Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Na cestě Andami

23. Březen 2012

Na cestě Andami

Noc je rušnější, než jsem si představoval. Několikrát slyším, jak se k nám do hotýlku někdo dobývá, lomcuje s vraty a řve. Asi to budou opilci, protože bouchání na dveře se ozývá i z dalších míst ulice. Ráno se budíme živí, zdraví a neokradení, i když trochu nevyspalí, protože přes noc bylo na ulici živo až příliš.

Den 307, pondělí 21. 6.

Ráno se budíme živí, zdraví a neokradení, i když trochu nevyspalí, protože přes noc bylo na ulici živo až příliš.

Trh máme přímo pod okny, už to tady pěkně žije. Večer prázdná ulice, kterou jsme včera šli k autobusovému nádraží San Cristóbal a na níž se proháněla auta a řvali opilci, je teď úplně zatarasená stolky trhovců. Prodávají hlavně oblečení, včetně klobouků, svetrů a kalhot. Na autobusáku si necháváme batohy a jdeme se alespoň trochu projít po městě.

Centrum Ayacucha je docela pěkné. Ayacucho je univerzitní město, takže mladých lidí tu je víc než dost. Procházejí se po Plaza de Armas a užívají života.

Ve dne už na mě město nepůsobí tak depresivně. Obzvlášť náměstí, které je obehnané pěkným podloubím, a koloniální budovy, včetně katedrály, jsou opravené a září v dopoledním slunci. Pohoda. Skoro je mi líto, že se tu nemůžeme zdržet dýl. Docházejí nám ale peníze, a já vůbec nevím, jestli ještě na svoji kartu dostanu zbylé peníze z účtu. Poslední pokusy selhaly, takže v Limě uvidím definitivně. Už jsem se smířil s tím, že Ekvádor vynecháme úplně, možná tak ale dopadne i sever Peru.

Autobus má trochu zpoždění. Cesta by měla trvat osm hodin, do Piska bychom se mohli dostat kolem sedmé večer. Ayacucho je v ďolíku, a tak nás silnice vyvádí opět na svahy se skvělými pohledy na město.

Už po první hodině se začínají projevovat první potíže s autobusem. Prý se přehřívá motor, takže zastavujeme u potůčku a chladíme. Vypadá to špatně a podle řidiče není tenhle autobus schopný dojet ani do nejbližší vesnice, natož až na pobřeží. Zavolat do Ayacucha není jak, protože nikde v okolních vesnicích prý nemají telefon a mobil, který má náhodou jedna dívka, tady v horách nemá signál. Jeden z cestujících se proto nabízí, že se vrátí zpět do Ayacucha a zařídí jiný autobus. Je ale jasné, že než se dostane tam a zpět, bude to trvat alespoň tři hodiny a pekelné zpoždění nás nemine. Muž nasedá na korbu přijíždějícího náklaďáku a mizí nám v zatáčkách k Ayacuchu.

Minula první hodina čekání. Je docela teplo, příroda kolem je kouzelná, tak nám vlastně nic nechybí. Do Piska ale přijedeme v noci a budeme si muset za tmy hledat ubytování. Nějak to ale dopadne.

Řidič se rozhodl, že dojedeme do nejbližšího obydleného místa, abychom si mohli dát alespoň oběd a nečekali v divočině. Naskakujeme do busu a za občasných zastávek a polévání motoru chladnou vodou z potůčků se dokodrcáváme do osady Jatum Pampa, kde zastavujeme před restaurací La Colmena. Ta se pro nás na příští dlouhé hodiny stává provizorním domovem.

Po obědě se rozhlížíme po osadě. Několik zděných baráčků a prvotřídní, nově vyasfaltovaná silnice. Bohužel ani ta nejlepší silnice jim nepomůže, pokud po ní budou jezdit s vyklepanými herkami... Náš autobus sice na vyklepanou herku nevypadá, ale povrch dost mate.

Nový autobus už tu měl dávno být, ale nikde nic. Zatím kolem jen projelo několik busů konkurenčních společností. Řidič blekotá něco ve smyslu, že asi žádný nový nepošlou, ale všechny nás naskládají do busu, který má z Ayacucha odjíždět ve čtyři odpoledne. To by znamenalo šest hodin zpoždění - docela dost na osmihodinové trase! Diskutujeme o tom s ostatními cestujícími, kteří jsou naštvaní, ale zároveň říkají, že to není nic platné a že se stejně nedočkáme žádné slevy nebo vrácení jízdného.

Sedíme na trávě před restaurací. Ještěže je kolem tak panenská příroda. Kolem nás se válejí  slepičí výkaly, ve výšce lítají kondoři a skály vrhají bizarní stíny.

Slunce se začíná sklánět k obzoru a stíny se prodlužují, a teprve teď přijíždí nějaký použitelný autobus. Je pět hodin, takže je to ten, co odjížděl z Ayacucha ve čtyři. Alespoň že je „cama“, takže rychlejší. I tak máme ale zpoždění, na které je lepší raději nemyslet.

Smráká se a západní obzor začíná procházet fantastickou proměnou barev. Modrá se střídá s fialovou a ta zase s oranžovou. Škoda že se to nedá vyfotit a také škoda, že to video v autobuse tak řve a bliká…

V deset večer nás vysadí u benzinové pumpy na Panamerikáně, hlavním dálničním tahu v Peru. Jsme pár kilometrů od pobřeží a ještě asi deset kilometrů je to do Piska. Řidičův pomocník nám ukazuje na druhou stranu dálnice, odkud mají do Piska jezdit dodávky.

 

Pisco

Namačkaní s batohy na klíně, ale s příjemným pocitem, že už jsme na pobřeží, vystupujeme v Pisku na Plaza Belén. Hned na jeho rohu zapadáme do Hotelu Colonial, kde máme k dispozici velkou místnost a můžeme se i osprchovat v teplé vodě! Koupelna je sice napůl nekrytá, na jakémsi malém dvorku, ale už není zima. Balada. Po skoro dvou měsících chladna a řídkého vzduchu jsme se konečně „snesli“ do přijatelné nadmořské výšky, dokonce až na úroveň moře.

Chceme se trochu najíst, tak se vydáváme na Plaza de Armas, vzdálené odsud pár kroků po pěší zóně. Splácáváme nějaké jejich pouliční hamburgery a musíme se smát stojící reklamě u jedné z jídelen, kde čteme perro caliente, což je doslovný španělský překlad amerického „hotdog“ čili „horký pes“. Zároveň si v jedné z agentur zamlouváme na zítřek výlet lodí na Islas Ballestas, kvůli kterým jsme sem přijeli. To už je ale půlnoc, akorát tak čas jít spát. Snad už jsme definitivně unikli zimě i studené vodě.

 Den 308, úterý 22. 6.

Je mlha. Tady se ji říká garúa a obklopila nás místo vedra a vlhka. Peru sice leží v tropické zeměpisné šířce, ale ani vedro, ani vlhko se nekoná v takové podobě, jakou znám ze západní Afriky nebo jihovýchodní Asie. Dost divné, ale je to tak. Všechno má na svědomí tzv. Humboldtův mořský proud, který během zdejší zimy (kdy je u nás léto) ochlazuje celé peruánské pobřeží a vytváří nad ním celistvý mlžný povlak, známý právě jako garúa. První polovina dne je proto skoro vždycky depresivně šedá a teprve kolem poledne se mlha začíná rozpouštět a slunce se prodírá ven. Teď je ale ještě první polovina dne…

V sedm ráno čekáme před hostalem na minibus, který nás má odvést do přístavu, kde nasedneme na loďku k Islas Ballestas. Proč? Charakterizoval bych to slovy jednoho Kanaďana, kterého jsme potkali v Bolívii: „Islas Ballestas? Jo ty? Ty sou dobrý... takový Galapágy pro chudý.“ Může to sice vypadat posměšně, ale jen pro ty, co nevědí, že výlet na Galapágy, ostrovy s jedinečnou flórou a faunou, pár set kilometrů od ekvádorského pobřeží, se nedá pořídit za míň než 1 500 dolarů. Islas Ballestas sice nemají „tak“ jedinečný ekosystém, ale výlet k nim stojí jen šest dolarů…

Garúa se táhne nad celým pobřežím, až kam oko dohlédne, jak nad mořem, tak nad pouští. Vystupujeme v přístavu ve vesničce Paracas.

V přístavu už se pracuje ostošest. Na molu se to hemží rybáři, kteří vykládají svou ranní kořist a sypou ji do připravených plastikových přepravek naplněných ledem. Za molem stojí chladicí vozy, které úlovky rozvezou ke zpracování do továren. Je sychravo, a tak rybáři nemají bůhví jak skvělou náladu. Ani se jim nedivím, protože kromě mlhy je navíc chladno a fouká vítr.

Přístav je branou k turistické atrakci, a proto si v plátěných stáncích na pláži můžeme koupit suvenýry - mušle, trička a pohledy.

Mezi loďkami u mola se pohupují pelikáni. Čekají, jestli rybářům neupadne nějaká ta rybka, v krajním případě si ji uloví i sami. Rybka se pak chvilku mrská v jejich laloku na spodní straně zobáku, než ji definitivně celou spolknou.

Ne všechny loďky jsou rybářské, některé motorové čluny mají zabudované sedačky. Do jednoho nasedáme, a ještě než se stačíme opásat plovacími vestami, už svištíme po moři jako o závod.

Garúa je všude kolem, ale nad mořem už se trochu vyjasňuje. Otepluje se a mlha se rozpouští. Asi na poloviční cestě k ostrovům se přibližujeme k pobřeží poloostrova vybíhajícího do moře, který tu tvoří Reserva Nacional de Paracas. V rezervaci je možné vidět plameňáky, pár ruin a továrnu na rybí konzervy. Pouze z moře se však můžeme pokochat pohledem na geoglyf nazvaný Candelabra (Svícen). Lodní motory ztichly, vítr ustal, a tak nám pohled na tento zvláštní útvar trochu ztěžuje jen houpání mořských vln. Geoglyf má tvar svícnu nebo kaktusu - podle fantazie - a zabírá celý svah vysoké pobřežní duny, určitě několik desítek metrů. Je to jediný výrazný útvar narušující celistvou plochu písečných dun na pobřeží. Moře je tu docela divoké, takže pobřežní skály jsou rozervané, což tvoří protiváhu klidným písečným dunám nad nimi.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun