Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Melbourne - Papeete

2. Prosinec 2008

Melbourne - Papeete

Melbourne je město „hračičků“ s šílenými nápady. Na chodníku, přímo před zastávkou tramvaje, totiž ze země ční roh zasypané budovy! Asi 10 krát 8 metrů široký a 3 metry vysoký čtyřstěn, na jehož jedné straně je zlatými písmeny vyvedeno „ARY“, vynořující se šikmo ze země, a na druhé straně zase „LIBR“, do země se zanořující. Oni tady před knihovnou pohřbili knihovnu! Nápad s pohřbenou knihovnou je jen jedním z mnoha. K těm nejlepším určitě patří sousoší Three businessmen brought their lunch (Tři byznysmeni si přinesli oběd) na Swanston Walk.

Loučení s Austrálií a přesun o den zpátky do centra Tichomoří

Den 242, neděle 18. 4. 1999

Včerejší předpověď počasí vyšla, a tak ráno vycházím do slunného dne. Zastavuju se na křižovatce s obrovskou obrazovkou a čtu si nejnovější zprávy. Jelikož už zítra odlétám z Austrálie, jdu se do nedalekého Transit centra podívat na odjezdy letištních autobusů. Letadlo mi letí v 9.45, na letišti bych měl být dvě hodiny před odletem. To znamená, že bych měl jet prvním autobusem v sedm hodin.
Transit centrum je na cestě ke Queen Victoria Market (Trh královny Viktorie), který je svého druhu v Melbourne největší. Každé úterý, čtvrtek, pátek a sobotu ráno se tu scházejí desítky prodavačů ovoce a zeleniny a lákají stovky a tisíce kupujících.

V neděli prodejce ovoce a zeleniny střídají prodejci různého spotřebního zboží. Trh je zavalen tričky, bundami, hodinkami, řetízky, pásky, čepicemi, pohledy, hamburgery, zmrzlinou, dřevěnými soškami, slaměnými klobouky a všelijakými roztodivnými cetkami. Vše je naskládáno na stolech nahuštěných vedle sebe řada za řadou. Trh je taková atrakce, že na něj Australani dokonce pořádají pro turisty organizované exkurze! To mi zavání Amerikou. Jen tam si můžou vymyslet něco na úrovni manuálu k použití toaletního papíru.

Pohřbená knihovnaPohřbená knihovnaPo obědě si na chvilku sedám ve State Library k Internetu. Zájem je o něj tak velký, že i v neděli jsou všechny počítače obsazené.

Melbourne je město „hračičků“ s šílenými nápady. Na lidské sochy jsem si už zvykl, ale před knihovnou se musím smát dalšímu dobrému nápadu. Na chodníku, přímo před zastávkou tramvaje, totiž ze země ční roh zasypané budovy! Asi 10 krát 8 metrů široký a 3 metry vysoký čtyřstěn, na jehož jedné straně je zlatými písmeny vyvedeno „ARY“, vynořující se šikmo ze země, a na druhé straně zase „LIBR“, do země se zanořující. Oni tady před knihovnou pohřbili knihovnu!

„Tři byznysmeni si přinesli oběd“ - dárek státu Fidži městu Melbourne ke 150. výročí založení„Tři byznysmeni si přinesli oběd“ - dárek státu Fidži městu Melbourne ke 150. výročí založeníNápad s pohřbenou knihovnou je jen jedním z mnoha. K těm nejlepším určitě patří sousoší Three businessmen brought their lunch (Tři byznysmeni si přinesli oběd) na Swanston Walk hned pod oním velkým televizním panelem, kde si každý den čtu zprávy. Vypadají, jako když čekají na tramvaj, ale musí už tu být pěkně dlouho, protože jsou pěkně hubení. Ve skutečnosti je to dárek státu Fidži městu Melbourne ke 150. výročí jeho založení, který skvěle zapadá do stylu města.

Za rohem před hlavní poštou zakopnete o další šílenost: obrovskou, pěkně naditou peněženku. Je celá z kamene, zavírání má z kovových trubek. Říkal jsem si, že „někdo asi ztratil peněženku“, ale ve skutečnosti je to jen další plastika zvelebující Melbourne. Jmenuje se Public Wallet (Veřejná peněženka) a už tu takhle leží pět let, aniž někdo těch pár set kilo kamene zvedl a odnesl na ztráty a nálezy (nebo domů).

Jelikož je dnes jasno, z pětapadesátipatrové Rialto Tower, nejvyšší budovy Melbourne, budu mít skvělý výhled. Není to věž, ale mrakodrap, sídlo mnoha významných společností. Celé nejvyšší patro slouží jako vyhlídková plošina. V lobby v přízemí je srovnání Rialto s věžemi na celé zeměkouli, nahoře zase výstava ukazující kilometrovou věž, která měla stát právě v Melbourne někde na místě bývalých doků. Ze stavby ale sešlo, protože to byl spíš jen šílený nápad, jak ukázat, že Austrálie je „nej“, než alespoň částečně opodstatněná stavba, jakou by Melbourne potřebovalo. Kromě toho, že by se hned tak nezaplatila, by vůbec nezapadla do sice v centru vysokého, ale jinak stále ještě starou atmosférou čišícího města. Zatím tedy zůstalo jen u Rialto Tower, ze které je taky pěkný výhled.

Když je člověk v centru, ani si neuvědomí, že Melbourne je vlastně námořní přístav. Z Rialto je ale moře jasně vidět, i když více méně v oparu. Ze shora je kontrast mezi novou a starou architekturou ještě výraznější. Katedrály, kostelíky a viktoriánské budovy se pod mrakodrapy sice krčí, ale není možně je přehlédnout. Vlastně teprve odsud je opravdu vidět, kolik jich v centru je.

Southgate - jeden bavič svými kousky přitáhl docela velký davSouthgate - jeden bavič svými kousky přitáhl docela velký davNa jih se zase rozkládají rozsáhlé parky začínající za Southgate a táhnoucí se až k předměstí St. Kilda přímo na mořském pobřeží. Při procházení kolem oken jsem občas zaslechl češtinu - v Austrálii už podruhé. V Melbourne občas slyším i polštinu a ruštinu. Jak jsem psal, je to kosmopolitní město.

Výtahem sjíždím dolů a přes most zase přecházím k Southgate. Když je dnes můj poslední den v Austrálii, tak si na rozloučenou dávám zmrzlinu a jen tak se brouzdám po promenádě. Jeden bavič svými kousky přitáhl docela velký dav, tak se taky zastavuju. Právě si lehá na desku pobitou vysokými hřebíky. Na židli nad něj si stoupá holka, evidentně vybraná z davu. V ruce drží velkou kouli. Bavič si dává na břicho talíř a spolu s davem začíná odpočítávat. Při nule holka pouští kouli, která pádem z výšky asi dvou metrů tříští talíř na malé kousky. Břicho je ale celé a bavič za potlesku davu vstává neporušen (ani hřebíky mu ze zad netrčí). Skvělé číslo zasluhující si příspěvek.

V parku za Southgate stojí velká kamenná Shrine of Remembrance (Pamětní svatyně) připomínající australské a novozélandské vojáky padlé v 1. světové válce. Uvnitř je na podlaze uprostřed kámen, přes nějž, přesněji řečeno přes slovo Love na něm vytesané, každý rok 25. dubna (Anzac Day) přesně v 11 hodin přejde sluneční paprsek proniknuvší skleněným stropem svatyně. Symbolicky je tak připomenut konec války. Z terasy na vrcholu památníku je dobrý výhled přes Southgate na centrum s mrakodrapy.

Shrine of RemembranceShrine of RemembranceOd svatyně přecházím ulici a ocitám se v úplně jiném prostředí než válečném - v Royal Botanic Garden (Královská botanická zahrada). Teď navečer je příhodná doba na procházku po břehu jednoho z jejích jezírek nebo mezi keři a rostlinami třeba z Nové Kaledonie. Uprostřed zahrady je rozsáhlý tropický les, v jehož korunách visí desítky netopýrů (Flying Fox)! Slunce ještě nezapadlo, takže je na ně zatím brzo a spí. Visí hlavou dolů, hlavičky zabalené v křídlech, jak si stíní oči před světlem. Spontánně se tu usadili před několika lety a už zůstali.

Slunce pomalu zapadá a já se vracím do hostelu. Dávám si poslední australskou večeři a pak se o pár ulic dál stavuji na Internetu. Posílám příspěvek do Cest, který je dnes trochu ufňukaný, protože se mi z Austrálie vůbec nechce. Navíc odlétám do oblasti, která kvůli socialistickým Francouzům, jejichž je zámořským územím, patří k nejdražším na zeměkouli. Odlétám do Francouzské Polynésie, kde chci pobýt na ostrovech Tahiti a Moorea, než se přes Velikonoční ostrov dostanu na jihoamerický kontinent. Sám jsem si to ale vybral, tak nemá cenu si stěžovat.

Den 243, pondělí 19. 4. 1999

Uprostřed Royal Botanic Garden (Královská botanická zahrada) je rozsáhlý tropický les, v jehož korunách visí desítky netopýrůUprostřed Royal Botanic Garden (Královská botanická zahrada) je rozsáhlý tropický les, v jehož korunách visí desítky netopýrůAsi jsem si po zvonění budíku ještě pár minut přispal, protože nestíhám. Co nejrychleji se myju, snídám, balím poslední věci, a dokonce jsem našel i peněženku, kterou jsem před snídaní někam založil. Ať se snažím sebevíc, do Transit centra přibíhám, právě když letištní autobus odjíždí. Smůla. Snad nebude vadit, když přijedu na letiště o půl hodiny později. Ostatně jde jen o let na Nový Zéland, což je pro Australany za humny.

Cesta na letiště trvá asi půl hodiny. Vystupuju před halou QANTAS, hned si jdu odbavit batoh a vyměnit poslední australské dolary. Fronta na výstupní razítko je docela dlouhá a pak mě ještě zdržuje podezřívavý celník, kterému se nelíbí, že nechci do jejich superprohlížecího rentgenového tunelu dát svůj foťák a filmy. Bere si mě stranou a otevírá skoro všechny krabičky a ještě před ním musím sundat objektiv, aby se mohl podívat dovnitř.

Osvětlené nádraží Flinders StreetOsvětlené nádraží Flinders StreetSedám si před východ, kde je ohlášen let do Aucklandu, a čekám asi patnáct minut. V devět začínáme nastupovat (LanChile ve městě právě otevírá), takže vůbec nevím, jak je to s mým letem Auckland-Papeete, protože jsem jim nestihl zavolat. Však ono to nějak dopadne.

Poletíme Boeingem 767-300. Je skoro plný, spoj do Auck­landu je asi hodně oblíbený a navíc v něm letí lidi jako já, kteří v Aucklandu přestoupí do letadla ze Sydney, jež pokračuje do Francouzské Polynésie. Můj dnešní program by se tedy měl skládat ze dvou letů: Melbourne-Auckland a Auckland-Papeete. Do Papeete bychom měli přiletět před půlnocí. Tak pozdě večer se už prý dá do centra dostat jen šíleně drahým taxíkem (údajně 20-25 dolarů za 6 kilometrů jízdy), noc proto nejspíš strávím na letišti.

Zvedáme se asi v deset hodin a pomalu stoupáme po jasně modré obloze. Let na Nový Zéland by měl trvat čtyři hodiny (ono je to 2 700 kilometrů, o mnoho dál, než si my Evropané myslíme).

V kabině je velká obrazovka, na které jsou promítány údaje o letu. Rychlost, výška, vzdálenost od cíle. Vzlétali jsme rychlostí 300 km/h, za 39 vteřin od začátku rozjezdu. Teď se na obrazovce střídá mapa s naší polohou a údaje o letu. Po vystoupání do letové hladiny (11 280 m) se rychlost ustálila na 907 km/h, teplota okolní atmosféry je -57 °C. Za okýnky máme mírnou námrazu.

Letušky začínají roznášet sluchátka, v letovém časopise QANTAS nám na několika stránkách vysvětlují, čím se můžeme nechat během letu bavit. Na výběr je několik kanálů s hudbou (od jazzu po pop a New Age) a po obědě nás čeká film. Nalaďuju si kanál a začínám poslouchat a psát deník.

Vjezd do ChinatownVjezd do ChinatownPřerušuje mě až oběd. Je skvělý - vybírám si ravioly a k pití pivo Austral. Ještě ani nestačím zažít a už začíná film. Moc na něj nemám náladu, tak pokračuju v psaní deníku. Přesto na něj občas mrknu a mrkám stále častěji, až se přistihuju, že už nepíšu, ale jen se dívám. Je docela zajímavý. Mladá holka, samozřejmě nezávislá, úspěšná, upracovaná a... sama, si na víkend vyrazila odpočinout do hor. Tam se setkává se slepým masérem a oba se do sebe zamilují. Ona po krátké době přichází na to, že jeho zraková vada by se dala operativně léčit. Přemluví ho a operace je úspěšná. On je ale po ní za začátku úplně ztracený, protože vše zná jen po hmatu, vizuální podoba mu nic neříká. Začíná si zvykat, zrak se mu však po nějaké době opět ztrácí. Stěhuje se zpět do hor, samozřejmě sám. To, co prožil, ho ale tak změnilo, že v klidných horách už nedokáže žít a vrací se zpět do New Yorku. Žije jen se svým vodicím psem. Po nějaké době se náhodou znovu setkává s ní a máme tady happy end. Film se jmenuje At First Sight (Na první pohled) a byl prý natočen podle skutečné události.

Chvíli poslouchám hudbu, než začínáme klesat k Aucklandu, a letušky sbírají sluchátka. Nad Novým Zélandem je oblačno, a když přistáváme, vládne tu podzimní počasí. Přistání je trochu tvrdší, ale podvozek to vydržel a pomalu rolujeme k letištní hale.

V hale jdu ihned k tranzitní přepážce, kde si poznamenávají, že už jsem odbavený. Všechno je asi v pořádku, tak se dnes přeci jen dostanu až do Papeete.

Trasa Auckland-Papeete se víc používá jako tranzit do Jižní Ameriky než jako způsob, jak se dostat na Tahiti. Proto už kolem sebe začínám slyšet španělštinu a na některých cestujících je přímo vidět, že jsou z Latinské Ameriky. Koneckonců i ohlašování letu probíhá v angličtině a španělštině.

Nastupujeme opět o něco později, ale kapitán nám slibuje, že zpoždění cestou doženeme. Let by měl trvat 4,5 hodiny. Budu sedět sám, sedadlo vedle mě zůstává prázdné. Můžu si tak alespoň roztáhnout všechno čtení a psaní a nemusím se tísnit.

Ihned po vzletu v asi 17 hodin začínají roznášet večeři. Dávám si skvělé těstoviny a k nim bílé australské víno. Jinak se opakuje to samé co při letu do Aucklandu - na obrazovce ukazují parametry letu a my si přitom můžeme poslouchat hudbu.

Čau, AustrálieČau, AustráliePo večeři opět promítají film. Jmenuje se Pleasantville a zase je docela dobrý. Mladí sourozenci ze současnosti jsou kouzelným dědečkem přeneseni do Pleasantville, městečka z oblíbeného seriálu 50. let. Pleasantville je zahleděno jen do sebe a otázky typu: „A co je na konci Hlavní ulice?“ končí odpovědí: „No každý přece ví, že zase začátek Hlavní ulice z druhé strany městečka.“ Takové otázky si však nikdo neklade, až dokud se tam neobjeví oni moderní sourozenci. Ti nejsou tak omezení, jelikož pocházejí z reálného světa a ne z televize, a tak začínají Pleasantville měnit k nepoznání.

Ten QANTAS vybírá docela dobré filmy. Člověka dokonce nutí přemýšlet, což bych v konzumní společnosti nečekal. Asi jsem zaujatý. Austrálie je v tom trochu jiná než Evropa (a nedej bože Amerika), i když zhýčkaní jsou Australani stejně. Život ve velké části jejich země však není žádné peříčko, z čehož možná bude ta odlišnost vyplývat.

Slunce zapadá. Děje se to však daleko rychleji než normálně, protože letíme na východ. Teď jsme akorát na rozhraní dne a noci. Za námi světlo, před námi už černočerná tma. Vždycky jsem chtěl vidět, jak ta hranice vypadá. Zdaleka není ostrá, kvůli našemu směřování na východ je však přechod docela rychlý. Západní obzor začíná neuvěřitelně červenat, pak se mění v duhu a nakonec pohasíná a taky se noří do tmy.

Letadlo se občas zakymácí, jak prolétáme menšími turbulencemi. Let je jinak hladký a příjemný. Poslouchám hudbu a dívám se z okýnka na hvězdy a měsíc. Už je to dost dlouho, co jsem letěl v noci. Naposledy koncem roku 1993, kdy jsem se po třičtvrtě roce vracel z Afriky. Bylo to nad Saharou, kdežto teď jsme nad Tichým oceánem. Ani se mi nechce věřit, že už je to šest let!

Hudební produkce končí, začínáme klesat na tahitské letiště Faaa. Kapitán svůj slib dodržel - přistáváme ve 23.54, jen o devět minut později, než bylo plánováno. Časový rozdíl mezi Melbourne a Papeete je čtyři hodiny, ale to není všechno. Kromě čtyř hodin ještě maličkost - jeden den. Je totiž znovu neděle 18. dubna! Chá, chá - z Melbourne jsem odletěl v pondělí 19. dubna v 10.15 a tady v Papeete přistávám v neděli 18. dubna ve 23.54! To je teda fór. 

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun