Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Islas Balestas

23. Březen 2012

Islas Balestas

Za námi na pobřeží je ještě mlha, ale nad ostrovy na obzoru už září modré nebe. Trvá ještě půl hodiny, než připlujeme k největšímu z ostrovů zrovna v místě, kde skrz něj vede přírodní tunel na druhou stranu.

Vlastně jde spíš o klenutý most, pod kterým by se za přílivu možná dalo proplout. Na skále, jež tvoří klenbu mostu, sedí celé kolonie štěbetajících ptáků. Vzal jsem s sebou dalekohled, takže je můžeme pohodlně pozorovat. K focení by se hodil můj ukradený objektiv, ale obejdu se i bez něj...

Hlavní ostrovy jsou tři. Vlastně jsou to takové větší skály vyčuhující z moře, kde žijí především ptáci a tuleni. Stálí obyvatelé tu nejsou žádní a přistávat u ostrovů je zakázáno. Jen jednou za čas se tady vylodí sběrači ptačího trusu, kterému se říká guano.

Kroužíme kolem ostrovů a smějeme se při pohledu na skotačící, čvachtající se a na skalách rozvalené tuleně. Potápějí se ve vodě, honí, šaškují a předvádějí se v bouřícím moři mezi útesy. Ti starší s těmi nejmenšími se většinou placatí po skalách a je jim jedno, že je pozorujeme. Některé skály jsou jimi úplně pokryté. Prostředí tady mají ideální - není tady ani vedro, ani zima. V roce 1997 jim však příliš neprospělo El Niňo. Vysoké teploty mořské vody způsobily, že jich mnoho zahynulo.

Nad hlavami nám poletují mořští racci, na skalách zase posedávají guanajští kormoráni. Občas zahlédneme „potácející“ se tučňáky a pelikány lovící ryby do svých kapsovitých zobáků. Když se přiblížíme blíže ke skalám, můžeme rozeznat i odpočívající kraby a další mořské potvůrky. Na to, jak drsné se ostrovy zdají a jak jsou bičovány vlnami i poryvy větru, je tu až neuvěřitelně živo. Možná je to i díky tomu, že se jim do života nepletou lidi, s výjimkou občasného sběrače guana.

„Památky“ na sběrače jsou vlastně to jediné, co narušuje přírodní podobu ostrovů. Dřevěné konstrukce sloužící k přistávání lodí a nakládání trusu jsou dost zvláštní - vypadají jako visuté mosty končící ve vzduchu nad vodou. Odtamtud je pak dolů spuštěn provazový žebřík - jediné spojení ostrova s civilizací.

Objeli jsme dva ostrovy a vydáváme se na cestu zpátky. Do přístavu připlouváme asi po třech hodinách. Pelikáni se ještě pořád potloukají po vlnách a občas čapnou nějakou tu rybu.

V Pisku se trochu rozhlížíme po městě. Je to obyčejné městečko, kde však jezdí samé americké bouráky - křižníky silnic. Nejsou však žádnou známkou výjimečné prosperity, protože mají odslouženo dvacet až třicet let. V Peru nejsou zvláštním zjevem. Řada lidí prostě na nová auta nemá. Taky občas zahlédneme rikšu sloužící jako MHD.

Naším dalším cílem je Huacachina, místo v poušti s obrovskými písečnými dunami. Peruánské pobřeží je sice tvořeno převážně pouští, ale většinou skalnatou. A Huacachina má být příjemnou písečnou oázou.

Do Huacachiny se nedá z Piska dostat přímo. Je třeba nejdřív dojet do Iky a pak se nějak dopravit k dunám ze město. Proto na ulici San Martín nasedáme do rozhrkaného autobusu a za hodinu jsme v Ice. V restauraci na hlavní ulici si dáváme oběd, v kanceláři jedné autobusové společnosti kupujeme jízdenky na zítřek do Nasky, a pak si stopujeme jednu z rikš. Už dlouho jsem v ní neseděl a nenapadlo by mě, že zrovna v Peru si to znovu zopakuju.

 

Huacachina

Rikša nás vyváží za město. Vjíždíme do písečné pouště a vystupujeme ve vesničce mezi dunami u malé laguny. To je Huacachina.

Je to odpočinkové místo. Domky jsou sice typicky peruánsky otřískané, ale červeně natřený kostel září novotou a hotýlky s restauracemi u laguny jsou cíleny na movitější klientelu. Je tu však i cenově přístupnější ubytování, kde dostáváme obrovský pokoj i s koupelnou, zařízený starým nábytkem. Vyvolává ve mně vzpomínky na Evropu - už bych chtěl být doma…

Kolem laguny vede příjemná promenáda stíněná stromy. Na ní stojí Peruánky a prodávají sušenky, chipsy a čokoládu nebo půjčují surfovací prkna. Okolní duny jsou totiž tak vysoké a prudké, že se k surfování hodí přímo skvěle. Bohužel i tak idylické místo trpí odhozenými odpadky, o které zakopáváme na každém kroku.

Šplháme na jednu z dun, vysokou snad 300 metrů. Jde to hodně těžko. Písek je jak tekutý, boříme se do něj. Schválně jsem si vzal sandály bez ponožek a Táňa si teď přeje, aby je měla taky. Do tenisek se jí totiž hrne písek a akorát to zdržuje.

Za chvíli bude zapadat slunce, tak se na něj chceme podívat ze shora. Na vrcholu duny pěkně fouká. Písek máme všude, ale pohled je to skvělý. Huacachina s lagunou jsou hluboko pod námi, duny se kolem nich zvedají na třech stranách. Vodní oko se stromy a pár baráčků uprostřed dun působí jako nefalšovaná oáza.

V dáli za dunami však vidíme Iku, a tak iluze opuštěnosti není ideální. Přesto je úžasná. Na vrcholku duny je klid a ticho. Slunce se sklání k obzoru a většina výletníků už se vrátila do Iky. Obzor je zamlžený pískem i zbytky garúi. Paprsky zapadajícího slunce se alespoň mají na čem rozptylovat a vytvářejí k rozloučení se dnem krásný oranžový doprovod.

 Den 309, středa 23. 6.

Prodloužená lebka - v kultuře Paracas vyhrazena jen šlechticům - byla symbolem urozenosti a krásyBrzy ráno nasedáme do rikši a vystupujeme v Ice před Museo Regional de Ica. Bágly necháváme u kasy. Okolní oblast je díky suchému klimatu známá svými mumiemi. Byly nalezeny na řadě míst ve velkých pohřebištích. V muzeu je několik exemplářů, které dokumentují nejen způsob pohřbívání dávných kultur (především Nasca a Paracas), ale i jejich zvyky a dovednosti. Úžasné byly například jejich operace hlavy, po kterých někteří pacienti žili ještě desítky let (o čemž svědčí zhojené a srostlé rány na lebce). Šlechticům se zase od malička pomocí plochých kamenů přivázaných k lebce deformoval tvar hlavy. Prodloužená lebka, vyhrazená jen jim, byla totiž symbolem urozenosti a krásy.

V originalitě keramiky vynikala především kultura Nasca. Jejich hnědě, oranžově a červeně pomalované nádoby a dekorační předměty nejsou sice tak do detailů propracované jako třeba indické sošky, přesto jsou přinejmenším stejně elegantní a nápadité. To ostatně platí i o tkaných textiliích s roztodivnými vzory, které dnes patří k nejvyhledávanějším svědkům minulosti. Skvělé!

 

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun