Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Potosí - Nejvýše položené město na světě

26. Květen 2010

Potosí - Nejvýše položené město na světě

Snad poprvé jsme si teď přáli, aby měl náš autobus zpoždění. Z Uyuni do Potosí jsme měli jet osm hodin, což znamenalo příjezd ve dvě ráno. Bohužel, zrovna dnes se proti nám všechno spiklo a autobus přijel načas. Ve dvě ráno jsme se tak ocitli na studené ulici, s batohy a ospalí.

Den 274, středa 19. 5. 1999

Jsme asi dva kilometry od centra, ale nevíme přesně, kterým je směrem. Taxi stojí jen necelý dolar, tak nasedáme a necháváme se odvézt před jedno z alojamientos (levné ubytovny). Taxikáři nám pak pomáhají dostat se dovnitř, ale nikdo neotevírá. Je hluboká noc a všichni spí. Jelikož teď už jsme skoro v centru a docela přesně víme kde, děkujeme taxikářům a jdeme po svých najít si ubytování někde jinde. Všude je klid, nikde žádné nekalé živly. Ona ta zima asi má i svoje výhody. Na Plaza del Estudiante stojí hotýlek „El Turista“, kde nám i přes pokročilou noční dobu otevírají. Parkety vržou, ale malý (i když studený) pokojík s výhledem na město působí sympaticky. Hned si dáváme postele k sobě a dospáváme to, co jsme zameškali. V autobuse nebyla zima, ale i tak jsme jeli po nezpevněných prašných silnicích a už nejsme batolata, aby nás jeho neustálé kolíbání uspalo.

Nejvýše položené město na světě

Potosí je nejvýše položené město na světě. Jeho nadmořskou výšku 4 090 metrů nad mořem už docela cítíme, obzvlášť při chůzi do kopce. Funíme už s prvními kroky, když se vydáváme
z alojamienta, protože se chceme dostat do centra. To znamená vyšplhat se do kopce po Plaza del Estudiante. Potosí je celé kopcovité, jako by nestačilo, že už tak jsme ve výšce dvou a půl Sněžek.

Trochu jsme si přispali, takže už je čas na oběd. Indiánky prodávají spoustu levných dobrot přímo na ulici, ale my si výjimečně chceme sednout a najíst se v klidu. O jídelny tady není nouze, i když s těmi levnými už je to horší. Navíc skoro všude mají hlavně maso
a najít něco pro Táňu je očistec. Usazujeme se v jedné z těch, která slibuje mít i něco vegetariánského. Nejlevnější je almuerzo, což je něco jako hotové jídlo u nás. Většinou se skládá z polévky, hlavního jídla, čaje nebo maté a zákusku a stojí asi polovinu toho, co jídla na jídelním lístku. Když už jsme se ale takhle usadili, dáme si něco z jídelního lístku. Lákavá se zdá crema de espárrago (hustá chřestová polévka), pak pro mě kuře a pro Táňu zelenina. Jako příloha samozřejmě brambory.

Jídelna je úplně obyčejná, a přestože je mnohem dražší než jídlo na ulici (hlavní chod stojí kolem dvou dolarů), je skoro plná. Pochutnává si tady několik rodin s dětmi a pár starších lidí. Všichni pozorně sledují zapnutou televizi visící u stropu. Běží v ní nějaká  jihoamerická mýdlová opera, ve které se všichni pořád tváří vážně (asi trpí) a hraje do toho vlezlá „dramatická“ hudba, svojí hlasitostí úspěšně přehlušující všechny dialogy. Občas je střih, proběhne reklama a mydlí se dál. Tohle tady asi konzumuje běžný člověk. K vedlejšímu stolu si přisedá čtveřice turistů - Zápaďanů. Ptají se, jestli jsme si dali almuerzo, a když odpovídáme, že ne, podívají se na nás skoro s odporem, jací že jsme to boháči, když si dovolujeme dát si drahé jídlo z jídelního lístku. Hned v zápětí si ale k almuerzu objednávají ještě colu, čímž jejich útrata ihned předčila naši. No jo, lidi opravdu někdy nepřemýšlejí. Prolijou se kyselinou, v klídku za to zaplatí víc než my a ještě si myslí, jak ušetřili. Oběd bychom měli za sebou, tak teď vzhůru do města.

Vzhůru do města

Potosí je koloniální město, jemuž dal vzniknout objev stříbra v 4 824 metrech vysokém Cerro Ricu, jež se tyčí nad městem. Tím byla určena i jeho historie a pozice v dějinách španělské Jižní Ameriky. Uličky Potosí nejsou tak úzké a křivolaké jako třeba pražské, domy zato ale mají typické španělské balkony
a kostely a chrámy jsou bohatě zdobené a procházejí se po nich indiánky. Ulice jsou přeplněné lidmi. Chodníky a částečně i ulice zabírají indiánky sedící u svých košů a prodávající zeleninu, sýry (většinou tvarohové, vytvarované do nízkých válců, nebo bochánky prodávané ještě ve slámě, ve které zrají), oblečení, noviny - prostě všechno. Auta kvůli nim popojíždějí krokem, v mezerách mezi nimi se Bolívijci promenádují jako na přehlídce. Je tu úžasně živo, takže nikoho nepřekvapí skotačivé děti a občas
i nějaká ta lama.

Kostel na každém rohu

Centrum je postaveno ve španělském stylu, tedy s ulicemi vybudovanými kolmo na sebe a s bloky jako políčka šachovnice. Na každém rohu je nějaký významný kostel a musím říct, že všechny vypadají atraktivně. Do jednoho z nejzajímavějších jsme se nedostali. Je to La Compaňía de Jesús, jezuitský kostel s vysokou věží, jež je dominantou této časti města, a s kamenným portálem s vytesanými roztodivnými vzory. O kousek dál, na Plaza 10 de Noviembre, stojí Catedral. Náměstí je trochu z kopce, takže katedrála je na každé straně jinak vysoká. Na náměstí jsou ale stromy, takže si nelze vychutnat nerušený pohled na katedrálu. Její portál je stejně hezky vytesaný jako ten z La Compaňía. Na stejné ulici jako La Compaňía a Catedral jsou i kostely Iglesia de Belén (Betlémský kostel) a Iglesia de Mercéd (kostel Boží milosti). Všechny čtyři nádherné památky na pouhých čtyřech stech metrech!

Na náměstí pod stromy posedávají Bolívijci a mezi nimi přechází několik indiánek. Všechny prodávají stejnou dobrotu: barevnou želatinu v kelímcích. Ta - jasně červená a žlutá - svítí už na dálku a lidé si tuhle dobrotu za půl boliviána (asi pět korun) docela kupují. Taky ji budeme muset vyzkoušet. Dlouhé ulice a uličky se rozbíhají z Plaza 10 de Noviembre na všechny strany. Zajímavá je Quijarro. Je docela úzká a plná koloniálních budov. Několikrát mírně mění směr, což má prý zabraňovat studenému větru, aby se prohnal ulicí.

Jeden blok od Quijarro stojí Mercado Artesanal. Není to žádný velký trh a navíc je určen spíše turistům. Prodávají tady pletené svetry, Panovy flétny, dřevěné figurky, kamenné sošky
a pohledy. Táňu zaujal krámek, ve kterém mladý Bolívijec prodává vlastnoručně vyrobené Panovy flétny a cédéčka.

Celou dobu, co jsme v Bolívii a co na každém trhu vidíme Panovy flétny, Táňa mluví o tom, že si musí nějakou koupit.
Ty jeho ale vypadají daleko líp než flétny, které prodávají na tržištích. Nejsou sice tak opentlené barevnými provázky, ale zato jsou pěkně svázané, mají čistý zvuk a jsou i naladěné. Táňa neodolá a kupuje. K flétně dostává i letáček o tom, jak je naladěná, a také jednoduchý návod na hraní. I já nakonec podlehnu a kupuju si instrumentální cédéčko bolívijské skupiny Kjarkas.

Nadmořská výška vám dá opravdu zabrat...

Ta nadmořská výška nám dává zabrat. Přeci jen není jednoduché běhat celý den po městě jako třeba
v Santiagu, které je skoro na úrovni moře. Potosí je krásné město, ale už toho máme dost. Naproti trhu je malé náměstíčko, kde indiánky prodávají empanády, salteňi (těstové šišky plněné masem nebo zeleninou) a choclo (vařenou kukuřici nebo taky sladká pražená kukuřičná zrna). Pobíhají tady i indiánky s naší želatinou, tak ji zkoušíme. Táňa je, co se týče jídla, hodně zvědavá a musí zkusit všechno. Třeba i malteso, šlehaný vaječný bílek s pivem, který jedna indiánka podává ve sklenicích. Obojí je docela zajímavé, ale zdravé rozhodně ne. Hlavní však je, že jsou tyhle dobroty levné, takže si na nich může smlsnout skoro každý. Jejich výroba je navíc jednoduchá, a jinak nezaměstnané indiánky si přijdou na pár boliviános, aniž by musely investovat velké peníze do nějakého zařízení.

Z kopce do kopce

Trh podél ulice Bolívar postupně řídne, až jej celý necháváme za zády. Bolívar se začíná svažovat dolů
a zahýbat k železniční trati. Domy chudnou a u trati už to vypadá, jako by některé rodiny bydlely v někým opuštěných domech. Šrotiště na břehu řeky Huana Mayu nám jen potvrzuje, že jsme na samém okraji města. Jak fyzicky, tak co se týče životní úrovně. Šrotiště ale nemá s domy kolem nic společného, protože jde o ruiny ingenios, mlýnů sloužících k získávání stříbra z rudy vytěžené v Cerro Ricu. Původně jich bylo třiatřicet a některé pocházely až z 16. století. Ingenios jsou na protějším břehu, my na našem břehu stoupáme k vrcholu zvláštního kopce. Kopec sám o sobě vlastně není tak zvláštní. Zvláštní je ten velký, asi desetimetrový betonový kříž na vrcholu. Vede k němu široké schodiště, po němž nám výstup trvá pěkných pár minut.

Po zdolání každých pěti schodů jsme vyčerpaní a nemůžeme popadnout dech. Je tady málo kyslíku. Kromě kříže je na vrcholu i vybetonovaná plošina. Na protějším kopci se rozlézá Potosí a kolem, kam až oko dohlédne, jsou hory, jimiž je Potosí obklíčeno. Pěkná divočina. Slunce praží a já cítím, že jsem se zase spálil. Na Altiplanu je slunce opravdu dost zrádné. Navíc je pořád sucho, takže mám zabetonovaný nos, popraskané rty a teď jsem ještě i spálený. Hm, člověk nemůže mít všechno.

Z jednoho kopce slézáme a do druhého se zase musíme vyplazit. Tak je to v Potosí pořád. Indiánky jsou v tomhle neuvěřitelné. Ženou si to do kopce i se svými barevnými pytli na zádech. Jejich plíce bych teda chtěl mít! Když to tak večer počítám, za celý dnešní den (tj. zatím za osmnáct hodin) jsme vydýchali jen tolik kyslíku, jako za dvanáct hodin u nás doma. Takže jsme vlastně šest hodin vůbec nedýchali.

Den 275, čtvrtek 20. 5. 1999

Potosí je neuvěřitelně fotogenické. Architekturu jsem trochu popsal už včera, ale na své si přijdou
i milovníci lidských tváří a lidí vůbec, protože Bolívijci „žijí“ na ulicích. Většině totiž nezbývá nic jiného než se snažit prodat svoje skromné vypěstované nebo uvařené jídlo, upletené svetry nebo vydlabané lžíce. Staří posedávají na rozích nebo přímo na tržištích, mladí se zase se svým temperamentem předvádějí a lákají opačné pohlaví. Ženy rozličného věku zase nosí na zádech miminka zabalená v barevných látkách.

Včera večer jsme si dohodli návštěvu dolu v Cerro Ricu. V Potosí podobné návštěvy pořádají všechny cestovní kanceláře, takže dřív nebo později se každý turista setká s nabídkou na podobnou exkurzi.
A jelikož hodně lidí sem přijelo i kvůli těmto dolům, cestovky moc dobře vědí, že jejich nabídka nevyjde naprázdno. Dnes ráno za námi do hotelu přišel člověk z cestovky, zaplatili jsme za exkurzi a dohodli se, kdy a kde se setkáme. Návštěva dolu má trvat asi čtyři hodiny, takže budeme vyrážet ve dvě odpoledne.

Bolívie je křesťanská země, a tak nikoho nepřekvapí, že tu existují i kláštery. Nejhezčí a zároveň v Potosí nejznámější jsou Convento de Santa Teresa a Convento de San Francisco. Nemáme peníze na to, abychom navštívili oba, tak si vybíráme jen ten druhý. Správně se jmenuje Museo y Convento de San Francisco, což napovídá, že ač je to funkční klášter, část prostor slouží zároveň i jako muzeum. Klášteru vévodí vysoká kamenná věž se zvonicí. Připomíná španělské zvonice - a aby taky ne, když ho postavili Španělé. Není v něm žádný nával, ve skutečnosti čekáme na prohlídku úplně sami v malé kanceláři, která slouží nejen k prodeji lístků, ale i jako „kancelář pro styk s veřejností“. Je vidět, že jsou zde zvyklí na malé skupinky, protože se nás ujímá mladá průvodkyně a prohlídka začíná.

V klášteře je pěkná zima. Venku sice svítí slunce, ale přeci jen jsme ve čtyřech kilometrech nad mořem a navíc jihoamerický podzim právě končí. Klášter je bytelný, postavený z kamenů, a tak chlad je tu celoroční samozřejmostí. Jednotlivé budovy jsou postaveny kolem nádvoří. Průvodkyně nám ukazuje obrazárnu místní školy, kterou vytvořili indiánští malíři. Podloubí kolem nádvoří je pomalováno pětadvaceti obrazy Juana de la Cruz Tapia, jež znázorňují život sv. Františka z Assisi, patrona kláštera.
V kapli (taky pěkně studené - mniši musí být docela otužilí) byl kdysi zlatý oltář, který je teď ale umístěn v Casa de la Moneda, pár bloků odsud. Po schůdcích vstupujeme do krypty pod kaplí. To hlavní, co je
v ní dnes k vidění, je podzemní kanál, který klášteru dříve sloužil jako zdroj vody.

Město jako na dlani

To nejlepší přijde ale až na konec. Úzké točité schodiště nás z kaple přivádí rovnou na střechu kláštera. Jsou na ní vydlážděny chodníčky a postaveno zábradlí, takže by z ní nespadli snad ani neohrabaní Američané. Zblízka si můžeme prohlédnout zvonici, ale i podívat se ze shora na klášterní nádvoří a nakonec vylézt až na nejvyšší bod - malou pozorovací věžičku, jež vypadá jako altánek. Z ní je rozhled přímo skvělý. A na všechny strany. V Potosí nejsou žádné moderní vysoké budovy, takže nám nic nevadí v rozhledu a nic ani neruší atmosféru. Celé město máme jako na dlani. Uniformní oranžovohnědé domky jsou občas přerušeny nějakou kostelní věží (taky oranžovohnědou). Obzvlášť dobře je vidět vysoká zvonice jezuitské La Compaňía a také věže kostelů a katedrály na ulici Ayacucho. Město ze všech stran obklopuje pustina, z níž se svou výškou vymyká jen stejně pustý Cerro Rico na jihu.

Hornická kolonie

Vzhůru do dolu

V autobusové kanceláři na „autobusové“ ulici Bustillos si na zítřek kupujeme jízdenku do Sucre a na náměstí před trhem zase
u indiánských babiček pár salteň k obědu. Po dlouhé době si nedáváme oběd venku, ale v našem alojamientu, protože už tu rovnou počkáme na džíp k Cerro Ricu. Ve dvě hodiny je tady jako na koni. Zastavujeme se ještě v kanceláři cestovky, kde přisedají dva Kanaďani - otec a syn - kteří zavítali na třítýdenní návštěvu Bolívie a Panamy. Džíp po stále se zhoršujících ulicích vyjíždí za město a začíná stoupat směrem
k Cerro Ricu. Občas mineme náklaďák naložený zeminou nebo nějaký jiný džíp. Cesta se vine pomalu do kopce, až se mění jen v prašnou stopu. Míjíme kolonii nízkých baráčků pro horníky a v půli kopce stavíme u něčeho, co vypadá jako administrativní budovy (barabizny). Průvodce nás ale vede ke stánku ze stlučených prken, kde se prodávají potřeby pro horníky: hlavně dynamit, rozbušky a koka. Taky mají všechny druhy kamenů, co se na hoře vyskytují. Je to chytře vymyšlené. Jde o to, že my nakoupíme pár věcí jako dárky horníkům a ti nám pak v dole budou o sobě ochotně vyprávět. Je to vypečený nápad, ale líbí se mi to, protože tak mají z turistů něco i ti tvrdě pracující.

Od stánku popojíždíme s džípem o pár set metrů výš, kde zastavujeme u díry do země, vedle níž stojí hliněný baráček. Dříve se v Cerro Ricu těžilo hlavně stříbro a zlato. Dnes je to hlavně cín, zinek, olovo
a měď. Hora je prý provrtána třemi tisíci dolů, z nichž některé jsou sdruženy do kooperativů, ale jiné jsou úplně samostatné. Jde o nejstarší nepřetržitě fungující doly (přes čtyři století) na světě. Batůžky
a boty si necháváme v baráčku. Každý dostává gumáky, gumovou bundu, acetylenovou svítilnu, helmu a navíc neseme dynamit, koku a vodu. Schválně jsme si vzali oblečení, které si můžeme ušpinit, protože dole to nebude žádná legrace. José, náš průvodce, nám nejdřív chce ukázat, jak funguje dynamit. Bere si jednu ruličku a zapaluje ji. Knot je dlouhý, takže trvá pár desítek sekund, než shoří až
k rozbušce. José si ho strká do pusy a rukou drží hořící knot. Nevím proč, ale zkouším to taky, i když normálně sebevražedné choutky nemám. Když jsme vyřádění, zbývá už jen něco udělat s tím hořícím špalkem dynamitu připraveným každou chvíli vybuchnout. José už to dělá asi posté, protože se rychle rozbíhá z kopce, ukládá dynamit za kámen a pak se schovává za jiný. Za pár vteřin se ozve rána a na místě, kde byl dynamit, je oblak dýmu. Takhle na volném prostranství ale moc škody neprovede, protože se nemá do čeho opřít. Jeho sílu je možné naplno spatřit až teprve v podzemí.

Pod námi na svahu protějšího kopce se rozkládá kolonie obytných baráků pro horníky. Jeli jsme kolem ní, ale takhle ze shora vypadá daleko větší a monotónnější. Z dolu vycházejí horníci a zhasínají svoje lampy. Paolo, desetiletý kluk, kterého José nazval svým asistentem, nám zapaluje svítilny, a my se jako kachňata za kachnou jeden po druhém noříme za Josém do díry. Jak klesáme do podzemí, začíná se oteplovat. Prolézáme chodbami a scházíme dolů. Občas zaslechneme vzdálené zadunění, jak někdo odpálil kus skály. Na stěnách není žádné osvětlení, jedinou pomoc poskytují naše svítilny. Po čtvrthodině sestupu se ocitáme v šachtě, kde slyšíme pravidelné kopání. Před námi je horník, svítí si stejnou svítilnou jako my a kope a kope. Horníci často pracují ve dvojicích, z nichž jeden kope a druhý vyváží nakopanou horninu na povrch. Rodrigovi je padesát dva let a v dole už pracuje celých třináct let. O tři roky tak překonal běžnou „životnost“ zdejších horníků. Spíše než fyzická námaha jsou příčinou smrti horníků drsné pracovní podmínky a acetylenové výpary, křemičitý a azbestový prach a také podzemní plyny. Horníci většinou umírají na silikózu plic, v průměru po deseti letech práce. Proto je
s podivem, že práce v dole se často dědí z otce na syna. Ve většině dolů neexistuje žádná mechanizace a všechno se dělá ručně.

Krumpáč, kladivo, lopata, vědro, kolečko a rumpál...

Kromě dynamitu jsou hlavním pracovním náčiním krumpáč, kladivo, lopata, vědro, kolečko a rumpál.
I Rodrigo nemá nic jiného, a tak mu José z našich sáčků dává koku a dynamit, který si každý horník musí sám kupovat. Labyrint chodeb je nekonečný, José nás ale vede neomylně a přesně. Občas nás upozorní na nízký strop (který stejně přehlédnu, a od rozbité hlavy mě zachrání jen přilba), díru nebo prkenný můstek. Sám byl pět let horníkem, ale „vypracoval“ se až na průvodce. Paola s sebou bere, protože chce, aby se stal taky průvodcem. I průvodcovství je namáhavé, ale přeci jen daleko zdravější než práce horníka v téhle hrobce smrti.

Eugenio, další horník, visí na stěně vysoko nad námi. Šachta, kde se nacházíme, je vysoká a cínová žíla vede nahoru. Eugenio je přivázaný, svítilnu má na přilbě a kope. Je mu teprve třicet čtyři a v dole pracuje pět let. Běžně tady tráví šest hodin kopáním a pak další čtyři hodiny vynášením horniny nahoru. Aby horníci vydrželi tak extrémní námahu a navíc nepociťovali hlad, všichni do jednoho žvýkají koku.
Z koky se sice vyrábí kokain, ale k tomu se většina lidí nedostane. Používají tuto drogu totiž daleko jednodušším a na rozdíl od kokainu legálním způsobem. Po celé Bolívii lze sehnat neomezené množství sušených kokových listů. Jejich žvýkáním se uvolňují omamné silice, které člověka mírně omámí, a zmenší tak pocit fyzické námahy. Údajně stejným způsobem koka pomáhá i proti výškové nemoci. Aby se droga z listů vyloučila rychleji, přidává si do ní katalyzátor legía, vyráběný z brambor,
přírodního vápna a popela z kinoi (luštěnina s vysokým obsahem vlákniny, pěstovaná pouze ve vysokých oblastech Altiplana). Podle chuti si každý může dát buď legiu sladkou (achura), nebo slanou (cuta).

El Tío (Strýček)

Podzemní strýček

Nejenže jsme nuceni lézt po čtyřech, ale v jednom místě se dostáváme k díře ve stropě, ze které je spuštěn provaz. Jeden po druhém musíme vynést svá pozadí až na horu a pak se prodrat úzkou dírou do další šachty. Úžasná zábava. Kdybych neměl jejich bundu a gumáky, mohl bych svoje oblečení po téhle návštěvě rovnou vyhodit. U nás v Evropě by ve stejném prostředí z bezpečnostních důvodů na podobné exkurze ani nepomysleli, natož aby v takových podmínkách někdo pracoval. Horníci se s tím vyrovnávají po svém: většina z nich jsou křesťani, ale v podzemí svou víru v Boha odkládají. Tam dole se totiž obracejí ke svému podzemnímu Strýčkovi. Ten má sice podobu Ďábla, ale žádný horník se neodváží říkat mu Ďábel. Pro ně je to prostě jejich Strýček. A jak to celé provádějí?

Na několika místech v dole si v malých jeskyních vybudovali „svatyňky“. V jedné z nich právě teď stojíme. V čele svatyně sedí Strýček vymodelovaný z hlíny. Strýček vlastní všechno, co je pod zemí, a proto je třeba si ho předcházet a hýčkat, aby se nezlobil, že kutají v jeho království. Proto mu nosí listy koky, cigarety (ty Strýček hrozně rád, obzvlášť s filtrem) a 96% alkohol (Strýček by ale poznal, kdyby přinesli třeba obyčejnou colu, takže se nikdo neodváží ho ošidit). Vypadá opravdu jako malý Ďáblík, s rohy, zelenýma očima a bradkou (po vzoru španělských dobyvatelů). Je z poloviny zasypaný listy koky
a jediné, co z listí nápadně kouká ven, je velký, do detailu provedený penis. Jak uspokojují tuhle Strýčkovu potřebu, jsme se radši neptali.

José nechává strýčkovi pár listů koky a dává nám ochutnat kořalku, která stojí vedle v lahvi a Strýček už se z ní napil. Jelikož Strýček má pro všechny velký význam, chodí k němu horníci nejen s obětinami, ale i se svými přáními. José tak před Strýčkem vyslovuje tři přání: (1) aby horníci měli dobrou horninu
a štěstí při práci, (2) aby se nám tady a i v celé Bolivii líbilo a určitě jsme se ještě vrátili a (3) aby oni s Paolem měli hodně turistů, kteří by si chtěli prohlédnout doly.

Je šest hodin, slunce zapadá...

Pak opět vycházíme na denní světlo. Je šest hodin, slunce zapadá a kolonie hornických baráčků pod námi dostává od slunce červený nádech. Nejhlouběji jsme se ocitli asi třicet metrů pod zemí, ale i tak to bylo jako cesta zpět časem do doby, kdy se tu začalo poprvé kopat. Snad jen acetylenové svítilny, dynamit a gumáky neměli. Co zůstalo, je neuvěřitelně tvrdá práce s primitivními materiály. Z podobné návštěvy musí být asi každý trochu mimo. Životní úroveň v Bolivii je už tak nízká, ale jaké podmínky panují v dolech Cerro Rico, to je prostě neuvěřitelné. Sedáme si do internetové kavárny a já o tom hned musím napsat, abych zachytil ty nejautentičtější myšlenky. Stejně je to absurdní, být v tak drsném dole a po pár desítkách minut sedět u něčeho takového, jako je počítač.

Místní pochoutka - kokosem ochucená želatina

Den 276, pátek 21. 5. 1999

Batohy si necháváme v kanceláři autobusové společnosti, odkud budeme v poledne odjíždět. Dopoledne jsme si vyhradili na jedinou věc - návštěvu jedné ze španělských koloniálních mincoven, jež byla po objevení stříbra v Cerro Ricu celkem přirozeně postavena právě v Potosí. Ještě předtím se však stavujeme na poště. Jak v Chile, tak v Bolívii je těžké sehnat alespoň trochu slušné pohledy, a ač ty na poště taky nejsou nic moc, zatím patří k tomu nejlepšímu, co jsme v Bolívii viděli. Pár si jich vybíráme, ale... nakonec odcházíme s prázdnou. Proč? Protože pokladní nemá drobné! Na poště prostě nemají drobné…

Na ulici naproti Casa Real de al Moneda sedí indiánka, před sebou plachtu a na ní malé cetky, údajně stříbrné. Na to, aby opravdu byly ze stříbra, jsou hodně levné, i když pokud ho je tu ještě dost, cena by možná i mohla být nízká. Líbí se nám jedna malá lžička s lamou na konci držátka, tak si ji kupujeme,
a uděláme tím indiánce radost. Alespoň má nějaký zisk.

Na nádvoří Casa Real de la Moneda (Královské mincovny) zase potkáváme naše dvě Švýcarky, které
s námi absolvovaly čtyřdenní jízdu po poušti jihozápadního Altiplana. Za povolení fotografovat platíme víc, než kolik stojí samotná vstupenka, a pak společně čekáme na průvodce, který by se nás měl ujmout. Nikdo z nás nemluví španělsky tak, abychom byli schopni dokonale rozumět španělskému výkladu, proto doufáme, že snad přijde někdo mluvící anglicky. I když... V pokladně nám říkali, že anglický průvodce se poskytuje jen větším skupinám, ale nás je celkem jen šest. No jo, průvodce mluví španělsky, tak se mu pokoušíme vysvětlit, že bude muset používat jednoduchou španělštinu, jinak
z toho nic mít nebudeme. V tomhle je ale skeptický a upozorňuje, že prohlídka by rozhodně nebyla
v jednoduché španělštině. Pak je chvíli zticha, asi přemýšlí. No, a najednou začíná mluvit anglicky, pravidlo nepravidlo. Díky za to.

Tato budova pochází z druhé poloviny 18. století, i když v Potosí byla první mincovna postavena ještě
o dvě stě let dříve. Zde ražené mince se běžně nazývaly potosí a poznají se podle vyražené značky P. Už několik desítek let je zde jen muzeum, čímž Bolívie přišla o svou mincovnu a bolívijské mince se razí někde ve Francii. Vlastně nejde o jednu budovu, ale takový malý labyrint. Prohlídku začínáme na druhém nádvoří (nad průchodem do něj visí rozesmátý obličej boha vína Bakchuse) a hned stoupáme na ochoz do prvního patra. Ještě před schody nahoru se průvodce chlubí skutečnou lokomotivou, prý první, co vyjela v Bolívii na koleje. Ve všech místnostech je velká zima. Není divu, když zdi jsou jeden metr tlusté! Kromě sbírky obrazů a minisbírek archeologických nálezů je v celém muzeu nejzajímavější přízemí. Celá jedna dlouhá (a prý i původní) místnost je zaplněná starými razícími přístroji. Ne na horninu, ale na mince. Jsou postaveny v jedné řadě, a od každého vede ke stropu kožený řemen, a tam je připevněný na dlouhou hřídel. Tu poháněl parní stroj na konci místnosti.

Odjíždíme...

Naposledy si sedáme na náměstí a pozorujeme indiánky, jak pobíhají kolem a nabízejí svoje želatinové zázraky. Už je moc pozdě na to, abychom něco dalšího podnikali. Ve dvanáct hodin stepujeme před dopravní kanceláří a čekáme na autobus. To jsem teda zvědav, jak nás v téhle
úzké uličce s nepřetržitým provozem bude nabírat (pokud vůbec přijede). Za chvíli už je tady a průvodčí nás popohání, ať rychle nastoupíme, protože tu nemůže stát. Ha, ha, ha. Přebíhám na druhou stranu autobusu, do zavazadlového prostoru si ukládám batoh a pak nasedám. Táňa to nějak nestíhá, takže už jen vidím, jak řidič zavírá dveře a odjíždíme pryč. Řidič mi říká, že tu nemůže dlouho stát, takže prý objede celý blok a vyzvedneme ji na druhý pokus. Táňa mi i s průvodčím, který taky zůstal na ulici, mizí za rohem, kam zahýbáme. Objíždíme blok a vracíme se znovu do ulice Bustillos ke kanceláři. Celý shon s nastupováním se znovu opakuje, tentokrát už pro Táňu úspěšně. To je teda efektivita!

Přejíždíme jen pár kilometrů do dolního Potosí, kde zastavujeme na autobusovém nádraží. Máme tady asi půlhodiny stát, tak si venku sedám k plotu, abych měl autobus na dohled. Jenže když se chci vrátit zpátky, stoupá si přede mě nějaký chlapík a strká mi před nos lístek. Prý musím zaplatit daň za použití nádraží. No jo, co se dá dělat. Asi to je v Bolívii běžné na všech autobusácích, přinejmenším tady
a v Oruru.

Ani autobusové nádraží není poslední zastávkou v Potosí. Vlastně je to poslední „pevná“ zastávka. Po odjezdu totiž ještě dobrou půlhodinu objíždíme celé Potosí ze čtvrti do čtvrti, z kopce do kopce, abychom naložili další lidi. Pak se konečně vydáváme po silnici ven z města. Stoupáme do kopce nad město
a asfaltka pořád nekončí. To je divné, zvyknul jsem si, že asfaltky tu končí s posledním městským kandelábrem. Z reproduktorů hraje na plné pecky ABBA, takže si vůbec nepřipadám jako v Jižní Americe. Scenerie za Potosí je fantastická - kaňony, údolí, kopce, skály. A asfaltka. Celou cestu až do Sucre jedeme po asfaltce! Nevídáno neslýcháno.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život