Onkologie:
Nepřestávám bojovat
Před devíti lety jsem pod stromeček dostala knížku "Nesmíš to nikdy vzdát". Bylo to po 21 letech, kdy se mi vrátila rakovina, a já byla pár dní po operaci. Za další čtyři měsíce mě čekala další. To jsem v tu dobu ještě nevěděla, ale název té knížky mi zůstal v hlavě jako berlička.
Hana Kocourková (1950), Benešov u Prahy
Celý život pracovala s dětmi v dětském domově a později v mateřských školách. V benešovské mateřské škole strávila 24 let. Má dvě děti a čtyři vnoučata. Moc ráda zahradničí. Největší její láskou jsou muškáty a letos se daří i zelenině. Čas tráví ráda i se svými kamarádkami. Pravidelně se scházejí na oběd nebo při kávě v cukrárně.
Oblíbený (upravený) citát, který si zapsala už za svobodna: Není nikdy tak zle, aby nemohlo být zase dobře, a všechno, i to nejhorší, bývá k něčemu dobré.
Ve čtyřiceti letech se ozvala poprvé
Na první příznaky si pamatuji, jako by to bylo včera. Bylo to před třiceti lety v polovině srpna v pátek, kdy jsem na toaletě zjistila, že mám v moči krev. Manžel mě odvezl na urologii. Tam mi řekli, že mám na pravé ledvině cystu. Tenkrát se s pacienty lékaři moc nebavili a mluvit o rakovině bylo nemyslitelné. Došlo mi to, až když mě po operaci přeložili z chirurgie na onkologii. Ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze mi tenkrát odoperovali jednu ledvinu. Myslela jsem, že je konec světa. Bylo mi čtyřicet a nikdo mi v tu dobu nechtěl nic říct. S manželem jsme několik nocí probrečeli. Operace se ale zdařila, druhá ledvina převzala funkci za obě dvě a já jsem jezdila jednou za tři měsíce na injekce, pak jednou za půl roku a po dvou letech jednou ročně. Od té doby jsem chodila na pravidelná sona a CT vyšetření, což mi nejspíš o dvacet let později zachránilo život.
Paruku jsem musela mít hned
Díky pravidelnému onkologickému screeningu mi lékaři v mých 61 letech odhalili nádor na děloze. Před Vánoci roku 2011 jsem podstoupila náročnou gynekologickou operaci, která trvala přes čtyři hodiny. Pamatuji si, jak jsem s kapačkou vyšla na chodbu a čekala na doktora, který mě operoval. Dneska sice lékaři už s pacienty mluví, ale žádného optimismu nebo aspoň malé dobré zprávy jsem se tehdy nedočkala. Lékař mi řekl, že budu chodit na chemoterapii, vypadají mi vlasy a celkově že to budu mít těžké. Když mě manžel vyzvedl z nemocnice, jeli jsme ihned na Václavské náměstí koupit paruku. Musela jsem ji mít okamžitě. Několik jsem jich vyzkoušela a s jednou odjela domů. Stála skoro šest tisíc a mně se ulevilo. Nakonec jsem jí ani nevybalila, je zavřená v krabici, schovaná někde hluboko ve skříni. A ať si tam pěkně zůstane.
Žiji šťastně s půlkou jedné ledviny
Několik měsíců po gynekologické operaci jsem šla na celkové CT vyšetření. Tam mi zjistili, že na levé ledvině je nádor. Pár dní nato jsem podstoupila operaci, tentokrát to bylo těsně před Velikonoci. Už jsem se psychicky připravovala na to, že budu chodit na dialýzu a chemoterapii zároveň. Štěstí však stálo na mojí straně.
Profesor Tomáš Hanuš, který mě operoval, mohl odebrat jen část ledviny a ta zbylá svoji funkci převzala naplno. A měla jsem ještě jedno velké štěstí. Lékařka Hana Honová, ke které jsem chodila do onkologické ambulance, mne zařadila do programu s biologickou léčbou. Na té jsem už čest let. Ze začátku mi moc dobře nebylo, ale po úpravě dávkování se cítím daleko lépe. Vlasy mi nevypadaly, jen prořídly.
Hlídám si výživu, a i proto jsem začala pravidelně pít Remune, neboť je v něm hodně vitaminu D a omega-3 mastných kyselin. Obojí je pro mě důležité a ve formě ovocného pitíčka mi to navíc i chutná. Musím častěji odpočívat a hlídat se, abych zbytečně nenastydla, ale s tím se dá krásně žít.