Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Národní park Watarrka

1. Leden 2008

Národní park Watarrka

Národní park Watarrka, jehož je King’s Canyon součástí, je snad ještě opuštěnější než Uluru. FKC Resort je jediné místo, kde se tu dá ubytovat, a svého monopolního postavení řádně využívá.

Den 219, pátek 26. 3. 1999

Včerejší časné ráno se dnes opakuje skoro beze zbytku stejně. Vstávám v pět, abych byl už v 5.45 připravený před hostelem. Navíc si ale musím sbalit všechny věci, protože batoh bude se mnou už od rána jezdit v zavazadlovém prostoru autobusu.

King’s Canyon - kouzelné, ale přetěžké místo pro životKing’s Canyon - kouzelné, ale přetěžké místo pro životTrochu krápe (to včera nebylo!), a když přijíždíme pod Uluru, je výstup zase zavřený (to byl včera taky). Dnes to ale nezpůsobil podnikavý blbeček, nýbrž déšť. Prší a skála je kluzká. Je ještě šero, ale i tak už vidíme cosi zvláštního. Z Uluru stékají vodopády! To se hned tak nevidí. Tolik vodopádů najednou, a docela velkých. Vlastně máme štěstí v neštěstí, protože v téhle oblasti prší jednou za tři roky, takže málokdo má možnost vidět Uluru v její „vodopádové“ podobě.

Řidič ty z nás, co se i v tomhle dešti chtějí brouzdat kolem (a není nás zrovna moc), vysazuje a stejně jako včera se vrací do Yulary vyzvednout zbytek lidí. Rozednívá se a zároveň přestává pršet. Na skále je ale ještě pořád voda, takže vodopády ustupují jen pomalu.

Dnes už skálu obcházet nebudu (napoprvé to dvakrát stačilo) a jen tak se procházím pod západní stěnou. Je u ní několik domorodých posvátných míst. Po dešti je ale pár cestiček zatopeno a na některá místa se nedá dostat. Skála a její okolí působí úplně jinak. A to prosím jen trochu sprchlo! Taky se trochu hůř fotí, protože je pod mrakem. Musím proto používat stativ, abych na fotkách neměl jen rozmazané čmouhy.

V devět hodin se vrací náš autobus a už ve čtvrt na deset odjíždíme směrem ke Kata Tjuta. Máme celkem hodně času, proto cestou stavíme na místě, odkud je na ně perfektní výhled. Kolem dokola poušť, spinifex, pouštní duby a v dáli růžovočervené oblé skalní dómy Kata Tjuta. Přeci jen mám oproti včerejšku něco navíc.

U Kata Tjuta máme zase asi hodinu. Neodolávám a znovu se vydávám do té oranžově zářící soutěsky. Teď v deset už je jasno, takže sluneční paprsky se od jižní skalní stěny odrážejí stejně jako včera. Zvláštní, mohl bych se sem jezdit dívat každý den.

V půl dvanácté jsme zpět v Yulaře. Odjezd do King’s Canyon je v půl jedné, což nám akorát nechává čas na oběd. Je perfektní, že se nemusím starat o batoh, protože ho mám zavřený v autobuse. Vystupuji u nákupního centra, kde je u fontánky příjemné posezení u stolečků pod plátěnými střechami. Místo jako stvořené na oběd. Vytahuju svůj chleba s arašídovým máslem a mezi jednotlivými krajíci si čtu o King’s Canyon. Na mapě je kousek od Yulary, ale ve skutečnosti těch 300 km pojedeme čtyři hodiny.

Loučení se s večerním sluncemLoučení se s večerním sluncemPokouším se volat do jednoho hostelu v Coober Pedy, kde se chci zastavit cestou z King’s Canyon do Adelaide. Mám smůlu, čísla nějak nefungují. Snad budu mít štěstí a nebudu se muset ubytovávat v něčem drahém. Přijedu tam totiž těsně po půlnoci, což je pro hledání ubytování ten nejhorší čas.

Místní silnice, přestože hodně opuštěné a vystavené velkým klimatickým výkyvům pouště, jsou pořád tak kvalitní, že můžu za jízdy psát deník. Napůl sleduju ubíhající poušť, píšu deník, a taky se občas mrknu na televizi, kde právě jde Braveheart (Statečné srdce), film o skotském bojovníkovi za nezávislost Williamu Wallaceovi s Australanem Melem Gibsonem v hlavní roli.

Na pár minut zastavujeme na křižovatce silnic z Yulary, King’s Canyon a Alice Springs/Adelaide, kde už na nás čeká další bus Greyhound. Lidé, co nejedou do King’s Canyon, tady přestupují, a zatímco my odbočujeme ke King’s Canyon, druhý Greyhound odjíždí do Alice.

V půl páté odpoledne přijíždíme do Frontier King’s Canyon Resort. Národní park Watarrka, jehož je King’s Canyon součástí, je snad ještě opuštěnější než Uluru. FKC Resort je jediné místo, kde se tu dá ubytovat, a svého monopolního postavení řádně využívá. Ubytování je třikrát dražší, než kolik v Austrálii běžně platím. Snad to bude stát za to.

Do King’s Canyon se vydáme zítra ráno, takže dnešní podvečer máme volný. Někteří zakotvují v místní hospodě, kde se seznamují s australským pivem. Já se jdu projít do pouště kousek za resort. Je tu vyhlídka na západ slunce. Ale no fuj! Až přímo k ní je postavený chodníček z azbestových desek. To je teda rozmařilost!

V pokoji bydlíme tři. Už chápu, proč je tak drahý. Máme mýdlo, ručník, ledničku a dokonce termosku s horkou vodou a čaj i kafe! No, klidně bych se bez toho luxusu obešel, tady ale kromě kempu už nic levnějšího není.

Jelikož v poušti bývá přes den vedro, většina výletů se pokud možno odehrává ráno nebo večer. A jelikož večer už budeme na cestě do Coober Pedy, musíme zase vstávat brzo ráno. Ke snídani si dávám i čaj, který se k mému chlebu s arašídovým máslem výtečně hodí. Věci, které jsem včera večer vypral, jsou ještě mokré, tak je věším na venkovní šňůry, protože z pokoje už se musíme vystěhovat. Zatímco já budu šplhat po skalách, prádlo se bude sušit.

Naše batohy zase ukládáme do útrob autobusu a vyrážíme. Překonání 10 km do King’s Canyon nám trvá pár minut. Je teprve šest ráno, tma jako v pytli a jasno! Nahoru ale musíme vyrazit už teď, abychom stihli východ slunce. Řidič půjde celou cestu kaňonem s námi (asi 6 km), takže se nemusíme bát, že ve tmě zabloudíme.

Přesto ze začátku klopýtáme. První část stezky je strmá, protože musíme vylézt z úrovně parkoviště na náhorní plošinu, v níž je kaňon vyhloubený. Většinu cesty pak půjdeme po jejím okraji s pohledem dolů do kaňonu.

Jakmile jsme nahoře, jde se už o hodně líp a i světla zatím přibylo. Procházíme po skalní pěšince uprostřed skalních dómů ohlodaných větry a dešti. I v pološeru je už vidět jejich načervenalá barva. Plošina je úplně pustá, jen tu a tam se stromem nebo keřem.

Okolní skály pomalu vystupují ze tmy, až je to tady - vychází slunce. Jeho první paprsky vystřelují a osvětlují protější stěnu kaňonu. Stojíme na okraji kaňonu na dlouhém převisu a díváme se na stromy a keře víc než sto metrů pod námi. Cestička se často přibližuje okraji skály - nic pro lidi trpící závratí.

Se stoupajícím sluncem se barva skal postupně mění a je každým okamžikem výraznější a jasnější. Samozřejmě že do červena, jak jinak.

Pronikáme dál do bludiště skal, nádherně ohlodaných od nemilosrdného deště, slunce a větru. Nejsme tu sami, ale podobně jako u Uluru potkáváme větší či menší skupinky supících turistů. Sem nahoru se holt nedá dostat jinak než po svých, na což ti pupkáči nejsou zvyklí.

Znamení životaZnamení životaDen 220, sobota 27. 3. 1999Zhruba v polovině cesty scházíme po schodech do soutěsky a ocitáme se v úplně jiném prostředí. Ne nadarmo je nazvané Rajská zahrada. Slunce sem totiž svítí jen malou část dne, a většinu času je tedy zahrada přikrytá stínem okolních skal. Stín zde umožňuje udržovat relativně vlhké mikroklima. Hlouběji v zahradě, na konci asi dvousetmetrové stezky, je jezírko. Dá se v něm vyčvachtat, já se místo toho ale dívám kolem a spíš dělám fotky palem uprostřed pouště.

Vracíme se zpět těch dvě stě metrů na začátek zahrady a po schůdcích stoupáme na protější stěnu soutěsky. Druhá strana už není tak členitá. Nabízí ale stejně skvělé barvy a pohledy a roste tu celkem dost osamocených stromů.

Túra kaňonem měla trvat asi tři hodiny, ale většina z nás je zpět o dost dřív. Všichni funíme a odpočíváme na parkovišti pod přístřeškem věnovaným národnímu parku. Dají se zde podnikat i dvoudenní túry, ale bydlet u King’s Canyon je drahé, takže většina, včetně mě, volí jen tenhle půldenní výletíček. Docela to stačí, protože pokud je hezky, dá se projít prakticky celý kaňon.

Stezka je ohromně zajímavá a počasí skvělé - po dvou dnech aprílového počasí se tak na nás zase usmívá sluníčko.

Vracíme se do ubytovny. Do odjezdu je ještě dost času, tak se v honbě za dokonalými fotkami zabavuju pobíháním po okolní poušti. Občas mi nad hlavou zaduní rychle v dálce mizící vrtulník. Bohatší turisti se v něm můžou prolétnout nad kaňonem.

Na zbytek času se uvelebuji vedle bazénu a rozprostírám kolem sebe všechny včera ještě trochu vlhké vyprané věci. Většina lidí se koupe, ale mně se nechce svlékat, tak si jen čtu o Coober Pedy a Adelaide.

Odjíždíme na čas, protože máme na křižovatce silnic opět sraz s dalším autobusem Greyhound. Přesně tam jako včera, jen budeme v obrácené roli. Teď my jedeme směrem Alice/Adelaide a ten druhý bus do King’s Canyon.

Na videu nám řidič pouští i u nás promítaný australský film The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert (Dobrodružství Priscilly, královny pouště). Je skvělý. Hlavními hrdiny jsou transvestité, kteří si koupí vysloužilý autobus a vydají se slézt právě King’s Canyon. Nádherná pouštní scenérie, barevné kostýmy transvestitů a australská angličtina vytvářejí jedinečnou podívanou.

Ještě před setkáním s Greyhound busem zastavujeme v malém motorestu na svačinku. V ohrádce chovají klokany a nabízejí velbloudí koláč. Velblouda jsme ještě nejedl, tak si dávám. Maso je mleté, ale docela dobré. Že je velbloudí, docela věřím, protože ti v poušti pobíhají i volně.

Autobus zahýbá na sever do Alice, já ale jedu na jih do Coober Pedy a pak dál do Adelaide. Proto u benzinky na křižovatce Stuart Highway a silnice vedoucí od Uluru vystupuju, abych přesedl do jiného Greyhound busu. Autobus z Alice do Coober Pedy a Adelaide přijíždí asi za hodinu, v Coober Pedy bychom měli být těsně po půlnoci.

Krajina je pořád stejná: poušť s občasným keříkem, kopečkem nebo skálou. Píšu deník a čtu si o Coober Pedy. Musí to být dost zajímavé místo. Možná dokonce i divné…

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život