Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Sydney Downtown

1. Květen 2008

Sydney Downtown

Sydney je zelené město, což znamená, že je zde hodně zeleně, i když zrovna teď ta zeleň moc zelená není, jelikož s příchodem podzimu hnědne, červená a žloutne. Prostě přišel podzim. Sydney je tedy zelené město a uličky King’s Cross to jen dokazují.

Kolaudace olympijského areálu a deštný prales

Prší celé dvě hodiny cesty z Katoomby do Sydney. Jak klesáme dolů z hor, mlha sice mizí, ale pořád je šedivo a zataženo. V Sydney prší stejně jako v Katoombě. Lístek mi platí zase až na King’s Cross, kde jsem asi v půl dvanácté.

I tady musím v hostelu čekat na majitele. Na dveře si pověsil ceduli s nápisem „Jsem přes ulici na kafčo, tak 5 minut počkejte“, a zmizel. Po půl hodině se objevuje starší Austrálec s šedivými vlasy svázanými do copu. No jo, klasický pohodář. Toho nic nerozhází. Ani pět čekajících baťůžkářů. Upisuji se zatím na dvě noci (což je minimum, po které tu musím zůstat) a dostávám postel v šestimístné noclehárně. Kromě mě a Itala Giorgia v ní ale nikdo nebydlí.

Přímo v pokoji je lednička, vařič, dřez, jídelní stůl a dokonce i televize. Je to o hodně lepší místo, než kde jsem bydlel před dvěma dny, a přitom levnější!

Prší, tak je těžké vymýšlet nějakou akci, když skoro všechno zajímavé v Sydney je pod širým nebem. Listí padá ze stromů a k tomu je zima. Jdu si do supermarketu koupit jídlo a pak sedím za rohem v oné internetové kavárně s časově neomezeným přístupem za tři dolary. Nahromadilo se mi zase hodně nezodpovězených dopisů, a tak celé odpoledne trávím psaním. Je to docela zábava a navíc mě těší, že ze své cesty i stránky nemám užitek jenom já, ale i kupa jiných lidí. A jejich množství pořád roste.

Večer trávím přátelským rozhovorem s Giorgiem. Giorgio je tady dnes poslední den a zítra odlétá do Thajska. Občas přitom mrkneme na televizi, kde ale nedávají nic smysluplného.

Den 227, sobota 3. 4. 1999

Za patřičnou částku můžete přejít celý oblouk Harbour BridgeZa patřičnou částku můžete přejít celý oblouk Harbour BridgeVypadá to, že dneska bude trochu lepší počasí. Z postele vidím na zácloně sluníčko a na nebi bledě modré fleky. Bylo by to skvělé, protože uplynulé dva dny jsem proflákal jednoduše proto, že bylo ošklivě.

Po snídani se zvedám a vyrážím do centra. Opět pěšky, ale tentokrát ne po hlavní ulici od King’s Cross k Hyde Parku, ale postranními uličkami King’s Cross rovnou k parku Domain.

Sydney je zelené město, což znamená, že je zde hodně zeleně, i když zrovna teď ta zeleň moc zelená není, jelikož s příchodem podzimu hnědne, červená a žloutne. Prostě přišel podzim. Sydney je tedy zelené město a uličky King’s Cross to jen dokazují. Listí je ze stromů už sice částečně opadané, ale i tak uličky působí nezvykle přírodně. Připomínají mi fotografie Londýna. Podobné domky, podobné malé zahrady, jen na druhé straně zeměkoule.

Procházím King’s Cross a přes lávku překlenující dálnici se dostávám do Domain, parku, kde stojí New South Wales Art Gallery. Obloha se mezitím trochu zatáhla, tak se podívám do galerie a při prohlížení exponátů budu sledovat, jak se počasí vyvíjí.

Dvě obrovské sirky vztyčené jako sochy v parku za galerií mi signalizují, že už jsme na místě. Jedna sirka je vyhořelá, druhá na svůj čas ještě čeká. Tyhle třímetrové objekty jsou lákadlem na výstavu moderního umění, která v NSW galerii právě probíhá.

Galerie sídlí ve stylové budově s vysokým vchodem podepřeným antickými sloupy. Přesně, jak bych očekával. Otevírá v deset, což je za pár minut, ale už teď pod sloupy čeká dav lidí. Cože takový zájem? No, vstup je zdarma, exponáty a zároveň oblohu tak bude okukovat asi více lidí.

Uvnitř se ocitám v typické galerii. Rozsáhlé místnosti s obrazy a plastikami, které hlídají zaškolení a přísně se tvářící zaměstnanci. Velkou část plochy zabírá výstava evropského umění. Zhruba stejná část je věnována australskému (bělošskému) modernímu umění. No, je vidět, odkud pocházejí předci moderních domorodých umělců a kam oni sami vzhlížejí. Už nic opravdu australsky originálního, všechno jsou to obrazy ve stylech vzniklých (a již překonaných) v Evropě.

Něco úplně jiného je výstava umění Austrálců. To mě stále víc fascinuje a přitahuje skoro do každé galerie, v jejímž programu je o něm zmínka. Vedle tradičních totemů, dřevěných sošek předků a fantastických maleb na kůru jen zírám na moderní umění Austrálců. Bizarní kombinace kamene, drátů a škeblí, pomalované nezaměnitelným tečkovacím stylem klasickými přírodními odstíny barev od bílé přes okrovou po hnědou.

Aha, ono tu je víc pater! Sjíždím po esklalátoru do druhého přízemí, kde míjím vstup na výstavu asijského umění s velkým kamenným Ganéšou jako lákadlem. Sem se musím podívat, až se budu vracet zpátky nahoru.

Sjíždím ještě jedno patro dolů a tady mě dostává to nejšílenější umění, jaké jsem kdy viděl. Mrknu přitom z okna - venku je skoro jasno! V galerii končím a spěchám ven, využít hezkého počasí, než zase začne pršet. Musím se sem ale ještě vrátit, abych si doprohlédl asijské a hlavně australské moderní umění.

Mířím samozřejmě na Mrs. Macquarie’s Point, abych se podíval na Operu ozářenou sluncem. Je tu narváno, protože až sem vede silnice a na parkovišti stojí několik autobusů, které vozí lidi na vyhlídkové túry. Mrs. Macquarie’s Point je samozřejmě jedno z nejnavštěvovanějších míst Sydney, i když postavit kvůli tomu až sem silnici mi přijde už trochu moc. Copak ti lidé nemůžou ujít pár set metrů pěkným parkem pěšky? O co přirozeněji by to tu vypadalo bez té tlusté asfaltové čáry.

Sydney Opera House, jak zní celé jméno Opery, se leskne ve slunci na druhé straně zálivu Farm Cove. Je úžasná. Její bílá střecha vypadá z dálky a ze strany jako rozfázované otevírání plátěné střechy na starodávném kočáře.

Centrum Sydney je na břehu přístavu Port Jackson, jak se jmenuje vnitřní část rozsáhlého sydneyského zálivu. Opera i Mrs. Macquarie’s Point jsou na poloostrovech vystupujících z jižního břehu Port Jackson. Mezi nimi je malý záliv - Farm Cove. Harbour Bridge (Přístavní most) spojuje severní a jižní břeh zálivu.

Obcházím Farm Cove, abych se dostal před Operu na druhý poloostrov. Procházím Botanickou zahradou pokrývající většinu břehu Farm Cove. Pohled na exotické palmy s mrakodrapy a Sydney Tower v pozadí je dost kontrastní, ale pro Sydney typický. Botanickou zahradou běhají podél zálivu šílení „džogálisti“. Asi věří, že jim to ničení kloubů na asfaltové cestičce k něčemu bude. Je to ale příjemné prostředí na sport.

Sydney Opera HouseSydney Opera HouseOpera stojí na výběžku nazvaném Bennelong Point. Proto je viditelná z dálky po celé délce Port Jackson, což byl samozřejmě úmysl. Stavba začala roku 1959 na základě plánu dánského architekta Utzona. Výstavba však nebyla zdaleka přímočará, a tak nejenže Utzon po sedmi letech stavbu opustil, ale náklady se do roku 1973, kdy byla dokončena, vyšplhaly z původně odhadovaných sedmi milionů dolarů na sto dva milionů! Paradoxně se po dokončení zjistilo, že vnitřek je, především z hlediska akustiky, pro Operu příliš malý!

Dnes už emoce vychladly a snad každý Australan se při pohledu na ni dme pýchou. A mají být na co pyšní! Je to jedna z nejúžasnějších moderních staveb, jaké jsem kdy viděl. Není nijak obrovská a při pohledu zblízka už začíná i trochu stárnout (opadávají kachličky apod.), ale její elegance je opravdu těžko překonatelná. Navíc pro ni bylo vybráno skvělé místo, takže ji každý může obdivovat ze všech stran jak z dálky, tak z blízka.

Při pohledu zblízka je vidět, že její zdánlivě jednolitý bílý povrch se skládá z béžových keramických destiček. Dva hlavní dómy doplňuje ještě jeden malý, od obou velkých oddělený. V hlavních dómech jsou sály, v malém dómu restaurace. V každou denní či noční dobu se kolem ní hemží spousty lidí. Fotí ji, fotí se, fotí se s ní, natáčejí, každý si chce odnést ty nejlepší vzpomínky. Z každé strany vypadá trochu jinak, i když její pravá elegance vynikne jen při pohledu z dálky. Je to prostě zážitek.

Od Opery pokračuju dál podél Port Jackson směrem k prvnímu bělochy obydlenému místu, čtvrti Rocks (Skály). Procházím kolem restaurací a přístavních doků na Circular Quay. Odsud odjíždějí výletní lodě, jako třeba nová „MV Sydney 2000“, ale i obyčejné trajekty rozvážející lidi do jejich domovů podél Port Jackson. Trajekt je asi nejlevnější způsob, jak vidět Operu z vody.

Jelikož je hezky, na Circular Quay se rozložilo několik bavičů. Docela úspěšných, protože kolem nich stojí hloučky smějících se lidí. Přímo mezi přístavními moly hraje Austrálec na didžeridů (zjednodušeně řečeno domorodou fujaru), jiný člověk baví lidi tím, že je celý nabarvený namodro a stojí jako Socha svobody, další má prostě svoji soukromou bavičskou šou. Něco jako u nás na Karlově mostě.

V Rocks probíhala od 70. let rozsáhlá rekonstrukce, jejímž výsledkem jsou dlážděné uličky, cihlové domy, restaurace a galerie. Rocks je jednoduše úplně opravená. U zvláštního mola kotví plachetnice Bounty, přesně ta, jež hrála jednu z hlavních rolí v zatím poslední filmové adaptaci této vzpoury, natočené ve Francouzské Polynésii roku 1984. Vedle kotví kolesový parník, na němž hraje hudba. Na obou plavidlech se dá projet po sydneyském zálivu.

Každý víkend se pod širým nebem koná Rocks Market, ale čtvrť je plná turistů prakticky celý týden. Je v ní příjemně, ale na Staré Město pražské prostě nemá, ať by se Australani snažili, jak by chtěli. Kousek od Harbour Bridge, u zvlněného hotelu Park Hyatt, stojí řada rolls-royceů vyzdobených svatebními stužkami.

Port JacksonPort JacksonRocks je rozpůlená zhruba na polovinu Bradfieldovou dálnicí, hlavní sydneyskou dopravní tepnou, která přes Harbour Bridge spojuje severní a jižní Sydney. Z uliček Rocks je to jen kousek k začátku stezky na Harbour Bridge.

S výstavbou mostu se začalo koncem dvacátých let 20. století, tedy v letech celosvětové deprese. Přinesl mnoho pracovních míst a možná i proto je mezi Australany tak oblíbený. Vlastní kovová konstrukce byla více méně pro okrasu doplněná čtyřmi mohutnými kamenný pylony, z nichž jeden dnes slouží jako muzeum věnované stavbě mostu a zároveň jako vyhlídková plošina.

Šplhám se pylonem po schodech vzhůru. V prvním patře začíná výstava s fotkami a modely mostu. Je docela zajímavá, i když to jejich neustálé používání superlativů mi připadá jako chlubení. Všechno je podle nich nejlepší, největší, nejobtížnější, prostě oni jediní jsou jedničky. Faktem je, že ve své době byl most opravdu chloubou lidského umu, oni se na něj ale dívají skoro narcisticky.

Z výstavy šplhám do dalších pater a pak až nahoru, kde konečně vylézám na ochoz. Výhled je skvělý. Před námi se rozpíná most (tady mu podle jeho tvaru někdy říkají „věšák“) a na něm vidím několik skupinek lidí. Za 98 dolarů se totiž každý může zúčastnit tříhodinové exkurze, během níž si ve speciálním obleku a připoutáni ke konstrukci turisti přejdou celý most po horním oblouku.

Pohled na Port Jackson je nádherný. Na jižní straně hradba mrakodrapů, na východě Opera a parky. Škoda že se obloha zase začíná mračit a světlo už není takové jako před chvílí. Jen tak stojím a dívám se kolem sebe. Hodně místních prý na most ještě vůbec nevylezlo. Když vidím ten pohled, tak je nechápu.

Slézám dolů a vracím se podél silnice zpátky do Rocks. Tentokrát ale zahýbám na druhou stranu, podcházím Bradfieldovu dálnici a ocitám se na druhé straně Rocks. Tady je další pěkné vyhlídkové místo - Observatory Hill. Jak název napovídá, stojí tu na kopci observatoř. Nejen s dalekohledy, ale i s úžasnou astronomickou výstavou.

Na jejím začátku je program o noční obloze, doprovázený diapozitivy, dál pak výstava astronomických přístrojů, a dokonce i místnost H. Russella! Ve druhém patře běží na plazmovém displeji počítačová animace povrchu Marsu, Venuše a Neptunova měsíce Mirinda, názorně tu vysvětlují fungování časových pásem a vystavují dalekohledy a měřící astronomické přístroje. Prostě je toho daleko víc, na co mám čas. Uf, dneska už jsem unavený.

Cestou z Observatory Hill se zastavuji u kostela Garrison, odkud právě vychází svatba. Tak mám možnost vidět další rolls-royce.

Horší se počasí a začíná poprchávat. Přes pár úžasných fotografických galerií v Rocks se vracím pěšky na King’s Cross. Dneska do pokoje nikdo nepřibyl, tak budu mít po dlouhé době konečně soukromí.

Den 228, neděle 4. 4. 1999

Dnes už je zase ošklivě. Obloha je tak šedivá, že přenáší svoji barvu na všechno kolem. Už jen čekám, kdy se protrhne a zalije Sydney vědry vody. Ten podzim je fakt nefalšovaný.

Než stačím dojít do centra, už je to tady. Pěkný deštík! Na chvíli se schovávám do katedrály sv. Marie. Zrovna jsem to trefil, protože v ní právě probíhá asi nejdůležitější mše celého roku. Jsou Velikonoce, tak není divu.

Katedrála je plná většinou svátečně oblečených lidí. Moje zmačkané cestovatelské oblečení se sem teda moc nehodí, ale jsem ve svobodné zemi, tak se nad tím nikdo nepozastavuje. Alespoň ne viditelně.

Mše je prokládána žalmy, které zpívá docela velký počet lidí spolu s katedrálním sborem. Pěkné Velikonoce, akorát počasí se nevyvedlo. Zasloužily by si lepší.

Mše sice ještě neskončila, ale mě to zase žene dál. Venku pořád ještě prší, tak rychle přebíhám přes Hyde Park na Pitt Street, kde jsou celé bloky obchodů chráněné podloubím. Chtěl jsem si v supermarketu koupit jídlo, ale je zavřený stejně jako supermarket na King’s Cross. Budu proto muset večer zajít do drahého 7 Eleven. Když prší, tak je to fakt nanic. Venku mě to nebaví, nedá se ani pořádně chodit, ani fotit. V Indonésii bylo při dešti alespoň teplo, ale tady je sprostá zima. Nezbývá mi než vymyslet něco, kde bych byl schovaný před deštěm.

Kousek od Central Station má být zajímavý trh nazvaný Paddy’s Market. Na mapě je to kousek, ale v tomhle psím počasí je ten kousek pěkně mokrý. Ještěže mám deštník, jinak bych se odsoudil k dobrovolné koupeli.

ChinatownChinatownPaddy’s Market byl dřív osamocený zastřešený trh hned vedle Čínské čtvrti. Dnes už na něm stojí velké nákupní centrum - Market City, kde je kromě supermarketu spousta butiků, jídelen a i několik promítacích sálů. Zatímco Market City je snůška nablýskaných, ne zrovna levných obchodů, Paddy’s Market v suterénu je daleko víc přízemní, a to jak obrazně, tak doslova.

Dost mi připomíná naše vietnamské tržnice, a jelikož jsme v Čínské čtvrti, většinu stolků mají pronajatých Číňani. Nechci tím vůbec říct, že Číňani jsou Vietnamci, spíš že Asiati jsou všude stejně podnikaví.

Prodávají zde většinou levné neznačkové zboží typu deset kusů za dva dolary. Samé džíny, trička, hodinky, hrníčky, umělé květiny. Pár míst je přesto zajímavých. Zhruba uprostřed má zabraný malý plácek pán malující portréty. U jedné zdi zase bliká složitě se tvářící zařízení, jež má asi znázorňovat počítač. Jde o astrologické, „plně computerizované“ pracoviště, jak hrdě hlásá nápis nad počítačem. A v ještě dalším rohu bych si z ruky mohl nechat vyložit budoucnost. Nakonec podléhám něčemu úplně jinému: u jednoho mrazírenského auta si dávám svoji první australskou zmrzlinu - obrovskou porci vanilky polité čokoládou a posypané drcenými oříšky. Mňam!

Vycházím z trhu a procházím stylizovanou čínskou bránou hlídanou dvěma kamennými lvíky. Označuje vstup na pěší zónu Čínské čtvrti. Už jen trochu krápe a lidi začínají pomalu vylézat ven. Většina obchůdků na pěší zóně jsou čínské obchody s čínským zbožím, čínskými zákazníky a čínskými nápisy. Číňani jsou prostě všude.

Pár kroků od Čínské čtvrti je ze všech stran vychvalované Powerhouse Museum. Má jít o muzeum s výstavami techniky, umění, fyziky apod. Stejně jsem do něj chtěl zajít, tak teď je ideální příležitost.

Už na první pohled je vidět, že muzeum sídlí ve starých a původně ošuntělých výrobních halách. Ty byly samozřejmě opraveny. Teď vypadají jako nové a navíc „zabudované“ do zeleně okolních parků.

Při vstupu dostávám plánek s popisem, kde je co k vidění. Je toho hodně, a pokud bych chtěl celé muzeum poctivě projít, musel bych v něm zůstat několik dní. U vstupu taky potkávám nějaké Čechy. Studují v Sydney, ale jsou nějak divně nekomunikativní. Asi jako já v jejich letech.

První, co mě přitahuje, je výstava věnovaná dobývání vesmíru. Exponátů je neuvěřitelné množství, od modelu ruského Lunochodu přes obrovský motor rakety Saturn V (dopravila lidi na Měsíc), skafandry, popis celé historie kosmonautiky až po model nové orbitální stanice Alfa, která se brzy začne budovat na oběžné dráze.

V místnostech sousedících s výstavou kosmonautiky je skvělá výstava o dopravě. Otáčí se tu dědeček automobil, z jedné půlky svlečený, aby bylo vidět, jak byl postavený. Naproti němu stojí naopak úplně nová Toyota s nadzvednutou kapotou. Každý se tedy může podívat, jak jsou dělaná auta dnes.

O další kousek dál jsou dva tmavé sály věnované fyzice a chemii. Každý druhý exponát má nějaké tlačítko nebo hejblátko, pomocí něhož si můžete vyzkoušet, co se stane, když... Jeden exponát je např. věnován elektřině.

Před šlapacím kolem je zmenšená kabina hasičského auta se světly, blinkry a houkačkou a s cedulkami, kolik wattů je potřeba pro jejich „oživení“. Šlapáním na kole začnete generovat elektrický proud a prostým sečtením čísel u zařízení, která se rozsvítila, se dozvíte, jak silnou elektřinu jste „vyšlapali“. Takových hračiček jsou tu desítky, hrají si s nimi děti i dospělí.

Ve druhém patře se chvíli brouzdám naprosto dokonalou výstavou o historii pivovarnictví. K ní je přičleněná i část o vaření a o vývoji podoby australské kuchyně průměrné australské hospodyňky. V druhé části patra je zase výstava věnovaná všemu, co souvisí s párou a jejím využitím v podobě parního stroje.

Prostě - mohl bych se tu brouzdat hodiny, ale bohužel nemám na programu jen tohle muzeum. Po dvou hodinách mizím a ocitám se opět venku.

Muzeum už je na hranici čtvrti kolem Darling Harbour, původních sydneyských doků. V osmdesátých letech byly přestavěny na velkou promenádu plnou kavárniček, restaurací a exkluzivních hotelů. Od Powerhouse Museum až k přístavu se táhne pěkný park, u jehož jezera je „pařanský“ Sega World, herní centrum pro malé i velké.

Na břehu zálivu je v současnosti největší IMAX kino na světě a u jednoho z mol kotví velká loď přestavěná na restauraci. Prostředkem zálivu vede lávka pro pěší, kterou zároveň využívá i futuristický monorail, dopravní prostředek, který dělá okruh kolem centra. Spíš než dopravní prostředek je to ale jedna ze sydneyských atrakcí. U zálivu, jenž je dnes centrem zábavy, je postaveno i velké akvárium a zábavní park.

Už mám dost deště, tak přecházím po lávce záliv a vracím se do centra. Dnešek byl teda pěkně mokrý, ale naštěstí má Sydney připravené atrakce nejen pro každého, ale i pro každé počasí.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život