Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Sucre - hlavní město Bolívie

7. Červenec 2010

Sucre - hlavní město Bolívie

U autobusového nádraží, které je od centra v Sucre vzdáleno několik kilometrů, nasedáme na micro C, starý americký rozklepaný plechový autobus dodge, a vystupujeme u trhu, kde by měly být levné hotýlky. Hned naproti se nám zalíbilo příjemné Alojamiento La Plata, s dvorkem a pokojíky kolem pavlače. Ideální základna, přímo v centru města.

Cesta trvala jen tři a půl hodiny (taky po asfaltce), takže máme ještě čas něco vidět, než padne tma. Dnes je pátek, a tak máme poslední možnost podívat se do Convento de San Felipe Neri, který je otevřen právě jen od pondělí do pátku a navíc ještě jen do šesti. To už nám moc času nezbývá.

Klášter svatého Filipa z NeriKlášter samotný je pár ulic odsud, chvíli nám trvá, než najdeme ta správná (malá) dvířka, kterými se vstupuje. Do kláštera proudí davy dětí, které se zde učí. Zapisujeme se u jeptišky za pultíkem a pak si nás odvádí mladá, docela hezká dvacetiletá dívka. Taky tady studuje a po klášteře provádí, protože ji to baví. Mluví jen španělsky.

Klášter je celý bílý, s velkým ústředním dvorcem, kolem nějž jsou dvě patra podloubí. Stoupáme nahoru, až na střechu. Odsud se nám naskýtá skvělý pohled na bílé, „bohaté“ Sucre v největší blízkosti a hnědé, „chudší“ Sucre na periferii. Klášteru dominují dvě bělostné věže jeho kostela se zvony. Seshora je vidět i dolů do okolních dvorků, kde většinou visí prádlo nebo běhají děti. Působí chudě, ale v porovnání se životem na Altiplanu je to pohádka. Slunce nám zapadlo akorát před nosem a začíná se snášet soumrak.

Sucre sice působí čistě a kulturně, ale pro obyčejné lidi tu asi život není jednoduchý. Skoro nevidíme žádné babičky, které by prodávaly svoje levné dobrůtky, a indiánek je tu vůbec míň než na předchozích místech. Nemáme moc peněz, ale ani šanci najít něco levného k jídlu. Na trhu už je zavřeno, tak jediné, co zbývá, jsou jídelny. Pár jich navštívíme, ale nikde nemají nic vegetariánského pro Táňu, maximálně
v nějakých vegetariánských restauracích pro snoby (a milionáře). Nakonec proto končíme v jedné pollerii, kde si dáváme kuře s hranolkami. Oba! Už opravdu nebylo zbytí, a tak Táňa po několika letech zase okouší maso. Snad to přežije ve zdraví.

Den 277, sobota 22. 5. 1999

Sucre je postavené ve španělském „šachovnicovém“ stylu: navzájem kolmé ulice a mezi nimi pravidelné čtvercové bloky, číslované astronomickými čísly. Střed města je většinou bílý a působí měkce, kulturně, spíš jako administrativní centrum. Sucre je jedním ze dvou hlavních měst Bolívie, sídlí v něm ale jen Nejvyšší soud. Vláda i prezident jsou v La Pazu. Náš prvotní dojem ze včerejška se jen potvrzuje. Sucre nám připadá spíš jako město pro bohatší Bolívijce, ty chudší není na ulicích moc vidět. Skoro v každém druhém bloku je nějaký pěkný kostel.

Začíná to velkou katedrálou na Plaza 25 de Mayo a pokračuje třeba kostely svaté Moniky (Iglesia de Santa Mónica), svatého Michala (Iglesia de San Miguel) a svatého Františka (Iglesia de San Francisco), jen jeden blok od náměstí, a elegantními bílými kostely kláštera svatého Filipa z Neri (Convento de San Felipe de Neri), Boží milosti (Iglesia de la Merced) a kláštera svaté Terezy (Convento de Santa Teresa). Ať je země sebechudší, svatostánky jsou vždycky udržovány v čistotě a pořádku a ani Bolívie není výjimkou.

V Sucre je míň indiánů, a centrum je tak klidnější, i když pěší zóna před trhem i celý dvoupatrový zastřešený trh jsou plné lidí. Buď jen korzují, nebo nakupují a prodávají. Na ulici před trhem prodávají různé dekorativní maličkosti dokonce i běloši. Na trhu se vždy dá sehnat to nejlevnější jídlo, tak tady na oběd zakotvujeme i my. V prvním patře je obvyklý comedor, levná jídelna. V comedorech se člověk dobře nají ve společnosti normálních lidí. A mají tady i běžné jídlo. Je to levné a navíc zajímavé. Táňa si zase dává brambory se zeleninou, já mám falso conejo (falešného králíka), což je jedno
z nejobvyklejších bolívijských jídel, z nějakého masa s bramborami a omáčkou. Všichni po nás
pokukují (běloši tady asi moc často nejedí), ale nikdo se nás neodváží oslovit. Lidi mi tu připadají víc rezervovaní než v Asii.

Uprostřed přízemí je několik zděných budek, v nichž prodávají maso, a kolem zdí stojí dvě dlouhé řady pultíků, kde ženy na počkání vyrábějí koktejly za pár boliviános. Ananasový, jablečný, banánový, guavový, z granátového jablka, mrkvový, rajčatový, melounový, prostě na jaký si člověk vzpomene. Tomu Táňa nemůže odolat, a tak po obědě chvíli sedíme a popíjíme.

Na náměstí s katedrálou se dá příjemně posedět pod zelenými stromy a nachytat i trochu sluníčka. Přestože jsme pořád na Altiplanu, není tady taková zima, protože Sucre je položeno v nadmořské výšce pouhých 2 790 metrů. Proto když zpoza mraků vysvitne slunce, stačí nám jen tričko, večer se ale musíme schovat do svetrů. O jihoamerických hřbitovech jsem četl a slyšel leccos, teprve teď ale máme možnost si udělat vlastní obrázek - jeden, prý pěkný hřbitov, je kousek od centra města. Tak jdeme na to.

Střed města leží v dolíku, kam se zároveň sbíhají všechny ulice z okolních kopečků s předměstími. Čím dál od centra, tím prázdnější ulice. Tabule s názvy ulic jsou kachlíčkové a na jednom domě objevujeme dokonce básničku, taky napsanou na glazurovaných kachlíčkách! V některých domech jsou malé konzumy, kde si místní nakupují základní potraviny a pamlsky.

Celkem snadno poznáváme, že jsme přišli ke hřbitovu. Kromě nezbytné vysoké zdi stojí před branou babičky se stolky plnými různobarevných květin. V tom je to stejné jako u nás. To, co je jiné, nás čeká až uvnitř. Hned za branou se ocitáme na „bulváru“ táhnoucím se někam dopředu. Nezvyklé jsou vysoké stromy, mezi nimiž jsou rozestavěny honosné hrobky. Tahle první část hřbitova vypadá spíš jako park
a evidentně ji obsadily bohatší a zámožnější rodiny. Některé jejich hrobky jsou větší než pět chatrčí těch nejchudších. Je to pěkné, ale tohle ještě není ona typická podoba jihoamerických hřbitovů. Ta nás čeká vzápětí, když docházíme na konec parkového bulváru.

Vícepodlažní hřbitov„Paneláky“ pro „chudé“

Po celém světě jsem se setkával s paneláky, kterým se u nás výstižně říká králíkárny, protože v nich lidé žijí namačkaní jako králíci v kotcích. Na jihoamerických hřbitovech se k živým lidem v králíkárnách navíc přidávají i mrtví. Ne že by žili pospolu, ale každý má svoje vlastní paneláky. Živí ve městech a mrtví zase na hřbitovech. Takže jakmile končí bulvár a „bohatá“ část hřbitova, ocitáme se před několika „paneláky“ pro „chudé“. Jsou vysoké sice jen asi pět metrů, ale opravdu vypadají jako zmenšenina podlouhlých paneláků známých z českých sídlišť. Jsou postaveny do půlkruhu a místo balkonů a oken mají většinou zasklená okýnka s náhrobními deskami. Některé náhrobní desky jsou úplně jednoduché, jiné zase přeplácané, ale u většiny jsou květiny. Hroby jsou nad sebou ve čtyřech patrech, a jelikož ty horní jsou příliš vysoko, stojí tu několik žebříků. Na stejné ploše tu je tak pochováno daleko víc lidí než u nás. A staví se další a další „domy“...

Zase je další den u konce a slunce nám zapadá. Právě jsme na křižovatce před klášterem svatého Filipa z Neri, naproti němuž stojí kostel Boží milosti. V zapadajícím slunci je nádherně osvětlený a jeho dvě zvonice mají krásně oranžovou barvu.

Den 278, neděle 23. 5. 1999

Každou neděli se ve vesničce Tarabuco, vzdálené 65 kilometrů od Sucre, koná mercado campesino - venkovský trh. Má být velký a barevný, to hlavně díky všem venkovanům, kteří se na něj sjíždějí
z dalekého okolí. Jelikož je ale přístupný ze Sucre, hodně cestovek tam vypravuje celé autobusy návštěvníků, takže bude i dost turistický. No, vyzkoušíme a uvidíme.

Oběd na tržniciNabídkami nadháněčů na exkurze do Tarabuka se vůbec nezabýváme. Je snadné se tam dostat veřejnou dopravou,
a turistické autobusy tak rádi přenecháme Němcům
a Američanům. Ti z toho výletu budou mít i tak pocit, bůhví jakou neviděli exotiku a jak jsou odvážní, že cestují po tak „divoké“ zemi.

Dodávky do Tarabuka odjíždějí z Avenida de las Américas. Dostat se tam z centra není problém. Na místě se o nás přetahují řidiči
a nadháněči dodávky a autobusu. Dáváme přednost dodávce, protože se přeci jen naplní dřív než bus. Je sedm hodin a právě odjíždíme. Dodávka je úplně plná, jsme v ní namačkaní jak sardinky. Na střeše má navíc několik lidí zboží, které budou
v Tarabuku prodávat.

Tarabuco je asi o půl kilometru výš než Sucre (3 200 metrů), tak přirozeně celou cestu stoupáme. Máme jet tři hodiny, ale když vidím tu novou asfaltku, tak doufám, že tam budeme rychleji. Podél silnice se vine železnice, používají ji však jen skupinky indiánek, pro které je chůze po kolejích buď pohodlnější, nebo kratší než po silnici.

Dodávka úpí do kopce. Zastavuje u vesniček, aby cestující mohli vystoupit či nastoupit, ale taky ve volné krajině. Když se snažím zjistit proč, spatřím vždycky na obzoru pár chaloupek, kam si místní ze Sucre vezou třeba zemědělské nářadí. Ani nemůžeme posbírat všechny ty indiánky čekající u silnice. Řidič by sice určitě chtěl, ale pak bychom už nikam nedojeli a dodávka by se pod tou tíhou rozložila. Teď se zatím drží statečně.

Můj dobrý pocit z asfaltky trval kratší dobu, než bych si přál. Asi bylo naivní si myslet, že Bolívijci postaví do Tarabuka asfaltku jen proto, že po něm turisti šílí. I když možná jen ještě není hotová. A tak pokračuje jiným směrem než my. Prašňačka, na kterou odbočujeme, je přeci jen ale širší
a upravenější, než by byla obyčejná neudržovaná cesta.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun