Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Iquique - mezi pouští a oceánem

22. Prosinec 2009

Iquique - mezi pouští a oceánem

Mezi pouští a oceánem

265, pondělí 10. 5. 1999

V poušti okolo San Pedra je ještě hodně míst k vidění, ale my musíme popojet zase dál. Předevčírem jsme si v Calamě zjistili, že do Iquique, kam se odsud chceme dostat, jezdí autobusy každý den
v 11 hodin večer. Máme tak celý den, který chceme rozdělit mezi San Pedro a Calamu.

Odjíždět budeme až po obědě. Batohy necháváme v residencial a jdeme se ohřát na sluníčko. Chceme na Paseo Artesanal koupit pár pohledů. Ještě jednou si sedáme do kostela sv. Pavla, je tam ale zima, která nás vyhání na lavičky na náměstí. Táňa chytá sluneční energii, já jsem napůl ve stínu (na slunci je moc vedro, ve stínu zase zima) a píšu deník. S deníkem je to teď těžké. Když je teplo, tak to jde, i když ani tehdy neskáču radostí, že musím psát a psát a psát. Od té doby, co jsem v Jižní Americe, je to ale špatné, protože je čím dál tím větší zima a tady na severu už se mi zimou večer nechce zpod deky či spacáku vystrkovat ani ruce, natož abych něco psal.

Chile na mě působilo jako docela vyspělá země, ale tady v San Pedru to není tak jednoznačné. Autobus, který sem jezdí, je sice docela moderní, ale usedlíci používají stará americká auta z 50. nebo 60. let. Jak praví jeden vtip - kdyby z něj utřeli prach, auto se rozpadne. Jsme v oblasti, kde toho moc neroste, život je drsný, takže ta zanedbanost mě ani nepřekvapuje.

Autobus se prachem hlavní ulice přikolébává před kancelář dopravní firmy. Nakládá všechny, co chtějí odjet, znovu nastartuje a pomalu se zase odkolébává hlavní ulicí ven z vesnice. Tam najíždíme na asfaltku a přes malebné Údolí smrti vyrážíme po černém hadu zpět do Calamy.

Calama

Na autobusovém nádraží Tur-Busu kupujeme jízdenky na noční autobus do Iquique. Ještěže tady
Tur-Bus má i úschovnu zavazadel, nebudeme muset celý den vláčet batohy.

Jidelna v CalaměCalama je takové příjemné městečko, v němž člověk ani moc nepocítí, že je uprostřed pouště. Jako nad okolní pouští i nad městem je obloha blankytně modrá většinu roku. Prosperitu zde zajišťuje i blízký měděný důl, takže Calama radostně roste. Teď při naší druhé procházce už objevujeme i supermarket.
V centru je pěší zóna, i když částečně neprůchodná, protože se na ní horlivě staví. Celé odpoledne se potulujeme po městě, prolézáme obchody, abychom viděli, jak vypadají v pouštním městě. Opravdu nic ale nenasvědčuje tomu, že jsme v poušti. Je to takové malé Urumči.

Při zdejších cenách si nemůžeme dovolit večeři v restauraci, tak si s nakoupeným jídlem sedáme na náměstí 23. března a pochutnáváme si pod širým nebem. S teplotou je to stejné jako v San Pedru. Jakmile zapadlo slunce, ochladilo se a my se musíme zvednout, aby nám nebyla zima. Sedáme si do jedné chilské obdoby McDonald’s, protože tady mají čaj, kterým se můžeme ohřát. Když se člověk nemá kam schovat a musí čekat venku, je to v takové zimě dost nanic.

Autobus sice jede až v jedenáct hodin večer, ale už v devět jsme v čekárně. Mysleli jsme si, že se alespoň tam trochu ohřejeme, ale dveře bohužel nejsou samozavírací a lidem kolem nás ten průvan nejspíš nevadí. Tak napůl mrzneme až do jedenácti, kdy přistavují autobus. Hurá!!! V Iquique bychom měli být za šest hodin, tj. asi v pět ráno. Snad tam bude nějaký uzavřený prostor na dospání, protože hledat bydlení v takovou dobu se nám moc chtít nebude.

Iquique

Den 266, úterý 11. 5.

Barevné ulice IquiqueV autobuse ani nebyla zima, takže jsme se i trochu vyspali. Autobusové nádraží Tur-Busu v Iquique je zatím to nejhezčí
a nejlepší, jaké jsem v Chile viděl. Funguje teprve něco přes rok. Není moc velké, ale čekárna je příjemná a v jednom jejím rohu dokonce stojí restaurovaný slavný model Ford-T. Takový smysl pro estetiku mě příjemně překvapil. Když už, tak by ho čekal v Santiagu. I když... Iquique je pro Chile taky dost důležité, protože je centrem regionu Tarapacá, který je velkou volnou obchodní zónou.

Dospáváme na lavičce v hlavní hale. V osm ráno se zvedáme
a jdeme si najít ubytování. Ulice jsou poloprázdné, na Chilany je ještě moc brzo. Hostel, který jsme si vyhlídli, je v centru, ale nějak se do něj nemůžeme dostat. Dům je beznadějně zamčený, jako by se před něčím na každou noc zabarikádovali. Bušíme a čekáme asi půl hodiny. Budeme si asi muset najít něco jiného. Místa k bydlení tady jsou, ale většinou dost drahá. Do jediného levného hostelu v centru jsme se nedostali, tak musíme zkusit štěstí jinde.

Iquique postupně ožívá s tím, jak přibývá slunce a otepluje se. Jak se dostáváme dál od centra, ulice se postupně rozšiřují a domky zmenšují. Procházíme kolem tržiště (bude se  hodit), supermarketu (bude se hodit) a internetové kavárny (taky se bude hodit), až se dostáváme do tiché čtvrti. Tišší místo na bydlení už jsme si nemohli vybrat. V hostelu Ida panuje rodinná atmosféra, majitel se na nás zubí. Je rád, protože v téhle roční době sem asi moc turistů nezavítá. Přesto je připraven, protože kromě čistého pokoje a koupelny (s teplou vodou z bojleru) nám dává i mapku města vytištěnou speciálně pro hostel. Je to naše poslední ubytování v Chile, tak si můžeme říct, že se s ním budeme loučit v dobré náladě.

V supermarketu už mají otevřeno, tak si kupujeme snídani a přemýšlíme i nad piskem, slabou chilskou kořalkou vyráběnou  z hroznového vína. Cesta do Bolívie bude totiž hodně chladná, tak abychom měli něco na zahřátí. Ještě se podíváme v centru, třeba budou mít větší výběr.

Kromě malé historické části není Iquique ničím zajímavé. My jsme sem taky nepřijeli kvůli němu, ale kvůli geoglyfům Cerros Pintados (Pomalované vrchy) asi 100 kilometrů od Iquique. Ty ale až zítra, dnes se porozhlédneme po centru a navštívíme i Zofri, volnou obchodní zónu, kde se chci podívat po kinofilmech. V Chile jsou filmy hrozně drahé, a tak doufám, že alespoň ve volné zóně budou ceny trochu realističtější.

V parku na Plaza PratUsedáme na lavičku na Plaza Prat. Náměstí je středem historické čtvrti a je na něm třeba neoklasicistní Teatro Municipal nebo věž s hodinami Torre Reloj. Stejně atraktivní
je i parčík uprostřed náměstí, kde posedávají stařenky
a předvádějí se kluci před děvčaty. Pro několik dívek se ale stáváme středem pozornosti my. A tak místo abychom se
v klidu nasnídali, začínáme podepisovat jejich školní sešity 
a připisujeme i adresy. Jsou úplně zdivočelé a je jich kolem nás pořád víc a víc. Úplná invaze. Po pár podpisech radši balíme svoje věci a mizíme pryč, pro jistotu i z náměstí.
Jakpak se asi zítra dostaneme k Cerros Pintados? Ptáme se
v informační kanceláři, kde nás ale pouze odkazují na autobusové nádraží. Žádné konkrétní informace nemají. Dávají nám alespoň mapu Iquique a ukazují místa, kde se máme na dopravu ptát. Ani tady totiž není jediné autobusové nádraží, ale každá společnost má svoje místo odjezdu. K Cerros Pintados jezdí autobusy od hlavního trhu. Cerros Pintados jsou na cestě do Santiaga, ale autobusy tím směrem odjíždějí jen odpoledne. To už je pozdě, protože bychom se nestačili vrátit do noci zpět. Jedinou možností tak zůstává taxík. Je sice dražší, když už jsme sem ale kvůli nim přijeli, tak to jednou překousneme. Za patnáct dolarů na jednoho si na zítřek zamlouváme cestu k Cerros Pintados, městečku Humberstone a zpět. Škoda že nemáme víc času, to bychom nemuseli takhle utrácet.

FanynkyJe čas na oběd, ale... máme smůlu. Teď kolem poledne přišla na Iquique tak silná potřeba dát si polední přestávku, že všechny obchody a úřady jednoduše zavřely a nechaly lidi na ulicích svému osudu. Bloumáme po ulicích, ale žádný obchod není otevřený. Výjimkou jsou jen některé restaurace (ne všechny - a to je hlavní doba oběda!!!), většinou ale ty dražší, takže nic pro nás. Vůbec si nepamatuju, že by v Santiagu nebo jinde byla tak surová siesta. Trochu naštvaně si stopujeme colectivo (sdílený taxík jezdící na pevné trase) a vydáváme se do Zofri. Tam už se snad něco otevřeného najde.

Zofri je velké obchodní centrum na severu města. Od roku 1975 sem každodenně proudí davy kupujících za vidinou levnějšího nákupu. Tato volná obchodní zóna prý zaměstnává deset tisíc lidí, kteří tvoří roční obrat přes tři miliardy dolarů, především ve spotřební elektronice, oblečení, špercích, autech atd. Centrum je to obrovské a moderně postavené. Samý beton, sklo a umělá hmota. V bludišti uliček jsou nekonečné řady krámů a krámků soustředěné do zón podle typu zboží. Zákazníků tady teda  moc není a počet obchodů nad jejich počtem zatím jednoznačně vítězí. Tak nevím, jestli je to tou siestou. Pokud jsou zákazníci na obědě, obchodníci ne. Na rozdíl od centra Iquique je tady skoro všechno otevřeno a připraveno pohltit jakoukoliv sumu z vaší peněženky.

Ceny ale nic moc. Připadá mi, že v Chile je spotřební zboží dražší než u nás, a to i tady. O filmech to platí stoprocentně. Doufal jsem, že volná obchodní zóna bude znamenat nižší ceny, ale buď jsem je nezaznamenal, nebo je v Chile tak draho, že zdejší ceny jsou i přes svoji výšku výhodné. Filmy jsem ale ve městě viděl i o něco levnější, takže smůla. Bylo zajímavé to vidět, ale my se zase radši vracíme zpátky.

Iquique je naším posledním místem v Chile. Chceme využít toho, že odsud mají pravidelně jezdit autobusy do bolivijského Orura. To je moc hezké, ale je to taky to jediné, co víme. V informační kanceláři nám dali seznam adres dopravních společností, které do Bolívie jezdí, ale když jsme zjistili, že několik z nich buď už neexistuje, nebo linky do Bolívie dávno zrušily, ocitli jsme se zase na začátku. Až v jedné z kanceláří nás odkázali na roh ulic Juan Martinéz a Esmeralda (Chilany vyslovováno [echmeralda] s vymizelým „s“ znějícím trochu jako zbytky „ch“), odkud „to tam zaručeně jede“. To je teda fakt přesná adresa!

Určení místa podle rohu ulic je sice podivné, ale v tomto případě výstižné. Je zde totiž několik společností provozujících dopravní spojení s Bolívií. V kanceláři bolivijské dopravní společnosti, kterou jsme si vybrali, visí na zdi velká barevná mapa Bolívie a fotky určitě těch nejlepších, nejpohodlnějších
a nejúžasnějších autobusů, co svět kdy viděl. To jsem teda zvědav, jak moc podobný jim bude ten zázrak, co nám zítra v jedenáct večer přistaví. Snad bude mít alespoň okna, protože noci v Andách jsou prý chladné...

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun