Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Pomalované vrchy - sbohem Chile

26. Leden 2010

Pomalované vrchy - sbohem Chile

Dnes večer už odjíždíme z Iquique, proto se ráno definitivně loučíme v hostelu. Odjezd do Humberstone a Cerros Pintados máme sjednán až na jedenáctou hodinu, ale u společnosti, která nám zprostředkovala taxík, se zastavujeme už dřív a necháváme si u nich batohy. Vyzvednout si je můžeme až do devíti do večera, takže se o ně celý den nebudeme muset vůbec starat.

Den 267, středa 12. 5. 1999

Nad mořem se vznáší mlžný opar, ve kterém se slunce občas ztrácí. Nad horami je modré nebe. Obstaráváme si něco k jídlu a hlavně vodu, protože v poušti, kam jedeme, člověk vysychá daleko rychleji. V jedenáct hodin jsme na místě a už na nás čeká taxík. Hned vyjíždíme.

Iquique na tichomořském pobřeží je od pouště odděleno horami. Při pohledu z města vypadaly jen jako takové světle hnědé kopečky, ale když už půl hodiny šplháme ser pentinami pořád výš a výš
a město se zmenšuje a zmenšuje, jsem usvědčen z omylu. Jsou to pěkné hory, i když pískové. Iquique se táhne po pobřeží pěkně daleko na jih od centra. Z téhle výšky nám ho ale rozostřuje mlha. Mezi horami a jižní částí města se tyčí obrovská, několik set metrů vysoká duna. Ta nám nejprve zakryje výhled na město a pak se silnice stáčí do vnitrozemí. Opouštíme pobřeží a vydáváme se k asi
50 kilometrů vzdálené Panamericaně. Po ní to bude dalších 30 kilometrů na jih k Pintados.

Průsmykem se dostáváme na poušť za horami. Kam až oko dohlédne, jen samé skály a duny, přerušené opět jen černou křivkou silnice. Pár kilometrů za průsmykem je nějaká občerstvovací stanice pro kamiony a dokonce továrna, ale obě stavby vypadají hodně zanedbaně a napůl zaváté pískem,
i když je řidiči hojně využívají. I teď tady stojí několik kamionů. Náš řidič se žene po silnici jako blázen. Normálně bych se tím moc nevzrušoval, ale teď jsem trochu nesvůj, protože mi připadá, jako by byl po flámu. Každou chvíli totiž upadne do mikrospánku, na půl vteřiny mu padne hlava, a my se občas ocitneme v protisměru. Se svojí španělštinou si s ním moc nepopovídám, tak se s Táňou alespoň bavím co nejvíc nahlas a hodně měním melodii řeči, aby neměl všechno jen monotónní. To oslnivé
a žhavé slunce odrážející se od světlé pouště taky proti únavě určitě nepůsobí.

Humberstone

Pár set metrů před odbočkou na Panamericanu máme první zastávku. Přijeli jsme do Humberstone, bývalého ušného těžebního města. Pod tímto názvem ho ale v Iquique nikdo nezná, tady si ho pošpanělštili na [chamberton]! Dnes už je desítky let opuštěné, ale jako jedinečné místo je restaurováno. Ulice jsou navrženy jako pravidelná šachovnice, podél nich stojí opuštěné, zchátralé obytné domky bývalých horníků.

V Humberstone a v nedaleké Santa Lauře se těžily nitráty. Dnes jsou tato místa spojena pod hlavičkou Museo Arqueológico Industrial a intenzivně restaurována. Kostelík na Kostelík na Plaza de armas - město duchů HumberstonePlaza de Armas už je opraven
a má nové dřevěné obložení. K němu přiléhající tržnice a velký veřejný bazén (celý železný, prý odlitý z trupu jedné ztroskotané lodi) ještě na zušlechtění čekají. Převlékárna u bazénu je jedno velké bludiště místností s pobořenými zdmi a stropy. Někde se dá prolézt až do tržnice. Připadám si, jako bych hrál nějakou počítačovou jeskyňovou hru. Na náměstí stojí pár stromů, ale asi se jim nedaří moc dobře. Ve dne je docela horko a sucho, zatímco v noci je zase zima. Největší budova je zde překvapivě divadlo. V těžebním městě bych to nečekal. Sedáme si dovnitř na balkon
a snažíme se alespoň na chvíli uniknout venkovnímu vedru. Scéna je velká, nemuselo by se za ni stydět ani žádné divadlo v Praze.
To by mě teda zajímalo, jaký život v tomhle mrňavém městečku měli herci, co tady hráli, a hlavně jak to přijímali horníci. Dozvědět bych se to mohl v listopadu, kdy se tady prý každoročně koná sraz bývalých obyvatel. I v Humberstone je poznat, že tady žili lidé na různé úrovni. Baráčky jsou sice jako betonové kurníky, ale na některých místech stojí i prostorné domy s ozdobnými fasádami. Ty nejspíš patřily majitelům nebo šéfům. Teď už jsou ale stejně zchátralé jako dělnické domky a v jejich okolí se povalují němí svědci bývalého rozmachu městečka - dřevěná kola, železné nádoby, opodál stojí zrezivělá pumpa nebo vyrabovaný dvoupatrový altánek.

Dobře bylo postaráno nejen o duševní život obyvatel, ale i o jejich sportovní vyžití. Kromě plaveckého bazénu stojí na západním konci městečka i basketbalové hřiště, a pokud se někdo chtěl proběhnout, stačilo vyjít za město a mohl svěběžet třeba 50 kilometrů pustou pouští na západ až do Iquique.

Většina ulic je jedna jako druhá. Z kopců na severní straně městečka je na ně skvělý výhled: pravidelné ulice a v nich v pravidelných rozestupech stožáry elektrického vedení. Trochu stranou stojí těžební věž
s šachtou a v dáli na druhé straně silnice je vidět podobně sešrotovaná Santa Laura, sestra Humberstone. Ne nadarmo se Humberstone říká město duchů. Vypadá tak i v dnešním zářivém slunci, natož třeba v noci. Kromě nás tady nejsou ani žádní další turisti, takže jsme tu jediní a máme celé město jen pro sebe.

Zahýbáme na Panamericanu a míjíme ceduli „Santiago 1 530 km“. Tak daleko ale nepojedeme, Cerros Pintados je odsud jen necelých 50 kilometrů. Na těchto 50 kilometrech jsou jen dvě
městečka a dva lesy. Lesem zde byly dříve pokryty tisíce čtverečních kilometrů, dokud je nezničila těžba dřeva potřebného pro nitrátové doly jako Humberstone a Santa Laura. To, co se zachovalo, vděčí za svou existenci vzniku parku Reserva Nacional Pampa de Tamarugal, rozkládajícím se v šířce
20 kilometrů a délce 50 kilometrů podél Panamericany. Jeho součástí jsou i Cerros Pintados, jedinečné naleziště lidmi vytvořených geoglyfů.

Cerros Pintados

Pozorujeme-li je z Panamericany, vypadají jako obyčejné kopce. K tomu, aby člověk zjistil, co je na nich tak zajímavého, je třeba z této transamerické dálnice sjet a překonat sedm kilometrů, které je od ní dělí. Pak se nepřestanete divit.

Na úpatí kopců míjíme opuštěné polorozbořené baráky. Asi tady dřív byla nějaké vesnička, ale extrémní podnebí vyhnalo lidi pryč. Přijíždíme na parkoviště, kde kromě budky, v níž se prodávají vstupenky na naleziště, není ani noha, ani pneumatika. Platíme za vstup, znovu nasedneme do auta a po prašné cestě se kodrcáme na samý konec. Tady vystupujeme a auto posílám zpět na parkoviště. Dojdeme zpátky pěšky podél úpatí kopců a přitom si prohlédneme většinu geoglyfů.

Název Cerros Pintados (Pomalované vrchy) přesně vystihuje, co je tady k vidění - pomalované kopce. Ve skutečnosti však jako pomalované jen vypadají. Geoglyfy (velké obrazce, zde na svazích kopců), které tento klam vyvolávají, byly sice taky stvořeny lidmi, ale jsou to plochy, na nichž jsou naskládané nebo naopak vysbírané kameny. Odlišná barva původních a odkrytých vrstev země pak vytváří ony obrazce. Pravděpodobně nejznámější svě tové geoglyfy se nacházejí o pár set kilometrů severněji
u peruánského města Nazca (tam bychom se měli za pár týdnů taky dostat). Abychom je mohli spatřit, musíme ale nasednout do letadla, protože jsou vytvořeny na planině,
a při pohledu ze země je tak vidět jen změť nepřehledných čar. Cerros Pintados jsou trochu jiné. V délce několika kilometrů pokrývají svahy pouštních kopců a právě sklon svahů umožňuje vidět je jako na dlani. Opět se ukazuje, jakou měli jejich tvůrci - indiáni - fantazii. Je jich zde přes čtyři sta. Některé nutí pracovat naši fantazii, jiné jsou ale docela „čitelné“. Fantaskní obrazce začínají
u geometrických  tvarů a pokračují přes lamy a lidské postavy až po něco, co by Däniken určitě nazval návštěvníky z vesmíru. Nám však spíš připadá, že se jedná o domorodce oblečené v kožešinách, které jsou pro přežití v Atakamě nutné. Z Panamericany nám okolní krajina připadala jako zorané pole připravené na zimu (teď je tady podzim). Trochu jsem se tomu divil, protože mi to k poušti nějak nešlo dohromady. Teď, když stojíme pod kopci, se můžeme podívat, co ta zoraná pole vlastně ve skutečnosti jsou. Je to zvláštní, ale i zblízka opravdu působí jako rozoraná pole, jen ty rozorané kusy hlíny jsou příliš velké. Ve skutečnosti je to rozpraskaná země pokrytá bílým práškem - solí. Zdejší extrémní klima způsobilo takto drastické rozpukání půdy a vysrážení soli na povrch. Tady by se asi opravdu nedalo nic zasadit.

Úžasné místo, škoda že se tady nemůžeme zdržet déle. Na parkovišti se loučíme s příjemným správcem a začínáme se kodrcat sedm kilometrů zpět na Panamericanu.  Řidič si během té hodiny,
co jsme si prohlíželi geoglyfy, asi trochu zdřímnul, protože cestou zpět už na něm není vidět únava, která ho předtím občas dostávala do protisměru.

Iquique

Do Iquique přijíždíme před pátou. Řidič spěchá do banky, my se jdeme najíst a hlavně se něčeho napít, protože ani to větší množství vody, co jsme si vzali s sebou, nám nestačilo. Poušť dokáže často překvapit.

Jelikož jsem včera v Zofri nenašel levnější filmy, kupuju si jich ve městě deset a platím kreditkou. Nevíme, jak to bude  vypadat v Oruru, a proto si pro jistotu vyměňujeme pár dolarů za boliviános (bolívijská měna), aby nás první dny v Bolívii nic nezaskočilo. Jde to v pohodě, bolívijská měna je tady jednoduše dostupná stejně jako peruánské soly,argentinské pesos nebo brazilské realy. Zbyly nám nějaké pesos, tak je utrácíme za jídlo do autobusu. V supermarketu si kupujeme ovoce, čokoládu, rohlíky, sýr a samozřejmě i pisco. Snad nás v následujících hodinách zahřeje. Skoro bychom ho potřebovali už tady. S příchodem soumraku se ochladilo, a tak si jdeme vyzvednout batohy a pak si sedáme do čekárny Tur-Busu (do té příjemně zařízené, kam jsme přijeli). Vždy, když odjíždím z nějaké země, přichází pocit, že jsem z ní nic nepoznal, a jako naschvál se mi vybavují všechna místa, která jsem nenavštívil. To, co jsem viděl, mi vedle nich připadá zanedbatelné a bezvýznamné. V Chile jsme toho ale opravdu moc neviděli. Příště už musím být důslednější.

Ve tři čtvrtě na jedenáct stojíme na křižovatce, odkud máme odjet autobusem z Iquique. Kancelář, kde jsme si kupovali jízdenky, je ale zavřená a autobus nikde. Najednou se u nás objevuje mladá dívka
a ptá se, jestli jsme si dnes dopoledne kupovali jízdenky do Bolívie. Naše společnost prý dnes nejede, ale máme zajít za roh k jiné společnosti, kde nám prý pomůžou. No vůbec mě to nepřekvapuje…

V „nové“ cestovce se ale dostavuje překvapení. Už tam o nás vědí a za starý lístek nám dávají nový. To je celé! Musím se přiznat, že tohle bych od bolívijské společnosti nečekal a příjemně mne tím překvapila. V duchu se jim i omlouvám, že jsem je podcenil. No, ještě uvidíme, jak dojedeme. Autobus vypadá docela dobře, aby to ale nebylo jen na první pohled. Hned pár minut po odjezdu průvodčí zapíná video. Bez toho tady nemůžou žít. Zdá se, že nemůžou žít ani bez násilí, protože tam samozřejmě pouštějí kazetu s nějakou hloupou „karaťárnou“ s Jackie Chanem. Zvuk běží „na plné pecky“, takže ty rány, kterými se hrdinové častují, musí být slyšet i ve všech městech a vesnicích, kudy projíždíme.
To bude noc!

Den 268, čtvrtek 13. 5. 1999

V hluboké noci odbočujeme po nějaké té hodině jízdy z asfaltové Panamericany na prašnou
„pan-vidlačku“. Na to, že jedeme po mezinárodní silnici, bych čekal trochu víc, ale hlavní je, že jedeme. Zatím není zima, v autobuse se i topí. Máme navíc k dispozici i deky, kterými se můžeme zahřát, pokud by začalo být hůř. Vybavení autobusu je docela na úrovni. Nejspíš je na téhle trase velká konkurence, jinak si takovou starost o zákazníka nedokážu vysvětlit. Slyšeli jsme totiž, jak na bolívijských vnitrostátních linkách lidé v autobusech mrznou, i když autobusy mají topení.

Tahle cesta asi nebude patřit mezi priority chilského ministerstva dopravy. Drncá to jako na horské dráze a na některých místech navíc jedeme téměř krokem. Přesto občas upadám do milosrdného bezvědomí spánku.

Je chladno. Slunce ještě nevyšlo, ale už je světlo. Kolem je pustina a zasněžené hory. Autobus se pomalu hrabe po polní cestě do kopce. V noci jsme střídavě spali a střídavě poslouchali něčí hlasité výkřiky „música, música, música!“, jak se někdo dožadoval kultury, která je podle místních nedílnou součástí jízdenky. Pod pojmem kultura si tady ale představují slaboduché „karaťárny“ nebo jiné krváky.

Najednou se objevuje pár domů a my stavíme na velkém parkovišti. Jsme na hranici, ve výšce
3 500 metrů nad mořem. Rozdíl teplot vně a uvnitř autobusu je vidět na orosených sklech. Když vystupuju, omračuje mě chladný vítr vanoucí z okolních andských velikánů. Vzduch je nádherně čistý, ale i ostrý. Kam až oko dohlédne se táhne žlutá pláň, na obzoru se zvedající do andských vrcholků. Slunce právě vychází a okolí je plné dlouhých stínů. Snad nás za chvíli začne hřát.

Hraniční přechod Colchane tvoří jen pár domků. Spolu s námi stojí na parkovišti několik dalších autobusů. Je tři čtvrtě na sedm, a tak všichni čekáme, protože přechod otevírá v sedm hodin. Pracovat na tak bohem opuštěném místě můžou asi jen silné povahy.

V sedm hodin se všichni stavíme do dlouhé fronty a jeden po druhém vstupujeme do kanceláře. Chilští pohraničníci s námi laškují, teď jsme tady jediní cizinci. Z Chile nás provází jejich úsměv. Nasedáme do autobusu a dáváme Chile sbohem. Přejíždíme na bolívijskou stranu hranice.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život