Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Národní park Kakadu

1. Říjen 2007

Národní park Kakadu

Národní park Kakadu je od Darwinu vzdálený jen 300 km. Okolí Darwinu není žádná pustá země. Pěstují se tu manga a banány, pokusy (neúspěšné) byly dělány s rýží a prý se teď uvažuje o kávě. V Kakadu se těží uran, zlato a z mořského dna plyn a ropa. Na druhou stranu jsou tu kvůli pravidelným záplavám v mokrém období stovky kilometrů jen bažiny, které jsou neobdělávatelné.

Den 213, sobota 20. 3. 1999

Národní park Kakadu je od Darwinu vzdálený jen 300 km. Znamená to relativně brzký start, bus odjíždí v půl sedmé. Je nás asi deset, takže den bude pohodový, protože budeme všichni mít dvě sedačky jen pro sebe. Odjíždíme, právě když svítá. Okolní krajina se teprve probouzí ve zvláštním hnědočerveném světle vycházejícího slunce. Projíždíme kolem letiště, kam jsem přiletěl z Timoru. Prý má jednu z nejdelších přistávacích drah na světě a slouží jako záložní letiště pro nouzová přistání amerických raketoplánů.

Nourlangie je od nepaměti „obrazárnou“ místních domorodcůNourlangie je od nepaměti „obrazárnou“ místních domorodcůOkolí Darwinu není žádná pustá země. Pěstují se tu manga a banány, pokusy (neúspěšné) byly dělány s rýží a prý se teď uvažuje o kávě. V Kakadu se těží uran, zlato a z mořského dna plyn a ropa. Na druhou stranu jsou tu kvůli pravidelným záplavám v mokrém období stovky kilometrů jen bažiny, které jsou neobdělávatelné.

Za motorestem Humpty Doo překračujeme řeku Adelaide, která je teď ještě částečně vylitá z břehů, a náš bus se na silnici musí brodit vodou. Právě v téhle oblasti proběhly neúspěšné pokusy s pěstováním rýže a výsledkem je úplná nepoužitelnost půdy, jež se s příchodem vody pravidelně mění v bažiny.

V řece Adelaide žije velký počet krokodýlů a pro potěšení turistů se na ní každý den pořádá velkolepé divadlo - krmení krokodýlů. Loď při něm připluje doprostřed řeky, a jakmile začne krmení, krokodýli jeden po druhém vyskakují nad hladinu ve vidině snadně získaného žrádla. A světe, div se, tihle krokodýli skáčou tak vysoko, že jim ve vodě zůstává jen konec ocasu! To je stejné, jako kdyby člověk vyskočil z vody do takové výšky, že by mu v ní zůstaly jen kotníky! Bůh ví, co všechno krokodýli ještě dokážou. Při přejezdu řeky vidíme jednoho krokodýla, který se ale po chvilce flegmaticky potápí, asi aby se na nás nemusel dívat.

Kdybychom měli postavit stavbu tak velkou v poměru k našemu tělu, jako jetoto termitiště k termitům, šlo by o mrakodrap vysoký asi 1,5 kmKdybychom měli postavit stavbu tak velkou v poměru k našemu tělu, jako jetoto termitiště k termitům, šlo by o mrakodrap vysoký asi 1,5 kmNad krajinou se vznáší jemný opar. Široko daleko jsou stromy. Na les jsou od sebe ale příliš daleko, spíš je to zalesněná savana. Mezi stromy vykukují vysoké hliněné stavby - termitiště. Některá jsou prý až padesát let stará. Někdo dokonce spočítal, že kdybychom měli postavit něco tak vysokého v poměru k našemu tělu, jako je termitiště k termitům, šlo by o stavbu vysokou asi 1,5 km! A to termiti dokážou bez moderní techniky a složitých výpočtů! Austrálci přišli na několik způsobů využití termitišť. Dva nejčastější jsou výroba cihel a protiprůjmový lék (po smíchání prachu z termitiště s vodou).

Po čtyřech hodinách přijíždíme do městečka Jabiru, které slouží jako jedna z ubytovacích základen pro návštěvníky parku. Asi 10 km od Jabiru je aktivní uranový důl. Docela paradox, co? Půda národního parku ale patří Austrálcům, kteří ji zase zpátky pronajali australské vládě. Můžou si tady dělat, co chtějí, a tak povolili těžbu uranu. Oblast kolem dolu je vyčleněná z parku, i když je jím úplně obklopená. Kdyby chtěli, snadno by těžbu zastavili. Oni ale vidí jen peníze, které z toho plynou. Koupit se dnes dá všechno, i kus národního parku.

Hlavním ubytovacím komplexem v Jabiru je Gagadju Crocodile Hotel, který je postavený ve tvaru krokodýla! Do recepce se vchází rozevřenou tlamou a pokoje jsou dál v jeho těle. My se ale ubytovávat nebudeme a po krátké zastávce se vydáváme k prvnímu zajímavému místu parku, skále Nourlangie se skalními kresbami Austrálců.

Nourlangie, 30 km na jih od Jabiru, jsou sice nejznámější skalní kresby v Kakadu, ale rozhodně ne nejlepší. Ty nejlepší lze spatřit asi 50 km na sever od Jabiru, ale teď v mokrém období jsou nepřístupné, protože cesta k nim je zaplavená vodou. Ze stejného důvodu nejsou přístupné ani další přírodní divy Kakadu - vodopády Jim Jim a Twin.

Útes nad skalní formací Nourlangie skrývající domorodé kresbyÚtes nad skalní formací Nourlangie skrývající domorodé kresbyRoviny parku Kakadu na západě ostře přecházejí ve stolové hory, náhorní plošiny a skalní útesy. Jedna taková skalní formace se jmenuje Nourlangie a Austrálci si ji už před několika tisíci lety vybrali jako místo pro zaznamenávání svých příběhů. A jelikož neznali písmo, začali své příběhy malovat. K malování používali barvy získané z rostlin nebo minerálů. Během stovek a tisíců let tak vznikly celé galerie izolovaných kreseb a příběhů. Na některých místech jsou starší kresby překryty novějšími, ale Austrálci se tím nikdy nějak nevzrušovali. Nový příběh byl prostě důležitější než starý.

Okolní skály jsou oranžové, ale stromy mají barvy všelijaké. Nejvíc je hnědých, občas se mezi nimi vyskytne i strom s bílou (přízračný gumovník) nebo černou kůrou. Botanickými názvy bohužel nemůžu sloužit.

Pěšinka pod Nourlangie nás vede podél skal až k prvnímu místu s kresbami. Kresby jsou jednoduché, většinou okrové, černé nebo bílé. Zobrazují lidi, klokany, želvy, jak v „poznatelné“ podobě, tak v podobě symbolické. Stejně jako u kreseb v darwinském muzeu i tady jsou některé zahalené tajemstvím a jejich význam zná jen autor, případně skupinka zasvěcených. Co je ale na některých z nich poznat snadno, je styl. Někteří lidé a zvířata jsou malováni tzv. rentgenovým stylem, kdy jsou zobrazeny kosti a některé důležité vnitřní orgány.

Cestička nás podél skal vede křovinami vzhůru na vyhlídku, odkud je pěkný pohled zpět na Nourlangie a přes zelené moře stromů na druhou stranu na jih. Bohužel nemáme moc času se zastavit nebo posedět, takže z vychutnávání svobody v přírodě nic nebude.

Z Nourlangie odjíždíme na místo, jež je v období dešťů sice přístupné, ale jehož podoba je množstvím vody drasticky ovlivněná - močály Yellow Water (Žlutá voda). Yellow Water je pár kilometrů od Nourlangie, ale kdybych dostal do ruky z každé oblasti jednu fotku, řekl bych, že jsou od sebe na světelné roky vzdálené. Nourlangie je vyprahlý skalní útes, kdežto Yellow Water močál naplněný, teď v období dešťů až přeplněný vodou, a trčí z něj stromy a křoviny. Yellow Water je požehnáním pro různorodou faunu, především krokodýly, hady a ptáky. Nasedáme do loďky a vydáváme se na půl druhé hodiny trvající plavbu. Teď, v období dešťů, je voda tři metry nad úrovní suchého období. Během mokrého období naprší, začátkem suchého období se dva metry vsáknou a odtečou a zbylý metr se postupně vypařuje do ovzduší. Stromy a keře, které dnes vidíme napůl pod vodou, stojí během suchého období na břehu. Zvířectva je tu taky míň. Vlastně jenom ptáci, protože krokodýli a hadi se stáhli tam, kde je pevná země, což Yellow Water rozhodně není. Celé hektary vodní plochy jsou pokryty plovoucími rostlinami, především bílým a růžovým leknínem.

Yellow Water je nejspíš nejznámější billabong v Kakadu - v australské angličtině označuje billabong jezero vzniklé z mrtvého ramena řeky (v místní domorodém azyce „billa“ = říčka, „bong“ = mrtvý)Yellow Water je nejspíš nejznámější billabong v Kakadu - v australské angličtině označuje billabong jezero vzniklé z mrtvého ramena řeky (v místní domorodém azyce „billa“ = říčka, „bong“ = mrtvý)Na stromech zpívají ptáci a nás vyloženě ignorují. Mají jiné starosti. Staví hnízdo nebo krmí potomstvo. Poznávám ledňáčka a nějakého orla. Ostatní jsou pro mě bezejmenní, i když naše průvodkyně na nás chrlí jejich anglická jména. Téhle zarostlé vodní ploše se tady říká billabong, o českém názvu nemám ponětí. Na jednom místě míjíme dopravní značku ONE WAY (jednosměrka), trčící asi dva metry
nad vodou. V těch místech prý vede silnice. Samozřejmě jen v suchém období. To je fakt, teď bych se po ní asi moc neprojel, leda v ponorce.

Po hodině a půl se vracíme zpátky do přístaviště. Řada lidí je zklamaná, že neviděli žádné krokodýly (ale je fakt, že cena jízdného je kvůli tomu v mokrém období nižší), mně to ale přišlo skvělé i bez krokodýlů. Stačilo se dívat kolem sebe a poslouchat ptačí zpěv.

Den uběhl strašně rychle a bohužel se během něj nedá stihnout víc, protože nás čeká několik hodin jízdy zpět do Darwinu. Z Cooindy (osada u Yellow Waters) odjíždíme v půl třetí a po krátké zastávce v Jabiru se po Arnhem Highway vydáváme na západ směr Darwin. Jedeme stejnou cestou jako sem, takže míjíme stejná místa, včetně South Aligator River a Adelaide Crossing.

Tropický sever Austrálie - celé hektary vodní plochy jsou pokryty plovoucími rostlinami, především bílým a růžovým leknínemTropický sever Austrálie - celé hektary vodní plochy jsou pokryty plovoucími rostlinami, především bílým a růžovým leknínemPár kilometrů za ním zastavujeme na kopečku, kde stojí areál nazvaný Window on the Wetlands (Oknov mokřinách). Ten název je příhodný, protože z jeho terasy je dobrý výhled na okolní mokřiny, kde se před několika desetiletími dělaly neúspěšné pokusy s pěstováním rýže. V areálu je výstava věnovaná okolnímu ekosystému a mimo jiné si můžu třeba zkusit, jaký pohled se otevře žábě, když vystrčí hlavu z mokřiny - ha, ha, ha.

Celou cestu nás doprovází nádherné mraky s všelijakými tvary - drak, letadlo, krokodýl nebo myš. Mraky jsou tady na severu Austrálie vůbec zvláštní. Často plují tak nízko, že mám chuť si na ně sáhnout. Krajina je skoro placatá, takže je vidět široko daleko, a to i co se týče mraků. A výjimkou není ani pohled na mrak na obzoru, z něhož visí dolů záclona. To tam v dálce prší.

Když přijíždíme do Darwinu, už je tma a na jihu se blýská. Asi dnes bude bouřka. Uf, zase déšť. Jsem docela překvapený, že řidič autobusu sloužil zároveň jako průvodce. A vůbec nás neodbýval. Každou chvíli okomentoval tu tenhle strom, tu támhletu skálu či jiný přírodní úkaz. Vůbec jsem nepoznal, že k nám mluví člověk, co zároveň řídí i tenhle autobus (a busy jsou v Austrálii obrovské). Je vidět, že Greyhound se snaží udržet svou pozici národního autobusového dopravce Austrálie a jde na to i na poli túr.

Po Stuart Highway do Alice Springs
Den 214, neděle 21. 3. 1999

Ráno nakupuji jídlo na dnešek, protože jídlo v motorestech po cestě do Alice Springs bude určitě drahé. V půl deváté si sedám k Internetu a vychází mi to tak tak. Se zprávou pro Cesty jsem hotový za dvě a půl hodiny, a zbývá mi jen pár minut na to, abych si z úschovny v hostelu vyzvedl batoh a vrátil se na nádraží. Tady se na lavičce posilňuji, protože těch 1 500 km do Alice nebude trvat pár minut, nýbrž dvacet hodin.

Až opadnou 2 metry vody, bude tu po dalších 10 měsíců opět jednosměrkaAž opadnou 2 metry vody, bude tu po dalších 10 měsíců opět jednosměrkaAutobus je poloprázdný, tak se můžu v klídku roztáhnout. Busy Greyhound jsou klimatizované, se záchodem, a dokonce i s nádrží s vodou, takže se každý může během cesty občerstvit. V prvních minutách jízdy nás řidič poučuje, co je a co není na palubě dovoleno. Nesmí se například jíst nic horkého, mléčného a pití musí být v uzavíratelných lahvích. Dozvídáme se, jak funguje záchod (ano, i na to mají návod) a že do něho nemáme házet třeba ohryzky, a taky že máme nechat alespoň trochu puštěnou klimatizaci nad svým sedadlem, jinak nebude vůbec fungovat. Je toho ještě daleko, daleko víc a všechno se to točí kolem toho, abychom nezašpinili bus.

Když končí „seznamovací“ přednáška, řidič pokračuje výčtem míst, kterými budeme projíždět v následujících hodinách, a upozorňuje nás na přestávky. Mají to fakt vymakané!

Po dvou hodinách zastavujeme v motorestu v Adelaide River. Na obrovské tabuli je napsáno: „Vítejte v  domově Charlieho Buvola [Charlie the Buffalo], Krokodýla Dundee.“

Pomalu ubývá vegetace, až zůstávají jen stromy a nízké keře. Písek je červený a vytváří nádherné duny. Je úžasné, že v tak nehostinných podmínkách vůbec něco roste. Krajina podél cesty je celkem jednotvárná, občas zpestřená rudou skálou nebo stolovou horou. U silnice jsou rozmístěny cedule upozorňující na klokany, kteří jsou aktivní i v noci a někdy skočí rovnou pod kola rychle jedoucího auta.

Všude je sucho, silnice je skoro rovná, takže jízda je pohodová. Stuart Highway není ve skutečnosti dálnice, protože pro každý směr má jen jeden pruh, ale povrch je tak kvalitní, že se v busu dá psát deník! Asi to pak po sobě nepřečtu, ale to je detail, ne?

Čas od času zastavíme u benzinky nebo motorestu. Všude jsou malé samoobsluhy, hlavně s pamlsky, suvenýry, ale i oleji pro auta. V motorestech jsou restaurace, takže pokud má člověk peníze, nemusí si do autobusu brát žádné jídlo. Já peníze moc nemám, tak jím to, co jsem si včera koupil. Bohatě to stačí.

Večer kolem šesté přijíždíme do městečka Katherine. Katherine často slouží jako základna pro výlety
do Katherine Gorge (Kateřinská soutěska). Jinak je to malinké městečko, které má svůj podíl Austrálců (flákajících se), nějakou tu benzinku, supermarket Woolworths a dokonce i tranzitní centrum Greyhound (klimatizované) pro lidi čekající na bus.

Zhruba každých deset minut městečkem projíždí tzv. road train (silniční vlak), což je až padesát metrů dlouhý a šedesát tun těžký had poskládaný z nákladního tahače, návěsu a dvou přívěsů. Silniční vlaky se v NT staly nezbytností, protože vzdálenosti jsou obrovské, a tak doprava většího množství najednou je výhodnější než doprava běžným kamionem. Silniční vlaky jsou symbolem NT a na místních silnicích je jich vidět víc než dost.

Slunce zapadá a už tak červená poušť se stává ještě červenější. Pár minut po západu slunce vycházejí hvězdy a za chvíli je tma. Pořád je ale ještě vedro k zalknutí, a když asi v deset večer zastavujeme v Ti Tree Pubu, žasnu nad tím, kolik motýlů, můr a velkých kobylek se dobývá přes sklo dovnitř hospody. Jsou jich snad stovky.

Stejně tak na nás útočí mouchy, které jdou hlavně po vlhkosti. Jsou jich desítky a nedají nám pokoj. Je to docela nepříjemné (abych se bál otevřít pusu, že nějakou spolknu), ale nedá se proti nim nic dělat. V Austrálii jsou prostě nejen přátelští lidé, ale i přátelské mouchy.

Den 215, pondělí 22. 3. 1999

Probouzím se asi v šest hodin ráno. Jsme ještě pěkný kus od Alice, ale už teď vidím velkou změnu. Kolem je daleko míň vegetace a daleko víc červený písek a skály. Vzduch je pořád ještě horký, ale už není vlhko. Blížíme se do horkého středu kontinentu.

Po osmé hodině překračujeme obratník Kozoroha, čímž se dostáváme ze zóny, ve které se slunce v určité části roku může ocitnout v nadhlavníku. V noci bylo jasno, tak jsem si všimnul, že Orion se opravdu postavil na hlavu, a čím víc se dostáváme na jih, tím víc se bude ještě naklánět.

Další změna je vidět u slunce. U nás v Evropě se celý rok pohybuje na jižním obzoru, tzn. že během dne ukazuje jakž takž na jih. Tady je to ale naopak. Slunce je na severním obzoru a ukazuje směr na sever. Teda chudáci mořeplavci před několika staletími. Než na to přišli, museli být pěkně zmatení. Na jižní polokouli navíc není žádná orientační hvězda jako Polárka na severu, takže si za pomůcku našli souhvězdí Jižní kříž ukazující zhruba na jižní obzor. Ten ale není vidět celou noc a ve dne samozřejmě už vůbec ne. Pěkný zmatek!

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun