Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Sluneční ostrov

28. Únor 2011

Sluneční ostrov

Ranní pokus dostat se lodí do vesničky Yampupata na vzdáleném konci poloostrova a odsud se pěknou procházkou vrátit zpátky do Copacabany nám nevyšel. Žádná loď tím směrem nejede a autobus odjíždí prý až v 11 hodin. Měl to být výlet na celý den, takže teď si musíme vymyslet něco jiného. Museli jsme kvůli tomu sice časně vstávat, ale nakonec to nevadí, protože takhle se alespoň můžeme vysprchovat v teplé vodě, která tak brzo ráno ještě netekla (a kdyby se nám podařilo odjet, přišli bychom o ni).

Místo, kde se narodilo slunce a první Inka Manco Capac

Ranní pokus dostat se lodí do vesničky Yampupata na vzdáleném konci poloostrova a odsud se pěknou procházkou vrátit zpátky do Copacabany nám nevyšel. Žádná loď tím směrem nejede a autobus odjíždí prý až v 11 hodin. Měl to být výlet na celý den, takže teď si musíme vymyslet něco jiného. Museli jsme kvůli tomu sice časně vstávat, ale nakonec to nevadí, protože takhle se alespoň můžeme vysprchovat v teplé vodě, která tak brzo ráno ještě netekla (a kdyby se nám podařilo odjet, přišli bychom o ni).

Yumani leží přes 100 metrů nad hladinou jezeraJeště jsme z Bolívie neposlali pohledy, takže teď máme možnost to napravit. Jako v Chile, ani v Bolívii nejsou pohledy nic moc, ale možná jsme ovlivněni skutečností, která je vždycky daleko lepší než jakýkoliv obrázek. Sedíme na náměstí, pozorujeme, jak indiánky cupitají se zmrzlinami, a píšeme pohledy. Táňa jich má víc, já budu posílat větší množství až z Peru.

I dnes je krásné slunečné počasí a Bolivijci zrovna oslavují, jako by té pozornosti svého oblíbence slunce chtěli využít. Pravda, slaví záležitost dost světskou - 48. výročí vzniku provincie, kde Copacabana leží - ale slunce se určitě dívá.

Obvyklý průvod je přirozeně menší než při oslavě výročí revoluce v Sucre, ale stejně barevný a stejně plný dětí v kostýmech. Končí před radnicí, kde jsou na balkoně soustředěni místní papaláši i pár generálů. Bolivijci oslavují rádi, ale určitě by byli radši, kdyby tahle oslava padla na nějaký pracovní den.

Co jiného si dát než rybu

Je čas oběda a co si v Copacabaně dát jiného než rybu? Dnes jsme si vybrali pěknou restauraci a sedáme si ke stolečku na zahradu. Není zas takové chladno, takže se to dá vydržet. Většina restaurací na svých reklamních tabulích a menu vyvyšuje místní specialitu - trucha criolla (lososového pstruha nebo něco podobného) - prý největšího a nejchutnějšího pstruha na světě. Podle Lonely Planet tady pstruzi byli vysazeni roku 1939, aby se místním lidem zlepšila proteinová hodnota stravy. Pstruzi byli dlouho i vyváženi, ale jakmile jich začalo ubývat, vývoz skončil, a tak místní trucha criolla už nikde jinde neseženete. Je krásně růžovoučký a moc nám chutná. Oproti našemu běžnému jídlu je sice trochu dražší, ale nevyzkoušejte rybu, o které všichni básní…

Ze včerejší vstupenky na Horca del Inca nám zůstaly ještě útržky pro Intikalu a muzeum Kusillata. Kusillata je asi 2 kilometry za městečkem, takže bychom si mohli alespoň částečně vynahradit dnešní neuskutečněný pěší výlet z Yampupaty do Copacabany.

Jakmile jsme mimo centrum Copacabany, domy začínají být oprýskanější, uličky zerodovanější a prázdnější a o těch vehiklech před domy radši ani nemluvě. Uličky nás vyvádějí z městečka na prašnou cestu mezi poli. Občas nás mine domorodec s pytlem něčeho neznámého nebo pár děcek s lamami či kozami. Dokonce kolem nás, zahalen oblaky prachu, prohopsá autobus. Asi jede z Yampupaty.

Cesta vede podél zátoky vklíněné mezi Cerro Calvaria a dlouhý poloostrov, na jehož konci je Yampupata. Není tady pevný břeh, nýbrž rákosí, které na Titicaca používají nejen k výrobě rákosových vorů (známých především z experimentálních zaoceánských plaveb Thora Heyerdahla), ale i celých obytných ostrovů. Snad se nám nějaký takový podaří navštívit na peruánské straně jezera.

Intikala

Na svahu proti zátoce je „rozsypáno“ pár budov, ale nějak se nám nedaří najít tu, ve které je muzeum. Hledáme a hledáme, ptáme se, ale nic. Tak někdy příště. Snad budeme úspěšnější s Intikalou.

Intikala má být na jižním okraji Copacabany, vlastně už v polích. Proto se nemusíme vracet do městečka, ale stačí najít ve spleti polních cestiček tu správnou. Opravdu jsme na venkově. V zemi se rýpou čuníci, domorodci ryjí pole a na fotbalovém hřišti, už taky v polích, se právě hraje nějaký zápas. Ptáme se na cestu dvou staříků, spěchajících na fotbal, a ti nám ukazují, abychom šli pořád za nosem. Jsem rád, že jdeme dobře.

Už jsme na silnici, vedle benzinky, ale Intikala pořád nikde. Na druhé straně od benzinky je ale cestička končící u drátěných vrátek. Tak tady je!

Intikala neboli Tribunal del Inca není žádné impozantní místo, o to je ale záhadnější. Z dálky se jeví jako shluk náhodně poházených balvanů, a teprve z blízka člověk odhalí, proč je záhadné. Do kamenů jsou vytesané sedačky, otvory a žlábky. Jen tak, jako by se nechumelilo. Co Intikala představovala, zatím není známo, mohla být například obřadním centrem nebo pohřebištěm. Dnes ji hlídají a vstupné zde vybírají i kontrolují děti. Přesně jako na Horca del Inca. Jsou ale už docela oprsklé, protože chtějí zaplatit i za fotky alpak, které tady pasou. Je to smutné.

Maurská katedrálaVzhůru podél čtrnácti křížových zastavení

Už je pozdní odpoledne, a tak máme nejvyšší čas, abychom stihli vyšplhat na Cerro Calvaria, než zapadne slunce. Vrch se totiž tyčí nejen nad Copacabanou, ale i nad jezerem a slunce zapadá nad vodou, na protější straně jezera. Na vrchol vede sice dlážděná, ale pěkně strmá cesta. Začíná na úpatí u malého kostela a vede podél čtrnácti křížových zastavení, postavených v rozmezí několika let (na každém z nich je poděkování tomu, kdo na jeho stavbu přispěl nebo ji celou financoval). Každých pár metrů odpočíváme, zase je to zabíračka na naše středoevropské, mírným nadmořským výškám přivyklé plíce.

Byl bych asi hodně naštvaný, kdyby rozhled ze shora nestál za tu nadlidskou námahu. Naštěstí mě rozehřál už jen první pohled. Na jedné straně Copacabana zalitá oranžovým světlem zapadajícího slunce (a z velké části už bohužel zastíněná kopcem, takže nic pro fotografy), na druhé straně světle modrá až bílá hladina jezera s tetelícím se oranžovým pásem odrážejícím sluneční kotouč ve své hladině. I na hoře člověk neunikne prodavačům suvenýrů, ale pro ty líné tu na druhou stranu mají pití, i když s patřičným (a tentokrát řádně zaslouženým) vysokohorským příplatkem za donos.

Sluneční ostrov je sice slunečný, ale suchý a studenýSedíme a pozorujeme zapadající slunce. Je to nádhera. Hory na druhé straně jezera, za kterými zapadá, už jsou v Peru, takže z pohledu lidí v Copacabaně se dá říct, že slunce vychází v Bolívii a zapadá v Peru. Sedíme zde ještě chvíli po západu, i když se ihned ochlazuje. Teprve pak se zvedáme a už skoro za tmy (která v téhle tropické zeměpisné šířce přichází daleko rychleji než u nás) klopýtáme dolů z kopce.

Stavujeme se na trhu, kde si v comedoru dáváme k večeři smažené empanady a api. Je to skvělá kombinace jídla, a myslí si to i všichni ti, co tu sedí vedle nás a cpou se jak nezavření. Ono vůbec nejlepší je na jídlo chodit tam, kde jsou místní namačkaní až k prasknutí. Oni by si nikdy nekoupili nic, co by jim nechutnalo, nezasytilo je a zároveň to nebylo levné.

Den 293, pondělí 7. 6. 1999

Ta brzká ranní vstávání, kdy je zima a my se můžeme opláchnout jen v ledové vodě, jsou hrozná. Je něco po sedmé a slunce ještě nevyšlo. Zmrzlí klopýtáme po ulici k přístavu, odkud v osm odplouvá člun na Isla del Sol. Teprve v půl osmé se otevře pokladna s lodními lístky, a tak zatím sedíme v jedné z přístavních restaurací a koukáme do té zimy venku. Táňa si dala snídani, ale za ty dva chlebíky s čajem chtějí nehorázných 5 bolivianos (asi 50 korun), když normální velké jídlo třeba na trhu se dá pořídit za dva. Tady ale nejsme na trhu, tak to podle toho vypadá a nic s tím nenaděláme.

Na ostrov odjíždějí dva čluny. Jeden z nich je plný turistů, v tom našem jsme turisti čtyři, zbytek samí místní. Ten první je asi nějaký organizovaný výlet, protože i ten si tady lze koupit. Stačí zajít do kanceláře, zaplatit a všechno ostatní už zařídí kancelář.

Čluny vyplouvají dvakrát nebo třikrát denně a do každého se vejde tak třicet až čtyřicet lidí. Dá se sedět uvnitř nebo na střeše. Většina turistů v druhém člunu se samozřejmě nahrnula na střechu, ale během plavby scházejí dolů, protože zima je ještě horší. Jsme přece na vodě a fouká vítr. Právě vyšlo slunce a nádherně osvětluje okolní ostrovy. Na jednom místě proplouváme úzkým průlivem mezi skalami, skoro se jich můžeme dotknout rukou. Pod hladinou vidíme hrozivě trčící skaliska, ale kapitán se vyzná, a tak proplouváme bez hrozby ztroskotání.

Vesničku Yampupata, do níž se nám nepodařilo lodí dostat, tvoří jen pár domečků na prstovitém poloostrově vybíhajícím do jezera. Je tak malinká, že v ní ani nezastavujeme. Pokračujeme dál a skrz Estrecho de Yampupata (Yampupatskou úžinu) proplouváme k ostrovu.

Isla del Sol

Isla del Sol (Sluneční ostrov) je tím místem, kde se podle Aymarů a Kečuů narodilo slunce a stejně tak i bůh Virakoča a první Inka Manco Capac. Proto je ostrov uctíván a je posetý spoustou památek připomínajících tyto události a vůbec význam ostrova v místní mytologii.

Z pohledu od jezera vypadá ostrov opuštěný a holý, skoro bez vegetace. Maximálně zahlédneme trsy trávy a terasovitá políčka. Připlouváme z jižní strany kolem Pilko Kaina, jedněch z mnoha ostrovních ruin.

Přistáváme na jižním konci u Escalera del Inca (Schodiště Inků). Název je to výstižný, protože od přístaviště vede část stezky do Yumani, vesničky vysoko na hřebenu, po kamenném schodišti. Jezero je v nadmořské výšce 3 820 metrů, hotýlky v Yumani jsou ale ve výšce 4 000 metrů. Znamená to překonat skoro 200 metrů výškového rozdílu i s batohy na zádech. Dává nám to dost zabrat, protože vynést v takovéhle nadmořské výšce do kopce i jen vlastní tělo je docela dobrý sportovní výkon.

Ten kilometr jdeme tři čtvrtě hodiny, ale je na co se dívat. Nad schodištěm vyvěrá ze země Fuente del Inca (Pramen Inků). Stéká dolů kamennými kanály podél schodiště a pod ním. Tady se nám nabízejí první nosiči, ale my se spokojujeme jen s tím, že nám jeden místní klučina ukáže, kudy se dostat nahoru.

Isla del Sol na tlusťochy

Čím výš stoupáme, tím krásnější pohled se nám otevírá. Jezero se rozprostírá skoro až na obzor, kde vidíme zamlžené hory. Vodní hladinu sem tam narušuje nějaký ostrov, stejně bez vegetace jako Isla del Sol. Jedním z těch ostrovů je i Isla de la Luna (Měsíční ostrov), odkud se prý měsíc poprvé vznesl na oblohu.

Pohled je to krásný, ale když vyčerpáním každé dvě minuty zastavuju, mumlám si pro sebe něco o masochismu. A když vidím Táňu, je mi jasné, že ona má úplně stejné myšlenky. Je zima, ale my se potíme námahou. To by byla správná odtučňovací kůra. Isla del Sol na tlusťochy!

Klučina nás dovádí k jednomu hotelu, kde prý mají i teplou sprchu. Na cestě narážíme na Němce, který tuhle informaci ale trochu poopravuje. Teplou sprchu sice slibují, ale oni ji zatím ještě neměli ani jednou! Takže klasická situace. Samé sliby, na které je hrozně lehké se nechat nalákat, ale jejichž plnění se nejen nedá zajistit a už vůbec ne vynutit. Tak půjdeme o kousek dál.

Naše pouť za ubytováním končí až úplně na hřebenu, kde přímo vedle sebe stojí dva hotýlky. Je odsud skvělý výhled na obě strany ostrova - na volné jezero na straně, odkud jsme přijeli, a na záliv Kona na druhé straně. Sprchu sice nemají vůbec žádnou, mýt se budeme muset v lavoru vodou ze sudu, a záchod je jen otevřená kadibudka na dvorku, ale alespoň neslibují nesplnitelné. Jinak se nám tu moc líbí, a dokonce dostáváme pokoj s manželskou postelí. V noci se alespoň ohřejeme jeden od druhého.

Nic než krámky s Coca-Colou

Cestou nahoru jsme prošli skoro celou vesnicí, ale nikde jsme neviděli nic jiného než krámky se sušenkami a Coca-Colou. Výjimečně se tak budeme muset stravovat v hotýlku. K tomu účelu tu mají malou restauraci, z níž je mimochodem taky skvělý výhled na obě strany ostrova. Máme hlad, a tak si rovnou necháváme připravit oběd. Zdá se, že jsme zatím jediní hosté.

Ostrov je protáhlý, Yumani je na jižním konci. Nejsou tu auta ani motorky, dokonce snad ani kola. Proto nemají žádné asfaltky, ale jen prašné cesty. Dají se tady podnikat buď pěší túry, nebo je možné nechat se vozit z jednoho konce na druhý lodí po jezeru. Ta nejzajímavější místa jsou samozřejmě na severu, takže pěší túry nás neminou. Na sever se vypravíme až zítra, kdy na to budeme mít celý den. Dnes se ještě porozhlédneme po okolí Yumani.

Přímo po hřebenu vede mírně vyšlapaná stezka. Jedním směrem bychom se dostali na sever, my se ale obracíme na druhou stranu, protože chceme dojít na jih k Pilko Kaina, ruinám, které jsme viděli ráno z člunu.

Terasy se táhnou, kam až dohlédneme. Dříve prý byly používány k pěstování plodin. Dnes terasy sice ještě drží pohromadě (možná je i opravují?), ale válí se na nich většinou jen kamení a hlína. I tak ale vypadají zajímavě a impozantně a lemují celou naši cestu.

Stojíme na hřebenu a dole u jezera, pod několika úrovněmi teras, stojí Pilko Kaina. Po klikaté cestičce sbíháme dolů a dírou v drátěném plotě se protahujeme dovnitř. Hlídači se tady pase pár lam, zkasírovat nás ale přesto nezapomene.

Pilko Kaina už jsou jen ruiny, ale pořád je na co se dívat a hlavně čím prolézat. Nejlépe zachovaný je kamenný Palacio del Inca, který by s trochou nadsázky mohl sloužit jako bludiště. Okna i dveře jsou úzké, moc legrace si tu asi neužili. I místnosti jsou klaustrofobně malé, spíš jako cely ve vězení. A lamy venku klidně žmoulají trávu, jako by tady žádný Inka nikdy nebyl.

Zase nám dává zabrat vyšplhat se od ruin zpátky na cestu, pak už ale jdeme víceméně po vrstevnici. Na cestě potkáváme pár indiánek, které taky míří do Yumani. Nebude jednoduché tady žít. Obživa skoro žádná, snad jen z turistů. Proč tu ale už skoro nic nepěstují? Taky je tady zima a teplou vodu si nemůžou dovolit. Žít bych tu teda nechtěl.

Jednou z nejzajímavějších staveb v Yumani je kostelík sv. Antonína. Je polorozpadlý, ani se nám nepovedlo dostat dovnitř. Kdo ví, jak je to tady s vírou. Nejspíš se ale taky začínají obracet k penězům, protože holky na prašné cestě chtějí za fotku lam zaplatit. Tam, kam vstoupíme my turisti, se začínají bortit pevné pořádky a přicházejí nové, většinou založené na penězích. Všichni mladí, co mohou, odsud odcházejí  do města. Nelze se jim ale divit. Taky chtějí výdobytky „moderní“ civilizace, chtějí moderní hudbu, oblečení, jsou zvědaví na rušný život, o kterém se dozvídají od nás. Přeci jen však takováto relativně tichá místa civilizaci odolávají více. Poprvé v Bolívii tady slyšíme indiánky bavit se mezi sebou jinak než španělsky.

Slunce zapadá a my si vytahujeme stůl ven na terasu. Je sice zima, ale večeřet při zapadajícím slunci tady má určité kouzlo. Vždyť na tomto ostrově se slunce narodilo, tak mu chceme z jeho rodiště zamávat a poděkovat, že nás celý den hřálo, ještě než zmizí a uvrhne ostrov do tmy a chladu.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun