Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Národní park Grampians

1. Říjen 2008

Národní park Grampians

Na rozdíl od skal v Rudém středu mají skály v Grampians barvu šedou nebo hnědou. Vegetace je zelená (a podzimní) a je jí daleko víc než v Northern Teritorry.

Skály uprostřed podzimní zeleně

Den 236, pondělí 12. 4. 1999

Od nádraží mi v deset hodin odjíždí autobus. Cesta do Stawellu, který je na odbočce z dálnice Melbourne-Adelaide do národního parku Grampians, trvá asi hodinu.

Ve Stawellu před nádražím se připojuji ke třem Australanům, kteří jedou do parku kempovat. Za deset minut se objevuje malý mikrobus. Už cestou do Stawellu se na jižním obzoru objevily hory. Teď jedeme přímo k nim, vlastně do nich. Jde o jihozápadní cíp Great Dividing Range, pohoří, které se táhne téměř po celém východním pobřeží Austrálie z Queenslandu přes New South Wales do Victorie. Končí právě v těchto místech, kde je chráněno jako národní park Grampians.

Vystupuji přímo před youth hostelem v Halls Gap. Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, nevidím ale nic, co by se dalo nazvat Halls Gap. Kromě youth hostelu tu stojí pár chatek, ale ani to nestačí na vznešené označení „vesnice“. Halls Gap se má táhnout tři kilometry podél silnice, tak jsem zvědav, jak bude vypadat. Teď se cítím uprostřed přírody. To se mi moc líbí, protože australská příroda nikdy nezklame.

Obcházím hostel, malou dřevenou budovu se třemi obytnými křídly a verandou, ale nějak nemůžu najít recepci. Z hostelu právě vychází Japonka a nasedá do auta. Ptám se jí, ale její odpověď je nějak divná: „Tady žádná recepce není“. Moc tomu nerozumím, tak mě odvádí do společenské místnosti, kde začínám chápat. Na černé tabuli je křídou napsáno, že každý, kdo přijede, má zavolat na to a to číslo z mincového telefonu vedle tabule.

Tak teda volám a dozvídám se, že sem vždycky večer zajede někdo z asi dvacet kilometrů vzdáleného kempu, vybere peníze od nově příchozích a zase odjede. To je úžasné! Tady si vládneme úplně sami a oni nám stoprocentně důvěřují. Vedle tabule je dokonce pověšena krabička nazvaná Honesty Box, do které mají lidi dát peníze, pokud je večer nezastihnou. To se mi líbí.

Přestože tu není stálá služba, je všude čisto, lednice (opravdu velká) funguje, sporák vaří a nádobí k obecnému použití je tu taky plno. Ke kuchyni je připojená dlouhá jídelna se stoly a lavicemi a za ní je něco jako obývák s pohovkami, stolečky, kamny a rádiem.

Na nástěnce visí info o možných túrách po parku a na malém sekretáři je zase hromada prospektů. Už jen kvůli tomuto příjemnému hostelu stálo za to sem jet. Je to takové miloučké místo.

Spí se v noclehárnách po osmi, zvlášť pro holky a zvlášť pro kluky, a každý má k dispozici prostornou zamykací skříň (kam se vejde celý velký batoh), protože ani žádné dveře se nezamykají! To je australská důvěřivost dovedená do extrému!

Je krásně, tak si všechno zamykám do skříňky a vyrážím ven. Halls Gap ve skutečnosti ještě není v parku, ale na jeho okraji. Asi kilometr na jih od něj (čtyři kilometry od hostelu) je návštěvní centrum, kde bych chtěl získat mapky a zeptat se, jak tu nejlíp strávit tři dny, co mám k dispozici.

Podzim je tu ještě viditelnější než ve městech. Všude samé stromy, jak podél silnice, tak po okolních skalách a kopcích. Barvy jsou stejně fantastické, a navíc tady chybí městská betonová šeď.

Halls Gap se opravdu táhne podél silnice v podobě občasných domečků a hotýlků. Asi kilometr od hostelu je malé centrum sestávající z několika obchodů, supermarketu (drahého), pošty a benzínky. Naproti je kemp, odkud voní hořící dříví, a před ním telefonní budky. Všude poletují žlutí papoušci a křičí na celý park.

Na obou stranách se zvedá horský hřeben, a Halls Gap je tak vlastně v údolí táhnoucím se podél potoku Eyans. Z Halls Gap k návštěvnickému centru vede pěšinka lesem. Na stromech by měli být koalové, ale buď mám smůlu, nebo špatné oči. Nebo oboje. Na jednom místě vidím jen pár ovcí za ohradou, ale to jsou kromě ptáků zatím jediná zvířata.

Australský Grand Canyon, není příliš „grand“, zato jej projdete během pár minutAustralský Grand Canyon, není příliš „grand“, zato jej projdete během pár minutV info centru opravdu mají turistické mapy, i když park je tak velký, že nejlepší je mít svoje auto, protože pěšky se toho za tři dny moc zvládnout nedá. Nebyli by to ale Australani, kdyby neumístili turistické centrum, tj. Halls Gap, na nějaké atraktivní místo. Kolem Halls Gap je prý několik pěkných túr v oblasti zvané Wonderland (Země divů) a ta se dá za tři dny jakž takž projít. Před centrem na nástěnce dokonce visí i předpověď počasí na nejbližší dny. Zítra má být zase hezky, ale pozítří a popozítří už částečně zataženo. Pršet by nemělo.

Za návštěvnickým centrem stojí ještě jedno infocentrum: Brambuk Living Cultural Centre. Koná se zde také výstava o životě domorodého kmene Koori.

Už je sice pozdě odpoledne, ale přesto mám stále dost času na procházku buší. Vydávám se po stezce začínající za Brambuk centrem, která mě přes travnatou planinu přivádí k úpatí severního hřebene. Na planině právě večeří skupinka pštrosů emu, a jelikož mám u sebe dalekohled, můžu si je prohlédnout, aniž bych je vyplašil.

Přes můstek se dostávám na druhou stranu potoka a do hustého lesa s bílými gumovníky a vysokým kapradím. Stezka vede lesem a buší asi tři kilometry. Je to skvělá procházka a seznámení s místní flórou.

Když se dostávám znovu na silnici, kousek od hostelu, už se začíná stmívat. V hostelu si dávám večeři. Už nejsem sám jen s Japonkou jako dopoledne, mezitím přijelo dalších asi deset lidí.

V devět hodin přijíždí služba z kempu a všechny nás kasíruje. Tohle místo se prý bude někdy v květnu zavírat, strhne se a postaví nový hostel pro sedmdesát lidí, ekologický, se slunečními kolektory. Hostel je prý jedním z nejstarších ve Victorii a nestačí už ani kapacitně. Taková škoda, protože v Austrálii jsme zatím nebydlel na úžasnějším místě…

Volám Táně do práce, ale než mi ji stačí předat, spojení se přerušuje. Zkusím jí radši zavolat na účet svojí MasterCard. K tomu ale potřebuju telefon s tónovou volbou. Jdu se na chvíli projít. Zkouším všechny možné budky, až jednu vhodnou nacházím před kempem v centru. Volám, ale pořád je obsazeno.

Po deseti minutách rezignuju, vytáčím číslo normálně a budu zase platit mincemi. A hele, najednou to jde. MasterCard Direct asi nemá dost linek do Evropy. Mluvím s Táňou asi pět minut. Je to dost zmatené, protože mi nejdřív říká, že nikam nemůže (kvůli studiu), pak ale že si to po mém prvním telefonátu rozmyslela a že chce přijet. Domluvíme se e-mailem.

Den 237, úterý 13. 4. 1999

Výhled z Pinnacle na jezero BellfieldVýhled z Pinnacle na jezero Bellfield Ráno je pohodové. Je hezky a ke snídani mi zpívají (řvou) ptáci. Taky se radují ze sluníčka. Odcházím asi v deset a za kempem odbočuju na značenou cestu. Má vést po skalách na hřeben nad Halls Gap, kde je vyhlídka pojmenovaná Pinnacle. Cesta vede po zadní straně horského hřebene, dolů pak po přední straně (vztáhnuto k Halls Gap). Je to jakási smyčka kolem Wonderland, proto se jí říká Wonderland Loop (Smyčka Zemí divů).

Když jsem vyšel, bylo ještě chladno, stejně jako na pěšince mezi skalami. Teď jsem se ale dostal ze skal na sluníčko a najednou začíná být teplo. Podél Kamenného potoka (kromě vody opravdu plného balvanů) se dostávám k tzv. Venus Bath (Venušina lázeň). Je to místo, kde potok teče po skále a za staletí na ní stačil v kamenném podloží vyhloubit cestičky a jezírka. Vypadá to krásně (jako Venuše), obzvlášť teď, když se v jezírcích odráží slunce.

Nad Venušinou lázní se pozvolna zvedá skála, která není ani moc příkrá, a kdybych nebyl líný, mohl bych po ní klidně vylézt až na vrchol hřebene. Já ale líný jsem, tak se vracím zpátky na cestu a po kamenných schůdkách začínám stoupat na hřeben druhou stranou.

Doteď byla stezka pohodovou procházkou lesem, najednou však začíná přiostřovat. Stoupám nahoru a klesám dolů. Klopýtám přes balvany a kořeny, cestu mi občas zacloní křoví. Kolem je les. Už i z téhle výšky je vidět daleko na skály porostlé stromy a křovím. Vidím ale i úplně holé pláně. Je to nádhera. Míjím malý vodopád Splitter Falls a po zdolání docela divoké, ale krásné soutěsky se ocitám na parkovišti. Až sem většina lidi přijede, aby vyšplhala ty zbylé dva kilometry k Pinnacle skrz Grand Canyon a Silent Street. Já jsem se sem ale musel dostat pěšky, tak si dávám deset minut odpočinek v dřevěném altánku u stezky.

Na rozdíl od skal v Rudém středu mají skály v Grampians barvu šedou nebo hnědou. Vegetace je zelená (a podzimní) a je jí daleko víc než v Northern Teritorry.

Od altánku se vydávám dál na cestu. Nejdřív se dostávám do tzv. Grand Canyon. Velikostí se se svým jmenovcem v USA srovnávat nedá, ale i tak je to pěkná soutěska, kterou se člověk snaží intuitivně projít co nejrychleji, aby mu náhodou kus na první pohled dost nestabilních skal nespadl na hlavu. Skály ční do výše třiceti až padesáti metrů a lezou po nich horolezci.

Kaňon je na několika místech trochu znetvořen železným zábradlím a schůdky položenými pro líné Australany, ale to už je daň „rozvinuté“ společnosti. Nedá se dojít až na jeho konec, protože schůdky vedoucí nahoru začínají v jeho poslední čtvrtině.

Pohled z horního okraje kaňonu je skvělý, celou soutěsku mám jako na dlani. Nahoře už je daleko míň vegetace než pod kaňonem. I když... přecházím „kamenné pásmo“, holou skálu bez větších stromů, a zase se ocitám v lese a zase nade mnou ční skály. Ty snad nikdy neskončí.

O něco výš vycházím z lesa a přes pustou planinu se dostávám k Silent Street (Tichá ulička). Je to opravdu jen ulička, asi dva až tři metry široká, mezi dvěma strmými skálami. Na některých místech je tak úzká, že se v ní stěží minou dva lidé (jednosměrku z ní udělat nemůžou, protože tu není druhá cesta pro směr dolů). Stezku ukazují oranžové šipky, ale na některých místech nejsou potřeba, protože snad ani největšího tvrdohlavce by nenapadlo změnit směr a chtít šplhat po strmé skále.

Pár metrů od vyústění Silent Street, kam musím po žebříku vylézt úzkou štěrbinou (chudáci tlouštíci, ti se ze Silent Street ani nemůžou dostat!), se konečně ocitám na vrcholu, a tedy i na vyhlídce Pinnacle (Vížka). Pohled do kraje je skvělý. Mám před sebou celé údolí, v němž je Halls Gap, takže vidím i protější hřeben hor (na jehož úpatí jsem včera odpoledne šel) a dokonce i za něj. Na pravé straně údolí se rozkládá umělé jezero Bellfield, přímo pod námi vede silnice a podél ní je „roztroušený“ Halls Gap. Mezi Halls Gap a jezerem vidím obě informační centra.

Na vyhlídce je nacpáno, což se ale docela divím, protože ujít jen ty dva kilometry z parkoviště bylo docela náročné. Někteří opravdu vypadají na to, že tenhle výstup budou považovat za svůj životní atletický výkon.

Sedám si na okraj skály a s krásným výhledem před sebou si dávám oběd. Nejsem tu sám - hned se ke mně připojuje černý pták a loudí tak dlouho, až ho zvu ke svému „stolu“.

Cestička zpátky už vede spíš lesem, z hřebene sestupuju po straně přilehlé k údolí. Ještě pěknou dobu se můžu kochat nádherným výhledem, než mi ho zacloní stromy.

Do údolí scházím téměř na stejném místě, kde jsem začal. Celá desetikilometrová smyčka trvala asi čtyři hodiny. V supermarketu si kupuju chleba a pomalu se ploužím zpátky do hostelu. Zbytek dne trávím s deníkem a nad novinami. Už dlouho jsem je nečetl, ale od toho „dlouho“ se nic moc nezměnilo. Pořád dominují hrozivé články ze série „válka v Evropě“ a teď se k tomu ještě přidalo zatčení a obvinění ze špionáže dvou australských humanitárních pracovníků. Australany v tomhle obdivuju. Klidně odjedou nasazovat krk při řešení problémů, které jsme si vyrobili my v Evropě.

Siesta v Zemi divůSiesta v Zemi divů

Den 238, středa 14. 4. 1999

Při snídani si chvilku povídám s Australanem Johnem z NSW kousek odsud. Taky dost cestuje, ale jako velká část anglických rodilých mluvčích se úzkostlivě vyhýbá zemím, ve kterých se nemluví anglicky.

Dnes je zataženo, což je hned znát. Zima, zima, zima! Čeká mě asi dvanáct kilometrů na vrchol Boroka a zpět, odkud má být další pěkná vyhlídka do okolí. Až na vrchol samozřejmě zase vede silnice, ale já jej chci zdolat pěšky přírodou.

První část cesty je stejná jako včera: od kempu procházím podél Kamenného potoka, těsně před Venušinou lázní šplhám do kopce a přes skály a lesem jdu až skoro ke Splitter Falls. Pár set metrů před nimi je ale odbočka nahoru k silnici. Vylézám u silnice, kousek po ní jdu do kopce, než se na její druhé straně zase nořím do lesa.

Ze začátku kráčím skoro po vrstevnici, pak se cesta pomalu zvedá. Lesík je příjemný a v jednom místě překračuju široký, i když vyschlý potok. Čím víc stoupám, tím víc přibývá balvanů a vyčnívajících skal. Divočejší okolí se podepisuje i na vegetaci. Stromy mají na skále daleko mělčí kořeny než na půdě, takže tu je velký počet popadaných kmenů. Kolem některých už je vyšlapaná stezka, v jiných je prořezaný průchod a je i pár takových, které musím přelézat. Po zemi se povalují šišky a samozřejmě mě doprovázejí hluční papoušci.

Pěšinka občas, hodna toho, že je v národním parku, stoupá stále výš. Už jsem nad úrovní včerejšího výstupu na Pinnacle. Začíná foukat prudký vítr. Na vrcholu Boroka samozřejmě opět nejsem sám. Parkoviště je plné aut a dokonce tu natáčí nějaký televizní štáb. Je odsud vidět dál než z Pinnacle, protože jsme výš a i trochu blíž u silnice vedoucí ven z parku na sever do Stawellu. Jsou tu stolečky a lavičky, a samozřejmě když vytáhnu chleba, abych si dal oběd, hned se ke mně slétají loudící ptáci.

Je skoro zataženo a navíc i mírný opar. Výhled není tak jasný jako včera. Pořád fouká vítr a začíná mi být zima. Proto se brzy vydávám dolů. Na celé stezce nepotkávám jediného člověka! Všichni se nahoru vozí auty.

Do hostelu se vracím asi ve tři. Je ještě brzo na to, abych začal lenošit, tak peru všechno špinavé prádlo za uplynulé tři dny.

Navečer se začíná vyjasňovat. Říkám si, že bych se mohl vydat za Halls Gap na „lov“ koal a klokanů. Znamená to dojít k návštěvnímu centru na konec Halls Gap, čtyři kilometry odsud, kde mají zvířata větší pocit bezpečí.

Koalové by se měli batolit na stromech podél stezky k návštěvnímu centru. Je podvečer, takže začíná jejich čas - ve dne spí a v noci si užívají. Nikde nic, ani jeden koala, jen neustálé šustění a štěbetání papoušků.

Na něco mám ale přeci jen štěstí. Kousek před návštěvním centrem, za ohradou, ve které jsem ve dne viděl ovce, se ve světle zapadajícího slunce pase asi dvacet klokanů. Ve dne lenoší ve stínu stromů, a teprve když je chladněji, vylézají, aby se houfně popásli.

Pomaloučku po centimetrech se k nim přibližuji. Samozřejmě že mě vidí a slyší, a vždy když nastraží uši a podívají se významně směrem ke mně, skoro nemůžu vydržet smíchy, protože v tom obezřetném postoji vypadají legračně. Jakmile se uklidní a znovu se začnou pást, zase se o kousíček kradmo přiblížím. Tak to jde, až dokud od nich nejsem na pět šest metrů. Pasou se klidně dál a už si mě nevšímají. To je dobře, alespoň můžu udělat několik fotek. I když už je šero, takže z nich možná nic nebude. Pár metrů od klokanů se pase rodinka pštrosů emu.

Z planiny od klokanů se vracím na silnici a po dalších pár stech metrech zahýbám do houští. Za ním je golfové hřiště, v jehož zalesněných ostrůvcích si mají na stromech lebedit koalové. Koukám po stromech, ale nic. Za to přímo na hřišti si dělá piknik skupinka asi dvaceti klokanů. Ožírají golfovou trávu, což tady pravděpodobně dělají pravidelně, protože na „golfování“ už jí moc nezbývá (i když do golfu v pustině Coober Pedy má ještě hodně daleko).

Tak koaly jsem neviděl, zato jsem se mohl do sytosti pokochat klokany a emu. Vracím se do hostelu, k čemuž mi zpívají regimenty papoušků na stromech.

Den 239, čtvrtek 15. 4. 1999

Jako na ŠumavěJako na ŠumavěAutobus do Stawellu, odkud přejedu do Melbourne, mi jede až v půl druhé, tak si trochu přispávám. V jihovýchodní Asii a Austrálii vůbec nějak dlouho spím. V Indii jsem byl často už v sedm ráno venku, ale tady? Všechno a všichni se probouzí později, tak jsem se tomu za ty měsíce přizpůsobil i já.

Ještě včera jsem si říkal, že když budu mít volný celý půlden, věnuju ho psaní deníku. Musím ale sakra pořád něco dělat? Venku je tak krásně, tak deník nechávám být, sedám si s hrnkem čaje na verandu a nořím se do čtení novin. Jsou plné článků o Kosovu a opět o dvou unesených australských humanitárních pracovnících. Každý den je v nich sloupeček s číslem dne od začátku bombardování Jugoslávie a výčtem nejdůležitějších událostí dne.

Naštěstí se v novinách nepíše jenom o tom. Ve společenské rubrice (čtu melbournské The Age) je celostránkový článek o svatbách. Autorka v něm rozebírá, jak čím dál víc párů chce mít nezapomenutelnou svatbu, ale diví se, že je to stojí nezapomenutelné peníze. Zhýčkaní mladí Australánci se chtějí k oltáři vozit v rolls-roycech, pořádat bankety pro stovky lidí a mít na sobě poslední módní výkřiky. Stojí je to prý strašných 15-20 000 dolarů. Tak svatbu radši odloží a šetří a šetří a šetří. Nechtějí se spokojit s něčím skromnějším. Trochu mi připadají jako rozmazlený, pohodlný národ, který neví, co chce. Měli by zkusit žít třeba v Asii, teprve pak by viděli, co to znamená „mít problémy“.

Po nasycení novinami telefonuju do hostelu v Melbourne a rezervuju si místo. Je to tak lepší, protože přijedu až po šesté večer a nerad bych lítal z místa na místo, než bych našel něco volného v přijatelné cenové hladině. Sbaleno už mám, takže můžu hned vyrazit na autobus.

Na zastávce potkávám jednoho z trojice čundráků, co sem jeli se mnou v autobusu ze Stawellu. Nachodil asi šedesát kilometrů, všechny noci kempoval. V parku chtěl být ještě o den déle, když ale dnes v noci nemohl zimou skoro usnout, a dokonce mu zmrzla voda v čutoře, řekl si, že už to stačilo. Nasedáme společně do busu a za půl hodiny jsme ve Stawellu. Opustil jsem tak poslední přírodní místo v australském itineráři a teď už mě před odletem čeká jen pár dní ve velkoměstě Melbourne.

Čím víc se blížíme k Ballaratu a vlastně i k pobřeží, tím víc přibývá oblačnosti. V Ballaratu, kde přestupuju na vlak, je už zataženo a trochu prší. Vlak je jiný než cestou sem. Připomíná spíš metro, ale má čalouněné sedačky a o hodně míň místa na stání. Zevnitř i zvenku má moderní design a zvláštní místo pro vozíčkáře. Na ty v Austrálii myslí skoro všude. I v Grampians!

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život