Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Setkání v Santiagu

Setkání v Santiagu

Zase mě čeká ranní vstávání. V Santiagu chci být co nejdřív, a tak odjíždím autobusem v osm ráno. I dneska jsem se probudil do olověného dne a vůbec se nedivím Valparaísanům, že některé části jejich města jsou tak zanedbané. Asi bych v tomhle počasí taky neměl moc náladu cokoliv opravovat nebo zlepšovat.

den 258, pondělí 3. 5. 1999

Santiago de chile

Nějak se nechce vyčasit ani po výjezdu z Valparaísa a olověný závěs nás provází až do Santiaga. Tam přijíždím kolem desáté dopoledne a hned se dávám do hledání ubytování. Už se nevracím do hostelu, kde jsem bydlel před týdnem, protože v něm pravidelně každý den o půl desáté večer vypnuli elektřinu, což bylo zrovna v době, kdy jsem se akorát dostal k tomu, abych začal psát deník. Taky jsem tam bydlel v malinké místnosti, ale teď budu potřebovat větší, protože má zítra přiletět Táňa. Už se na ni moc těším a vymýšlím, co všechno si v Santiagu stihneme prohlídnout. Hotel, kde se ubytovávám, je pořád zamčený a každému, kdo se do něj chce dostat, musí přijít otevřít recepční. Je to sice otrava, ale na druhou stranu mám zase záruku, že se dovnitř nedostane nikdo nepovolaný. Zase dostávám tmavou kobku, ale už se do ní pohodlně vejdou dva lidé a navíc je přímo v ní i záchod a sprcha. Ubytování je
v Chile hodně drahé, protože za tohle chtějí osm dolarů, kdežto třeba v Indii bych stejnou kvalitu získal tak za dva dolary.

Stavuji se na Internetu, abych zjistil, jestli si Táňa přečetla můj dopis. Přečetla a v dopise mi potvrzuje, že přiletí zítra ráno. Vlastně už je možná ne cestě, protože časový rozdíl mezi Evropou
a západem Latinské Ameriky je sedm hodin a Táňa má odlítat v sedm večer SELČ. Už se nemůžu dočkat. Teprve teď se vlastně poprvé dostávám na druhou stranu Alamedy (hlavní dopravní tepna Santiaga) do čtvrti (barrio) Paris Londres, soustředěné kolem křižovatky ulic Londre (Londýnská) a Paris (Pařížská). Originální název, že ano. Vypadá to tady jako v nějakých uličkách
na Montmartru - příjemné, čisté, a to přesto, že hned ve vedlejších ulicích už zase začíná obyčejné Santiago.

Vlastně nemám co dělat, tak trávím odpoledne toulkami po Santiagu. Výstavní pěší zóny kolem centra (Paseo Huérfanos, Agustinas, Moneda a Paseo Ahumada) jsou pořád plné lidí. Tam, kde protínají obyčejné ulice, přes ně jezdí auta, ale jen na zelenou, a i tak mají problémy s masou lidí valících se pěší zónou, jež se jen tak nechce vzdát svého privilegia. Všechny ulice centra (právě třeba i Agustinas a Moneda) však končí daleko odsud, v několik kilometrů vzdálené čtvrti Quinta Normal na západní straně centra. Zajímá mě, jak se tyhle kilometrové ulice na své „cestě“ Santiagem mění, a proto se vydávám pryč
z centra ve směru „toku“ číslování domů. Tady v centru jsou čísla kolem tisíce, jsem zvědav, kam až to dojde. Z výstavné pěší zóny se postupně stává normální ulice.

Pár bloků ještě přetrvávají vysoké domy, ale za Via Norte Sur, hlavní silniční tepnou ze severu na jih (jak napovídá i její název) a dále na západ, už míjím jen několikapatrové domy obyčejné čtvrti. Tady už je život o dost volnější než v hektickém centru. Na lavičkách v parku se škádlí náctiletí školáci, prostě je to jako u nás. Úplně. Včetně zmrzlin Algida, která se ale tady prodává pod názvem Bresler (dokonce už
s novým logem - srdcem). Zmrzliny Unileveru mě vůbec provázejí celou cestu kolem světa. U nás
a v Rusku se prodávají jako Algida, v Pákistánu a jihovýchodní Asii jako Wall’s, v Austrálii Streets
a v Jižní Americe Bresler. V USA je to prý Good Humor, v Německu zase Langnese, v Maďarsku tuším Eskimo, na severu Evropy myslím Ola a kdo ví, o čem jsem ještě vůbec neslyšel Centrem Quinta Normal je Parque Quinta Normal. Bohužel je oplocený a právě dnes zavřený. Škoda, protože v něm je několik zajímavých muzeí, takhle mám ale smůlu. Nechce se mi ještě vracet se zpátky, tak se vydávám podél parku dál na západ a říkám si, že ho celý obejdu. A ejhle, mám štěstí. Z jedné strany je park sice zvřený, ale z druhé ne. On vlastně je zavřený i tady, ale brána je otevřená pro zahradníky, kteří odklízejí závěje spadaného listí a kropí trávníky. Nepozorovaně se vkrádám dovnitř, ale nejsem jediný, a tak si sedám na lavičku a nechci teď vůbec nic dělat. Alespoň do té doby, než zítra přiletí Táňa. Chtěl jsem Táně koupit květinku na přivítání, ale neměli bychom ji kam dát, tak jsem radši koupil pepino, zvláštní ovoce, které jsem ještě nikdy neviděl. Vlastně ani nevím, jestli je to ovoce. Prodávají ho sice mezi ovocem a zeleninou, ale může to být obojí. Vypadá jako... vlastně nevím, nemám to k čemu přirovnat. Je to šiška, na jednom konci zakulacená, na druhém špičatá, s lesklým fialově bílým žíhaným povrchem. To jsem zvědavý, co za dárek jsem to vlastně koupil!

den 259, úterý 4. 5. 1999

Pepino a já vyrážíme už v sedm, i když letadlo má přistát až v 8.55. Cesta na 26 kilometrů vzdálené letiště nějakou dobu trvá a nemůžu riskovat, že přijedu pozdě a Táňa tam bude zbytečně čekat. Je chladno a polojasno. Tak nevím, jestli Táňa dneska vůbec uvidí Andy. Nad letištěm poprchává, ale letadla normálně přistávají. Nad odbavovací halou je vyhlídková terasa, ze které sice není skoro nic vidět, ale kus přistávací dráhy ano. Zbytek mi zakrývají stromy. Už je devět a pořád nic. No, jsem v Jižní Americe, tak bych neměl očekávat žádnou úžasnou přesnost. I když to vlastně záleží spíš na Lufthanse než na Chile.

Je lepší cestovat sám, nebo ve dvou?

Ve čtvrt na deset se najednou zpoza stromů zakrývajících začátek přistávací dráhy bezhlučně objevuje obrovský bílý Boeing 747 s modrožlutým logem Lufthansy a dosedá na plochu. Přežene se kolem letištní haly a brzdí ještě několik set metrů za ní. Po zastavení se obrací a několik dalších minut trvá, než z konce dráhy doroluje před odbavovací halu. Tak Táňa už je tady! Alespoň doufám. Vracím se do haly
a sbíhám dolů na ochoz, ze kterého je vidět do haly s housenkami“ na kufry. Vím, že je ještě moc brzo
a všichni musí nejdřív projít imigrační kontrolou, ale už jsem nedočkavý. Táňa jako Slovenka na rozdíl ode mě potřebuje do Chile vízum, ale to si zařídila v Praze. A už ji vidím! Pochoduje s batůžkem
k „housence“, na které začínají vyjíždět kufry z Frankfurtu. Hned na ni volám, aby věděla, že jsem tady. Setkáváme se v letištní hale asi deset minut potom, co si stoupla do fronty k „housence“.

Ty kufry vyjely hrozně rychle vzhledem k tomu, že museli z letadla vyložit zavazadla skoro čtyř stovek pasažérů. Už jsem se nemohl dočkat - shledání je to jako po deseti letech odloučení. No, co vám mám povídat, že. Celou cestu autobusem do centra si povídáme
o tom, co je kde nového, po půl roce můžu zase slyšet zprávy
z domova z první ruky. Je to pro mě hodně nezvyklé, i když jsme si pravidelně psali e-mailem. Nic se ale nevyrovná tomu být tváří
v tvář. Odteď až do konce cesty už nebudu sám - na všechno budeme dva. Vlastně jsem za celá ta léta cestování nepřišel na to, co je lepší, jestli být sám nebo cestovat s někým.

Už teď vím, že bych asi nejspíš nejel s více lidmi než pěti. Být
s někým má nesporně výhodyv tom, že víc očí víc vidí a víz rozumů toho víc chápe. Můžu si o všem bezprostředně popovídat a podívat se na okolí úplně jinýma očima. Na druhou stranu právě to „mít si s kým popovídat“ je ale i nevýhoda. Člověk pak nemá takovou potřebu dávat se do řeči s místními a ti se zase na skupinku tváří víc nedůvěřivě než na jednotlivce. Jednotlivec je víc zastavován, tázán a vůbec je větším středem pozornosti. Asi proto, že skupina, i pokud jsou to tzv. „měkcí“ turisti, na první pohled vypadá jako uzavřená banda a většina se jich tak i chová. Jednotlivec je víc vtažen do kultury, ze které většinou není úniku, a chtěnechtě si musí prožít všechny aspekty jejího života. Na všechno je ale sám, něco nemusí pochopit nebo to pochopí špatně a navíc někdy toho všeho může být opravdu příliš a ne každý je ochoten se smířit s tím, že země, ve které se ocitl, se nebude řídit podle něj, ale on bude nucen k tomu, aby se přizpůsobil jí. Opravdu zatím nevím, co je lepší... V hotýlku se stěhujeme do většího pokoje. Taky je to kobka bez oken, ale alespoň je velká
a máme v ní dost prostoru pro sebe i svoje obrovské batohy. Připojená je i koupelna, ve které ale zatím teče jen studená voda. Večer snad bude líp.

Vítr rozfoukal mraky a začíná svítit slunce. V supermarketu si kupujeme něco k obědu a metrem se vydáváme do čtvrti Las Condes na bolívijské velvyslanectví. Peruánské vízum už oba máme, a tak nám zbývá získat už jen bolívijské. Je sice slunečno a teplo, ale tady od řeky Mapocho, na jejímž nábřeží stojí i budova velvyslanectví, vidíme kopce zahalené ve smogovém oparu. Sekretářka na velvyslanectví nás usazuje do krásného pokoje, kde máme počkat na konzula. Ten nám za chvíli přináší formuláře
k vyplnění. Vízum na třicet dní stojí 35 dolarů a vydává se na počkání. To je pro nás příjemné překvapení, myslel jsem, že budeme alespoň jeden den čekat. Tím líp. Za pár minut už platíme poplatek za víza (v pesos) a dostáváme pasy s vízem. Ono to bylo fakt na počkání! To jsem teda zvědav, jestli bude v Bolívii všechno fungovat tak bleskově jako tady. I když... mám trochu podezření, že nás dost obral, protože se nejdřív ptal, jestli suma 35 dolarů je „OK“, a když jsem mu platil, měl jsem jen
32 dolarů, ale zbytek, který by doplatila Táňa, už nechtěl. Na druhou stranu je přímo na vízu napsáno
35 dolarů, takže jsem trochu zmatený. Pokud to ale šlo do jeho kapsy, tak se nedivím, že byl tak svižný. Možná bych to dokonce považoval za nejpřijatelnější vysvětlení. Na vrchu San Cristóbal, kousek od bolívijského velvyslanectví, byl vybudován velký Parque Metropolitano.

Pohled z výšky

A jak jinak začít Tánin pobyt v Jižní Americe než pohledem na velkoměsto Santiago z výšky? Já jsem tam taky ještě nebyl, tak je o našem dalším směru rozhodnuto. Tato část Santiaga na severním břehu řeky Mapocho asi patří mezi sídlo té bohatší části Santiagüeňos (španělské jméno pro obyvatele Santiaga). Ulice od řeky až k úpatí vrchu jsou upravené, vily rozlehlé a ten tam je ruch centra, kde je spousta aut a překřikují se prodavači. Je to něco jako naše diplomatická čtvrť v Praze 6.
San Cristóbal vypadá celý zarostlý, ale nikde nevidíme žádný chodníček. Projektanti asi nepočítali s tím, že by sem někdo chtěl šplhat pěšky, obzvlášť když „pěšáci“ můžou na vrch vyjet lanovkou z druhé strany. My jsem se ale chtěli projít, tak musíme vzít za vděk silnicí. Až po chvilce si všímáme pěšinky, jež zahýbá někam do lesa. Ha, to je určitě pro nás! Po pěšince se dostáváme znovu do sedla, ze kterého je vidět na obě strany kopce (na severní a jižní Santiago).

Catedral Metropolitana

Silnice ale stoupá dál do kopce k vrcholu, na němž má stát vysoká socha Panny Marie. Zase odbočujeme ze silnice na další, už
o dost strmější pěšinku. Stoupáme pořád nahoru, až se ocitáme kousek pod vrcholem na holém skalisku, kde rostou jen kaktusy. Bílá, 36 metrů vysoká Panna se tyčí přímo nad námi. Ještě kousek, přebalancovat nad propastí po skále k chodníčku, přelézt zábradlí a jsme tady. Cesta, kterou jsme zvolili, opravdu není masově používaná, ale hlavně že jsme tady. Pohled na Santiago je perfektní, jen smog je ale odsud o dost viditelnější. Celé město se nachází jakoby v mlze, ale hlavní orientační body v centru se dají rozeznat. Navíc máme dalekohled a je zajímavé prohlížet si celé ty dlouhé ulice z výšky. Vypadají jako úzké linky lemované sloupy veřejného osvětlení a některé i stromy. V noci musí celé Santiago nádherně svítit. Snad je přes ten smog něco vidět. 

Na vrchol vede lanovka, která se nám ale zdá dost drahá. Půjdeme dolů radši pěšky, snad najdeme nějakou cestu. Scházíme ze silnice na další pěšinku. Pěkně strmou. Nikde ani človíčka, jen dva šílenci na horských kolech se kolem nás po těch kořenech a kamenech přeřítí dolů. Nevypadá to jako často používaná cesta. Nahoře byla betonová, teď už jsme ale zase v přírodě. Cesta se ale pořád tak divně klikatí a vůbec nevíme, jestli se tudy dostaneme dolů. Když scházíme k jednomu domečku na úbočí, vyvalí se na nás čtyři velcí psi - ochránci. Snad jsme někomu nevlezli na nějaké tajné políčko máku nebo koky. Nedá se dělat nic jiného než se otočit a začít couvat zpátky. Zuřivě štěkají, cení zuby, dorážejí a vyloženě je vidět, že jsou naučení agresivně bránit svoje území. Nikde ale nebyl žádný plot, takže se nedalo poznat, že jsme se dostali na území hafanů. Couváme, ale psi pořád dorážejí a jejich zuby se vždycky zastaví 10 centimetrů od mojí nohy. Musíme couvat pomalu, jinak by si začali myslet, že se bojíme a jejich agresivita by mohla ještě vzrůst. Už takhle mi jeden z nich roztrhl košili a kus si ji nechal na památku. Poslušně couváme, aniž bychom ztráceli se psy kontakt. Ti, snad uspokojeni kusem mojí košile, začínají polevovat a za chvíli už nás nevytlačují, ale jen na nás štěkají. Nenápadně couváme dál, až jsme zpátky na stráni a psy už jen slyšíme. Uf, tak tohle bych teda znovu zažít nemusel! Kudy ale teď dál, když psi nám uzavřeli skvělou cestu?

Kolem už není žádná cesta, jen rýhy v zemi, pravděpodobně záhony. Les je tady vykácený, stromy ale ještě nejsou naložené. Mašírujeme si to dolů, když tu najednou se zpoza velkého keře vynořují další dva, tentokrát ležící psi, vlčáci. Sakra, co teď? Rychle zařazuju zpátečku a přemýšlím, kam budeme utíkat teď. Evidentně nejsme na žádném pozemku, ale psi asi hlídají to pokácené dřevo. To nás můžou začít honit po celém kopci. Čekáme, ale psi nikde. Asi se vylekali stejně jako my, a tak překvapením nijak nezareagovali. Díky bohu! Tak rychle pryč, dokud jsou zkoprnělí, a tak i neškodní. Teda to je ale dobrodružný sestup! Podrápaní od křoví, se zablácenými botami a já navíc i bez kusu košile se konečně dostáváme na Avenidu Alberto Reed na úpatí vrchu. Konečně. Hned pod kopcem je La Chascona, muzeum Pabla Nerudy. Teď už je zavřené, ale v oranžové barvě zapadajícího slunce působí celá čtvrť měkce a přátelsky. Jaká to změna oproti těm vyceněným tesákům jen pár set metrů odsud. Lidi se tady procházejí, ale v klídku, ne zmateně jako v centru. Tahle čtvrť (jmenuje se Bellavista - Krásná vyhlídka) je ale příjemná i svými kavárničkami, kde teď popíjí spousta lidí svoje odpolední kafčo. Taky bychom si rádi do některé z nich sedli, ale za podobné „vymoženosti“ se v Chile bohužel platí víc, než si můžeme dovolit.

den 260, středa 5. 5. 1999

Vůbec se nám nechce vstávat. Po ránu je chladno, voda je studená, tak se snažíme co nejdřív pořádně probudit. Snídáme ještě v hotýlku, ale pak hned vyrážíme ven, kde už by mohlo začít hřát slunce. Pokud vůbec bude. Hlavní santiagské náměstí Plaza de Armas je sice rozkopané, ale alespoň okolní budovy nám nechali. Teď zrovna mám na mysli hlavně Catedral Metropolitana, jež stojí v jeho východním rohu. Celkovým pohledem na katedrálu se bohužel nemůžeme pokochat, protože celé náměstí je obehnané plechovým plotem, za nímž zejí obrovské díry jak po bombardování. Vnitřek katedrály vybombardován není, tak se na chvíli usazujeme a noříme se do atmosféry zlatých oltářů a vůně kadidla. Předevčírem večer byla atmosféra uvnitř lepší, ale teď je zase světlo i venku, takže konečně vidíme barevná okna
s náboženskými výjevy. I dopoledne je tady dost lidí. Katedrála je průchozí, takže ač jsme vstoupili
z Plaza de Armas (hlavním vchodem naproti oltáři), vycházíme teď na jejím druhém konci menšími vraty po stranách oltáře. Přes ulici stojí Congreso Nacional.

Congreso Nacional

Jsme v Jižní Americe, jíž už téměř půl tisíciletí vládne španělština, ale to je v dějinách tohoto kontinentu poměrně krátká a netypická doba. I před Španěly tady žili lidé a jejich civilizace byly poměrně vyspělé. A právě o těchto předkolumbovských kulturách pojednává Museo Chileno de Arte Precolombino. Je umístěno kousek od Catedral Metropolitana v budově bývalé celnice. Stojí na rohu
a podloubí na jejích stranách do ulice slouží nejen jako průchod, ale zároveň i jako „herna“ šachů. U většiny stolků se šachovnicemi se hraje, připadá mi to jako jakási forma snídaně. Tak jak si někdo ráno zajde do kavárny a dá si kávu s loupákem, tady si sednou
k šachovnici a dají si partičku šachů. Pár šachovnic je ještě osiřelých, ale to se brzy určitě změní.

Museo Chileno de Arte Precolombino

Expozice muzea je menší, než jsem čekal, ale o to víc vynikne množství a rozmanitost exponátů. Vlastně je to poprvé, co se setkávám s indiánskou kulturou, a hned takový šok. Nádherná
a opravdu originální keramika, šperky, textilie, sošky a další. Většina pochází hlavně z andských zemí, něco i ze Střední Ameriky. Ve stejnou dobu je tady i několik školních výprav. Děcka běhají s bloky a vyplňují nějaký dotazník. Muzeum je pěkně uspořádáno, ale všechno je bohužel jen ve španělštině. Kupodivu popiskům docela rozumím, ale když hovoří třeba
o jednotlivých částech nějaké dekorační nádoby, vůbec se nechytám a leckdy se nechytá ani můj kapesní slovník. Přeci jen je kapesní. Tohle muzeum beru jako předobraz toho, co uvidíme dál
v Americe. Sedáme si k obědu. Stále se nemůžu nabažit chilských empanád. První jsem měl na Velikonočním ostrově, tam ale byly strašně drahé. Tady je daleko větší výběr za poloviční cenu. Všeobecně nejoblíbenější, a tedy nejrozšířenější jsou masová a sýrová empanáda. Skoro všude taky mají completo, což je párek v rohlíku s kečupem, pálivou hořčicí, majonézou, zeleným salátem
a případně dalšími přílohami, podle fantazie prodávajících. Stánky s empanádami a complety jsou všude a vydělávají, protože Chilani jsou po nich lační. Můžou si je koupit buď na ulici a zbaštit při chůzi, nebo si sednout do jednoho z bezpočtu bister. V nich už se ale výběr jídla neomezuje jen na empanády a complety. Co nabízejí, si dokáže „přečíst“ i negramotný. Výklady jsou totiž přecpány talíři, na nichž jsou jednotlivá jídla naaranžována. Žádné atrapy, ale čerstvá, každý den připravená jídla. Vypadá to skvěle, důvěryhodně a člověk nekupuje zajíce v pytli. Geniální nápad.

Santa Lucía

Zítra odjíždíme ze Santiaga. Míříme na sever, i když to bude jen pár set kilometrů. Nejdřív se na den zastavíme v Ovalle a pak se přesuneme do pouště Atacama. Už teď odpoledne si kupujeme lístek na autobus, abychom se tím zítra brzo ráno nemuseli zabývat a měli jistotu, že bude místo. Cesta má trvat asi šest hodin.
V uplynulém týdnu jsem několikrát šel kolem zvláštního vrchu přímo uprostřed Santiaga na Alamedě. Vypadá jako krásně udržovaná zahrada se schodišti, sochami a fontánami. Řekl jsem si, že by to mohlo být pěkné místo, kde se rozloučit se Santiagem. Za vstupní branou se zapisujeme do knihy hostů a pak začínáme stoupat po prvních schodech. Vrch se jmenuje Santa Lucia
a zahrady už tady jsou prý od roku 1875. Postupně přibyly na dalších a dalších úrovních, až se ze svaté Lucie stala zelená a voňavá oáza. Z vrcholu je opět pěkný výhled na Santiago. Santa Lucia sice není tak vysoká jako San Cristóbal, kde si včera psi vychutnali moji košili, ale „vyrostla“ přímo v centru, takže umožňuje nadhled přímo nad tou nejrušnější tepnou Santiaga - Alamedou. Smog nám zase brání vidět ostřeji cokoliv, co je vzdálenější než půl kilometru. To je zkrátka nemoc Santiaga.

Noc ožívá

Večerní světla se pomalu rozsvěcejí, slunce už dávno zapadlo a centrum Santiaga začíná vřít. Lidé vycházejí do ulic, stojí fronty na empanády, nesou si z McDonald’s Big Mac nebo mají nějakou zmrzlinu na dřívku od Breslera (Algida). Je to náš poslední večer v Santiagu, ale asi ho celý strávíme jinde než ostatní - v internetové kavárně. Dostáváme se tam až v osm hodin, a jelikož zavírá v jedenáct, máme tři hodiny čas. Možná mi ale ani to nebude stačit. Chci totiž napsat další zprávu a na to jsou většinou tři hodiny málo. Tahle kavárna na Alamedě je opravdu dobře vymyšlená. Vlastně slouží i jako restaurace. Ve skutečnosti to ale je spíš restaurace než kavárna a určitě zaměstnává víc číšníků než obsluhy počítačů. Přístup k Internetu je totiž automatizován tak, že si člověk předplatí určitý čas, a pokud si ho neprodlouží, počítač se po předplacené době sám vypne. Skvělé pro majitele, ale hrozné pro uživatele. Co když si to zapomenu prodloužit a najednou mi všechno zmizí? Na to tady nemyslí, a tak se musím
o jednu věc navíc starat sám. Bohužel žádná jiná kavárna nemá otevřeno tak dlouho, takže výběr je omezen. Klid na práci tady není vůbec žádný, takže z té hlasité disko hudby šílím. Ten rytmus 120 úderů
za minutu mi úplně ničí inspiraci. Jako by mi ji vytloukal z hlavy. V jedenáct mám jakž takž něco sepsáno, ale je to slátanina a jsem hrozně nespokojený. Jelikož už je to poslední příležitost, nemám na výběr a musím tu zprávu odeslat i tak. Když už jsme na cestě do hotelu, začíná se mi postupně vybavovat, na co všechno jsem zapomněl. Ach jo, když já nemám ani čas na to, abych si vždycky udělal pár poznámek! Budu s tím muset něco udělat.

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun