Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Santiago de Chile

4. Květen 2009

Santiago de Chile

Silnicím vévodí žluté autobusy MHD s velkým černým číslem linky nakresleným na pravém boku. Mezi nimi se sebevražedně proplétají osobáky a chodci. Je chladno a lidi venku chodí v bundách.

Město pod horami a smogem

Chile

Velikonoční ostrov je časově dvě hodiny za pevninským Chile, což znamená, že ač z něj odlétáme v půl dvanácté, do Santiaga přiletíme kolem páté odpoledne. Jakmile se dostáváme nad Chile, děláme oblouk nad přístavem Valparaiso směrem k Santiagu. Vidíme nádherné Andy tyčící se na východ od Santiaga. Jsou z poloviny pokryté sněhem a táhnou se za severu na jih, kam až oko dohlédne. Za nimi už je Argentina.

Santiago de Chile

Poznáváme celkem snadno, že se přibližujeme k Santiagu. Pohled na hory se najednou rozostřuje a zamlžuje. Vlétáme do smogu, který nad Santiagem nehybně visí většinu roku. Přistáváme už za šera a rolujeme k ještě rozestavěnému, ale už fungujícímu mezinárodnímu terminálu.

Jelikož jsem do Chile vstoupil už na Velikonočním ostrově, mám všechny formality odbyté, a stačí mi tak vyzvednout si batoh z „housenky“ a vkročit do jihoamerické reality. Z letiště jezdí do 26 kilometrů vzdáleného centra taxíky i autobusy. Už skoro za tmy nasedám do jednoho z autobusů a nechávám se odvážet vstříc večernímu Santiagu.

Policistky na obchůzce městemPolicistky na obchůzce městemDoprava houstne s tím, jak se přibližujeme k centru, až se nakonec dostáváme do pravé dopravní vřavy. Silnicím vévodí žluté autobusy MHD s velkým černým číslem linky nakresleným na pravém boku. Mezi nimi se sebevražedně proplétají osobáky a chodci. Je chladno a lidi venku chodí v bundách. Na domech je i v pouličním světle vidět mírná omšelost, ale jinak všechno vypadá jako ve velkém městě - silnice plné aut, široké bulváry a všude davy spěchajících nebo nakupujících lidí.

Do čtvrti, ve které si chci najít ubytování, se musím z konečné autobusu dopravit ještě metrem. Ve vestibulu trochu přemýšlím nad mapou, protože chci přirozeně vystoupit co nejblíž hostelům. V mžiku si mě všímá jeden policajt a hned se mě ptá, kam se chci dostat. Trochu mě to šokovalo, přestože jsem na chilské carabineros slyšel jen samou chválu. Příjemný začátek!

Systém vstupu do metra tady mají stejný jako třeba v Sydney, tzn. že si člověk koupí lístek, strčí ho do turniketu a ten ho pustí dál. Pokud má lístek jen na jednu jízdu, turniket ho spolkne. Jinak ho vrátí a na displeji ukáže částku, která na jízdence ještě zbývá. Při vystupování už žádný lístek potřeba není.

Značení směru jízdy vlaku v tunelech a na nástupištích je pro mě zatím trochu zmatené, protože spíš než konečná stanice (jako třeba v Paříži) jsou na ceduli napsány jména čtvrtí, ve kterých se konečná nachází. Co je ale stejné jako v Paříží, jsou vlaky. Taky jezdí na pneumatikách ve žlabech podél kolejí.
Ubytovávám se hned v prvním hotýlku. Připadá mi, že v něm snad nikdo není. Možná je to tím, že je docela zima a turisté si Chile nechávají na teplejší období. Nebo taky tím, že za ty peníze jsem dostal jen klaustrofóbní kobku bez okna a s rozvrzanou postelí. Mám sice umyvadlo, ale sprcha (nejspíš jen studená - brrr!) je v přízemí. Teď jsem ale ještě trochu v euforii z prvního večera v Jižní Americe (Velikonoční ostrov patří k Polynésii), takže je mi to jedno. Majitel je příjemný dobromyslný tlouštík, ale bohužel mluví jen španělsky. Nebo vlastně bohudík, protože jednou to přijít muselo, jinak bych se ze své neznalosti nikdy nedostal. Zatím se moc nechytám. Z toho, co jsem slyšel dnes v metru, mi navíc připadá, že jejich tempo řeči je strašně rychlé.

Santiago - majestátní mrakodrapy s ještě majestátnějšími AndamiSantiago - majestátní mrakodrapy s ještě majestátnějšími AndamiHned po vybalení se vydávám do města obhlídnout situaci. Už je tma jako v pytli, ale v Santiagu coby velkoměstě funguje pouliční osvětlení. Trochu mi dělá problémy zvyknout si na jejich dopravu, protože auta se rozjíždějí ihned po naskočení červené na přechodu pro chodce (červený panáček předtím chvíli bliká), a to dost razantně, jako by na tom záležela výše jejich platu.

Ulice jsou v centru pravoúhlé, takže ze začátku trochu bloudím. Postupně si ale vyhledávám opěrné body, podle kterých se můžu orientovat. Dnes je to ale stejně na nic, protože ve dne bude celé Santiago vypadat úplně jinak.

Stavuji se v supermarketu a kupuju nějaké housky (zásadně na váhu, ne na kusy) a paštiku na dnešní večeři i zítřejší snídani. Večeřím pak v hotýlku na pokoji, ale tak trochu se přitom klepu zimou. Právě když chci začínat psát deník, zhasíná světlo a jsme bez elektřiny. To je teda k vzteku. Je teprve půl desáté večer a mně se ještě vůbec nechce spát.

Den 252, úterý 27. 4. 1999

Snídani si dávám v hotelu a pak vyrážím do centra. Čtvrť, ve které bydlím, je trochu ošuntělejší, s opadanou omítkou a rozkopanými chodníky. V ulicích je ale jinak čisto, a jakmile se dostávám do centra, začínají být i domy upravenější. První nápadná věc je, že všechny ulice jsou na sebe kolmé a tvoří tak pravidelnou šachovnici. Druhá zvláštnost je číslování domů. Jsou tady strašně vysoká čísla - klidně přes 3 000. Je to tím, že se nečísluje po pravidelných přírůstcích jako třeba u nás, ale úplně náhodně, a ulice jsou navíc dlouhé třeba několik kilometrů. Tak jsou těsně vedle sebe např. čísla 791, 793 a 807. Divné. Ještě víc nezvyklá jsou čísla s nulou na začátku. Nejde o doplnění číslice třeba na trojčíslí, protože na stejné ulici jsou např. domy s čísly 018 a 18. Čísla s nulou jsou pouze v části ulice, která byla prodloužena na druhou stranu od původního směru číslování. Té ulici nedají jiné jméno, nýbrž ve zdejším systému s několikakilometrovými ulicemi ji prostě takto prodlouží.

Lákavá nabídka místních specialit v podloubí na Plaza de ArmasLákavá nabídka místních specialit v podloubí na Plaza de ArmasV centru to vypadá jako v nějakém evropském městě. Středem vede krásně vykachlíkovaná pěší zóna, ulice jsou skvěle značené, plné krámků a butiků, ale na druhou stranu i čističů bot, pouličních prodejců cukrovinek či jiných drobností. Na půl hodiny se stavuju na Internetu, hlavně abych napsal Táně, že už jsem dorazil do Chile. Dostal jsem od ní mail, že přiletí Lufthansou v úterý 4. května ráno a už má i peruánské vízum. Já chci o peruánské požádat dneska a bolivijské budeme zařizovat spolu, až přiletí.Než se vydám na velvyslanectví, musím si vyměnit nějaké peníze, protože pesos z Velikonočního ostrova už mi docházejí. Směnárny jsou soustředěny na jedné ulici a úplně všechny mají na chlup stejný kurz. Připomíná mi to přesně asijský styl, kdy všichni ševci jsou na jedné ulici a zelináři na jiné, všichni mají naprosto stejné zboží a diví se, že nic neprodají, když jich je na pěti metrech celý houf. Šeky mají horší kurz než hotovost, ale jen o jedno procento, což se dá snést.

Na peruánské velvyslanectví se dostávám až po poledni. Naštěstí je ale otevřeno i přes oběd (to mám docela štěstí). Dostávám složenku a v bance o několik bloků dál platím příslušný poplatek. Na velvyslanectví pak nechávám s útržkem i pas, pro který si mám přijít zítra.

Velvyslanectví je kousek od řeky Mapocho, podél které se táhne řada pěkných parků. Sem jsem jel metrem (z centra jsou to asi 4 kilometry), ale zpátky se vracím pěšky, abych si prošel parky a viděl i kus Santiaga mimo centrum. Okolí řeky mi připadá příjemnější, protože zeleň alespoň trochu tlumí účinky smogu. Ten visí nad Santiagem i dnes.

Jsem trochu překvapený tím, jak tady lidé chodí oblečení. Přeci jen jsem si Jižní Ameriku představoval víc indiánskou. Místo toho vidím zástupy lidí v evropském oblečení, sice trochu tmavší, ale jinak stejné jako my. Někteří jsou od Evropanů úplně k nerozeznání. A ty holky! Některé jsou opravdu pěkné! Prostě si tak trochu připadám jako v Evropě, jen ten divočejší způsob jízdy aut a na východě se tyčící, smogem zamlžené Andy mě vracejí zpět na jihoamerický kontinent.

Jižně od rovníku začíná podzim v dubnuJižně od rovníku začíná podzim v dubnuParky jsou krásné, ale na lavičky už začíná padat listí. Pořád jsem na jižní polokouli, a tak se se stále větší silou hlásí podzim. Procházím se po obchodech a objevuju i několik obchodních domů a supermarketů. Jídlo je levnější, než jsem si myslel (pokud se budu stravovat sám, restaurace jsou drahé), ale zato filmy jsou až sprostě drahé. Nechápu proč. Možná jsou ještě pořád považované za luxusní zboží. Za začátku jsem měl trochu problémy, protože fotím na diapozitivní Fuji, které tady znají jen jako „fuchi“, a „fudži“ jim nic neříká. Teď už se sice ptám na [fuchi], ale pořád mi to nějak nejde přes jazyk.

Navečer si v metru kupuju boleto valor, což je jízdenka na víc jízd, takže si nejenom nemusím pokaždé kupovat nový lístek, ale jedna jízda také vyjde levněji než s jednorázovou jízdenkou.

Den 253, středa 28. 4. 1999

Hned ráno se zase vydávám na Internet. Zítra budu nejspíš odjíždět ze Santiaga a vrátím se až den před Tániným příletem. Dneska je tak poslední možnost, jak jí poslat ještě nějaké instrukce.

Internetových míst je v Santiagu dostatek, ale liší se cenami. Já chodím do jedné malé pobočky Entelu (jeden ze dvou hlavních chilských poskytovatelů telefonního spojení), kde sice mají jen jeden počítač, ale zato nejlevnější.

Šachy v podloubí - oblíbená kratochvíleŠachy v podloubí - oblíbená kratochvíleUž včera jsem si při procházce městem chtěl koupit nový kartáček na zuby. Řeklo by se, že je to pitomost, ale nebyl jsem schopen najít takový, co bych chtěl, a navíc jsou tady až odporně drahé - kolem 80 korun! Hned po zastávce na Internetu se proto vydávám do supermarketu Bandera Azul přímo v centru, ale ani tady nemám úspěch. A vůbec tady mají v supermarketech dost omezený výběr zboží. Spousty cukrovinek, chipsů, zmrzlin a regály plné sušenek nebo mléka, ale třeba paštiku mají jen jednu od každého druhu (vepřová, játrová apod.), takže žádná konkurence na trhu. To stejné platí o rybích konzervách, které jsou navíc na zemi, jež má 4 000 kilometrů dlouhé mořské pobřeží, šíleně drahé. Asi jsem náročný, ale Chile mě v tomhle ohledu moc neuspokojuje. Něco asi nebude v pořádku, když mě stravování stojí stejně nebo spíše víc než v rozvinutější a dražší Austrálii, a výběr je přitom desetkrát menší.

V jednu mám být na peruánském velvyslanectví a vyzvednout si pas, tak se tam pomalu vydávám. Pěšky, samozřejmě, a jinudy, než jsem se odtamtud včera vracel. V délce několika kilometrů (jak je tady zvykem) se centrem táhne Avenida O’Higgins, známá spíš jako Alameda (z původního Alameda de las Delicias). Alameda je rušný bulvár s několika proudy pro každý směr oddělenými zeleným pásem. Ten sice nestačí na všechen ten smog vznášející se nad městem hlavně z výfuků aut, ale alespoň to vypadá líp na pohled. A právě po Alamedě se vydávám do čtvrti Providencia, kde je peruánské velvyslanectví.

Na Alamedě je několik zajímavých míst, která mi chůzi touhle jinak jednotvárnou ulicí zpestřují. Začínám na Plaza de la Libertad, kde stojí velký Palacio de la Moneda. Tento palác z 19. století sloužil asi sto let do roku 1908 jako sídlo chilských prezidentů. Ti se tam vrátili až po restauraci v roce 1981, osm let poté, co byl silně poškozen během Pinochetova vojenského převratu. Palác měl namále i v roce1985. Tehdy odpůrci vlády tohoto diktátora zanechali v Hotelu Carrera načasovanou pancéřovku. Ta byla postavena na fotografickém stativu, který na ni byl ale příliš slabý, a tak pancéřovka zničila jen hotelovou místnost.

Chile je křesťanská země a i v Santiagu je tedy několik důležitých křesťanských svatostánků. Na Alamedě stojí kostel sv. Františka, jedna z nejstarších budov v Santiagu (1618). Podobných míst je na Alamedě víc, ale dneska se jim moc nevěnuju, protože si je nechám až na dobu, kdy tady už bude Táňa.

Pěší zóna v centru SantiagaPěší zóna v centru SantiagaAsi za hodinku brouzdání klepu znovu na dveře peruánského velvyslanectví. Vízum už mám připravené, ale jen na jeden vstup, přestože jsem žádal o vízum vícevstupové. Naštěstí je to ale jen opomenutí, protože po připomenutí se nad tím úřednice moc nepozastavuje, mizí v kanceláři konzula a za chvíli mám pas zpátky i s přidaným razítkem „Toto vízum platí pro více vstupů během doby své platnosti“.

Vízum mám zařízené, takže už můžu ze Santiaga klidně odjet. Pěšky se zase vracím zpět a přitom vymetám všechny obchody prodávající zubní kartáčky a filmy. Ta drahota mě ničí. Už takhle mi filmy nabouraly rozpočet, ale co s ním udělají ty v Chile, to si vůbec nedokážu představit...

Nemusím naštěstí až na autobusové nádraží (několik stanic metrem), abych si koupil lístek na bus - ve vestibulu stanice Puente Cal y Canto mi stačí zajít do kanceláře náhodou asi nejlepší chilské autobusové společnosti Tur-Bus. Kupuju si na pozítří jízdenku na jih do 400 kilometrů vzdáleného Chillánu. Na cenu jízdenky dostávám skoro padesátiprocentní slevu, což je způsobeno tím, že na téhle trase je velká konkurence a jednotlivé společnosti se snaží přilákat zákazníky touhle malou cenovou válkou. Podle původního plánu jsem chtěl jet ještě víc na jih, ale jelikož Táňa přiletí už za šest dní, neměl bych dost času se tam porozhlédnout. Možná je to ale i dobře, protože na jihu je ještě větší zima a já už pěkně mrznu i tady v Santiagu.

Docházejí mi filmy, tak ač jsem nenašel nic levného, musím si jich pár koupit, protože pochybuju, že v tak malém městě, jako je Chillánu, budou mít filmy diapozitivní. Připadá mi to, jako by někdo měl monopol na dovoz filmů, protože jsou tak drahé, a třeba právě Fuji je k dostání jen ve vybraných obchodech řetězce fotografických obchodů Reifschneider.

Navečer se jen tak bezcílně procházím městem, protože nemám co dělat, ale hnít v hotelu se mi nechce. Na jedné z hlavních ulic mě docela pobavili dva kluci úplně natření na černo, kteří stáli na podstavcích a dělali stejně pomalé sochy, jako jsem viděl v Melbourne. Kdo ví, kde tenhle způsob, jak si přivydělat peníze, vymysleli první.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun