Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Plovoucí ostrovy

2. Květen 2011

Plovoucí ostrovy

Na peruánské straně nás taky čeká pouhá formalita v podobě razítka do pasu. Do Yunguya jsme chtěli dojít pěšky,
ale před imigrační kanceláří právě zastavuje prázdný autobus, který údajně jede až do Puna. Cena se zdá přijatelná
a hlavně je to peruánský autobus, takže neplatíme žádný mezinárodní „příplatek“.

Oproti bolivijským místním autobusům je tenhle udržovaný. Podobně vypadají v Bolívii jen autobusy dálkové (do Puna jsou to asi jen dvě hodiny cesty, o žádnou dálkovou trasu tedy určitě nejde). Zvenku i uvnitř. Na sedačce přede mnou někdo zapomněl podrobnou mapu Peru, tak se díváme, kam se 
v téhle zemi vydáme. I když započítám peníze, které mám doma na účtu, už nám jich moc nezbývá. Takže je skoro jasné, že budeme muset oželet Ekvádor. Mně to zas tak moc nevadí, protože už mám cestování, a hlavně vstřebávání zážitků, akorát tak dost. Táňa by zase jela. No, nakonec za nás stejně rozhodnou peníze.

Z pár obdělaných políček kolem Copacabany se tady v Peru kontrostaly velké lány. Nic zvláštního na tom není, protože jedeme podél jezera, kde je vody na zavlažování dostatek. Peruánci jí ale využívají víc, nebo mi to tak připadá. Pokud vidíme břeh, je většinou zarostlý rákosem, hojně využívaným pro stavbu domků a člunů. Většinou ale jen na vesnicích, v městečkách  převládají cihly a panely. A pak je tu ještě jedna věc - obrovské reklamy na Inca Kolu, limonádu, na kterou jsou Peruánci nesmírně hrdí.

Puno

V Punu jsme rychle, bez zbytečných zastávek. Jak je ale v Jižní Americe zvykem, z autobusu nás „vykopávají“ někde na ulici. Netušíme kde, to už si musíme zjistit sami. V Punu není žádné autobusové nádraží a autobusy odjíždějí z ulice, kde sídlí příslušná kancelář.Poučeni informacemi o Peru si začínáme dávat daleko větší pozor na věci.  Doufám ale, že to bude jako v Bolívii. O té jsme slyšeli, že se v ní hodně krade, ale my jsme takovou zkušenost neměli. O Peru a Peruáncích se nám ale doneslo, že jsou o dost drsnější a kriminalita je tady větší.

Autobus nás vysadil téměř v centru a k levnému ubytování to je jen pár ulic. Po těch promrzlých nocích s ledovou vodou na bolivijském Altiplanu je pro nás punský hotýlek příjemným překvapením. Čistý, elegantní, pěkný pokoj, dvakrát denně horká sprcha, a to všechno za pár solů. Před hotýlkem nás zastavuje naháněč jedné cestovky
a už nám nutí zájezdy do okolí a na jezero Titicaca.

Smráká se a ulice Puna začínají vypadat šedivě a nehostinně.
V centru nás překvapuje pěší zóna vydlážděná mramorem s peruánskými národními motivy. Na tak zapadlé městečko mě starost o chodce docela překvapuje. Auta běžně vládnou všemu, tady je to ale
s rezervou. Pěší zóna (část ulice Arequipa) je jakoby přenesená z nějakého evropského města. Ne snad zrovna čistotou, ale určitě neonovými cedulemi, reklamami restaurací, firem a velkoplošnými billboardy. Je tu několik bank a taky státní turistická informační kancelář. Tam se vydáváme pro přehled informací o okolí Puna (hlavně potřebujeme vědět, kolik co stojí a jak se kam dostat, protože soukromé cestovky si můžou neuvěřitelně vymýšlet). Bavíme se s moc milou paní, která nám ochotně zjišťuje všechno, co potřebujeme. Dokonce od ní dostáváme leták a kartičku s informacemi a telefony turistické policie. To je na jednu stranu špatné, protože existence turistické policie jen dokazuje, že kriminalita je tu velkým problémem, na druhou stranu je ale vidět, že se snaží s tím něco dělat, když už si vymysleli takový orgán s celostátní působností. Doporučuje nám i nějaké banky, protože potřebuji dočerpat peníze. Naše další kroky vedou do Banco de Crédito, přes ulici od turistické kanceláře. Mají dlouhou polední přestávku (od dvanácti do půl páté), takže je zavřeno. Zkusíme to později.

Pěší zóna ústí na Plaza de Armas, náměstí, jemuž vévodí la Catedral se skvěle zdobenou čelní fasádou. Pobíhají tu indiánky a prodávají svoje malé občerstvení. Začíná trochu pršet. Do otevření banky zbývá ještě asi 20 minut,  ale už je před ní fronta. Při vstupu musí každý projít vojenskou kontrolou, jestli nemá zbraně nebo podobné hračky.  Mají tady lístkový systém, tzn. že každý dostane podle své potřeby lístek s číslem a čísla, jež jsou na řadě, se zobrazují  na velkém panelu u stropu.
U automatu s čísly stojí docela pěkná dívka, svojí prací je ale strašně znuděná a všem to dává
najevo. I já dostávám svoje číslo, abych pak po čtvrthodině čekání u přepážky zjistil, že bylo úplně špatné a děvče mě poslalo do nesmyslné fronty. Zařazujeme se do další fronty a čekáme a čekáme. Po hodině a půl na nás konečně přijde řada, ale stejně je všechno zbytečné, protože moje karta nějak odmítá vydat peníze. Budu to muset zkusit ještě někde jinde.

Procházíme pár cestovek a kupujeme si na zítřek túru ke kamenným hrobkám v Sillustani. Dalo by se tam dostat i stopem, ale já jsem na to po tak dlouhé době cestování už líný a chci mít trochu klid (pokud to při cestě vůbec jde). Chvíli trávíme na Internetu a večeři si dáváme na trhu kousek od hostalu.

Den 296, čtvrtek 10. 6.

V okolí Puna je toho k vidění docela dost. My jsme si na dnešek vybrali dvě místa, která nás nejvíc zaujala (a taky se nechceme honit, ale spíš si to užít).

Jezero Titicaca je zhruba napůl rozdělené mezi Bolívii Peru. Kečuánce na obou březích spojuje nejen uctívání Slunce, ale i využití balsového rákosí, které v některých částech pokrývá hektary vodní plochy, jak jsme se i mohli přesvědčit za těch pár dní, co trávíme u jezera. Jak na bolivijské, tak na peruánské straně jsou vesnice, kde je jeho zužitkování hlavním zdrojem obživy. V minulosti je několikrát využil i Nor Thor Heyerdahl ke stavbě rákosových člunů, s nimiž přeplul Atlantský i Tichý oceán, a dokázal tak možnost šíření civilizace z Afriky do Ameriky a z Ameriky do Polynésie a dál do Asie. Dnes se sice všeobecně uznává, že osídlování probíhalo opačným směrem, tedy že Polynésani osídlili Ameriku, to ale nic neubírá na jedinečnosti Heyerdahlových experimentů.

Rákosí se nehodí jen na stavbu lodí, je daleko univerzálnější. Nevím, koho to napadlo první, ale faktem je, že indiáni si z něj postavili celé ostrovy, na kterých už staletí bydlí! A ty, co se nazývají Los Uros, jsou naším dnešním prvním cílem.

Obcházíme přístav a ptáme se na loď, která by nás na Los Uros dopravila. Je zbytečné platit šílenou sumu za pronájem lodi jen pro sebe, tak čekáme, až se dá dohromady skupinka, která by snížila poplatek na přijatelnou úroveň. Půl hodinky čekání, a nakonec vyplouváme.

Los Uros

Když jsem poprvé slyšel o plovoucích ostrovech vyrobených jen
z rákosí (totora), nějak jsem si nedovedl představit, že by to mohlo fungovat. Copak se neproboří? Rákos nenasákne? A jak udrží
i celé domy, které na nich mají údajně stát? Tak dnes snad konečně na všechny tyhle otázky dostanu odpověď. Pár set metrů od přístavu vplouváme do rákosí.  Je v něm sice prosekaná cesta pro lodě, ale jinak je všude kolem nás. Je ho potřeba, protože
k udržování ostrovů se spotřebovává rákosí stále nové a nové. Samozřejmě se z něj vyrábějí i dopravní prostředky - rákosové čluny. Každou chvíli kolem nás nějaký propluje, naložený indiány
a směřující do přístavu.

Uros je indiánský kmen, který započal svou originální existenci před několika staletími v dobách, kdy ucítil potřebu oddělit se od tehdejších vládců oblasti, Inků a Collů. Indiáni začali stavět rákosové ostrovy, kterých přibývalo stále víc, až se z nich stala malá kolonie. Dnes se počet jejich obyvatel díky svodům pevninského života zmenšuje, ale zdá se, že turismus dodal indiánům nový důvod, proč se starat o udržení tradice.

Přistáváme u prvního z ostrovů. Říkejme mu vstupní ostrov, protože se tady platí vstupné do celé ostrovní oblasti. Je malý, snad jen 30×30 metrů, ale roztomilý. Částečně spočívá na mělčině, ale jeho větší část je tvořena plovoucím rákosím. Při chůzi se podloží sice trochu houpe, ale je stabilnější, než bych očekával. Kolem ostrova roste rákosí (to mají skvělé, taky by se mi líbilo, kdyby mi pod okny rostly cihly) a na vodě se pohupuje pár rákosových člunů. Střed ostrova tvoří volné prostranství, které bych mohl přirovnat k malému náměstíčku.

Tenhle ostrov je hodně turistický, protože kolem náměstíčka jsou postaveny rákosové budky, v nichž indiánky čekají se svými výrobky na turisty. Teprve za nimi, v druhé řadě, stojí několik rákosových domků, z nichž se ozývá křik dětí nebo stoupá kouř z kuchyně. Vedle budek stojí rozhledna z kůlů
a rákosí a naproti ní malý kostelík, samozřejmě taky z rákosí.

Je to na jednu stranu neobvyklé, na druhou stranu legrační. Představa, že mě nese jen pár stébel slabého rákosí, mi připadá neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější však je, že někoho vůbec napadlo postavit si na vodě domov z rákosí! Nasedáme do loďky (ta bohužel není rákosová) a vydáváme se dál do hloubi rákosové kolonie. Dalekohledem si prohlížíme všechny ty ostrovy, co jich je kolem nás rozeseto. Některé jsou velké, ale daleko víc je těch malinkých.F

K jednomu z nich za pár minut plavby po volném jezeře přirážíme. Můžeme mu říkat malinký ostrov, protože je úplně miniaturní, oproti tomu prvnímu snad čtvrtinový. Kolem není žádné rákosí a celý plave na hladině. Podloží je o dost měkčí a musíme dávat pozor, aby nám v něm nezůstala vězet noha. Indiáni ale vypadají spokojeně, takže ostrovní „nehodovost“ snad není moc velká. Vlastně mě napadá, že by se mohli celkem snadno přestěhovat. Stačí zapřáhnout dost lodí
a ostrov odtáhnout na nové místo, daleko od hašteřivých sousedů!

Indiánky sedí před dvěma rákosovými chýšemi, na látkách před sebou rozložené malé modely rákosových člunů, Panovy flétny a upletené rukavice. Na chýších visí barevné, ručně tkané látky, které jsou taky na prodej. Na jednu stranu je skvělé, že si můžou díky turistům takhle vydělat, na druhou stranu je to ale nutí přizpůsobovat se jejich vkusu a zanedbávat to, co jim nepřinese peníze. Samozřejmě že se jim nelze divit. Zaleží na každém turistovi, jak se bude chovat. Je s námi mladý pár
- Francouzka a Brazilec. Oba jsou fotografové a domlouvají se s jedním z ostrovanů, že tu dnes přespí. Schválně, jestli by tady tenhle malinkatý ostrov ještě byl, kdybych sem přijel za pět let.

V dáli před námi se rozprostírá rozsáhlá rákosová plocha a před ní velký počet rákosových domků. Blížíme se k hlavnímu ostrovu Los Uros, který asi nejvíc naskočil na vlnu turismu, a dost mě překvapuje, co všechno už na něm stojí. Připlouváme k přístavišti, kde kotví několik rákosových člunů. Břeh je hodně vysoký, protože ostrov musí nést pěknou tíhu. Jezero je průzračně čisté - vidíme dobře vrstvy rákosu a do jaké hloubky sahají. Rákos se samozřejmě ve vodě za určitou dobu rozmočí a zetlí, takže je třeba jej nahoře neustále doplňovat. Celý ostrov je tak tvořen vrstveným rákosem, který dole odehnívá a nahoře se přidává. V době přidávání nové vrstvy asi musí všechny stavby zvedat, aby čerstvý rákos mohli dát i pod ně.

Od „přístaviště“ vede ulička lemovaná rákosovými krámky na „náměstí“.  V jeho středu stojí vysoká rozhledna z kůlů a rákosů,  kolem dokola rákosové stánky se suvenýry. Vlastně je to stejný model jako u vstupního ostrova, akorát ve větším.  Takhle nejspíš ostrovy nikdy nevypadaly, ale přizpůsobily se turistům. Ten, kdo se projde jen po tomhle „náměstí“,  sice může říct, že byl na rákosovém ostrově, alevlastně nic neviděl.  Skutečný život se totiž odehrává až za tou barikádou vycpaných ptáků a alpakových svetrů. Ono ale jít dál taky není jednoduché. Čím víc bílých čumáků se bude hrnout indiánům do chatrčí, tím hůř. Částečně si za to můžou indiáni sami, protože vymysleli vstupné. Pokud si Zápaďan zaplatí, chce za svoje peníze co nejvíc a připadá si, že má právo lézt domorodcům do hrnců a šermovat jim před obličejem foťákem. Nejlepším řešením je asi zlatá střední cesta - pozorovat. Pozorovat, jak indiáni odjíždějí na člunech, děti si hrají v rákosí, maminky vaří jídlo, tkají svetry nebo konejší své prcky.

Šplháme na rozhlednu. Představuju si, jaké by to bylo, kdyby se najednou všechny čtyři její nohy rákosím propadly, zajely do vody, a my se ocitli znovu zpátky na „zemi“. No nebylo by to po té námaze vyšplhat se nahoru nespravedlivé?!

Rozhled ze shora je dokonalý. Jsme ve výšce asi osmi metrů a kolem nás je velký ostrov, s rákosím na jedné straně, na vzdáleném konci pak stojí něco jako ubytovny s plechovou střechou. Na jedné nebo dvou chatrčích dokonce ční satelitní antény! Neuvěřitelné! Jsme na rákosovém ostrově, kolem rákosové chatrče a nad nimi satelity! To je teda míchanice! Vidíme i některé další ostrovy, mezi nimi
i náš malinký. Puno je někde v dálce za rákosovou cestou. Díváme se, co mají indiánky ve svých krámcích. Zajímavé náušnice a náhrdelníky se symboly Slunce a Měsíce, Panovy flétny, alpakové
a lamí rukavice, svetry a čepičky, vycpané ptáky, hliněné sošky. Pokud někde nakupovat
suvenýry, tak tady. Peníze jdou rovnou indiánům a nemontují se do toho hordy přiživujících se překupníků. Ostrovy se nám pomalu vzdalují a my plujeme cestou v rákosovém poli zpět do Puna. Něco tak zvláštního jako Los Uros se hned tak nevidí.

Dodávka na výlet do Sillustani nás má vyzvednout ve dvě hodiny před hostelem. Do té doby stíháme oběd a ve dvě stepujeme na ulici. Nic. Ani za deset minut, ani za dvacet minut. Na jednu stranu si říkám, že je to divné a že nás klidně mohli vypéct. Peníze jsme jim včera večer zaplatili, tak proč by se namáhali? Na druhou stranu ze mě ale mluví zkušenost s podobnými situacemi a hlavně znalost jejich pojmu času. Pouhé desítky minut zpoždění by byl ještě docela dobrý výsledek, a pokud náhodou někdo místní přijde na schůzku o hodinu později, nemá cenu mu nic vytýkat. Nepochopil by, o co jde a proč lpíme na takové malichernosti, když důležitější je, že jsme se sešli a jsme spolu. Jediné, čeho tady mají nadbytek, je čas. Proto se jím moc nezaobírají.

Máme štěstí - zpoždění je jen půl hodiny. Nasedáme do už zaplněné dodávky (samozřejmě samými gringos - což je trochu posměšné označení bělochů) a vyrážíme ven z města. Silnice šplhá do kopců nad městem, kde se dostáváme na náhorní planinu. Žhavou, vyprahlou a nekonečnou. Silnice je vidět až na obzor, v cestě nám nestojí žádné kopce. Teprve po odbočení z hlavní cesty na vedlejší vjíždíme do kopců, kde má na březích jezera Umayo ležet rozsáhlé pohřebiště dávných kultur.

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun