Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Národní park Uluru (Ayers Rock) - Kata Tjuta (Olgas)

1. Prosinec 2007

Národní park Uluru (Ayers Rock) - Kata Tjuta (Olgas)

Yulara už je na tzv. Aboriginals Land, čímž je v Austrálii míněna půda, která byla vrácena Austrálcům. Zabírá nezanedbatelnou část Northern Territory, velkou jak několik Českých republik.

Podobně jako Národní park Kakadu, který taky leží na Aboriginals Land, i oblast kolem Uluru a Kata Tjuta pronajali Austrálci zpět australské vládě, která tady zřídila Národní park Uluru - Kata Tjuta.

Uluru (Národní park Yulara)Uluru (Národní park Yulara)Yulara stojí na místě, kde ještě před dvaceti lety nebylo nic než poušť. Pak se vláda Northern Territory rozhodla, že kousek od Uluru postaví turistickou základnu pro návštěvníky národního parku, a v roce 1984 byla Yulara otevřena. Stojí v ní několik hotelů, ubytovna pro baťůžkáře, kemp a informačně-obchodní středisko. Ceny jsou tu samozřejmě vyšší, protože např. ubytování pro baťůžkáře Outback Pinoneer Lodge tu má monopol, tak proč toho nezneužít, že?

Jelikož jsme přijeli se zpožděním, stačíme se akorát vybalit, a už nás zase čeká bus, protože teď odpoledne je na řadě výlet k Uluru a pak západ slunce. V Yulaře je všechno soustředěno kolem jedné kruhové silnice, takže z místa, kde většina z nás bydlí (právě Outback Pioneer Lodge), objíždíme celou Yularu a vyzvedáváme lidi na ostatních místech. Teprve pak odjíždíme směr národní park.

Národní park začíná dvacet kilometrů jižně od Yulary. Zastavujeme před stanovištěm strážců parku, všichni vystupujeme a kupujeme si vstupenku do parku, platnou dva týdny. No a pak nasedáme zpět a už nás nic nedělí od té majestátní červené skály na obzoru před námi.

Uluru, tyčící se do výšky 348 m nad okolní poušť (867 m n. m.), je obrovský balvan, jehož dvě třetiny jsou pohřbeny pod zemí. Jde o zbytek mnohem většího pohoří, které se na tomto místě kdysi rozkládalo. Na délku má přes tři a půl kilometru a pěší stezka kolem jeho obvodu měří přes devět kilometrů. Z dálky vypadá jako rudý bochník chleba. Jak se přibližujeme, začínají se objevovat detaily: pukliny, jeskyně a podélné rýhy kopírující směr převládajících větrů, jež po desítky tisíc let Uluru ohlazují. Přijíždíme pod skálu a zahýbáme na okružní silnici. Po zhruba dvou kilometrech zastavujeme na parkovišti před obrovskou průrvou ve skále.

Uluru je jméno celé téhle oblasti a Austrálci tak nazývají i skálu. My běloši ji ale známe spíš pod jménem Ayers Rock (Ayersova skála). Jako neobvyklá anomálie, vyčnívající z jinak ploché pouště, má Uluru pro Austrálce mimořádný význam. Je v ní proto řada posvátných míst, většinou jeskyní, puklin apod., narušujících celistvost skály.

Jedním takovým místem je i průrva, na jejímž konci je jezírko Mutitjulu. K této průrvě se vztahuje legenda o boji dvou hadů - Kunyia a Liru. Austrálci si řadu rýh a prasklin ve skalní stěně spojili s bojem těchto dvou hadů, a průrva pro ně získala velký význam. I proto jsou na jejích stěnách nástěnné malby.

Odpolední slunce skalní stěnu nad Mutitjulu krásně osvětluje a je příjemné se u ní jen tak procházet. My teď ale míříme dál, takže bližší prohlídku nechám na zítra, kdy chci Uluru obejít celé.

Po okružní silnici pokračujeme v objížďce a stavíme ještě na jednom zajímavém místě - Warayuki, posvátném místě mužů místního kmene Anangu. Kolem této jeskyně jsou ze všech stran rozmístěny cedule zakazující vstup i focení. Je to jedno z těch míst, kam smí vstoupit jen zasvěcení, a ještě k tomu pouze muži. David nás tu nechává a popojíždí asi o kilometr dál na hlavní parkoviště, kde bude čekat, než tam podél skály dojdeme.

Třicet šest červených skal Kata TjutaTřicet šest červených skal Kata TjutaPěšinka je samozřejmě vyšlapaná, takže se můžu soustředit na Uluru a nemusím dávat pozor na cestu. Celá skála je plná malých či větších jeskyní, z nichž v některých jsou domorodé kresby a u jiných je zase voda. Ta nejhezčí a nejzajímavější místa jsou většinou označena jako posvátná (buď pro muže, nebo ženy kmene Anangu), takže je nemůžu fotit. Všudypřítomná červená barva je nádherná, navíc doplňována do dokonalého spektra zelenou a hnědou barvou stromů (většinou pouštních dubů) a žlutou napůl uschlých travin (spinifex). Procházka je to příjemná, ale bohužel krátká. Už se těším na zítra.

David na nás čeká na parkovišti přímo pod místem, odkud bychom měli zítra brzy ráno začít výstup na vrchol Uluru. Z procházky už jsme dorazili všichni, takže nasedáme a vracíme se zpátky. Ještě ale ne do Yulary, protože po pár kilometrech odbočujeme na další parkoviště, kde už stojí snad dvacet dalších autobusů. Uluru se před námi skví v plné kráse a červená se v zapadajícím slunci. Ano, jsme tu, abychom si vychutnali měnící se barvy Uluru s postupujícím západem slunce...

Před několika autobusy jsou rozloženy stolky a židličky, na stolcích stojí šampaňské a občerstvení. Někteří turisti si totiž v Yulaře zaplatili speciální výlet na západ slunce, k němuž patří i tato legrační snobárna.

Já se ale radši soustředím na Uluru než na jejich korzování pouští se skleničkou v ruce, protože světelné podmínky nejsou zrovna nejlepší. Těsně nad obzorem visí mraky a je mezi nimi jen tenká skulina. Slunce je teď za mraky, ale jak se přibližuje ke skulině, Uluru se rozjasňuje, až se na nás směje krásnou oranžovou barvou. To ale moc dlouho netrvá, protože jakmile slunce překryjí mraky, Uluru zase tmavne do červenošedivé barvy. Po chvíli slunce zapadá a Uluru se začíná ztrácet ve tmě. Vycházejí hvězdy. Vracíme se do Yulary a já musím zase prát. Ani dnes si nemohu odpočinout a po praní se pouštím do psaní deníku.´

Den 218, čtvrtek 25. 3. 1999

Chudák David. Týdně absolvuje dvě takové túry a každý den musí vstávat skoro tak brzo jako všichni ostatní dnes ráno. Z Yulary totiž odjíždíme už ve tři čtvrtě na šest, abychom stihli na Uluru vyšplhat ještě ráno, kdy není takové vedro. Pokud by měla denní teplota podle předpovědi dosáhnout více než 36 °C, zaměstnanci parku v osm hodin ráno výstup uzavřou, protože by byl příliš nebezpečný. My bychom se tam měli dostat těsně po šesté, kdy výstup otevírají, a zpět dole bychom měli být v osm. Už není úplná tma, a tak vidíme, jak se přibližujeme k čemusi obrovskému černému. Za chvíli nám to zastiňuje skoro celý obzor. Jsme u Uluru, tiše stojícím uprostřed tmavé ranní pouště.

Smůla smůlovitá, výstup na vrchol je uzavřený. Nejspíš kvůli tomu, že pršelo a skála je kluzká. David nás alespoň odváží na místo, odkud se dobře pozoruje východ slunce. Na východním obzoru jsou ale mraky, takže východ slunce není nijak zaznamenáníhodný.

David zatím hovoří s jedním ze strážců parku o důvodech uzavření výstupu. Včera se prý jeden turista rozhodl, že dolů sleze jinou cestou než tou povolenou, což se mu samozřejmě nepovedlo, protože na vrchol vede jediná stezka. Místo toho se dostal na místo, ze kterého se pak už nemohl vrátit zpátky a ani nemohl pokračovat. Zůstal tam prý trčet sedm hodin, než byl vytažen. Vždy když se něco podobného stane, následuje druhý den vyšetřování, takže je výstup zavřený. To je jeden důvod. Druhým důvodem je déšť, který se sem přibližuje z jihu. A opravdu. Na jižním obzoru vidíme mrak, ze kterého visí šedá „záclona“. Prší tam. Krajina uprostřed Austrálie je tak placatá, že je vidět na kilometry daleko. Už včera se nám stalo, že jsme na obzoru viděli několik takových „záclon“. Je zvláštní pozorovat, že někde prší, a třeba na pěti různých místech, ale mít přitom nad sebou zářící slunce.

Vracíme se na parkoviště pod místem, kde začíná výstup. Ten se sice nekoná, ale máme asi dvě hodiny na to, abychom skálu obešli, protože David teď odjíždí zpět do Yulary vyzvednout ty, co se výstupu neměli zúčastnit. V devět hodin s nimi bude zpátky, nabere nás a vyrazíme ke skalám Kata Tjuta.

Původně jsem řešil otázku, jestli se na vrchol Uluru vůbec vydat nebo ne. Austrálci, kterým Uluru patří, totiž nevidí rádi, když na skálu někdo leze. Jednak za každého na skále cítí zodpovědnost a navíc se stezka vedoucí na vrchol křižuje s posvátnou stezkou mužů Anangu. Pak jsem si ale položil otázku, proč to tedy dovolují. Na totéž jsem se zeptal i Davida. Odpověď je jednoduchá a v dnešním světě se vlastně přímo nabízí. Pokud by výstupy na Uluru zakázali, hodně lidí by si rozmyslelo, jestli se sem takovou dálku vůbec trmácet. A pokud by si hodně lidí rozmyslelo návštěvu Uluru, znamenalo by to menší počet návštěvníků parku, a tím pádem i co? No přece méně peněz za vstupné, ze kterého Anangu jako vlastníci území dostávají podíl.

Takže zase ty peníze. Zaprodá se každý. Posvátné území neposvátné území, když jde o finance, dá se posvátnost změkčit, případně vymyslet nějaká jiná omluva. Po tomhle už jsem si na otázku, jestli na Uluru lézt nebo ne, jednoduše odpověděl ANO. Opravdu posvátné území je posvátně pořád, a ne jen když se to někomu hodí do krámu.

Stezka kolem Uluru je dlouhá devět a půl kilometru, takže budu mít co dělat to za dvě hodiny stihnout, protože se určitě budu zdržovat focením a okukováním. Z parkoviště se vydávám po stezce proti směru hodinových ručiček. První část cesty už jsem absolvoval včera, když nás David vypustil a pak vyzvedl na parkovišti. Teď je ale úplně jiné světlo a tahle část stezky je ve stínu.

Procházím kolem posvátných míst Mala Puta a Warayuki a zahýbám za skalní ohyb. Přede mnou se rozprostírá skoro rovná pěšinka dlouhá dva kilometry, vedoucí asi tři sta metrů od skály. Okolí skály není pusté, ale porostlé nízkými keříky a stromky, a všude jsou poházené balvany, vlivem eroze odloupnuté ze skály.

Vysoko na skalní stěně je řada puklin. Jedna z nich, vlastně celé „hejno“, je velká snad sto krát sto metrů a pro její tvar se jí říká mozek. Pukliny jsou teď ráno osvětleny nízkým sluncem a vrhané stíny dodávají skále na plastičnosti.

Uluru - posvátná hora AustrálcůUluru - posvátná hora AustrálcůPro obchůzky kolem Uluru je ráno hodně populární. Potkávám jednu skupinu lidí za druhou. Svým způsobem je tu narváno. Obzvlášť dneska, kdy se hodně lidí místo výšlapu na vrchol muselo spokojit „pouze“ s cestou kolem dokola.

Kolem obvodu Uluru je čtrnáct posvátných míst, většinou na těch nejzajímavějších a nejatraktivnějších úsecích. A nová posvátná místa prý pořád přibývají. Nejspíš je to způsobeno tím, že jelikož Austrálci neměli písmo, dozvídají se o těch místech postupně, jak odkrývají kreslené zprávy.

Uháním jako o závod, abych obchůzku do devíti stihl. Je to dost těžké, protože je tu tolik zajímavých jeskyní, skalních kreseb a povolených balvanů. Je to nádhera a vůbec se Austrálcům nedivím, že je pro ně Uluru tak významným místem.Cestou potkávám lidi z autobusu, někteří nejsou ještě ani v polovině, i když už jim zbývá jen pětina času. Jsem zvědavý, jak to vyřeší.

Na parkoviště se dostávám asi deset minut po deváté. Několik lidí ještě nedorazilo. Není divu, když jsem je potkal před devátou skoro na začátku (šli opačně než já, takže pro mě to byl skoro konec). David dostal skvělý nápad - v izolačním boxu přivezl studenou vodu. Teď v tom vedru, i když je teprve ráno, nám přijde akorát vhod.

Čekáme do tři čtvrtě na deset, ale když se poslední lidi neobjevují, odjíždíme. Bohužel dvacet lidí nemůže kvůli dvěma nebo třem opozdilcům přijít o další program. Ti se budou muset do Yulary dostat sami. Uluru se pomalu vzdaluje, mě ale hřeje pocit, že se ještě neloučíme, protože se sem vrátím dnes odpoledne na vlastní pěst.

Odbočujeme ze silnice spojující Yularu s Uluru a po čtyřiceti kilometrech zastavujeme na parkovišti před Kata Tjuta. Těch třicet šest červených skal získalo jméno podle své podoby. Kata Tjuta znamená v jednom z místních domorodých jazyků „Mnoho hlav“. Skály jsou opravdu kulaté, jako by to byly hlavy vykukující z pouště. Nejvyšší z nich, Mt. Olga (podle ní jim běloši dali jméno the Olgas), má výšku 546 metrů nad úrovní terénu, a je tak o 200 metrů vyšší než Uluru.

Mezi jednotlivými „hlavami“ vedou cestičky, ale my nemáme tolik času, tak se projdeme jen soutěskou Olga (Tatintjatwyia) a zpět.

Před parkovištěm je plocha na piknik a jsou zde i dřevěné lavičky. Aha, ony to nejsou lavičky, ale stupátka pro lidi, co si chtějí udělat panoramatickou fotku Kata Tjuta! Teď po létě je totiž okolní keřovitá vegetace tak vysoká, že částečně brání ve výhledu. Ti Australani teda myslí
na všechno.

Soutěska, kam vcházíme, má tvar zužující se U-rampy pro skateboardisty. Stěny obou hor jsou červené, strmé, bez jediné rostlinky, natož stromu. Jedna stěna je osvětlená sluncem, zatímco druhá je ve stínu. Odraz silných slunečních paprsků od osvětlené stěny však dává neosvětlené stěně zvláštní oranžový nádech. Ta jako by oranžově světélkovala. Dělám fotky, ale pochybuji, že moje objektivy takovou jemnou barevnou nuanci zachytí.

Stezka je kamenitá, na některých obtížných místech překlenutá železným mostíkem. Na konci soutěsky jsme asi za dvacet minut. Nedá se jít až úplně na konec, odkud by bylo vidět za hory, ale pohled z plošiny postavené asi sto metrů před koncem soutěsky taky stojí za to: dívám se zpátky soutěskou do otevřené, drsné pouště. Červené, horké a nehostinné.

Dalších dvacet minut nám trvá cesta zpátky. Škoda že je teď slunce v poloze, z níž vrhá světlo nepříjemně ostré odrazy tím směrem, odkud bych mohl hory fotit. Z fotky asi nic nebude, ale zkusit jsem to prostě musel. I tak však vím, že Uluru i Kata Tjuta budou na fotkách vypadat jen jako bledý odraz skutečnosti. Skutečnost je nepopsatelně nádherná, divoká, australská.

Takhle nějak jsem si australské pouště představoval, a ony mě nezklamaly. Široko daleko není nic než červené duny a skály. Svobodně se tu prohání vítr a také klokani, jak dokazují dopravní značky na silnici. A svobodně si připadám i já. Setsakramentsky silný pocit. Je hodně zvláštní, že to takhle vnímám, přestože jsem vlastně na organizované túře. Jak bych se asi cítil, kdybych tady byl s Táňou vlastním autem? Nebo spíš jaký pocit budu mít, až tu budu s Táňou a vlastním autem?

Čas vypršel a my se vracíme zpět do Yulary. Slunce praží, a tak když vystupuju v Yulaře u nákupního centra, jsem docela rád, že se můžu na chvíli schovat do stínu supermarketu. Kupuju si oběd a zároveň se stavuju v informačním centru, abych se zeptal na možnost individuální dopravy k Uluru.

Ke skále prý každých čtyřicet minut odjíždí mikrobus. Objednávám ho na půl třetí, kdy by mě měl vyzvednout přímo v hostelu. To je luxus, co? Taky si za něj nechávají zaplatit...

Místní městskou dopravou, která jezdí pořád dokola a zadarmo, se dopravuju do hostelu a padám na postel, protože jsem z té několikahodinové chůze na pražícím slunci dost zničený. Dávám si oběd, který mě opět trochu staví na nohy.

Rád bych se chtěl ještě jednou pokusit vylézt na Uluru a dnešní návštěva Kata Tjuta mě délkou taky moc neuspokojila. Je to jasné. Zítra si dnešní ranní túru znovu zopakuji. Štěstí že jsem si tu už při plánování v Darwinu vyhradil jeden den navíc a nepokračuji dnes s Davidem dál do King’s Canyon. Ta cesta mě čeká zítra (s jiným řidičem). Takže si dnes odpoledne a zítra dopoledne můžu dělat, co chci. Volám do Greyhoundu, říkám jim číslo svého Aussie Passu, a je to. Zítra ráno musím prý přijít k autobusu a řidič pro mě bude mít jízdenku.

V půl třetí přijíždí domluvený mikrobus. Řídí ho docela mladý kluk. Pracuje tu už čtyři roky. Mluvíme spolu i o včerejším incidentu na skále. Onen nešťastník prý dostal pokutu deset tisíc dolarů za porušení pravidel národního parku a dalších deset ho stály výdaje za záchranné práce. Dvacet tisíc dolarů utracených za jediný den! To ani zdaleka nebudou výdaje na celou moji cestu kolem světa!
Jelikož je vedro a sucho, vzal jsem si s sebou tři litry vody. Baťůžek je tak sice těžší, ale žízeň v poušti přichází brzy a je doslova trýznivá. Vodu ponesu víc než těch devět kilometrů, co jsem absolvoval ráno, protože vystupuji už asi dva kilometry před skálou. Chtěl bych udělat její fotky z dálky a taky chci navštívit Kulturní centrum, které se nachází právě tady.

Je tam docela pěkná výstava předmětů vyrobených Austrálci: oštěpy, bumerangy, malby na kůži, dřevořezby. Neodolám a kupuju si tričko s domorodou kresbou nazvanou „Bush Tucker“ (něco jako „bašta z buše“). A opravdu jsou na kresbě vedle typických teček a čar i ještěrka, velcí červi, medoví mravenci, prostě to, co Austrálci v buši jedí.

Od centra musím jít dva kilometry po silnici, než se dostávám k Uluru. Tentokrát se vydávám v opačném směru než ráno. Nechci jít úplně stejnou cestou jako minule a slunce teď odpoledne bude svítit spíš na západní stranu, takže bych měl začít na straně východní, dokud je ještě alespoň trochu osvětlená.

Teď odpoledne je procházka úplně jiná. Nejenže je jiné světlo, ale jelikož většina lidí se k Uluru vydává ráno, je teď skoro opuštěné. A daleko působivější! Mám ho vlastně celé pro sebe. Ne že bych si liboval v majetnických pocitech, ale je daleko lepší, když mě ani při zkoumání okolí, ani při focení nikdo neruší. Potkávám jen pár lidí, kteří jsou touhle opuštěnou atmosférou uneseni stejně jako já.

Na druhé straně skály, asi v polovině cesty, odbočuju z pěšinky a mířím na asfaltku, která skálu obepíná ve větší vzdálenosti než pěšinka. Ještě předtím si však doplňuju zásobu vody z nádrže stojící přesně na opačném konci než základní parkoviště. Z pěšinky jsem odbočil schválně. Chci se totiž trochu blíž podívat na okolní vegetaci. Je to hodně zvláštní, ale červená rozpálená zem se střídá se žlutou trávou spinifex a se zelenými křovinami. Každých sto metrů vypadá vegetace úplně jinak. V zemi je navíc spousta otvorů - důkazů přítomnosti malých hlodavců a plazů. No a o značkách s obrázky klokanů už jsem psal. Prostě - je tu živo.

Ze silnice je na Uluru zase trochu jiný pohled. Už nevidím jen jednu jeskyni a nad ní obrovskou skálu. Teď vidím jeden gigantický balvan, rozbrázděný všemi možnými povětrnostními vlivy a jakoby zapuštěný do pouště. Je to úžasné! V dálce jsou na obzoru navíc vidět malinké Kata Tjuta, vzdálené asi čtyřicet kilometrů, což jen umocňuje tu nesmírnou rozlehlost středoaustralské pouště.

Po dvou hodinách chůze se dostávám zpět na parkoviště u výstupu na Uluru. Mám ještě hodinu čas, tak zahýbám do pouště na dvoukilometrovou stezku Liru, pojmenovanou po hadovi Liru, jednom z těch dvou, co se prý kdysi dávno poprali na opačné straně skály.

Překvapení! Přestože stezka vede jen pouští, je podél ní cedulkou označeno hodně druhů stromů a rostlin. U každé je popis, jakým způsobem ji Austrálci využívali. Je neuvěřitelné, co všechno domorodci o přírodě věděli!

Obloha se zatahuje, a když přicházím před Kulturní centrum, začíná poprchávat. Ve čtvrt na sedm mě a ještě další tři lidi vyzvedává mikrobus. Na chvíli se zastavujeme na místě, odkud se dobře pozorují měnící se barvy Uluru při západu slunce. Dnes nad ním ale mraky úplně zvítězily a žádný západ slunce se nekoná. Hm, člověk nemůže mít všechno.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun