Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Dvaadvacet hodin do Rurrenabaque

1. Listopad 2010

Dvaadvacet hodin do Rurrenabaque

Naposledy se procházíme La Pazem, kolem katedrály, po náměstí San Francisco. Cestou zpět z Rurre se budeme sice vracet přes La Paz (jiná cesta z džungle vlastně ani není), ale už se tu nechceme zastavovat a pojedeme rovnou k jezeru Titicaca.

Den 283, pátek 28. 5. 1999

S batohy se kodrcáme dodávkou přes celé město do čtvrti Villa Fátima, která je položena v kopcích, už napůl mezi dnem La Pazu a okrajem kaňonu. Batohy dáváme na střechu busu a v blízkých obchodech se na cestu zásobujeme vodou a ovocem. Jedním okem pořád pomrkávám po batozích, protože bych nerad, aby nám zmizely ještě před odjezdem. Vyrážíme v poledne jedním z těch autobusů, co mají dvakrát větší světlost než džípy. To může znamenat jediné: cesty, kterými pojedeme, nejsou vhodné už ani pro džípy. Potěš pánbůh, to bude zase jízda.

Šplháme stále do kopce a jedním z bočních ramen kaňonu vyjíždíme z La Pazu. Silnice se pořád klikatí nahoru, dokud neprojíždíme kolem rozlehlého jezera a nezastavujeme v sedle, nejvyšším bodě silnice La Paz - Rurre, kvůli nějaké opravě. Odsud budeme už jenom klesat, což znamená sjet o více než
3,5 výškových kilometrů níže (z 4 000 do 250 m n. m.).

Rozhlížím se kolem a dívám se na silnici vytesanou ve strmé skalní stěně vedoucí někam dolů. Fučí pěkný vítr. Mraky se ženou a trhají o okolní holé skály a mlha nám střídavě odhaluje a zakrývá výhled do kaňonu. V dáli občas probleskne cosi zeleného, snad ojedinělé odvážné stromy, které se na skalách udržely i v tomhle nehostinném klimatu. Tam někde v té mlze zmizíme za chvíli i my. Je to zvláštní. Tahle silnice začíná tady, v zimě a mlze, a měla by skončit dole, ve vedru a vlhku. Po tak extrémní silnici jsem snad ještě nejel!

Nábřeží v Rurre s přístavemNekonečné zatáčky

„Odlepujeme“ se od sedla a začínáme klesat dolů. Jde to pozvolna a zatím jedeme po docela obstojné asfaltce. Hory jsou nádherné a už se začínají objevovat keře a stromy. Míjíme několik obydlených osad. Silnice vede vysoko nad údolím, kde teče divoká řeka. Během první hodiny nás dvakrát zastavuje policejní závora. Všichni musíme vystoupit a policisté se cvičenými psy se po zvláštní konstrukci vyšplhají na střechu. Psi očuchají všechny batohy, jestli v nich nejsou drogy, a pak teprve můžeme jet. Doba, kdy proti drogovým baronům bojovala celá bolivijská armáda, není ještě tak vzdálená.

Silnice se postupně zhoršuje, až už drtíme pod koly jen prach, kameny a bláto, často několik set metrů nad údolím řeky. Prý kvůli bezpečnosti se na celém horském úseku jezdí vlevo. Čím víc klesáme, tím přibývá vegetace a otepluje se. Asi třikrát projíždíme vodopády, pod kterými Bolívijci postavili tuhle karikaturu na cestu, a nesčetněkrát se prodíráme vysokou trávou zabírající alespoň čtvrtku šířky cesty. Že se brodíme řekou (protože opodál stojící most je před zřícením), už začínám považovat za plánovanou část cesty, abychom mohli vyzkoušet tu vysokou světlost autobusu! No prostě nádhera.
Za pouhé čtyři hodiny se dostáváme tak nízko, že už jsme sundali všechny bundy, svetry a košile a potíme se jen v tričku. Vesničky, kterými teď projíždíme, jsou postavené ze dřeva a děcka se v nich prohánějí jen v tričkách a žabkách. Poprvé v Jižní Americe je opravdu teplo!

Silnice spojující hlavní město s džunglíCesta je opravdu dost drsná. Nejenže se neustále klikatí v křeči nekonečných zatáček, ale autobus se nepřetržitě kymácí při přejíždění od jednoho výmolu k druhému, překonávání všech těch bludných balvanů, ležérně položených přes cestu, a brodění se potůčky a říčkami, přes něž někdo zapomněl postavit mosty.

Krátký oddych máme jen v městečku Caranavi, kam přijíždíme už za tmy, asi po osmi hodinách natřásání se v autobuse. Během hodiny si my všichni nebozí cestující dáváme večeři a navíc musíme přesedat do jiného autobusu, protože ten náš už asi překročil svoji životnost (kterou bych v těchhle podmínkách odhadoval tak na dvě jízdy La Paz - Rurre a zpět). Caranavi už je pod horami, takže nám nehrozí zřícení do propasti, zase ale můžeme zapadnout do bahna nebo v noci v džungli do čehokoliv narazit - od jiného autobusu až po ležícího buvola. No paráda!

Den 284, sobota 29. 5. 1999 

V té centrifuze (tohle slovo určitě pochází z aymarského výrazu pro autobus, teď už to přesně vím a na vlastní tělo jsem pochopil, jak a proč vzniklo) se moc spát nedá. To ví ostatně každý, kdo na ní někdy byl. Lítáme ze strany na stranu, podle všech možných os, co jich jen v našem třírozměrném prostoru existuje. Jako na potvoru se mně k tomu přidaly střevní potíže, takže se mi začíná chtít na záchod. Bůh mě asi vyslyšel, protože najednou zastavujeme. Sice je to kvůli nějaké poruše na autobuse, ale to je mi teď jedno. Hlavně že stojíme a já můžu rychle zmizet ve tmě pralesa a slastně si ulevit. Být v civilizované zemi, asi bych se po... (pokud bych nejel v autobuse se záchodem).


Stojíme v bahně, noční zvuky džungle hučí kolem nás. Řidiči se pokoušejí nastartovat autobus, ale nějak jim to nejde; já si mezitím ještě dvakrát odskakuju do džungle. Jsou dvě v noci a od La Pazu přijíždí další autobus. My jsme tím naším zatarasili silnici, takže nás ani nemůže předjet. Jediný způsob, jak si může pomoci, je, když pomůže nám. Během hodiny přijíždí bus z Rurre a náklaďák
z La Pazu. Teď už blokujeme tři auta a to je hluboká noc! Jak to bude vypadat, až se začne rozednívat?
Po dalších dvou hodinách štrachání se na povel řidičů všichni zapojujeme do vyprošťování. Zepředu je náš bus připoután k busu z Rurre, který bude tahat. Zezadu jsme zapřažení my - budeme tlačit. Po několika pokusech autobus začíná nesměle škytat a po dalším tuctu strkání a hekání konečně naskakuje motor. Začíná se rozednívat a obzor nad džunglí se zbarvuje do červena. Po nedobrovolné pětihodinové zastávce (která mi mimochodem zachránila kalhoty) se zase dáváme do pohybu a uvolňujeme tuhle jedinou (lesní) cestu mez La Pazem a Rurre i pro ostatní dopravu.

Jízda džunglí nám trvá ještě dalších pět hodin. Pohled na vesničky, které se nám teď zdají tak vzdálené od La Pazu, je fascinující. Většina domorodců zde nejspíš jen slyšela o nějakém chladném Altiplanu a velkém La Pazu a jsou pro ně nepředstavitelně daleko. Často se ani nedostanou dál než do nejbližší vesnice, protože tudy nevedou žádné cesty (až na tu blátivou „rýhu“ v džungli, po které právě jedeme). Takže ani není kam jít. Po dlouhé době opět vidíme palmy, banánovníky a hustou tropickou vegetaci. Jsme zpět v tropech, i když jen asi 200 kilometrů od La Pazu. Fyzická vzdálenost ale není důležitá a vůbec o ničem nevypovídá. Stačí projet naší cestou a bude vám připadat, že jste na jiné planetě.

Mariano Melgarejo, za jehož vlády nechala královna Viktorie Bolívii vymazat z mapRurrenabaque

Když se v Rurre potácím z busu, nejenže cítím a jsem schopen si spočítat všechny kosti v těle, ale dokonce si nejsem jist, jestli jsem cestou nějaké ty kostičky náhodou nepoztrácel. Za to, že jsme tuhle cestu podstoupili, by nám ještě měli zaplatit! To, po čem jsem jeli, je totiž spíš mučící nástroj než silnice. Při představě opakované cesty by každý odsouzenec určitě přiznal všechno, co by mu bylo předloženo, jen aby se jí vyhnul.

Bolivijské silnice si vůbec zasluhují kratší vsuvku. Bolívie má totiž vůbec nejhorší silnice, jaké kdy moje zadní část těla měla možnost ucítit. Většinou jsou to prašné polňačky, a pokud tady náhodou omylem nějaká mimozemská civilizace postavila asfaltku, bolivijská vláda hned na oba její konce přidala budky na vybírání mýtného - takové jsou v Bolívii asfaltky luxus. Jedním z důvodu určitě bude to, že téhle zemi se od vyhlášení nezávislosti v roce 1825 dostalo plných 191 vlád, přičemž většina z nich se buď „drbala v zadku“, nebo skončila státním převratem. Jedna z nich, vedená generálem Melgarejou (vládl v 60. letech 19. století), dokonce tak dopálila královnu Viktorii, že dala veřejně vyhlásit, že Bolívie neexistuje, a nechala ji odstranit ze všech britských map! Nepředstavitelné, že?

Je pěkné vlhko, takže než se stačíme po prašných ulicích městečka doplazit do hotýlku, jsme promočení jako myši. Rurre je líné jako veš a taky stejně malé. Ulice jsou navzájem kolmé, všechny stejné, a jedinou nepravidelností se zdá být jen napůl vyschlá říčka. Hlavní dopravní tepnou je vedle kostrbatky do La Pazu řeka Beni. Je to díra, ale přesně to jsem v Amazonii očekával. Na druhém břehu řeky se zvedají kopce porostlé zelenou džunglí. Tam někam bychom se chtěli vypravit.

Vlasy mám ztvrdlé od prachu, a tak sprcha přichází vhod. Dnes už je pozdě vyrazit do džungle, ale zkusíme zařídit něco od zítřka. Chceme se přeptat v hotýlku. Bylo by skvělé vyrazit tam nezávisle, ale nejenže bychom z toho bez průvodce nic neměli, ale asi bychom se ani nedoplatili. Je totiž třeba najmout loď, nakoupit zásoby, zabalit spacáky a karimatky, prostě zařídit všechno potřebné pro pobyt v divočině.

Otázkou proto není, zdali se do džungle vydat organizovaně, ale jakou si vybrat agenturu. Ta v hotýlku vypadá důvěryhodně už jen podle referencí napsaných v různých jazycích. Ke kladným referencím v angličtině nebo španělštině bych mohl mít nedůvěru, ale jsem si skoro jist, že kladná reference v češtině se prostě nedá zfalšovat. A jednu takovou si právě čteme.

Túry nejsou na bolivijské ceny levné, ale člověk jede do džungle, a ne na procházku do parku, že ano… Jeden den v džungli stojí 20 dolarů, den v pampě 25 dolarů. Původně jsme uvažovali jen o džungli, ale teď se nám začíná líbit i pampa - je prý v ní vidět víc zvěře. Nakonec se rozhodujeme pro kombinovaný pětidenní výlet - dva dny v džungli, tři dny v pampě. Odjíždět budeme zítra ráno a vrátíme se ve čtvrtek dopoledne.

Líné brouzdání městem

Celý den máme na líné brouzdání po líném Rurrenabaque. Těch pět a půl ulic si prohlídneme hned, tak si nejdřív sedáme na oběd. V restauraci jako obvykle běží televize, a tak můžeme vidět, že jsme právě přišli o jednu z nejživějších aymarských oslav - barevnou slavnost El Gran Poder (celým názvem La Festividad de Nuestro Seňor Jesús del Gran Poder), pořádanou každoročně v La Pazu. Sakra, minuli jsme ji o jeden jediný den! Tradice El Gran Poder vznikla teprve roku 1939, kdy La Pazem poprvé prošel průvod s obrazem Krista v čele. Jak vidíme, dnes už nejde o obyčejný průvod, ale spíš o oslavu barvy, fantazie a pohybu. Aymarové divoce a zdánlivě nekoordinovaně tancují v barevných kostýmech s maskami, ověšeni cingrlátky a vlajícími látkami. Některé tance mají prý být inspirovány obřadními tanci Inků. V televizi je to velká paráda, takže naživo by to muselo být úžasné! No tady je ale alespoň teplo...

To vedro a vlhko nás zmáhá. A taky jsme po tom dvaadvacetihodinovém očistci na čtyřech kolech unavení, a tak se ukládáme k odpočinku. Teprve pozdě odpoledne se dostáváme zase do prašných ulic. Občas projede nějaká motorka nebo auto a všude se prohánějí děti. Je tu úžasný klid a pohoda. La Paz a jeho ruch jsou strašně vzdálené a dokážu si představit, že pro většinu lidí z Rurre by byl nepochopitelný a možná až bolestný.

S ubývajícím světlem a přibývající tmou se ulice začínají plnit a Rurre ožívá. Je to jasné - vedro odešlo a venku je daleko příjemněji. Na ulicích se začínají objevovat stánky se smaženými banány a vajíčky či chladnou kolou, a na trhu si dokonce můžeme dát i místně vyrobenou zmrzlinu. Živo je i na břehu řeky, připravuje se zítřejší trh. Od vody se šíří příjemný chládek, ale i nepříjemní komáři. Holt jsme v džungli, kde se daří všemu. I těm komárům.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun