Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Kamenné hrobky

3. Červen 2011

Kamenné hrobky

S kamennými hrobkami podobnými těm v Sillustani jsme se poprvé setkali v orurském národním antropologickém muzeu. Tehdy to však bylo jen na fotkách a hovořilo se o oblasti na jih od jezera Titicaca. Hrobky byly hodně podobné, v každém případě dost odlišné od toho, co jsem dosud kdy viděl. Dokonce tam byl model jedné takové hrobky i s mumií. Myslel jsem si, že ty oblasti jsou pro nás nedostupné, a jsem rád, že teď na podobném místě stojíme a můžeme je prozkoumat.

Je pěkná zima, na planině fučí vítr a slunce je schované za mraky. Stojíme na návrší nad jezerem, od kterého táhne další chlad. Předci dnešních Peruánců si pro svůj hřbitov nemohli vybrat nehostinnější místo. Celý kopec je pokrytý kamennými válcovitými věžemi a roztroušenými kameny. To jsou zmíněné hrobky. Dost neobvyklé...

Sillustani

Prý tu stojí čtyři typy hrobek nazvané podle kultur, které je tu zanechaly: Pukará (200 př. n. l.-200 n. l.), Tiwanaku
(200-1200 n. l.), Colla (1200-1445 n. l.) a Inka (1445-1533   n. l.). Každý typ je jiný, čím mladší, tím dokonalejší. Všechny ale mají společný hlavní rys: jsou to kamenné, uvnitř duté věže. Mohlo by se zdát divné, že dávní lidé hrobky stavěli kamenné, když svá obydlí až na výjimky budovali z hlíny. Věřili však v nesmrtelnost duše a z tohoto pohledu byla délka pozemské poutě jen krátkou epizodou oproti pouti posmrtné.

Hrobkám se říká chullpy, i když tenhle termín je odvozen od pokrývek utkaných ze stébel trávy, kterými se přikrývaly pohřbené mumie. Vlastně ani nešlo o pohřeb ve významu zakopání do země. Pro každou rodinu nebo i jen jedince (podle společenského postavení) byla postavena věž. K opracovávání kamene používali stavitelé hlavně techniky rozbíjení kamenů podél spár a kombinace rozpínavého dřeva a vody (dřevo se zastrčilo do spáry, polévalo se vodou, a jak pilo, roztahovalo se, a křup - kámen puknul).

Každá věž má dole malé okýnko. Původně se mělo za to, že tímto otvorem byly do věže ukládány ostatky. Otvory jsou však příliš malé, aby jimi něco tak velkého mohlo projít. Dnes je nejpravděpodobnější teorie, že nebožtíci byli do věží ukládáni shora a spodní otvor sloužil jen k doplňování potravin a dalších předmětů, které zemřelý na své mimozemské pouti mohl potřebovat. Po uložení ostatků pak byla ve vrchní části věže postavena klenba, která celý prostor seshora uzavřela.

Způsob pohřbívání se u jednotlivých kultur lišil například tím, že některé měly pohřební komory pod úrovní země a jiné na její úrovni nebo nad ní. Podstata pohřebních věží je však stejná.

Věží se zachovalo málo. Většina byla rozbořena vykrádači hrobek a ty, co zůstaly, jsou už prázdné. Paradoxně ty polorozbořené názorně ukazují průřez svým vnitřkem, takže můžeme vidět, že jejich stěny byly tlusté desítky centimetrů a zužovaly se směrem nahoru. Stojí si na planině opuštěně, ošlehávané větrem a ve smrákajícím se odpoledni vypadají strašidelně.

Připoutané slunce

Kromě hrobek je na návrší ještě jedno zajímavé místo. Kdybychom o něm nic nevěděli, řekli bychom, že vypadá jako obyčejný desetimetrový půlkruh obestavěný špičatými kameny, k němuž vedou tři kamenné schody. Ve skutečnosti jde o jakýsi kalendář, který jeho tvůrci nazývali intihuatana (připoutané slunce). Symbolizuje sluneční cyklus na obloze, kdy slunce se po určité době z jednoho extrémního bodu začíná vracet zpátky, aby se po půl roce dostalo do druhého extrému a znovu se obrátilo zpět. Tři schody mají symbolizovat čtyři prvky a stavy. Nejnižší schod symbolizuje svět minulý představovaný podsvětím a prvkem ukupača (voda). Prostřední schod je naše současnost představovaná kaipačou (země). Třetí, nejvyšší schod je budoucnost, nebe (kam směřujeme), symbolizovaná hanampačou (vzduch). Nad tím vším je velká půlkruhovitá plocha představující slunce a jeho symbol oheň. Tolik indiánská mytologie.

Nad námi se honí zlověstné mraky a zároveň zapadá slunce. Ta kombinace oranžové a temně šedivé je výmluvně strašidelná. Vydal jsem se trochu jinudy než ostatní, takže mám většinu míst jen pro sebe. Nikde nikdo, jen opuštěné vykradené hrobky, temné nebe s probleskující oranžovou září a studený vítr. U jedné z hrobek je ještě zachována rampa, pomocí které byly těžké kameny dopravovány do vyšších částí hrobek. Některé z nich jsou až dvanáct metrů vysoké.

Už je načase vrátit se zpátky. Autobus dole čeká a parkoviště se hemží indiánkami a dětmi, které se snaží prodat turistům co nejvíc suvenýrů. Dnešní žně pro ně končí, tak chtějí na poslední chvíli vydělat co nejvíc. Odjíždíme a necháváme hrobky pomalu mizet ve studené tmě.

Den 297, pátek 11. 6.

Je asi sedm hodin ráno a my sedíme v kanceláři autobusové společnosti, s níž pojedeme do Cuska. Vědomi si rad o nenechavcích nespouštíme zraky z našich batohů, sami si je nakládáme (do zavazadlového prostoru pod sedadly) a navíc si ještě sedáme na stejnou stranu. Zavazadlový prostor je sice volně přístupný z obou stran, ale to bychom už opravdu byli paranoidní, kdybychom si oba sedli na jednu stranu k okýnku, jen abychom měli přehled, co se s batohy děje. Ostatně i o Indonésii a Bolívii jsem slyšel, že se tam víc krade, ale my jsme to nepocítili.

Na ulici před kanceláří si dáváme peruánskou pouliční snídani: nějakou bábovku a k tomu quinou. Sluníčko už vyšlo a bude nám svítit na cestu. Cesta by měla trvat osm hodin, ale silnice je prý hrozná a průměrná doba jízdy je čtrnáct hodin. Zase nám mažou med kolem pusy, jen abychom nasedli zrovna do jejich autobusu… Všechny jsou však stejné, takže rozhodování je vlastně jednoduché: jedeme tím, co odjíždí v nejvhodnější dobu.

Silnice se zdá lepší než zvěsti o ní. Alespoň teď na začátku. Po první hodině přijíždíme do městečka Juliaca na křižovatce cest z Puna do Cuska a Arequipy. Svojí vyprahlostí a polohou v poušti mi úplně připomíná první čínské městečko při příjezdu z Kazachstánu. Stejně holé ulice, písek a slunce. Jen zima je tu větší.

V Juliace z nějakého důvodu asi hodinu čekáme. Doufám, že to není kvůli nějaké součástce do autobusu. Mohli ji v Punu zapomenout, tak dojeli do nejbližšího města, kde se ji pokoušejí sehnat. Vůbec by mě to nepřekvapovalo. Z Juliaci vyrážíme na dlouhou cestu Altiplanem. Vzhledem k velikosti Peru to na mapě vypadá jako kousek, ale je to přes 400 kilometrů.

Serpentinami vstříc novým zážitkům

Připravili jsme se na další z bezpočtu hrbolatých cest, ale nic takového se nekoná. Skoro celá silnice až do Cuska je dobře vyasfaltovaná, a tak jedinou zpomalovací překážkou jsou serpentiny do kopců. Většinu času si čtu, i když občasný pohled ven odhalí zajímavé věci. Přeci jen nejedeme pouze pouští, ale občas zabloudíme i do nějakého kaňonu, kde se proženeme kolem hliněných vesniček. Pořád jsme ve výšce přes 3 500 metrů. Hory kolem sice vypadají jako obyčejné kopečky, ale do šesti kilometrů jim toho často moc nechybí.

V městečku Sicuani se zastavujeme na oběd. Někteří vyskakují z busu a jdou se občerstvit do blízké jídelny, my si kupujeme jídlo z okýnka. Ty moje brambory se zeleninou vypadají docela dobře a dokonce k nim dostávám zadarmo maso. Sice v podobě červíčků uvařených uvnitř, ale bílkoviny nikdy neuškodí…

Souběžně se silnicí vede i železnice, po níž je prý pohodlnější cestovat než jet autobusem. Vlastně možná bylo, protože silnice je určitě nová a snesitelná snad i pro západní zadnice. I přestože autobus je nacpaný a lidé musí stát nebo sedět i v uličce.

Poslední třetinu cesty se k nám „připojila“ řeka Urubamba a přibylo hor. Když přijíždíme do vesničky Urcos, už v dlouhém údolí Urubamby tušíme, že bychom snad nemuseli cestovat celých 14 hodin. Tomu napovídá i celkem dobrý stav silnice, i když o překvapení není nikdy nouze a s přístupem místních se dá cokoliv natáhnout na libovolně dlouhou dobu.

Cusco

Jakmile se začínají objevovat první známky blížícího se Cuska, slunce už se sklání k obzoru. Ještě skoro celou hodinu se však kodrcáme přes Cusco. Nejdřív po nějakém strašně dlouhém obchvatu, pak v zácpě, kterou zapříčinil průvod - asi už začátek mohutných oslav Corpus Cristi, připadajících na příští čtvrtek. Podle jména ulice bych řekl, že jsme už kousek od centra a každé zdržení jen zhoršuje naši situaci. Cusko je totiž známý ráj zlodějů a lupičů, a moc se nám tedy nechce přijet zrovna za tmy. Prodírat se průvodem by ale bylo ještě horší, tak se poddáváme osudu a čekáme, co nám přinese.

Podle mapy bychom měli vystupovat ve čtvrti, kde jsou kanceláře autobusových společností, tj. asi kilometr na východ od centra. Místo toho se však ocitáme na autobusovém nádraží, evidentně novém, protože o něm není nikde ani zmínka. Taky dobře. Vlastně ne, protože nevím přesně, kde jsme, a už je tma. Asi nám nezbude nic jiného než se do centra dopravit taxíkem. Sakra, zrovna v tomhle městě se spoléhat na taxikáře, to se mi vůbec nelíbí.

Taxikář nám cestou ukazuje orientační body. Moc ho sice nevnímám, ale na to, že je to taxikář, se docela snaží. Vysazuje nás přímo na Plaza de Armas (ta Jižní Amerika je ale militantní - Armádní náměstí je skoro všude), kousek od postávajících vojáků. Celé náměstí je krásně osvětlené, a jak katedrála, tak jezuitský kostel la Compaňia září oranžovou barvou do temnoty jako měsíc na obloze.

V uličkách kolem náměstí je dost levného ubytování, ale právě tam se nejvíc přepadává. A zrovna večer a v noci. Čím dřív se přes ně dostaneme, tím líp, hlavní je vypadat suverénně a působit jako znalec místa. No, to by mi snad docela šlo, Cusco není první místo, kde jsem to musel předstírat.

Netrvá to ani deset minut a už jsme ubytovaní. Hostal Royal Qosco má příjemný dvorek a jednou denně tady prý teče i teplá voda. Dostáváme (studenou) místnost, hlavní ale je, že už jsme pod střechou.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun