Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Sydney a Katoomba

1. Duben 2008

Sydney a Katoomba

Sydney se rozkládá na ploše 50 × 70 km. V centru jsou kromě mrakodrapů i staré budovy. Staré na australské poměry. Z pohledu Evropana je to trochu legrační, že každá budova starší padesáti let je div ne archeologickou památkou, ale to jen svědčí o jejich smyslu pro (bělošskou) historii, které mají tak málo. Tím víc si ale hlídají, aby byla zachována pro další generace.

Sydney, New South Wales

Tři a půl hodiny od Adelaide se zase ocitám v červené vyprahlé poušti, zkrátka zpět v australském outbacku. Čím víc se vzdalujeme od pobřeží, tím víc se vyjasňuje a otepluje, a když jsme asi ve tři odpoledne v městečku Broken Hill (kde jsem si původně chtěl udělat zastávku), obloha už je jako vymetená.

Krajina je daleko sušší, vlastně už jsme zase v poušti. Od pouště v Northern Territory (NT) se ale liší tím, že je tu víc chladno. Po sedmé večerní zapadá slunce a opět nastává noc. Přestože jsme celý den strávil v autobuse, neflákal jsme se a napsal celé tři dny deníku! Šlo to docela dobře, protože jsem nebyl unavený jako po většinu večerů a silnice i pérování autobusu mi to bez problémů umožnily.

Obloha je jasná, a tak se můžu v noci podívat na hvězdy. Jsou krásné a musím si jich užít, dokud jsem takhle na jihu, protože většinu z nich u nás neuvidím. Vidím Jižní kříž, směřující svým delším ramenem k jihu. Slunce zapadlo na západním obzoru, ale na rozdíl od Evropy se od východu na západ dostalo po severním horizontu (proto v dostatečné vzdálenosti na jih od rovníku se podle něj dá určit sever a na severní polokouli jih). Chudáci mořeplavci, kteří si mysleli, že země je placatá, a přepluli rovník. To je muselo úplně zmást.

Den 224, středa 31. 3. 1999

Trajekt vyplouvá do čtvrti Manly na břehu Tichého oceánuTrajekt vyplouvá do čtvrti Manly na břehu Tichého oceánuV sedm ráno jsme asi 100 km od Sydney a projíždíme nádhernou vrchovinou. Jmenuje se Blue Mountains (Modré hory) podle oparu z eukalyptů, který se většinu dní vznáší nad horami. Kam až oko dohlédne, se rozprostírají tmavě zelené lesy a mezi stromy občas vykukují skály.

Slunce právě vychází, je hodně nízko a hory mají správnou barvu pro nádherné fotky. Z autobusu ale moc fotit nejde. Projíždíme městečky posazenými mezi zalesněnými kopci. Nádhera. Během několika dní bych se sem chtěl vrátit.

Sydney se rozkládá na ploše 50 × 70 km, takže posledních 50 km už jedeme v zajetí metropolitní dopravy, tzn. pěkně pomalu, krok za krokem. Projíždíme předměstím Parramatta, které bylo druhým bělochy osídleným místem v Austrálii. Za ním začíná pár ulic s velkými prodejnami plnými vystavených aut (ta se teda musejí prodávat, když jsou všude!) a pak přejíždíme první most přes jednu z mnoha zákrut do vnitrozemí hluboko zasahujícího zálivu, na jehož březích Sydney leží.

Na dalším mostu už vidím, že jsem opravdu v Sydney. Na obzoru se tyčí Sydney Tower (Sydneyská věž) a kousek od ní Sydney Harbour Bridge (Přístavní most). Ještě pár minut jízdy po dokonalých betonových dálnicích a jsme v centru u Central Station, hlavního železničního a autobusového uzlu Sydney.

Počasí nic moc. Zataženo a poprchává. Jeden levný hotel má byt kousek od Central Station. Zkouším ho, ale zas tak levný není. Radši pojedu na King’s Cross, hlavní centrum levného ubytování, a tam snad něco najdu.

Vracím se na Central Station a kupuju si zpáteční lístek na King’s Cross. Je jen o trochu dražší než jednosměrný, ale umožňuje dvě jízdy v rámci centra Sydney. Jediné omezení je, že ho musím projet do čtvrté hodiny ranní následujícího dne.

Sydneyské metro vlastně splývá se železnicí. Do vzdálenosti až 100 km od Sydney jezdí stejné vlaky jako v centru - dvoupatrové stříbrné soupravy, některé hodně moderního „střihu“. Z Central Station jsou to na King’s Cross asi tři stanice.

Jedna z hlavních ubytovacích ulic na King’s Cross je Victoria Street. Mám ale docela smůlu. S blížícími se Velikonocemi se všechny hostely naplnily. Teprve v pátém mají místo. Bohužel je ale dražší než ten první, co jsem zkoušel kousek od Central Station. Vracet se tam ale už nebudu, jsem rád, že můžu někam složit batoh. Možná v Sydney zůstanu jen dnes, abych si koupil letenku, a déle tady pobudu až těsně před odletem do Chile.

Úkolem číslo jedna a hlavním důvodem, proč jsem teď tady, je koupě letenky z Jižní Ameriky do Evropy. Adresu Delta Air Lines mám, peníze taky, takže stačí jen najít jejich kancelář. Hned vyrážím do města, abych to celé měl co nejdřív za sebou. Je teprve deset hodin, proto nemusím spěchat. Zpáteční lístek na metro si nechávám na cestu večer zpět na King’s Cross a vyrážím pěšky. Podél William Street, hlavní spojnice centra a King’s Cross, je to asi dvacet minut k Hyde Parku. Za ním už začínají kolmé ulice s mrakodrapy. Hodně se v nich staví, je vidět, že Austrálie na to stále má.

Austrálci - původní obyvatelé Austrálie - pro nás objevili didžeridů, nástroj vzdáleně podobný fujařeAustrálci - původní obyvatelé Austrálie - pro nás objevili didžeridů, nástroj vzdáleně podobný fujařeNěkteré z ulic jsou docela tmavé, protože mrakodrapy zabraňují světlu proniknout dolů. Působí to zvláštně, ale ne nijak nepříjemně. Ve výlohách je na co se koukat a zajímavý je i mix ras na ulicích. Během pěti minut potkávám vedle bílých Australanů i Austrálce, Indy, Číňany a samozřejmě kupu turistů. Sydney je kosmopolitní město a je to vidět.

V centru jsou kromě mrakodrapů i staré budovy. Staré na australské poměry. Turistická brožura o Sydney se nadýmá pýchou při zmínce o Town Hall (radnice) z roku 1874 nebo nákupním centru Queen Victoria Building. Z pohledu Evropana je to trochu legrační, že každá budova starší padesáti let je div ne archeologickou památkou, ale to jen svědčí o jejich smyslu pro (bělošskou) historii, které mají tak málo. Tím víc si ale hlídají, aby byla zachována pro další generace.

Delta sídlí v mrakodrapu plném kanceláří různých firem, skoro na konci Kent Street. Z King’s Cross je to sice pořádný kus cesty, ale alespoň jsem se trochu zorientoval a už mám ponětí o rozložení jednotlivých částí centra a také o jejich velikosti.

I tohle malé centrum je příliš velké na chození pěšky. Není to problém zvládnout fyzicky, ale časově. Budu muset zapřemýšlet, jak to s přemísťováním udělám, protože pokud bych měl všude jen chodit pěšky, bylo by to sice zadarmo, ale nic bych nestihl. Podobné dilema jsem ostatně řešil i v ostatních městech a vždycky jsem skončil alespoň občasným používáním nějakého druhu MHD.

V kanceláři Delty vysvětluji docela pěkné Australance, jaký mám od Delty kupón, a chci si za něj koupit letenku z Limy (Peru) do Prahy. Žádný problém. Už jsme i v jejich počítači s rezervací na 1. července, což jsem domlouval po telefonu z Adelaide. Rovnou platím 424 australských dolarů a dostávám letenku. Skládá se ze tří kupónů na tři lety Lima - Atlanta - Curych - Praha s Deltou a Swissair. Všechny lety jsou stand-by, takže mi teoreticky může trvat i víc dní, než celou trasu proletím.

Cena letenky je oproti běžné ceně asi poloviční a z toho asi čtyřicet procent tvoří letištní poplatky a daně! Ty aerolinky ale musí vydělávat, když skutečné náklady jsou tak nízké. Poznamenávám si adresu Delty v Limě a po dvaceti minutách jsem zase venku, s letenkou v baťůžku. Hurááá!!! Spadl mi kámen ze srdce.

Když už jsem v tom nakupování letenek, už potřetí od příjezdu do Austrálie se zkusím pozeptat na lety do Chile, kam mě můj itinerář zavede za dva až tři týdny. Chci mít cenové srovnání. V Melace mi jeden Angličan poradil místo, kde prý prodávají levné letenky do Jižní Ameriky, tak se ho teď pokusím najít.

Z Kent Street se postranními uličkami proplétám na George Street, která mi slouží jako referenční bod pro hledání místa s letenkami. George Street je sice dlouhá několik kilometrů, ale naštěstí znám pár dalších opěrných bodů, které mi můžou v hledání pomoci.

Jelikož jsem v obchodním centru Sydney, lidé se lačně a s radostí oddávají nakupování. Snad ani nemusím říkat, že obchodů a obchůdků je tu přehršel. Hezky se na to dívá, ale pro Čechy je tady dost draho. I když... překvapilo mě jídlo. Za uplynulé dva týdny jsem na jídle za den neutratil o moc víc než třeba v Indii! Nejím samozřejmě v jídelnách a restauracích jako tam (to bych se nedoplatil), ale ceny potravin v supermarketech jsou opravdu nízké. Nižší než v západní Evropě.

Za jídlo tak utratím asi čtyřicet procent předpokládané částky, což se na konci pobytu promění v pěknou řádku ušetřených dolarů. No, moc se nebojím, že bych je neutratil za něco jiného. Už třeba jen Internet a pohledy mě stojí malé bohatství, a to ještě plánuju před odletem poslat domů další balík!

Prošel jsem pěkný kus George Street, ale opěrné body se pořád ne a ne objevit. Už se chci vracet zpátky (třeba jsem se někde příliš zamyslel a přešel je), když moje oko spočine na jednom z nich - restauraci Hungry Jack’s, která se nedá přehlédnout. George Street je delší, než jsme si myslel.

Odbočuju do postranní uličky a hledám dům, kde mají letenky prodávat. Marně. Přicházím až k Čínské zahradě, která už je ale příliš daleko. Tak znovu! Kde to má být? Někde nalevo. Jak to má vypadat? Nevím. Vím jen, že mají prodávat letenky do Jižní Ameriky. Dost málo, co? Hm. A co mám dělat? Myslet!

Nábřeží u Přístavního mostuNábřeží u Přístavního mostu Chodím po ulici a uvažuju, a to tak dlouho, až si všimnu nenápadných úzkých dveří vedoucích z ulice do domu někam do prvního patra. Před nimi stojí poutač s nabídkou zájezdů do zahraničí. Nikde žádná výkladní skříň. Aha, to bude asi ono. Ale nezaměřují se jen na Jižní Ameriku, nýbrž na celý svět.

V prvním patře vcházím do velké kanceláře s nástěnnými mapami Jižní Ameriky a Afriky. Po dotazu, jestli prodávají letenky do Chile, pro mě mladá úřednice ihned zjišťuje cenu. A ta je nakonec opravdu nejnižší ze všech, které jsme zatím dostal: A$ 1310 oproti A$ 1330 v Darwinu a A$ 1499 přímo u QANTASu. Není co řešit. Cena je navíc o dost nižší, než jsem očekával, takže kupuju. Nemám ale dost hotovosti a musím skočit do banky proměnit cestovní šeky. Ještěže v kapitalismu jsou banky všude.

Původně jsem chtěl odlétat ze Sydney, ale potěšili mě, že cena letenky z Melbourne je úplně stejná. Letadla ze Sydney a Melbourne se slétnou v Aucklandu, odkud už dál do Francouzské Polynésie letí jen jedno. Nebudu se muset vracet do Sydney, a ušetřím 700 km, čímž skoro úplně eliminuju nevýhodu, se kterou jsem počítal, když jsem v Adelaide změnil směr na Sydney. Takže kupuju letenku z Melbourne se zastávkami ve Francouzské Polynésii (Tahiti, Moorea) a na Velikonočním ostrově. Ve skutečnosti to budou tři lety: Melbourne - Auckland - Tahiti - Velikonoční ostrov - Santiago de Chile. Z Melbourne bych měl odlétat 19. dubna a do Santiaga dorazit 24. dubna. Data ale můžu změnit, pokud bych se nestačil do 19. dubna dopravit do Melbourne.

Dostal jsem potvrzený itinerář, ale letenku si budu moci vyzvednout nejdřív zítra, až dorazí od QANTASu, který tuhle trasu létá společně s LANChile.

Skvělé! Už mám za sebou největší finanční výdaje zbytku cesty a v podstatě zajištěnou dopravu domů. Teď už mi jen zbývá dostat se do Melbourne a pak ze Santiaga do Limy. Na jednu stranu z toho mám velkou radost, na druhou to nebylo zadarmo. Dneska jsem bez mrknutí oka utratil něco kolem 40 000 korun.

The Rocks - první osídlené místo pozdějšího SydneyThe Rocks - první osídlené místo pozdějšího Sydney Co dělat se zbytkem odpoledne, když k tomu navíc začíná pršet? A vůbec, jak to provedu se Sydney, když se sem nebudu z Melbourne vracet? Zůstanu tu pár dní a pak se začnu přesunovat jižněji. U Sydney chci navštívit Blue Mountains, ale zatím nevím, jestli hned teď, nebo až na konci pobytu v Sydney. No, asi teď (to znamená zítra), protože tak alespoň zmizím z toho drahého ubytování a před odjezdem si zarezervuju něco levnějšího. Takže plán je hotov: zítra a pozítří strávím v Modrých horách, další tři dny v Sydney a pak odjedu do Canberry.

Poprchává. Nemá asi cenu vymýšlet žádné dlouhé túry, tak se vrátím zpátky do hostelu malou oklikou přes vyhlídku na Sydney Opera House. Za neustávajícího deště se brouzdám přes Hyde Park a kolem New South Wales Art Gallery směrem k Royal Botanic Garden. Za nimi je na úzkém poloostrově tzv. Mrs Macquarie’s Point, vyhlídka na záliv s Operou a přístavním mostem.

První pohled na Operu je přesně takový, jak jsem očekával. Nezklamala ani v dešti. Elegantní tvary její neobvyklé střechy jsou prostě jedinečné a s ničím nezaměnitelné. Spolu s mostem, který se při pohledu z Mrs Macquarie’s Point promítá jako její pozadí, tvoří dva symboly Sydney a celé Austrálie. Při pohledu na jih se mezi mrakodrapy schovává dominanta třetí a nejmladší - Sydney Tower. Jeden den na ni vyšplhám, abych se na město podíval z výšky.

K dešti se přidává vítr, takže už tu máme pravý australský podzim. Těsně před vstupem do metra mi vítr dokazuje, jak nepříjemný může být, a obrací naruby můj deštník. Díky, to si budu pamatovat!

Metrem se dostávám na King’s Cross a po večeři trávím asi hodinu a půl na Internetu. Stojí mě to šest dolarů, a teprve když se vracím do hostelu, míjím samozřejmě Internet daleko levnější - tři dolary bez časového omezení. Snad příště.

Den 225, čtvrtek 1. 4. 1999

Kopie Bounty byla v Sydney ukotvena v roce 1984 po natáčení filmové adaptace jejího příběhuKopie Bounty byla v Sydney ukotvena v roce 1984 po natáčení filmové adaptace jejího příběhuPřed hostelem vytahuju deštník, protože prší. Na metro je to ale jen kousek. V Sydney se do metra vstupuje turnikety, které fungují na stejném principu jako kdysi u nás, tj. kdo nezaplatí, toho skřípnou. V automatu vedle turniketů si kupuju jízdenku rovnou do Katoomby v Blue Mountains. Je to sice od Sydney přes 100 km, ale ještě je to v zóně, kam jezdí příměstské vlaky, takže jízdenka je levnější, než kdybych si koupil jízdenku na Central Station a teprve odtud do Katoomby.

Austrálie už žije Velikonocemi a zítra a v pondělí mají státní svátek, takže je čekají celkem čtyři dny volna. V Olympijském parku běží nějaká Easter Show (Velikonoční slavnost), proto je metro zahlceno mraky lidí, kteří se tam jedou podívat. Dokonce jsou vypravovány i speciální posilující vlaky. Na každé stanici visí cedule „Velikonoční slavnost - prosíme tudy“. No skoro hysterie.

Vlak do Katoomby jede z Central Station asi za půl hodiny, takže si sedám na lavičku a snídám. Během jídla se chci podívat do jedné knížečky, jestli mám v Katoombě v nějakém hostelu slevu na kartu V. I. P. Backpackers. Knížečka ale nikde. Sakra! Já jsem ji i se španělskými slovníky zapomněl v igelitce na zemi v pokoji. To se mi musí stát zrovna teď, když chci být v Katoombě co nejdřív, abych měl větší šanci na ubytování.

Musím zpátky na King’s Cross, ale mám menší problém. Abych se dostal ze stanice, musím do turniketu vložit svoji jízdenku. Tak o ni ale přijdu, protože je jen na jednu jízdu. Sakra! Skoro deset dolarů je pryč! Na King’s Cross zkouším dozorci v metru vysvětlit svoji situaci. Jeho reakce je skvělá. Nechává mě projít mimo turnikety, a až se budu vracet, tak taky. Sláva, alespoň jízdenka mi zůstane, když už mi ujede vlak.

Igelitka se všemi knížkami je přesně tam, kde jsem ji nechal. Spěchám rychle zpátky na metro, dozorce se jen usmívá a ptá se, jestli jsem to našel. Všechno jsem zvládl tak rychle, že jsem zpět na nástupišti pro Katoombu jen půl hodiny poté, co jsem se vydal zpátky. A už za čtvrt hodiny mi jede vlak!

Deset minut před odjezdem nasedám do vlaku a uvelebuju se, když vtom se z rozhlasu ozývá hlášení, že vlak do Katoomby odjíždí mimořádně z jiného nástupiště. Celý vlak se zvedá a všichni se přesunujeme o tři nástupiště dál,do jiného vlaku. Snad opravdu pojede správným směrem.

Vlak je zaplněn asi z poloviny. Nejenže zítra začínají Velikonoce, ale dnes zároveň začínají školní prázdniny v ACT, New South Wales a Victorii. Doufám, že v Katoombě seženu nějaké levné ubytování, protože v motelu za čtyřicet dolarů by se mi bydlet nechtělo.

Katoomba

Čím víc se blížíme ke Katoombě, tím víc se přibližujeme mrakům. Nakonec vjíždíme do mlhy, která mě vítá taky v Katoombě. Ona to ale není mlha, nýbrž mrholení. Z nebe padají drobné kapičky a snižují viditelnost na třicet metrů. I v tak ošklivém a studeném počasí jsou ale ulice skoro plné. Hodně lidí sem asi přijelo na Velikonoce, ale nikomu se nechce vysedávat uvnitř.

Zahýbám do uličky za kostelem, kde má být levný hostel, místo ale mají akorát na dnešek. Shazuju ze sebe batoh a vrátím se sem v jednu, kdy by prý měl být připraven můj pokoj.

Venku je zima a mlha. Pokud tu chci zůstat i zítra, musím si najít jiné ubytování. Obcházím všechna levná místa, co znám, ale nikde nemají nic volného. Velikonoce s ubytováním pěkně zamávaly. Už je jasné, že tu přespím jen dneska, a pokud se nevyjasní, tak je i jasné, že nic neuvidím!

Potuluju se bezcílně městečkem, nic nevidím, je mi zima a moknu. To je teda skvělý výlet do hor! Místní cestovky nabízejí túry na vyhlídky hned za městem. To je ironie! Zaplatil bych si, jen kdybych chtěl vidět ještě víc mlíka než teď.

Počasí mě docela štve, protože Katoomba leží na útesu, z něhož má v normálním počasí být výhled do krajiny a na skaliska nazvaná podle svých tvarů, např. Tři sestry (tři skály) nebo Opuštěná skála. Navíc se dají podnikat túry po okolí a dolů do údolí se dá jet zubatkou, která svým sklonem pětačtyřicet stupňů patří k nejstrmějším na světě. Já ale nevidím nic jiného než jen ošklivé mlíko všude kolem.

V jednu hodinu jsem zpátky v hostelu, ale musím ještě půl hodiny čekat, než se majitel vrátí z města. Pak dostávám klíč. Moje místnost má symbolické číslo 0, to jako že jsem za dnešní výlet dostal nula bodů.

Sedám si na chvíli do společenské místnosti, kde už se rozvaluje nějaký pár u televize. Co taky mají dělat, když venku padá mlíko? Dávají nějaký americký pořad, ve kterém holky veřejně přemlouvají kluky, které předtím opustily, aby se k nim vrátili. Opravdu hodno Ameriky - nutno vidět. Alespoň se přitom dobře bavím. V mezičase píšu pohledy a něco do deníku.

Navečer si jdu koupit jídlo do místního supermarketu a pár minut trávím i v „cédéčkárně“ a „videárně“, kde se dívám, co za poslední rok přibylo na zeměkouli za hudbu. K večeři jsem si koupil konzervované špagety, abych měl něco jiného než pořád jen arašídové máslo.

Ani večer nepřestává mrholit. Jdu se zase jen tak bezcílně projít. Prší, ale už mi to je jedno. Vlastně jsem zabil jeden den, jen to fiklo. Smůla. Snad se při příští návštěvě Austrálie trefím v Modrých horách do lepšího počasí.

Den 226, pátek 2. 4. 1999

Ráno vykukuju s nadějí ven, ale zase jen samé mlíko. Říkal jsem si, že bych se dopoledne šel projít a do Sydney se vrátil až večer, ale když je teď ráno stejně ošklivě jako včera, vydrží to nejspíš celý den. Balím věci a chci co nejdřív vypadnout. Musím ale zase asi půl hodiny čekat, než se velevážený majitel uráčí vstát a vrátit mi můj dvacetidolarový depozit za klíč. To je teda místo. Pokud se sem ještě někdy dostanu, tomuhle hostelu se zdaleka vyhnu.

Kvůli zdržení v hostelu musím na nádraží čekat přes půl hodiny na další vlak. Včera jsem volal do jednoho hostelu v Sydney a chtěl si tam zamluvit místo. Prý ale stačí, když rovnou přijdu, žádná rezervace není nutná.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život