Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Papeete déja vu

1. Leden 2009

Papeete déja vu

Asi bych měl trochu osvětlit, kde jsem se to vlastně ocitl. Francouzská Polynésie, francouzské zámořské území v jižním Tichém oceánu, se dělí na pět skupin ostrovů - Společenské (nazvány tak proto, že jsou vzhledem k rozlehlosti oceánu seskupeny hodně blízko u sebe), Tuamoty, Markézy, Australy a Gambiery. Společenské ostrovy se ještě dělí na ostrovy Návětrné a ostrovy Závětrné. A právě na dvou z Návětrných ostrovů - Tahiti a Moorea - strávím zdejší pobyt.

Francouzská Polynésie, Tahiti

Den 244, pondělí 19. 4. 2009

Tak tu zase máme pondělí devatenáctého! Už podruhé za sebou a stejné datum! To se mi ještě nestalo! No jo, taky jsem zatím ještě nikdy nepřekročil mezinárodní datovou hranici, která vede zhruba po 180. poledníku mezi Novým Zélandem a Francouzskou Polynésii. Jedu po stopách Verneova hrdiny Philease Fogga (Cesta kolem světa za 80 dní), který takhle taky získal jeden den navíc, aniž si to ale uvědomil, což mu to nakonec pomohlo vyhrát onu velkou sázku.

Ve skutečnosti jsme však ani on, ani já žádný den navíc nezískali, jen se nám najednou vrátilo to, co jsme cestou postupně poztráceli. Při každém překročení časového pásma směrem na východ se nám totiž zkrátil den o hodinu, takže jsme měli několik dní kratších než 24 hodin. No a teď jsme svoje „ztracené“ hodiny dostali zpět. To ale nic nemění na tom, že v mém deníku už navždy budou zaznamenány dva dny s datem 19. dubna 1999.

Při vystoupení z letadla nás vítají domorodí hudebníci v zelených košilích a sukních, hrající na kytary a zpívající tahitské písně. Jsou ale dost znudění a je na nich vidět, že to dělají jen z povinnosti a ne z opravdové pohostinnosti. Turisti jim to ale asi baští a myslí si, že vstupují do ráje. Od hostesky každý z nás dostává malou kytičku a lidi ze zájezdů dostávají celé květinové věnce (tak nějak si to asi představovali a taky se jim to splnilo). Imigrační úředník mi dává razítko do pasu a to je všechno. Do Francouzské Polynésie totiž nepotřebujeme vízum, protože je zámořským územím Francie.
Náklaďáko-autobusy (místní MHD), kterým se tady říká „le truck“, už o půlnoci nejezdí a dávat za taxíka 20-25 dolarů, aby mě odvezl těch šest kilometrů do města, se mi teda opravdu nechce. To radši přespím na letišti a počkám do rána, až zase začne jezdit doprava pro lidi a ne jen pro milionáře. A nejsem sám. Takhle nás tady hodlá přenocovat asi pět - takový začátek už naznačuje zdejší úroveň cen. Angličan Paul se do města taky vypraví až ráno. Oba chceme hned odjet na ostrov Moorea, takže si teď budeme navzájem hlídat věci a ráno vyrazíme.

Idylická plážIdylická plážAsi bych měl trochu osvětlit, kde jsem se to vlastně ocitl. Francouzská Polynésie, francouzské zámořské území v jižním Tichém oceánu, se dělí na pět skupin ostrovů - Společenské (nazvány tak proto, že jsou vzhledem k rozlehlosti oceánu seskupeny hodně blízko u sebe), Tuamoty, Markézy, Australy a Gambiery. Společenské ostrovy se ještě dělí na ostrovy Návětrné a ostrovy Závětrné. A právě na dvou z Návětrných ostrovů - Tahiti a Moorea - strávím zdejší pobyt.

Paul právě přiletěl z Velikonočního ostrova a podle toho, co o něm vyprávěl, mi určitě nebudou stačit ty dva dny, které jsem si na něj vyhradil. Asi si hned ráno změním letenku, abych tam mohl strávit alespoň o den víc. Jelikož lety nejsou každý den, znamená to, že si budu muset prodloužit i pobyt ve Francouzské Polynésii. Ostatně když už jsem tady, tak proč toho nevyužít!

Noc ubíhá celkem rychle a ani se mi nechce moc spát. Ještě v šest ráno jsem docela čilý a čtu si, co tady vlastně budu moct podnikat. Nějaký čas musím strávit na Tahiti (už jen proto, že letadlo mi letí opět pozdě v noci), ale zbytek bych chtěl zůstat na Moorei. Jsou to sice jen dva z desítek místních ostrovů, ale na druhou stranu ty relativně nejdostupnější a nejlevnější, takže mě to snad nebude stát celé jmění. I tak si ale asi sáhnu hluboko do kapsy.

Chtěli jsme čekat až do osmi, kdy otevírá letištní pobočka jedné z místních bank (na výměnu peněz), ale Paul má ještě nějaké franky z dnů, než odletěl na Velikonoční ostrov, takže se můžeme oba dopravit do města, kde jsou prý i bankomaty. Hned před letištěm mě šokuje pronikavá (ale příjemná) vůně ibišků z okolních keřů. Na hlavní silnici si zastavujeme „le truck“, který nás za dolar a něco odveze do města. Le truck je docela srandovní kombinace náklaďáku a autobusu: na podvozku obyčejného náklaďáku je posazená dlouhá budka s lavicemi a okny, a celý vehikl tak slouží jako autobus. Nápisy uvnitř nás upozorňují, že nesmíme kouřit, a dokonce je tady i výše jízdného! A co víc - tenhle „le truck“ řídí domorodka! Osazenstvo taky tvoří samí domorodci. Nejspíš jedou do práce, protože mají v rukou tašky se svačinami. Už začíná být pěkné vlhko, takže se ani nedivím, že jsou všichni oblečení jen na lehko.

Doprava mezi letištěm a centrem Papeete je překvapivě hustá, a tak se pohybujeme spíš přískoky než plynulou jízdou. Bezolovnatý benzin tady sice prodávají, ale jen do některých aut, takže už teď cítím známý smrad z výfuků.

Vystupujeme v centru před bankou s bankomatem. Je to tady docela pěkné a daleko lepší, než jsem si představoval. Očekával jsem, že Francouzská Polynésie bude na úrovni rozvojových zemí, ale alespoň v případě Papeete jsem se docela spletl. Zrovna stojíme na nově vydlážděné pěší zóně, která mi spíš připomíná Paříž než Bombaj. Před jedním obchůdkem jsou dokonce z malých kachlíků seskládány obrazy ryb a jiné mořské havěti.

Zkouším si z bankomatu na svoji kreditku vytáhnout peníze a ejhle - ono to jde. Je to lepší než v Austrálii, kde se mi nikdy nepovedlo žádný bankomat použít a pro peníze jsem musel vždycky jít do banky k přepážce. Ten rozdíl bude asi v tom, že Francouzská Polynésie je součástí Francie a všechno bude nejspíš napojeno přímo tam. Normálně bych si z bankomatu nevybíral tak malou částku (100 dolarů) jako teď, protože za každý výběr platím stejně vysoký poplatek (2-3 dolary), takže je nejlepší vybírat co největší částku (tj. co nejbližší mému týdennímu limitu). Ve zdejších bankách jsou ale poplatky za výměnu cizí měny tak vysoké (4-6 dolarů), že je pro mě výběr z bankomatů daleko výhodnější.

Kancelář LanChile otevírá v osm hodin, a nám chybí ještě půl hodiny, tak si před ní dáváme snídani a čekáme, až otevřou. Hned si měním odlet z Tahiti, a získávám tak potřebný den navíc pro Velikonoční ostrov. Místo tohoto pátku měl odtamtud odlítat až příští pondělí. Paul si v Air New Zealand potvrzuje svůj let do Los Angeles a pak už se vydáváme k přístavnímu molu pro lodě na Mooreu.

Je sice ještě brzo ráno, ale vlhko už plně udeřilo a je cítit, že jsme v tropech. Tady mi to ale připadá trochu jiné než v Africe nebo Asii. Nejenomže je všechno udržované a pěkné, ale všude kolem je krásná vůně květin a ženy nosí ve vlasech květy ibišků.

Všechno je samozřejmě psané francouzsky a kolem není slyšet nic než francouzština. I domorodci mezi sebou mluví francouzsky, přestože mají vlastní jazyk - tahitštinu. Většina lidí na trajektu jsou Tahiťani. Kdo ví, kolik tady vydělávají, protože skoro všichni bez mrknutí oka platí asi tři dolary za jeden obyčejný sendvič, poslouchají walkmany a vypadají přitom náramně spokojeně. Čekal jsem, že mezi nimi uvidím nějaké pěkné dívky, ale zatím nic moc.

Teprve když se naše loď rozjíždí, uvědomuju si, jak rychle vlastně jedeme. Prý dokáže jet až 100 km/h! Voda kolem se jen míhá, a jak stojím na horní palubě, vítr jako by mi chtěl servat vlasy z hlavy. Tahiti se rychle vzdaluje a Moorea se stejně rychle přibližuje. Nad středovým pohořím Tahiti visí pěkně baculaté mraky, nad Mooreou taky - a jen o trochu menší.

Vnitřní kajuta je sice klimatizovaná a s televizí, ale lepší „film“ se odvíjí venku. Přibližuje se Moorea, její hornatý povrch se začíná zvětšovat a mezi zelenými keři už začínají prosvítat skály. Kolem obvodu ostrova vede silnice a teď už vidím i malinké autobusy ploužící se pod zelenými horami jako mravenci.

Moorea

Proplouváme průlivem v korálovém prstenci kolem Moorei a přistáváme. U Přístavu už čeká autobus. Jezdí podle jednoduchého jízdního řádu, takže máme ještě asi 20 minut do odjezdu - začíná z nás pěkně lít. To vlhko je hrozné.

V autobuse už je nás většina turistů. Vlastně tady stojí busy dva, protože nejezdí jeden autobus kolem celého ostrova, ale jeden jede po jižním pobřeží a druhý po severním a setkají se na druhém konci ostrova. Zpátky se vracejí stejnou cestou, takže když si chci vybrat bus, kterým pojedu, musím už předem vědět, kde se ubytuju. Ubytování je tady úděsně drahé, ale u vesničky Hauru jsou dva kempy, kde by se mělo dát sehnat místo v chatce za deset dolarů.

Svatyně Marae TitiroaSvatyně Marae TitiroaZ cesty busem skoro nic nemám, protože na mě teprve teď padla únava a většinu cesty jsem prospal. Vystupujeme s Paulem u kempinku, ale mají plno. Ve druhém hned vedle už máme štěstí a dostáváme dvoulůžák v podlouhlé chatce. Jsme přímo u pláže s kokosovými palmami a chladivým trávníkem. Na druhé straně silnice, směrem do vnitrozemí, se zvedají zelené kopce, součást středového pohoří ostrova. Tak jsme teda konečně v tom ráji.

Opravdu to tady vypadá úplně jinak než v zasmogovaném Papeete - všude samá zeleň, tyrkysové moře, kokosové palmy, po silnici jen občas projede auto, žádná zástavba, nepočítám-li hotely „rozsypané“ podél silnice asi stejně jako v Halls Gap v Grampians.

Vedle kempu je docela dobře zásobená malá samoobsluha, ale ty ceny! Naštěstí mi stačí koupit si akorát bagetu, protože mám v batohu arašídové máslo z Austrálie. Bagety jsou dobré - jako ve Francii, odkud taky (samozřejmě) pocházejí.

V autobuse jsem si trochu odpočinul, takže bych se teď prošel. Svůj hlavní výlet na Moorei - do údolí Opunohu - jsem si naplánoval na zítřek, ale pár kilometrů na jih po pobřeží má být marae - polynéský chrám, nebo spíš to, co z něj zbylo. Paul odlítá už zítra v noci, a jelikož zítřek stráví na Tahiti, tak by se tady chtěl taky trochu projít. Proto vyrážíme společně.

Skoro osm měsíců jsem se pohyboval v zemích, kde se na silnicích jezdí nalevo. Po tak dlouhé době je Francouzská Polynésie prvním místem, kde se zase jezdí napravo jako u nás. Celých těch osm měsíců jsem si nezvykl a při přecházení jsem se díval radši na všechny možné strany. Teď jsem ale zmatený ještě víc, a místo abych byl rád, že se zase jezdí napravo, proklínám existenci dvou tak odlišných pojetí jízdy. Asi se i tady budu dívat všude možně, než se mi v podvědomí zase ustálí jízda vpravo.

Podél silnice není žádný chodník, tak se o ni musíme dělit s projíždějícími auty. Kolem nás rostou kokosové palmy (víc na straně směrem k pobřeží) a obyčejné stromy (víc směrem do vnitrozemí). Na zvedajících se svazích ale rostou spíš jen keře nebo taky nic. Občas se na trávě pase jedna nebo dvě krávy.

Bílé milníky podél silnice mají tvar ostrova a odpočítávají nám kilometry. Přeci jen jsme oba unavení víc, než se zdálo, a ty čtyři kilometry k marae se jen ploužíme. Ještěže si máme o čem povídat a občas nás z únavy vytrhne i keř s krásnými květy. Z hor se začínají stahovat mraky. Snad už zase nebude pršet!
Marae Nuurua je z dnešního pohledu jen hromada kamenů uspořádaná do obdélníku a postavená jako čtyřpatrová pyramida. Před ní stojí dva vysoké kameny s petroglyfy. Dříve prý u ní byly i dřevěné přístřešky a celá byla obklopená kamennou zdí, teď je ale dost těžké si tyhle chybějící věci představit. Snad jen ty balvany poházené kolem mohly být onou zdí.

Začíná pršet, a tak se rychle vydáváme zpátky. Při našem hlemýždím tempu nám cesta i tak bude trvat alespoň hodinu a půl. Prší jen asi čtvrt hodiny a déšť nás vlastně spíš osvěžil, než promočil. Únava za chvíli ale přichází znova a občas se přistihnu, že při chůzi skoro spím.

V kempu se hned kácíme do postelí a za pět minut už jsme v pánu. Probouzím se teprve v osm hodin večer. Paul už je vzhůru a pochoduje po kempu. Chtěl jsem vidět západ slunce, ale bohužel už je tma. Atmosféra je ale skvělá, protože nádherně svítí hvězdy a z dálky od korálového útesu kolem ostrova hučí příboj. Někdy tak hlučně, že si říkám, jestli se na nás náhodou nežene tsunami. V noci se tady cítím daleko víc jako v ráji než během dne.

Den 245, úterý 20. 4. 1999

Vysoké hory Moorea z mořeVysoké hory Moorea z mořeRáno dospávám včerejší dlouhý den a zároveň čerpám síly na dnešek. Moje nohy totiž čeká alespoň 30 kilometrů, ve vlhku a s minimem vody (mám termosku jen na 1 litr). Jídlo bude zase trochu jednotvárné - k snídani bageta s arašídovým máslem, k obědu bageta s arašídovým máslem, k večeři bageta s arašídovým máslem, ale to mi vůbec nevadí. V tomhle podnebí je daleko důležitější voda.

Paul odjíždí, právě když se já vydávám na cestu. Část bych sice mohl ujet v „le truck“, ale mám na to celý den, takže nemusím spěchat a utrácet přitom peníze. Sice se trochu uchodím, ale to ostatně k cestování patří, ne?

Po pár stovkách metrů se zastavuju u obchůdku, před kterým vlajou velké, ručně malované, krásně barevné látky pareu, které se používají nejen jako jednoduché oblečení (nic víc v tomhle parnu ani není potřeba), ale i jako dekorativní textilie na zeď.

Pomalu pochoduju po silnici a míjím jeden hotel za druhým. Ve vesničce Hauru se dokonce objevuje škola, několik krámků a restaurací, ale po ní zase přichází jen prázdné pobřeží, občas přerušené domečkem a na straně směrem do vnitrozemí i plotem, za kterým je políčko nebo se tam pasou krávy a koně.

Je hezky, po cestě voní květiny, září ibišky a u některých domků domorodci dokonce benzinovou sekačkou kosí trávu! Na moři nebo v zálivu Opunohu, kolem kterého právě jdu, kotví několik lodí. V tomhle zálivu se taky točila poslední verze filmu o Bounty (v roce 1984, s Melem Gibsonem a Anthonym Hopkinsem). Záliv je to docela pěkný, i když pohled z okolních hor musí být daleko lepší než odsud zezdola na hory. Hory jsou strmé a docela pochybuju, že některé z nich byly kdy zdolány člověkem. Nejsou to žádné kopečky, ale pěkně strmé skalní věže, i když se na nich občas nějakým zázrakem drží keře, takže nejsou úplně holé.

Celá Francouzská Polynésie je tvořena ostrovy sopečného původu a každá z těch pěti ostrovních skupin jsou sopky v různém stadiu života. Tahiti a Moorea jsou ostrovy celkem mladé a ještě nebyly klimatickými podmínkami ohlazené. Proto se tyčí vysoko nad úroveň moře. Druhým extrémem jsou atoly, které se pod vlastní tíhou zřítily do moře a zůstal z nich vlastně jen korálový krunýř, který se kolem nich vytvořil během jejich života. K takovým patří třeba nechvalně známá francouzská jaderná střelnice na atolu Mururoa, v Gambierech asi 1 200 kilometrů na jihovýchod od Tahiti. Na vzdálenosti Tahiti - Mururoa je vidět, že ač nad vodou vyčnívá jen pár tisíc čtverečních kilometrů, celková plocha Francouzské Polynésie je srovnatelná s plochou pevninské Evropy.

Po deseti kilometrech odbočuju z hlavní silnice vedoucí kolem celého ostrova a vydávám se do vnitrozemí. Na téhle vedlejší silnici se hned začíná objevovat víc děr a asfalt někdy dokonce úplně mizí a místo něj se brouzdám prachem. Za ohradou se na louce táhnoucí se až k úpatí hor pasou koně a krávy. Trochu mi připadá, jako bych se ocitl někde ve Švýcarsku. Jen tam není takové vlhko. Čím víc se k přibližuju k horám, tím víc stoupám. V tomhle vedru je to docela pěkná zabíračka, obzvlášť když už mám za sebou skoro patnáct kilometrů a nejsem ještě ani v polovině cesty. Procházím kolem nějakého zemědělského lycea (pěstují tady i jehličnany!) a po dalším půlkilometru se konečně ocitám u hlavního cíle dnešního výletu - údolí Opunohu.

Dnes bydlí většina obyvatel Moorei na pobřeží, ale nebylo tomu tak vždy. Svědky zlatých časů údolní civilizace je několik maraei. Ty však musely být zrekonstruovány, protože jakmile údolí opustili původní obyvatelé, během času se staly obětí agresivní džungle a klimatu. Marae stojící v tomto údolí dnes tvoří nejlepší příklad původních náboženských staveb na Společenských ostrovech, ne-li v celé Francouzské Polynésii.

Největší je Marae Titiroa - kamenná plošina s několika vysokými kameny v popředí, obklopená nízkou kamennou zídkou. Stálo tady ještě několik dřevěných přístřešků, ale z těch se nezachovalo vůbec nic. Domorodci si jich stále hodně váží a teď tady právě dva z nich uklízejí listí. Na informační tabuli je kromě francouzštiny i text v tahitštině a angličtině.

Asi 200 metrů za Marae Titiroa se schovává menší Marae Ahu-o-Mahine. Skoro celá je pohlcená džunglí, jinak je ale vyšší a i zajímavější než Marae Titiroa. Stejně jako u Marae Nuurua (té na pobřeží) bych ji ale tipoval spíš na hrobku než na náboženský svatostánek.

SamoobsluhaSamoobsluhaO kousek dál, po silnici směrem k horám, je další marae - Marae Afareaito. Její zvláštností jsou dvě tzv. lučištnické plošiny. Sloužily k jedné z oblíbených kratochvílí tehdejší aristokracie - soutěžím ve střelbě z luku na dálku. Střílelo se z plošin směrem do kopce, na jehož svahu byly vymýceny široké pásy vegetace. Zvítězil samozřejmě ten, kdo dostřelil dál. Zajímavé je, že lukostřelba byla praktikována jen na Společenských ostrovech, a to ještě jen jako sport. Pouze na ostrově Mangareva (Gambiéry) byla využívána k boji.

Od těch několika marae ještě stoupám po silnici asi další kilometr na vyhlídku Belvedere. Není sice až na hřebeni, jen na úpatí, ale i tak je odsud skvělý pohled na oba zálivy Opunohu a Cookův, zařezávající se na severní straně do ostrova a tvořící tak jeho zvláštní tvar písmene W, a i na 899 metrů vysokou horu Rotui, která oba zálivy odděluje. Na Rotui se prý dá vylézt asi za čtyři hodiny, ale musí to být šíleně namáhavé, když vidím, jak je strmá. Dávám si oběd a mezitím doráží několik mladých Zápaďanů na kolech - vypadají úplně zničeně.

Nad Rotui se kupí mraky jako ostatně i nad horami za námi. Vydávám se na cestu zpátky, abych se vrátil ještě v nějakém rozumném čase. Střídavě prší a zase svítí sluníčko - je to opravdu dost zvláštní počasí. Když se dostávám dost daleko od Rotui, slunce nerušené mraky začíná zářit s pravou tropickou intenzitou. Už nemám žádnou vodu, ale napít se něčeho prostě musím. Zastavuju se v Hauru a v jedné samoobsluze si kupuju tahitské pivo „Hinano“. Je sice dost drahé, ale stejně jsem ho chtěl alespoň jednou vyzkoušet, a kdy bude lepší příležitost, než když jsem vyprahlý jak poušť. Sedám si před sámošku, pozoruju místní cvrkot a během pěti minut mám pivo v sobě. Je skvělé, jen doufám, že to teď se mnou během zbývající hodiny cesty zpátky na tom slunci nepraští. V pět odpoledne jsem zpět v kempu a padám únavou do postele. Ani teď se ale ještě nemůžu začít flákat, protože si chci vyprat to, co jsem dneska dost důkladně propotil.

Večer se dívám na západ slunce, i když je celkem obyčejný, protože tady není žádný prach ani smog, který by sluneční paprsky rozptyloval. Pak ještě chvilku sedím na břehu moře a dívám se na červánky. Ty už jsou lepší než západ.

V kempu je docela dost Zápaďanů, ale skoro žádný mluvící francouzsky. Francouzi jsou asi nejspíš na těch dražších místech. Stejně pro ně musí být skvělé, že úplně na druhé straně zeměkoule jsou pořád ve své zemi, můžou mluvit francouzsky a kolem sebe toho vidí tolik ze své kultury. Bohužel ale právě díky nim je Francouzská Polynésie tak drahým místem. Velké množství zboží se dováží z Francie, místo aby se nakupovalo z okolních zemí (pravda, viděl jsem tady novozélandské jogurty), a na všechno dovezené zboží jsou uvaleny vysoké dovozní daně. Těm Francouzům, kteří tady pracují (a je jich daleko víc než na stejném místě ve Francii, protože zdejší efektivita není zrovna francouzská), to nevadí, protože mají samozřejmě přiměřené platy. Člověk se tady může pohybovat dost špatně, protože autobusy jezdí tak čtyřikrát za den (na Tahiti asi častěji), a tak pokud se chcete někam dostat v nějakou „nevhodnou“ dobu, musíte si najmout drahé auto nebo stejně drahé taxi. Skoro jako by Francouzi chtěli z Francouzské Polynésie udělat místo jen pro movité a na ty ostatní úplně kašlou. Škoda že se nemůžu podívat na víc ostrovů, abych mohl zdejší realitu posoudit z většího vzorku. Moorea patří k nejnavštěvovanějším ostrovům (protože díky blízkosti Tahiti je celkem přístupná) a doprava tady není nic moc. Jak to asi bude vypadat jinde? Tam ale jezdí jen bohatí a ti mají na taxi, takže vlastně není žádný problém, ne?

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun