severní přístav, kde kotví desítky bílých jachet, a dostávám se do rezervace Wellings, kde je pod stromy příjemný stín.

Pláž 40 Baskets (40 košů)Pláž 40 Baskets (40 košů)Za rezervací začíná Sydney Harbour National Park a už na pláži před ním, nazvané 40 Baskets (40 košů), se stezka zdrsňuje. Hopkám po kamenech, až se z pláže dostávám rovnou na lesní cestičku vedoucí do kopce. Na začátku parku jdu chvíli lesíkem, který se brzo mění v buš. Z vyhlídky nad pláží je pěkný pohled zpět k Manly přes záliv, po němž pendlují trajekty mezi Circular Quay a Manly.

Obloha je bez mráčků a rozhled se otevírá na všechny strany. Stezka se klikatí buší a začíná stoupat do kopce. Pohled zpátky je nádherný. Skrz dva poloostrovy „hlídající“ vstup do zálivu je dokonce vidět i oceán. Nejlepší rozhled mám z vyhlídky nad Crater Cove (Kráterová jeskyně). Přede mnou oceán a dole pod skalami několik starých chatek postavených ve 20. letech pro víkendové rybáře. Vyhlídka je kousek od silnice, takže je tu víc lidí než v buši.

Od Crater Cove se cesta klikatí dál buší k další vyhlídce. Tady už se ale dívám na opačnou stranu, směrem k centru. Mezi mnou a centrem je sice dlouhý poloostrov, ale mrakodrapy a Sydney Tower jsou tak vysoké, že vyčnívají i nad něj. Je to hodně zvláštní, být v národním parku obklopen buší a dívat se přitom na mrakodrapy v oparu.

Před chvilkou jsem asi špatně uhnul, protože prosekaná stezka se ztratila a já se musím prodírat houštinami a někdy dokonce lézt po čtyřech. Něco je špatně! Vracím se znovu houštím asi 200 metrů, což mi dělá trochu problémy, protože od prvního místa, kde začalo houští, jsem prošel několika křižovatkami. Nakonec jsem ale zpátky na místě, odkud jsem se do houštin vnořil.

Sydney - město vášnivých mořeplavcůSydney - město vášnivých mořeplavců Scházím dolů příkrou stezkou přes les s nádhernými červenými gumovníky. Od pláže Castle Rock (Hradní skála) pokračuje stezka dál kolem překrásných skal a vlhkým deštným pralesem k pláži Clontarf. Tady se vynořuji u dalšího přístavu s jachtami a po dvou kilometrech, kdy pokračuji pláží a lesem, přicházím k mostu Spit, kde stezka končí.

Procházka mi trvala tři hodiny a byla skvělá. Hlavně tím, kolik rozdílných prostředí jsem během ní viděl. Kráčel jsem po jednoduchých stezkách, přes parky a pláže, ale lezl jsem také po skalách a prodíral se buší.

Za mostem čekám chvíli na autobus do centra. Chci vystoupit na severní straně Harbour Bridge, abych udělal pár fotek ze stejného místa jako včera večer.

Výhled ze SydneyTower na Port Jackson s Přístavním mostem a Operou je dnes již blokován mrakodrapyVýhled ze SydneyTower na Port Jackson s Přístavním mostem a Operou je dnes již blokován mrakodrapySlunce už skoro zapadá a budu mít co dělat, abych to stihnul. Bus se pomalu loudá dopravou, a cesta se proto protahuje na tři čtvrtě hodiny. Na místě jsem i nejsem včas. Slunce ještě nezapadlo, ale nejlepší světlo už je pryč. Dělám pár fotek a pak nasedám na metro, abych si na Central Station ještě stihl koupit jízdenku do Canberry.

Jsem docela utahaný, ale večer mě čeká ještě jeden maraton: napsat příspěvek pro Cesty a poslat ho Petrovi do B. Braun. Za posledních čtrnáct dní se toho stalo tolik, že vůbec nevím, co z toho vybrat dřív. Proto mi trvá skoro pět hodin, než s tím skončím, a je to jedna z nejdelších zpráv. Alespoň že Internet nebyl tak drahý. Tři dolary za neomezenou dobu - to je zatím můj nejlevnější Internet.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život