Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Machu Picchu

2. Prosinec 2011

Machu Picchu

Z bájného obřadního centra Inků nejnavštěvovanější místo jihoamerického kontinentu

Den 303, čtvrtek 17. 6.

Mysleli jsme si, že alespoň na Camino Inka se na pár dní zbavíme hrozby zlodějů, ale nepovedlo se. Ráno zjišťuju, že nás někdo připravil o dva kolíky od stanu a o můj ručník, který visel na stanu (ten uzený, co už smrděl skoro jako anakonda). Představa příjemné procházky po poslední části Camino Inka a blízkost Machu Picchu nám ale na oboje daly brzo zapomenout.

Machu PicchuNa stezce za tábořištěm nám příjemný strážce kontroluje vstupenky na Camino Inka a Machu Picchu, které jsme si koupili první den. Přeje nám příjemnou cestu a my vyrážíme. Teď už je to opravdu jen procházka. Jsme v horách, takže kopečkům se nevyhneme, ale zdaleka nejsou tak prudké a dlouhé jako první dny a navíc už jsme v nadmořské výšce pod 3 000 metrů, kde se líp dýchá. Sráz dolů je však i tak respektuhodný. Turisty potkáváme jen ojediněle, protože většina se na cestu vydala brzo ráno, aby se k Machu Picchu dostali před východem slunce. Konečně je klid a máme stezku jen pro sebe.

Stále klesáme a zelené hory kolem jsou daleko veselejší než vyprahlé skály nahoře. Svlékli jsme mikiny a košile a jdeme už jen v tričkách. Vegetace nabyla na barevnosti a barevné květy rostlin zas přitáhly své opylovače - kolibříky. Kolibříci jsou docela zvláštní. Díky dlouhým zobáčkům jsou jediní, kdo může opylovat určité druhy květin s hlubokými kalichy. Jelikož jsou ale proti těmto květům příliš velcí, nemůžou si na ně sednout a musí pracovat v letu. V tom jim pomáhá jejich schopnost udržet se ve vzduchu na místě, a dokonce i couvat. Jsou to prostě takové ptačí vrtulníčky. Na stezce máme dost možností je pozorovat zblízka a v akci, jsou ale tak rychlí a pohybliví, že je nemožné udělat fotku. Tak jen koukáme a žasneme.

Posvátná IntihuatanaSluneční brána a první pohled na Machu Picchu

I na cestě z hostelu k Machu Picchu stojí dvě památky na Inky. První je malá čtvercová pevnost, kterou stezka přetíná na dvě poloviny. Už když přicházíme k druhé, pojmenované Intipunku (Sluneční brána), víme, že odsud poprvé spatříme Machu Picchu. Pohled, který se objevuje, jakmile vystoupáme po posledních schodech a projdeme sluneční bránou, nám ale přesto vyráží dech. Pod námi se otevírá široké údolí a na vrcholu jednoho ze svahů, ve vzdálenosti tak dvou kilometrů, se rozkládá Machu Picchu, bájné obřadní centrum Inků. Úžasný pohled, dnes s ještě úžasnějším světlem! Teď dopoledne stojí slunce celkem nízko na obloze, takže okolní kopce a i ruiny samy vrhají stíny, jež dodávají scéně na dramatičnosti.

Hluboko pod Machu Picchu se vine úzký pásek řeky Urubamba. Od ní vede po svahu k Machu Picchu klikatá cesta, jež na zeleném svahu vypadá jako světle hnědý had. Jiný světle hnědý had pozvolna klesá po svahu od nás až k Machu Picchu. To je úplně poslední část Camino Inka, po které už si budeme moci bez přestání vychutnávat pohled na Machu Picchu. Pohled, za kterým jsme tolik dní šli.

Chvilku sedíme na zídce Intipunku, díváme se na Machu Picchu a jen občas nás vyruší pracující kolibříci. Pak se pomalu vydáváme po kamenné stezce dolů. Machu Picchu se v porovnání s horami v okolí jeví jen jako malá kupa kamenů pohozená na zeleném koberci vegetace. Že vůbec není malé víme z fotek, ale teď tak vypadá.

I když stezka už vede jen z kopce, cesta nám trvá asi tři čtvrtě hodiny. Představa, že právě tudy každý den chodí nosiči se všemi zásobami pro hostel, je docela zvláštní. Inkové by si určitě nepomysleli, že jejich stezka jednou bude tak intenzivně sloužit turismu. Na úplném konci stezky procházíme posledním strážním opevněním - Quillapunku (Měsíční brána) - a vstupujeme na půdu Machu Picchu.

Machu Picchu

O významu Machu Picchu (2 700   m n. m.) se archeologové dodnes přou. Inkové po sobě nezanechali žádné písemné zdroje a v době, kdy přišli na území dnešního Peru Španělé, bylo už Machu Picchu pravděpodobně opuštěné a Španělé se o něm nikdy nedozvěděli. Jediní, kdo znali jeho polohu a účel, tedy přímí potomci Inků, po krátké době vymřeli, a tak se Machu Picchu ztratilo v džungli.

Znovu bylo objeveno až počátkem 20. století, a to zcela náhodou. Dnes patří k nejnavštěvovanějším místům na celém jihoamerickém kontinentu. A to přesto, že se neví, co vlastně navštěvujeme (pravděpodobně obřadní centrum), a přesto, že není jednoduché se k němu dostat. Možná právě ta dosud nerozřešená hádanka lidi tolik přitahuje.

Sestupujeme z Quillapunky a ocitáme se na dlouhých terasách. Zde Inkové pěstovali plodiny na obživu, dnes se na nich maximálně pasou lamy. Hlídač na konci teras nás hned navádí na schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu. Svoje batohy totiž musíme nechat dole, k ruinám se s nimi nesmí. Takže nejdřív musíme seběhnout schody, projít vstupní branou a vyjít vlastně z Machu Picchu, nechat si batohy v úschovně, stejnou branou znovu vstoupit do areálu a zase vyšplhat schody na vrchol teras.

Stále se restauruje...Ten nejklasičtější pohled na Machu Picchu je od Chýše hlídače náhrobního kamene. Náhrobní kámen, kousek od chýše, s vytesanými schody a prohlubněmi, stojí osamoceně na nejvyšší terase. Chvíli po terase honíme lamy, než se obracíme k Machu Picchu, abychom si řekli, jak ho vlastně projdeme. Na bezcílné bloumání je dost rozlehlé a ani bychom na něj neměli dost síly.

Při pohledu z nejvyšší terasy před sebou vidíme velké zelené prostranství, po jehož obou stranách jsou na několika dalších terasách postaveny domy. Ty po pravé straně sloužily jako obydlí, po levé straně byly chrámy a jiná obřadní místa. Za nimi se zvedají dvě skalní homole. Vyšší se jmenuje Huayna Pichu, a ač její stěny jsou skoro kolmé a vypadají nepřístupně, dá se na ni prý vylézt. Snad budeme mít dnes ještě dost energie i na to.

Stavby se nám zdají jako skládanka lego. Jen jsou trochu nepravidelné, celé ze šedivých kamenů a s divnými mrňavými flíčky pohybujícími se mezi nimi. To jsou turisti, a jelikož už se nemůžeme dočkat, jdeme se taky stát divnými mrňavými flíčky.

Mezi turisty občas vykoukne nějaký ten Peruánec v tradičním oděvu. Jako třeba teď, když scházíme po schodech dolů a vstupujeme na Posvátné náměstí. Ze tří stran je obklopeno posvěcenými místy - Hlavním chrámem, Domem Nejvyššího kněze a Chrámem tří oken (se skvělým výhledem na prostranství) - a tvoří tak jedno z duchovních center Machu Picchu.

Stavby jsou postaveny ze stejně slícovaných kamenů jako zdi v Cusku. Opravdovým uměleckým dílem je pak kámen v jedné ze stěn sakristie Hlavního chrámu, který má třicet dva hran! Nejsme jediní, kdo se je pokouší spočítat, a kdo to nikdy nezkusil, nepochopí, že to není vůbec jednoduché.

Připoutané slunce

O jednu úroveň výš nad Posvátným náměstím vcházíme do Intihuatany, svatyně zasvěcené slunci. Její název znamená připoutané slunce a s podobnou svatyní jsme se setkali v Sillustani u jezera Titicaca. V jejím středu stojí hodně zvláštně otesaný kámen vypadající jako staročeská pec s vystrčenou tlustou anténou. Měl sloužit k určování ročních období. Inčtí astronomové prý za pomoci slunce dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a umí obrátit jeho běh na obloze.

Stezka na konci prostranství nás kolem posvátné skály přivádí k plotu, v němž jsou otevřená vrátka a malá budka. Zapisujeme se do knihy a vydáváme se na výstup na Huayna Picchu. Zapsat se musí každý, protože tenhle výstup už pár lidí zaplatilo životem. Až se budeme vracet, musíme se zase odepsat. Pokud na konci dne bude u někoho chybět odchozí podpis, znamená to, že je ještě někde na cestě. Cesta nahoru a zpět má trvat dvě hodiny a i kvůli tomu se poslední člověk může vydat nahoru kolem jedné odpoledne, aby v případě problémů bylo dost času vydat se hledat opozdilce ještě za denního světla.

Noříme se mezi křoviny a kameny. Stezka nás vyvádí kolem menší homole čnící za Machu Picchu do sedla mezi ní a větší homoli - Huayna Picchu. Teprve tady začíná vlastní výstup.

Před námi se tyčí Huayna Picchu a prudká stezka mizí někde vysoko v bludišti skal. Šplháme nahoru a na některých místech se můžeme přidržovat lan nebo řetězů zatlučených do skály. Stěna je skoro kolmá, stezka k tomu leckde taky nemá daleko, a navíc je pěkně kluzká. Krkolomně skáčeme po schodech a díváme se do stále větší hloubky pod sebou. Výstup nám trvá asi 50 minut, po kterých se ocitáme u strmého a úzkého schodiště. To nás vyvádí k opevnění těsně pod vrcholem.

Vrchol Huayna Picchu je možná stejně vysoko jako Intipunku na druhé straně údolí. Je však k Machu Picchu mnohem blíž a poskytuje tak jedinečnou perspektivu. Škoda jen, že slunce máme za zády, a tak z našeho pohledu zdi Machu Picchu nevrhají žádné stíny. Spíš trochu splývají v jednolitou hnědošedou plochu. Stejně skvělý pohled je i na údolí Urubamby, která obtáčí Huayana Picchu skoro celé kolem dokola. Vidíme na místa, která jsou od sebe vzdálená hodiny jízdy vlakem. Zrovna jeden červenožlutý vláček se jako legrační housenka šine údolím.

Cesta dolů je horší než cesta nahoru...

Od opevnění musíme prolézt úzkým tunelem a teprve pak se ocitáme na úplném vrcholu, kde jsou jakoby náhodně poházené obrovské balvany. Pohled dolů a silný vítr k tomu by rozhodně nebyly pro člověka trpícího závratí. Nám se to ale líbí, a tak jen sedíme a díváme se na zelené vrcholky okolních hor zahalené v mracích.

Cesta dolů je kupodivu horší než cesta nahoru. Lana a řetězy se teď vyloženě hodí a dost nám usnadňují sestup. Ten nám ale i tak trvá jen o málo kratší dobu než výstup. Odepisujeme se z knihy a jsme zase na pevné zemi, mezi staletými kamennými stavbami.

Už nám nezbývá moc energie, tak jen procházíme ty části, které jsme zatím neviděli. Naštěstí nejzajímavější a nejpečlivěji postavená jsou právě posvátná místa, a teď už si vybíráme jen obřadní lázně (podobné těm u Phuyupatamarky) a Chrám slunce, zvláštní stavbu se stejně zvláštním „Hadím oknem“, nazvaným tak podle svého tvaru. Chrám slunce je prý jediná kruhová stavba v areálu, což znamená, že byl pravděpodobně nejdůležitějším místem Machu Picchu.

Machu Picchu je tak rozlehlé, že se tu pořád něco opravuje. Právě teď stojí lešení kolem několika domů v obytné části. Dost se podobají obytným domům, které jsme včera viděli v Huiňay Huayna, včetně kamenných štítů s „držáky“ na střechu.

Síla už nás úplně opustila, ale i tak máme pocit, že jsme celé Machu Picchu jen prolítli. Chtělo by to strávit tu alespoň dva dny nebo i déle, protože je prostě jedinečné!

Stojíme před vstupní branou do Machu Picchu a máme na výběr ze dvou možností, jak se dostat dolů k vlaku. Buď autobusem, nebo pěšky. Vlak jede až v půl čtvrté, takže máme dost času i na procházku. Po silnici (kterou jsme jako klikatícího se hada viděli z Intipunku) je to na nádraží k řece šest kilometrů, ale existuje zkratka protínající všechny smyčky silnice, po které by to měly být jen dva kilometry.

Hm... zkratka tu sice někde je, ale už jsme prošli dvě smyčky z šesti a nikde nic. Teprve po půl hodině na ni narážíme a hned se po ní vydáváme dolů.

Dole u nádraží zažíváme menší šok. Jeden domorodec nám říká, že vlak na zastávce Puente Ruinas už nestaví a musíme až do Aguas Calientes, vesničky dva kilometry údolím podél Urubamby. Máme na to jen půl hodinu a skoro žádné síly. Ženeme se jak draci, batohy nás tíží skoro stejně jako před vrcholem Warmiwaňusky. S vyplazeným jazykem se dostáváme na nástupiště v Aguas Calientes, kde už stojí vlak připravený k odjezdu. Je poslední, pak by nebylo jak se dostat zpět do Cuska. Až zase zítra. Nástupiště je plné krámků se suvenýry, restaurací a vidím dokonce i internetovou kavárnu. Teď teprve jsme tedy úplně zpět v civilizaci!

Vlak je přecpaný, celou cestu musíme stát. Do Cuska je to jen 115 kilometrů, jedeme však tři a půl hodiny. Vlak staví na každé mezi, protože je hlavním dopravním spojením okolních vesniček s Cuskem. Příroda podél tratě je nádherná, bohužel se ale začíná stmívat. Je čas večeře, my už ale nemáme žádné jídlo. Vlakem naštěstí chodí indiánky, tak si u nich kupujeme vařené kukuřice, pečené koláče a želatinové a pudingové kelímky. Všechno je to moc dobré.

Cusco

Po třech hodinách, už za tmy, se dostáváme nad Cusko. Dá se to poznat celkem lehko, protože hluboko pod námi se najednou objevuje údolí plné světel, což nemůže být nic jiného než Cusco. Na nádraží nám to ale trvá ještě dobrou půlhodinu, protože trať dolů do města je stejně hadovitá jako silnice z Machu Picchu k Urubambě. Posunují s námi sem a tam a tam a sem, dokud se neocitneme na nejnižší koleji a „nepřistáváme“ na nádraží Machu Picchu Quillabamba.

Je osm večer, a tak se rychle přesunujeme z nádraží do hostelu. Půjčené věci už se nám vracet nechce (i když krámek má otevřeno až do jedenácti večer), ale skvělou večeři s velkým pivem (v láhvích 1,1 litru!) a tekutou kávou (do vody se nalívá tekuté koncentrované kafe) v restauraci si prostě nedokážeme odpustit. Celou dobu jsme si to slibovali jako odměnu, tak si ji jaksepatří užíváme. Po těch čtyřech dnech si to zasloužíme! 

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun