Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Okolí Uyuni

31. Březen 2010

Okolí Uyuni

V knize jsem četl, že jedna místní brožura nazvala Uyuni frigidním městem. Myslím, že to přesně vystihuje jeho
nejcharakterističtější vlastnost - velkou zimu. I Bolívijci se údajně při vyslovení jména Uyuni oklepou zimou. Jsme
v otevřené poušti v nadmořské výšce 3 660 metrů.

Tolik soli, že je vidět z vesmíru

Den 270, sobota 15. 5. 1999

Teda ta zima, co byla v noci v autobuse, nás šokovala. V Oruru bylo sice chladno, ale to, co následovalo pak... Základní chyba byla, že jsme si nevytáhli spacáky. Spolehli jsme se jen na oblečení, co jsme měli na sobě (v mém případě tričko, dvě košile, mikina a lehká bunda). Vůbec nám nedošlo, jak může být Bolívie krutá. Těsně po půlnoci zastavujeme u jednoho hostince. Zima je hrozná, alespoň se ale trochu ohříváme u čaje v jídelně. Všichni jsou svorně nabalení a všichni si svorně dávají nějakou večeři. Po půlhodině znovu nastupujeme do mrazáku a pokračujeme dál. Asfaltka zmizela už s posledními domy Orura, a tak se už několik hodin kodrcáme cestou necestou a vysoká světlost podvozku autobusu se ukazuje nejen jako výhoda, ale přímo nezbytnost. Možná má v sobě i nějaké stabilizátory, protože se pořád houpe ze strany na stranu a přitom se ne a ne převrátit.

V autobuse je úplná tma, jen nad první řadou sedadel svítí nějaká zelená světýlka. Doléhá sem tichá hudba, to si řidič s průvodčím
a pár známými pouští ve své kabince hudbu. Kabina pro cestující je totiž od řidiče oddělena zasklenou přepážkou a dveřmi. Sedadla jsou plná huňatých postav - každý v tomhle autobuse se na cestu řádně vybavil tlustými dekami a kabáty. Jen nás naše první cesta po Altiplanu docela zaskočila. Okna jsou zevnitř pokrytá jinovatkou. Podle teploty - vlastně zimoty - je tak -15 °C a řidiči netopí. Drkotáme zuby a u pusy se nám s každým výdechem objeví obláček páry. Z ní se pak na oknech sráží jinovatka, kvůli níž se ani nemůžeme dívat ven. Není přes ni nic vidět. Takhle to jde až do sedmé hodiny, kdy konečně přijíždíme do našeho cíle - městečka Uyuni.

Uyuni

Mezitím se rozednilo, takže po vystoupení z autobusu nás už trošinku začíná zahřívat slunce. Ale opravdu jen trošinku. Pořád je alespoň -10 °C a navíc fouká vítr. Uyuni působí depresivně a prázdně. Kromě taxikářů a majitelů hotelů čekajících na turisty - potenciální zákazníky - není nikde ani noha. Ulice je ale pustá i jinak. Její hliněný povrch má skoro stejnou barvu jako většina domů - světle hnědou. Vše je holé, nikde žádné veselé barvy. Převládá zima a sucho. Obojího je všude dost a cítíme to až na kůži. Jako na konci světa. Skoro si troufám říct, že jsme si od autobusu vůbec nepolepšili. To bude ale záležet na tom, jak se vyvine dnešek. Nenecháváme se zlákat žádnou super nabídkou ubytování a už vůbec ne odvozem bůhví kam. Ubytování si chceme najít sami.

Všechny ulice vypadají stejně, není lehké se zorientovat, není se čeho chytit. Vyrážíme proto nějakým směrem a hodláme se ptát kolemjdoucích. Už za pár minut ale víme, kudy jdeme, i to, že jdeme dobře - k hlavní ulici s levnými hotýlky. Přestože je ještě brzy, kavárny a cestovní kanceláře už mají otevřeno. Uyuni žije hlavně z cestovního ruchu, tak se musí činit. Na rohu Plaza Arce a Avenida Ferroviaria je na sobě nalepeno několik cestovních kanceláří. Co je na tomhle zapadlém studeném pouštním městečku tak přitažlivého? Přímo na něm nic, i když zakusit si tu odlehlost a opuštěnost má taky něco do sebe. To, za čím jsme sem přijeli, leží až za Uyuni: nepřístupná, drsná, chladná poušť jihozápadního Altiplana.

Těžba soli na Salar de Uyuni. Ročně se zde vytěží kolem 20 000 tun soli...Poušť se k životu nehodí

Pohybovat se po ní na vlastní pěst je vzhledem k odlehlosti
a pustosti oblasti buď nemožné, nebo obtížné. Museli bychom spoléhat na občasné džípy nebo náklaďáky obsluhující roztroušené cínové, stříbrné, měděné, sirné, solné a další doly. Poušť je bohatá na velké množství nerostných surovin, ale
k životu se jinak vůbec nehodí. Lidi v těch několika osadách musí držet snad jen pověstná krása horských lagun, hřebenů
a solných pánví, tedy toho, za čím sem jezdí i turisti a na čem vydělávají cestovní kanceláře. Jejich nabídky jsou prakticky totožné: jedno až sedmidenní výlety do pustiny. Jezdí se
v džípech, spí ve spacácích a jí v polních podmínkách. Prostě pustina. Ještě není turistická sezona, tak je možné, že budeme muset čekat, než se naplní celý džíp (do každého se vejde šest lidí, plus řidič
a kuchařka).

I s batohy mizíme v útrobách cestovky „Esmeralda“ a hodláme zjistit, co nám můžou nabídnout. José (majitel) hned zapíná malá kamínka a usazuje nás do měkké pohovky. Celá kancelář je vyzdobená fotografiemi z pouště a mapami Bolívie a okolí Uyuni. Dnes mu prý do pouště odjíždí na čtyři dny dva džípy. V jednom má ještě dvě místa, ukazuje nám „registraci“ těch ostatních - dvě Norky a dvě Švýcarky. Cesta má vést přes solnou pláň Salar de Uyuni k lagunám, jezírkům (s plameňáky!), gejzírům, skalním dómům a údolím a zpět do Uyuni. Nocovat se bude ve vesničkách po cestě. Vypadá to lákavě, i když
70 dolarů za jednoho není zrovna nízká cena. Na druhou stranu je v nich zahrnuto všechno - doprava (kolem 1 000 kilometrů), strava i ubytování. Ostatně vždy když jsem byl odkázán k použití podobných služeb, těch pár dolarů navíc oproti nejlevnějším nabídkám jsem nelitoval. Ty se podle vyprávění často ukázaly jako nevýhodné, protože cestovka za málo peněz samozřejmě poskytla buď nekvalitní, nebo někdy i žádné služby (vymáhat něco zpět by mohl zkusit akorát absolutní naivka). Odjezd máme stanoven na čtvrt na jedenáct, takže si batohy necháváme v cestovce a jdeme se umýt a dát si snídani.

Slunce už hřeje, ale jakmile zafouká vítr, je příjemný pocit tepla pryč. Přímo uprostřed Avenida Ferroviaria jsou postaveny nové veřejné záchodky. Něco takového je v podobně izolovaných městečkách naprostá rarita. Je vidět, jaký vliv turismus má, když už kvůli němu postavili pro ně něco tak nepotřebného. Pro turisty je to ale pravá záchrana. Někteří přijedou nočním autobusem z Orura nebo Potosí, rovnou jedou do pouště a chtějí se alespoň opláchnout (náš případ). Nebo naopak přijedou
z pouště, večer už zase nočním autobusem odjíždějí pryč a chtějí ze sebe alespoň smýt pouštní prach.

Je dobře, že nemusíme na džíp čekat až do zítřka nebo i déle. V tomhle zmrzlém městě není co dělat
a i pouhá procházka po ulici je spíš pro otužilce. Byla by to akorát ztráta času. V knize jsem četl, že jedna místní brožura nazvala Uyuni frigidním městem. Myslím, že to přesně vystihuje jeho  nejcharakterističtější vlastnost - velkou zimu. I Bolívijci se údajně při vyslovení jména Uyuni oklepou zimou. Jsme v otevřené poušti v nadmořské výšce 3 660 metrů.

Sedáme si před jednu z kavárniček a objednáváme snídani. Maté de coca (kokový bylinkový čaj), pár toastů se zavařeninou a máslem. Větší hlad ani nemáme. Takhle tu na náměstí snídá víc turistů. Většina asi dnes odjede do pouště jako my. V deset už je na ulicích živěji. Čekáme před cestovkou, José už vyhlíží svoje džípy. Ty přijíždějí asi ve čtvrt na jedenáct, naloženy taškami s jídlem a vodou.
K nim přibývají naše malé batůžky a batohy našich čtyř spolucestujících. Podobně se nakládají ještě další džípy jiných cestovek. Všechno jsou to Toyoty Land Cruiser 4×4. Blesklo mi hlavou, že bych se měl kvůli Táně zeptat, jestli budeme mít i vegetariánské jídlo. Hospodyni, která dávala poslední instrukce naší mladičké kuchařce, to nijak nepřekvapilo. Jen jí připomněla, aby se nezapomněla zastavit na trhu a koupit něco navíc.

Juan, náš řidič, i Anita, naše kuchařka, jsou oba hodně mladí, tak kolem 22 let. Oba jsou Bolívijci
a určitě už podobnou cestu absolvovali víckrát. Takže teď odjíždějí znovu, na další čtyři dny. Zastavujeme na trhu, kde Anita kupuje pár vajec a zeleninu, a pak už uličkami Uyuni vjíždíme na hlavní ulici. Ta se za městem mění v prašnou kamenitou hrbolatku. Té se teď nezbavíme čtyři dny a možná bude patřit spíš
k tomu lepšímu, po čem budeme džípovat.

Salar je zčásti zaplaven vodou, ale džípy si s tím většinou poradí... Jihozápadní Altiplano

V džípu nám začíná být konečně trochu teplo. V autobuse mi ztuhly nohy zimou, teď už roztávají, ale možná brzy ztuhnou přesezením. Sedíme s Táňou v prostřední řadě, takže na nás tak nepůsobí skoky džípu přes díry. Ti vzadu jsou na tom
o trochu hůř. Jak už jsem psal, bolivijská španělština je pro mě, netrénovaného začátečníka, daleko milosrdnější než chilský útok na všechny smysly. Přesto už jsem si stačil všimnout jedné zvláštnosti. Standardní španělština má dvě
r: jedno normální a jedno výrazné. To výrazné se vyskytuje ve slovech, kde se píší dvě r za sebou. Španěl při vyslovování takového slova zaryčí, kdežto Bolívijec řekne ř. Ale pozor, žádnou šišlavou zkomoleninu, nýbrž pravé české ř. Vedle Čechů jsou tak snad jediným národem, který má podobnou kuriozitu ve své jazykové výbavě. Jak Juan, tak Anita jsou v tomhle ohledu typičtí Bolivijci a poslouchat jejich španělštinu je zážitek.

U osady Colchani, asi 20 kilometrů na sever od Uyuni, odbočujeme z cesty a zahýbáme k bílému poli táhnoucímu se před námi až na obzor. Blížíme se k Salar de Uyuni, největší bolivijské solné pláni mající rozlohu 12 100 km2. Výskyt soli v této oblasti má podobný původ jako solné formace v okolí chilského San Pedro de Atacama (to je odsud mimochodem vzdušnou čarou jen 350 kilometrů). Před desítkami tisíc let byla tato oblast zcela pod vodou jezera Tauca. Jeho zdrojem byly částečně srážky
a částečně proudy vody z okolních hor. Ty sem zanesly minerální látky, mezi nimi i velké množství soli. Relativně těžká sůl se pomalu usazovala na nejhlubších místech jeho dna, a tak když jednoho dne jezero vyschlo, spatřily světlo světa solné zásoby nahromaděné z tisíce let usazování. My jsme teď na té největší z nich - Salar de Uyuni - ale v oblasti jich je daleko víc: Salar de Coipasa, Empexa, Chalviri, Chiguana.

Desetitísíce tun soli ročně...

Vjíždíme do bílé pouště, nekonečné pláně oslepující svou bělobou znásobenou odrazy slunce. Nikde žádná cesta, jen stopa vyjetá na sněhobílém povrchu salaru. Projíždíme přes skupinu mělkých jezírek a zastavujeme u podivných, asi metr a půl vysokých kuželovitých hromad. Jsou jich kolem nás desítky
a všechny jsou stejně bílé jako planina, na které stojí. Jsou to kužele soli. To, co je pro nás neobvyklým přírodním úkazem, je pro místní lidi zdrojem obživy. Ze salaru se každý rok vytěží téměř 20 000 tun soli. Na jednom konci skupiny kuželů se právě rozjíždí náklaďák vrchovatě naložený solí. Je jedním z tisíců. Sůl se odsud odváží i ve formě bloků, kdy je naložena na lamy a přepravena do vzdálené Tariji, kde je vyměněna za kokové listy, med, dřevo a další zboží na Altiplanu jinak nedostupné. Takto se se solí obchoduje prý nejméně od roku 1612, kdy byl solný obchod zmíněn v aymarských spisech.

Je zima, pod nohama nám křupe něco bílého, a tak se nám ani nechce věřit, že to není sníh. Je to slané, takže se opravdu procházíme po soli. Téměř rovný povrch pláně je pro jízdu daleko pohodlnější než všechny bolivijské silnice, co jsme zatím poznali. Všemi směry ho křižují stopy aut a my nejsme zdaleka jediný džíp v téhle bílé poušti. I když džípy jezdí často ve skupinkách, musí každý řidič být schopen orientovat se na planině samostatně. Přeci jen má planina rozlohu pětiny naší republiky
a většinou poněkud monotónní podobu. Orientace je prakticky možná pouze za jasného počasí, protože se k ní používají hory ze všech stran obklopující salar. Cesta po salaru není ale zas tak úplně monotónní, jak by se mohlo zdát. Něčím přispěla příroda, něco přidali sami Bolívijci.

Hotel Bílá pláž

K tomu druhému patří například Hotel Playa Blanca (Bílá pláž), asi 35 kilometrů západně od Colchani. Nebylo by na něm nic divného, pokud by nebyl celý ze soli! Stojí osamocený uprostřed pláně a ten chumel džípů kolem něj vypadá nějak nepatřičně a legračně.

Zvenku se podobá boudě ze špinavých bíločerných kvádrů, ale uvnitř už je atraktivnější. Několik solných místností (prý za 20 dolarů na osobu) je postaveno kolem společenské solné místnosti. Všechny zdi jsou ze soli, v každém pokoji stojí solná postel a solný stolek, ve společenské místnosti je několik solných stolků se solnými židlemi, solnou pohovkou a solnými slánkami. Neuvěřitelné! Pohled na bílou pláň je vyloženě oslepující, ať už přes okénko džípu či přímo venku. Pláň se kolem nás míhá, jak uháníme k jednomu z dalších míst, jež „narušuje“ nadvládu bílé barvy. Solné krystalky se v té rychlosti slévají do dlouhých pruhů, podobných těm skutečným od pneumatik džípů. Před námi se objevuje černý flek, který se rychle přibližuje a zvětšuje. Zdálky vypadá jako skála, zblízka ale vidíme, že jde
o skalnatý ostrov porostlý vysokými kaktusy.

Samé kaktusy

Říká se mu Isla de Pescadores (Ostrov rybářů), ale rybář na něm nežije ani jediný. Rostou tady jen samé kaktusy. Ostrov v té záplavě běloby působí jako nějaký černokněžníkův hrad. Skoro celý ho objíždíme, než najíždíme na jeho západní okraj, kde už stojí několik dalších džípů. Všechny se sem ale nevejdou, tak některé parkují přímo na soli pár metrů od ostrova. Na jeho prohlídku máme asi půl hodiny, zatímco naše kuchařka (a i kuchařky z ostatních džípů) připraví oběd. Romantičtější místo na polední přestávku nám snad ani nemohli vybrat.

Mezi skalami a kaktusy už jsou vyšlapané cestičky vedoucí po svazích nahoru. Bizarní skály a kameny působí jako z Měsíce, kaktusy jsou zase typické pro savany obou Amerik. Při pohledu
z vrcholu jejich až desetimetrová tmavě zelená těla ostře kontrastují s oslepující bělobou solné pláně. Barevné spektrum doplňují tmavě hnědé hory na obzoru a blankytně modrá obloha. Jen ta zima by nemusela být tak opravdová.

Pohled shora je fascinující, celý ostrov je pokryt kaktusy, kam až oko dohlédne. Procházíme se mezi nimi, zdálky svádějí k tomu, abychom si je pohladili. Jejich bodliny tak působí jako chmýří, ale teprve zblízka se z nich stávají pěkně ostré a dlouhé ostny. Nechtěl bych se na ně napíchnout.

Z vrcholu ostrova scházíme trochu jinou cestou, než jsme šli nahoru. Na některých místech si musíme opravdu dávat pozor, abychom se náhodou nenapíchli. Slunce do nás praží, ale pořád je zima a fouká vítr. Po čtvrt hodině jsme z vrcholu zpátky u auta, kde už nás čeká oběd. A skvělý! Jsme poslední, ostatní už sedí u jednoho z kamenů, z něhož si udělali improvizovaný stůl. Na utěrce jsou pro nás nachystaná nakrájená rajčata, papriky, hlávkový salát, plátky hovězího, chleba, avokádový salát a kdoví co ještě. Jako dezert ovoce. Starají se o nás opravdu dobře. V pohodě si sedíme a povídáme si. Kolem takhle sedí a klábosí dalších možná dvacet turistů. Ač je to odlehlé místo, turismu už podlehlo. Snad ho lidi jako my svým zájmem nezničí.

Od ostrova se stáčíme na jihovýchod a vyrážíme opět napříč plání. K jejímu okraji nás čeká asi
50 kilometrů. Dnes bychom měli skončit ve vesničce San Juan, kde budeme i nocovat. Hory už jsou na dohled a džípy jedou roztažené do šířky několika set metrů. Nikde žádná silnice a každý si tak může jet, kam chce. Před námi se objevuje vodní hladina, i když zdaleka ještě nejsme na konci pláně. Vjíždíme do vody a za chvíli už se brodíme snad půl metru hlubokým jezerem. Voda je slaná, protože je slané
i podloží. Teda ty džípy tady dostávají zabrat.

Ještě nejsme ani venku z vody a už začíná mít problémy první džíp. Zastavil uprostřed jezera, asi se moc napil. My zatím dojíždíme k nízké hrázi, která dělí jezero na dvě části. Zastavujeme na ní
a evidentně čekáme, než se všechny džípy dostanou až sem. Tohle jezero je pravděpodobně jedno
z kritických míst, tak všichni čekají, aby mohli v případě problémů pomoci. A problémy přicházejí
v zápětí. Poslední dva džípy přijíždějí k hrázi a pokoušejí se vydrápat nahoru. Řidič jednoho z nich si ale vybral špatné místo, a uvízl v řídké solné břečce, zadkem ještě v jezeře.

Co teď? I na to ale mají řidiči řešení. Jeden z džípů se obrací a přijíždí čumákem k zapadlému džípu. Mezi oběma džípy natahují lano a řidič záchranného džípu už zabírá. Zapadlý džíp se nejdřív vzpouzí,
z měkké peřinky se mu asi nechce, nakonec se ale poddává a i on se konečně ocitá na hrázi. My zatím obhlížíme hráz, protože nás zaujala sůl, která tady krystalizuje. Drobné krystalky mají tvary pyramid
a všude jich je habaděj. Taková krása. Škoda jen že nejsou o něco větší. I tak si jich ale pár schováváme na památku.

Slunce se sklání nad obzorem, takže už zase začíná být nesnesitelná zima. Všechny džípy jsou na hrázi, ale zatím se nehýbeme. S jedním džípem jsou potíže. Prý se rozsypala převodovka (nebo ji vyžrala slaná voda). Nakonec tady džíp musíme nechat a jeho posádka se skládá do ostatních džípů, ve kterých je nějaké místo. My jsme už ale plní i tak. Po asi půlhodinovém zpoždění se dáváme do pohybu. Objíždíme porouchaný džíp a po hrázi jsme za pár minut na pevnině. Po půlhodině jízdy nás zastavuje závora. Jsme ve vesnici Colcha K a stojíme před vojenským kontrolním stanovištěm. Dostáváme se totiž do hraničního pásma (i když chilská hranice je odsud ještě alespoň 100 kilometrů
vzdušnou čarou), a tak musíme všichni vystoupit do té zimy a jeden po druhém ukázat svoje pasy.

Jako by se tu ani neumíralo...

Sloužit tady musí být dost frustrující. Už jen ta zima sama o sobě není nic záviděníhodného, a když vidím ty jejich bunkry, dokážu si představit, v jakých podmínkách tady asi žijí. Zapisují si nás do svých knih, pak nám zvedají závoru a jedeme dál. Do San Juanu dorážíme před západem slunce. Zajíždíme do dvora jednoho z hliněných domků. Parkuje tu ještě jeden džíp a velká část domku je tak zabraná námi. Čtyři místnosti a jedna velká jídelna. Anita začíná připravovat večeři, zatímco my se jdeme projít, dokud je ještě slunce. Na hřišti před vesnicí (tvoří ji jen pár domků ve dvou ulicích) si hrají děti a hned vedle se pasou lamy a alpaky. Některé mají na konečcích uší barevné fáborky - podle nich si je majitelé poznají. Dělám pár fotek, ale je docela zima, tak mi to moc nejde.

U silnice, po níž jsme přijeli, stojí hřbitov s moc roztomilým kostelíkem. Hřbitov je už teď zavřený, ale
i tak si můžeme kostel prohlédnout zpoza zdi. Celý je hliněný, včetně malé zvonice a střechy. Na hřbitově je jen pár křížků, skoro jako by se tu ani neumíralo.

Slunce už zapadlo a my se vracíme zpět jednou z těch dvou úzkých ulic. Je úplně prázdná, všichni už jsou doma a chystají si večeři. I ta naše už je připravená. Brambory s pečeným kuřetem. Je to moc dobré a trochu to zahání zimu. Po večeři se můžeme i vykoupat! Jedna sprcha stojí asi dolar, ale tu možnost alespoň trochu se ohřát si rozhodně nenecháme ujít. Je to balzám a vůbec se nám nechce do té zimy, co nás čeká v našem pokoji. Ještěže máme spacáky a že se můžeme zahřívat navzájem.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun