Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Na střeše Jižní Ameriky

29. Duben 2010

Na střeše Jižní Ameriky

Brrr! Vstávat do takové zimy se nám vůbec nechce. Čeká nás snídaně. Mezitím, než ji připraví, se trochu procházím po okolí a dělám pár fotek. Děti i lamy jsou samozřejmě pryč, ale drsnost pustiny zůstala. Kdo ví, co místní lidi vede k tomu, že přežívají v tak nehostinných podmínkách na tak opuštěném místě.
Vyjíždíme po deváté hodině. Džíp je pěkně vymrzlý, ale za chvíli ho začínáme zadýchávat.

Den 271, neděle 16. 5. 1999

Jsme ještě trochu ospalí, protože v zimě se člověk probouzí hůř (a nerad), ale pohled na krajinu nás rozehřívá. Na obzoru se objevují pětitisícové sopky s bíle zasněženými vrcholky. Divil jsem se, že sníh není už na naší úrovni (jsme kolem 4 000 metrů), ale to příšerné sucho v noci mi dodalo vysvětlení: kde není ani náznak vlhkosti, o vodě nemluvě, tam ani nemůže být sníh. Zase mám zabetonovaný nos
a rozpraskané rty, což se mi stalo už v Oruru. Vysychají víc a víc. Musím na ně začít používat jelení lůj.

Občas zastavujeme, abychom se protáhli a prohlédli si okolí. Pustina je nekonečná. Krajina se mírně vlní a občas z ní ční nějaká „rušivá“ skála. Kam až oko dohlédne, jsou roztroušeny polokoule nějakého odolného keře. Za chvíli keře mizí a po jakékoliv vegetaci není ani památky. Jedeme tou nejpustší pouští, jakou si jen dokážeme představit. Takhle se to střídá a nikdy nedokážeme odhadnout, co přijde příště. Kolem nás se odehrává pusté divadlo, po staletí neměnné a dnes rušené jen džípy, které profrčí kolem. Pořád stoupáme a brzy přijíždíme k první z mnoha lagun, jež v této nadmořské výšce vznikly.

Kde není voda, nemůže být sníh

Na jejich hladině se odráží blankytně modrá obloha a pohybují růžové flíčky. Jsou to plameňáci - pro mě v téhle zimě a nadmořské výšce dost velké překvapení. Zastavujeme u laguny Honda a scházíme až na její okraj. Plameňáků, vzdálených od nás tak třicet metrů, jsou tu desítky. Většina nerušeně stojí
a občas ponoří zobák do ledové vody. Asi snídají. Někteří plameňáci jakoby korzují, nejspíš diskutují
o tom, co se to tu zase objevilo za blbečky v těch smradlavých krabicích na kolečkách. Další plameňáci právě přistávají a připojují se buď k snídani, nebo k drbání. Pár jich odlétá, asi letí navštívit své příbuzné do jiné laguny. Teda že tyhle tropické ptáky spatřím zrovna v suché bolívijské poušti čtyři kilometry nad mořem a při teplotě kolem nuly, to jsem opravdu nečekal! Pohled je to úchvatný, ale určitě je nám větší zima než jim. Pěkně totiž fouká a ani ostré slunce na to nestačí. I tak bych tu zůstal ještě déle, a díval se a díval. Ještěže mám teleobjektiv. Můžu alespoň udělat trochu přiblížené fotky.

Anita je náš diskžokej. Bolívijci mají hrozně rádi hudbu, a tak do přehrávače strká jednu kazetu za druhou. Většinou s bolívijskou moderní hudbou, ale ocitla se tam i Madonna a nějaké evropské disko
z 80. let. Někdy ta hudba vyloženě sedí a není nad to dívat se při jízdě ven a zaposlouchat se do ní.

Žádné silnice tudy samozřejmě nevedou, všechno jsou to jen cesty vyježděné buď náklaďáky obsluhujícími okolní doly, nebo džípy. Někde je cesta zřetelně viditelná, jinde jedeme zdánlivě nenarušenou pouští a čekáme, do jaké díry spadneme za další skálou. Občas se taky neubráníme menšímu skoku, kdy ti, co sedí vzadu, nadskočí a zastaví se až o střechu džípu. Nebylo by nejpříjemnější, kdyby džíp z jakékoliv příčiny tuhle drsnou jízdu nevydržel. Krajina se opravdu hodně rychle mění. Jen co jsme projeli kolem pěti lagun s plameňáky, dostáváme se na planinu z obou stran ohraničenou pásmem hor. Zdají se být hodně blízko nás, ale klamou tělem. Jsou až šest kilometrů vysoké a převyšují nás tak skoro o dva kilometry. Míjíme nízkou tabulovou horu, mírně nakloněnou
k jedné straně a zabořenou do podloží. Stojí u ní několik džípů a cestovatelé obědvají.

Laguna ColoradaLaguna Colorada

Spektrum barev je úžasné. Všechny možné odstíny hnědé se míchají se všemi možnými odstíny žluté. Občas se někde objeví světle zelená rostlinka nebo červené skály. Nejvýš se rozprostírá bílá vrcholků hor, která se přímo dotýká modré oblohy. Jsme v poušti Siloli. Zastavujeme na místě se zvláštními skalními útvary vyrůstajícími přímo z pouště. Nejzvláštnější z nich - sedmimetrový Árbol de Piedra (Kamenný strom) - se rozšiřuje odzdola nahoru. Vypadá opravdu jako strom, jehož úzký kmen se nahoře rozšiřuje do košaté koruny. Z okolních skalních vyhlídek je pěkný pohled na sopky na obzoru. Po několika stech kilometrech v zádech přijíždíme kolem druhé odpolední k našemu dnešnímu cíli. Laguna Colorada (Červená nebo Barevná laguna) se svými 48 km2 sedí mezi horami a rudě září do okolní hnědé krajiny. Jsme ve výšce 4 278 metrů nad mořem a určitě není víc než -5 °C. Nikde žádná vesnička, jen pár šedivých domků uzpůsobených pro turisty. Opodál stojí sice nějaká větší budova, ale jestli je to ten hotel, o jehož stavbě jsem slyšel, se mi nepodařilo zjistit. Přímo nad ubytovnou je táhlý kopec, z jehož vrcholu musí být dobrý pohled na lagunu. Po jídle se tam asi vypravíme. Anita nám mezitím, než bude oběd, připravuje čaj s bábovkou. Přijde vhod jako cokoliv, co nás může alespoň trochu zahřát.

V pokojíku, kde nás přespí šest, jsou postele a jeden stůl. Hned roztahuje spacáky a Táňa se na chvíli do jednoho zachumlává. Všichni vtipkujeme na téma omrzlin, protože ta zima je opravdu příšerná. Když si dáváme čaj, Táňa ke stolu přihopkává ve spacáku. Vevnitř není o moc tepleji než venku. Rozdíl je jen v tom, že venku fouká vítr. Po skvělém obědě se jdeme projít k laguně. Vítr nás profukuje, ale tak zvláštní vodní hladině se nedá odolat. Břeh kolem laguny je pokrytý solnými krystalky, které někde spočívají na pevné půdě, jinde na bahnitém podkladě. Ve slunečním svitu je laguna tmavě červená, proti slunci spíš oranžová. Tato barva pochází od planktonu, jemuž se v této na minerály bohaté vodě výtečně daří. I zde se setkáváme s plameňáky, bohužel ale na protějším břehu, takže je vnímáme jen jako růžové tečky. Ta magická barva člověka přímo přitahuje a já bych se do ní vydržel dívat hodiny. Pláň mezi lagunou a horami je porostlá hustými křovinami, na které si sedáme o odpočíváme. Dýchá se tu
o trochu hůř než v nížinách a sucho k tomu taky moc nepomáhá. Nejsme jediní, kteří takhle odpočívají. Většina má té kombinace zimy a nedostatku kyslíku dost.

Barvy pouště SiloliPůvodně jsme se chtěli vyšplhat na kopec za ubytovnou, ale při stoupání nahoru zjišťujeme, že na lagunu je daleko lepší pohled zblízka než z nějakého vyššího bodu. Alespoň teď navečer, kdy se stoupající výškou nám laguna víc a víc černá. A jelikož lezeme tempem deset kroků - odpočinek - deset kroků - zase odpočinek, říkáme si, že to nemá cenu a radši už nebudeme plýtvat silami.
K ubytovně se přistavují další bloky a rodina správce a dělníci na svahu kopce nad ubytovnou suší své barevné prádlo. Na noc ho budou muset sklidit, aby jim nezmrzlo. My mrzneme i při večeři
v našem pokoji. Jídla máme zase tolik, že ho ani nemůžeme sníst, alespoň to nás trochu zahřívá.

K pravidelnému čaji po jídle vytahujeme karty. Nejdřív při nich mluvíme anglicky, ale když se k nám přidává Anita, přecházíme na španělštinu. Tak může hrát s námi a my se zase naučíme další španělská slova. Anita je takové tiché děvče se šibalskýma očima. Stará se o nás dokonale a vždy se snaží vyhovět. Ne podlézáním, ale přirozenou a pokornou ochotou. Oba s Juanem jsou skvělí
a myslím, že máme štěstí, že jedeme zrovna s nimi. Před spaním se trochu oplachujeme v ledové vodě. Navíc už vypnuli generátor, tak si musíme svítit baterkami (a to je kousek odsud elektrárna!). 

Den 272, pondělí 17. 5. 1999

Noc byla nepříjemná. Vůbec ne kvůli zimě, ale naopak. Táně bylo chladno, tak jsme se zabalili do spacáku a ještě přikryli dekou. K velkému suchu se tak přidalo i velké teplo. Asi jsem se přehřál, protože jsem se několikrát vzbudil a vůbec nemohl dýchat. Půlku noci jsem se dusil, až jsem se naštval a vlezl si na vedlejší postel. Nechal jsem Táňu v její sauně, přikryl se jen spacákem, a rázem byl klid. Takže pozor, ať se v zimě příliš nezahřejete. Nejsem sám, kdo měl problémy. Když vstáváme, už jsem v pořádku, ale jedna z Norek je nějak rozklížená a asi má výškovou nemoc - noc jí dala zabrat. To sucho, zima (nebo vedro) a nadmořská výška přes 4 200 metrů jsou od klimatu zbytku světa přeci jen poněkud odlišné. Je před pátou ráno. Proč vstáváme tak brzo? Protože první dnešní místo, které máme navštívit, jsou sirné gejzíry, asi padesát kilometrů od laguny. Nejlepší pohled je na ně při východu slunce, a jelikož cesta pouští není tak rychlá jako po dálnici, musíme si přivstat, abychom se na místo dostali včas.

Nasedáme do vymrzlého džípu. Je -15 °C, a tak než vyjedeme, nechává Juan pár minut běžet motor. Mezitím se pokouší oškrábat led na sklech. Je to na nic, za chvíli je led zase zpátky, protože nám jde pára od úst - taková je zima. Vyjíždíme, ale musíme jet doslova krokem. Juan nevidí přes led na předním skle, ale i kdyby viděl, asi by to k ničemu nebylo, protože ve světle reflektorů se vůbec nedá rozeznat, kudy vede cesta a kde je poušť. Je to stejně jedno - důležitý je jen směr. To teda bude jízda. Čekáme, že se každou chvíli zřítíme do nějaké propasti. Jet pouští, v noci a ještě k tomu poslepu není pro Juana nic jednoduchého. Anita mu každou chvíli čistí sklo, které za chvíli zase zamrzne. Zima venku je nepříjemná, v džípu je jen o trochu líp.

Gejzíry Sol de Maňana

Rozednívá se a s příchodem světla ustupuje i zima. Okno už nezamrzá a Juan se z pozice slepce zase vrátil do role řidiče. Už bylo na čase, v Evropě by za takových podmínek každý počkal a zastavil. A to tuhle cestu jede Juan poprvé, už dřív jsem měl dojem, že Juan spíš řídí a naviguje Anita. Když přijíždíme ke gejzírům Sol de Maňana (Ranní slunce), slunce je ještě pod obzorem, ale už je denní světlo. Kolem dokola jsou kopce, gejzíry jsou v malé kotlině. Fouká studený vítr, z tůněk a bublajících jezírek je cítit síra a trochu i teplo. Na několika místech do vzduchu pravidelně vystřelují gejzírky vody. My jsme zastavili přímo u jednoho z velkých plynových gejzírů. Hučí jako vodopád a zahaluje okolí do bělostné mlhy. Jeho hluk se sem vůbec nehodí. K zimou a mrazem zkamenělé zemi by se hodilo spíš mrtvolné ticho. Na druhou stranu se tím drsnost stává zase o kousínek přesvědčivější. Už zbývá, jen aby se začala třást země.

Venku se dá vydržet jen pár minut, nemáme dost teplé oblečení. Znovu zastavujeme po pár desítkách metrů u dalších sirných jezírek. Právě začíná vycházet slunce. Nevidíme ho, ale kopce na západě nám to napovídají. Z tmavě hnědé se najednou zbarvují do zářivé oranžovo-červené. Je to až nepřirozené. Jelikož jsme v kotlině, kam paprsky slunce ještě nedosahují, vše je laděno do tmavých odstínů. Jen hory naproti slunci už „zachytily“ jeho první pozdrav a odrazily ho směrem k nám. Fotíme, protože něco takového se hned tak nevidí. Akorát se bojím, že to, co nás teď fascinuje, bude na fotkách vypadat vybledle a nezajímavě. Škoda že se to na fotce nezaznamená tak jako v naší mysli.

Plameňáci v pěti kilometrech...Pohled na odražený východ slunce nás i přes přetrvávající
zimu příjemně naladil. Za chvíli vyjíždíme z kotliny a slunce se začíná opírat i do nás. Hned je tepleji, i když pořád ještě pod nulou. Poušť je jasně oranžová a dlouhé stíny ojedinělých skal na ní vytvářejí bizarní tmavé fleky. Jako zázračná změna se před námi objevuje rozlehlé jezero. Je prý slané a u jeho břehu je ještě jedna zvláštnost - teplé prameny Termas de Chalviri, jež vyvěrají ze země a oteplují nejen vodu, ale i okolí. Na tomhle teplém místečku si uděláme snídaňovou zastávku. Lepší místo si snad ani nelze přát. Stojí tu ještě další dva džípy
a někteří lidé se svlékají do plavek a noří se do toho jediného zdroje tepla, jež jsme měli možnost v okruhu několika set kilometrů využít. My plavky nemáme, tak se ohřát nemůžeme (i když nevím, jestli bych se chtěl v takové zimě svlékat a pak utírat). Sundáváme si alespoň boty a smáčíme ve vodě zmrzlé nohy. Je to balada a ti, co se koupou, vyloženě chrochtají blahem. Jezírko není moc velké ani hluboké (asi tak čtyřicet centimetrů), a tak by do něj přes všechna ta promrzlá těla nepropadl skoro ani špendlík. Nevím, jestli se z něj kouří, protože voda je tak teplá, nebo proto, že každé nové studené tělo zasyčí a vytvoří mrak páry. V každém případě je pohled na skoro nahé koupající se bělochy a do teplých svetrů zabalené Bolívijce docela legrační.

Přijíždějí další dva džípy, zatímco my už začínáme snídat. Zadní dveře džípu jsou sklopeny a na vzniklé provizorní kuchyňské lince Anita rozkládá chleby, nakrájenou zeleninu, míchaná vajíčka a horký čaj. Opět snídaně jako pro krále. Ještě pořád je zima, ale stačí si zajít k jezírku nebo ponořit ruce do struh tekoucích z jezírka do jezera a hned je tepleji. Teplá voda je prý léčivá (na artritidu a revmatismus), ale doufejme, že nebude nikdy hromadně využita, protože by to určitě neprospělo okolní panenské krajině a navíc už jen cesta sem by každému jeho nemoc určitě zhoršila.

Laguna VerdeLaguna Verde

V půl jedenácté se ocitáme v nejjižnějším bodě cesty,
u Laguna Verde (Zelené laguny) ve výšce 5 000 metrů nad mořem. Jsme v nejjižnějším cípu Bolívie, jenž je vklíněn
mezi Chile a Argentinu. Chilská hranice je odsud pouhých sedm kilometrů na západ, argentinská asi padesát kilometrů na východ. Laguna není moc zelená, spíš šedozelená.
Dokáže prý měnit barvu od modré po zelenou, ale ne v žádných pravidelných intervalech, takže se návštěva nedá načasovat tak, abychom proměnu laguny mohli spatřit. Barvu jí dodává bohaté minerální složení (olovo, síra, draslík a další), které taky zapříčiňuje, že zamrzá teprve při teplotách hluboko pod nulou. Teď je asi -5 °C a hladina se vesele vlní dál.

Nad lagunou se tyčí dvě vysoké sopky. Ta, jež se opticky jeví menší, se jmenuje Licancábur a Inkové prý na jejím 5 960 metrů vysokém vrcholu nechávali zmrznout mladé muže jako obětiny při důležitých událostech ve své říši. To nebylo moc příjemné místo pro ukončení života. Ani tady dole není nic než skály a kameny, natož tam o kilometr výš. Norky nás opouštějí, jejich konečná je San Pedro de Atacama v Chile, odsud vzdálené asi padesát kilometrů (vida, jak jsme se k němu oklikou znovu přiblížili!). Přesedají do druhého džípu, který je tam doveze, a k nám naopak z druhého džípu přisedá americký pár. Loučíme se s nimi. Zatímco ony jedou z (materiálně) chudší země do (materiálně) bohatší země, nás čeká cesta opačná a přinejmenším v Bolívii si v pohodlí rozhodně moc nepolepšíme. Zase je tady ale levněji.

Příliš mnoho vyježděných cest v této pustině není, a tak jelikož jsme v nejjižnějším bodě tohoto dobrodružství, zpět na sever musíme asi sto kilometrů stejnou trasou, jako jsme sem přijeli. Proto ještě jednou míjíme solné jezero s Termas de Chalviri, gejzíry Sol de Maňana a zastavujeme až nad Lagunou Colorada. Je čas oběda, a tak se s jídlem roztahujeme na skále a při výhledu na lagunu vesele konzumujeme. Američanka mluví plynně španělsky, naučila se to během svého ročního pobytu v Ekvádoru. Vyučovala v Quitu angličtinu a přitom se sama učila španělsky. Nebylo by špatné podniknout něco podobného. Najedení a sluncem ohřátí objíždíme lagunu, odbočujeme z cesty, kterou jsme jeli na jih, a pokračujeme dál na severovýchod. Opět je obloha bez mráčků a slunce svítí, ale moc teplo není. O to nebezpečnější to pro nás je, protože když není teplo, nemáme ani pocit, že se můžeme spálit. To je ale v téhle nadmořské výšce velký omyl a je třeba si dávat pozor. Nejenže je tu asi o čtyřicet procent dýchatelného kyslíku míň než na hladině moře, ale ubylo i ozónu, a sluneční paprsky tak mají daleko větší sílu. Teď už se alespoň jednou denně mažeme krémem a na stále suché a popraskané rty zase používáme jelení lůj. Ještěže jídlo je dobré a je ho dost, a tak alespoň v tomhle naše těla moc netrápíme.

Vítá nás Údolí skal

Asi dvě hodinky jízdy od laguny zastavujeme u dnešního posledního cíle - Valle de Rocas (Údolí skal). Bohužel už jsou asi všichni moc unavení a chtějí být co nejdřív na místě, kde budeme dnes nocovat,
a tak máme na zastávku jen půl hodiny. To je ale stejné, jako bychom dostali půl hodiny na prohlídku Prachovských skal. Valle de Rocas je podobné pískovcovému městu. Malé skály a balvany představují obyčejné domy, velké skály pak mrakodrapy. Vše je přirozené, modelované jen větrem a občas i vodou. Chtělo by to pořádně prozkoumat, ale není mi to dopřáno. Většině cestovatelů stačilo deset minut, ty tři dny nepohodlí a zimy je úplně oddělaly.

V pět odpoledne dorážíme do vesnice Alota, kde strávíme noc. Je stejně malá a prázdná jako San Juan. Zajíždíme do dvora jednoho z domů na hlavní ulici. Stejně jako v San Juanu i tady je několik místností přímo určeno pro hosty, a tak snad přímo přispíváme těmto lidem na živobytí. Před večeří se s Táňou jdeme projít. Cestou sem jsme jeli kolem zajímavě vypadajících domků, tak si je chci vyfotit. Je to asi kilometr za Alotou. Domy už jsou opuštěné a zchátralé, ale s horami na pozadí a rozlehlou planinou všude kolem jsou pro mě symbolem Bolívie: Altiplano, hory a chudoba. Snad tím, že se tudy projíždíme a používáme služeb místních lidí, alespoň trochu přispíváme k tomu, aby se jejich situace když ne rovnou zlepšila, tak alespoň nezhoršila.

Večer se zase můžeme vysprchovat, i když ve vodě, která je teplá jen na povel. Nelze ji totiž pustit příliš silně, protože ohřívač je nastaven na slabý příkon a silnější proud vody nedokáže ohřát. I to už je ale luxus, který si oni určitě nemůžou dovolit. Tu výsadu máme jen my (i když za to zaplatíme).

Šestitisícovky na dosah ruky...Den 273, úterý 18. 5. 1999

Další hodně studené ráno, snad už poslední. Z Bolívie sice ještě neodjíždíme, ale jihozápadní Altiplano, kde jsme dnes nejspíš poslední den, je nejstudenější oblastí Bolívie. Teď nás čeká několikahodinová cesta zpět do Uyuni, odkud možná už dnes večer odjedeme do Potosí. Kdybych popisoval cestu do Uyuni, musel bych, jako v předcházejících třech dnech, napsat: nepopsatelné. Stejně jako nedokážu kloudně popsat krásu ženy, dělá mi potíže připodobnit slov krásu Altiplana. Ty tři dny jsme se nezastavili, projížděli pouští pořád dál, a přestože poušť bývá většinou nudná, jihozápadní Altiplano je trochu jiné. Většinou není placaté, takže za skalami podél cesty se objeví lecjaké přírodní překvapení. Co si příroda vzala v příhodnosti pro život, to několikrát vrátila v nádheře krajiny a atmosféry. Tak by se ostatně daly shrnout i celé tři dny.

Poslední oběd trávíme u jednoho brodu přes mělkou pouštní říčku. Ani bych nevěřil, že tu něco podobného potkáme, většinou jsme projížděli jen vyschlými řečišti. Anita nám dělá poslední oběd
a Juan vypráví o svém fotografickém ateliéru v Santa Cruz, odkud pochází. Sem na chladné Altiplano se údajně vypravil změnit trochu prostředí. To se mu určitě povedlo, protože Santa Cruz leží v tropické nížině o čtyři kilometry níže než Altiplano, takže je pro něj místní klima vlastně stejně cizí jako pro nás.

Uyuni

Na okraji Uyuni ještě naposledy zastavujeme. Jsme na vrakovišti železničních lokomotiv, tady nazývaném Cemeterio de Trenes (Hřbitov vlaků). Všechny jsou zrezivělé a jejich vnitřnosti vybrakované. Zůstaly jen kostry. Vlastně jsem takhle nahé parní lokomotivy ještě neviděl. Obrovské parní kotle jsou pravidelně provrtány dírami na šrouby, vešel by se do nich menší byt. Na dvou kolejích jich tady stojí desítky. Údajně chtějí v Uyuni vybudovat železniční muzeum. Pokud ano, tak tyhle hromady šrotu (i když zajímavého) už stejně nebudou moci použít.

A už je konec!

Po čtyřech dnech trmácení cestou necestou a stovkách kilometrů v poušti naposledy vysedáme
z našeho džípu a loučíme se s Anitou a Juanem. Zdálo se to tak dlouho, ale co je příjemné, vždycky strašně rychle uteče. José nám nabízí, že nám zajistí jízdenky na noční autobus do Potosí. Necháváme si u něj v kanceláři batohy a chceme posledních pár hodin využít k prohlídce Uyuni. Vlastně tady není ani co vidět. Na každém rohu sedí indiánky a prodávají občerstvení nebo upletené svetry, na trhu je kupodivu možné dostat i tropické ovoce, ale hlavně sušené mléko, sušenky a další vymoženosti civilizace. Trochu mě překvapuje, jak je takové studené městečko plné lidí. Turismus jim přeci jen alespoň trochu vynáší. To snad není možné! Na pěší zóně narážíme na budku, ve které nabízejí, světe, div se... internet! No, to teda opravdu nemůžu odolat a zkouším, jaké by tady mohli mít spojení. Samozřejmě že pomalé, ale funguje! Co nás ještě v zemi, kde jsme zatím kromě městských ulic nezaznamenali ani metr asfaltové silnice, překvapí?

Večer znovu přichází chlad, před nímž se uchylujeme do jedné malé hospůdky. Objednáváme si večeři a maté de coca. Čaj nám přinesou za chvíli, ale když ani po tři čtvrtě hodině nemáme žádné jídlo, loučíme se s nimi, protože by nám jinak ujel autobus. Cestou na autobusák (v Uyuni představovaný obyčejnou ulicí, kde mají autobusové společnosti kanceláře) si k večeři kupujeme hamburgesu, bolívijskou verzi hamburgeru, se smaženým vajíčkem, zeleným salátem, kečupem, cibulí a navíc plnou hranolků. To všechno asi za osm korun. Do autobusu si s sebou pro jistotu bereme spacáky, kdyby náhodou zase chtěla být taková zima jako při cestě do Uyuni. Jedou s námi i dvě naše Švýcarky z džípu, jinak je bus plný domorodců. Snad už zítra v Potosí bude trochu menší zima.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život