Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Coober Pedy, South Australia

1. Únor 2008

Coober Pedy, South Australia

U Coober Pedy vede podél zdi prašná cesta. Plot se táhne od jižního obzoru po obzor severní. Kam až oko dohlédne! Samozřejmě. Už tu nejsou ani keříky, jen samé kameny, takže chudáci zvířata, která cestují stovky kilometrů za potravou, jen aby zjistila, že jim v cestě stojí nepřekonatelná překážka. Často už pak nemají dost sil se dostat na jiné místo, kde by získala potravu.

Po pár desítkách kilometrů překračujeme hranice Northern Territory a vjíždíme na území státu South Australia (SA, Jižní Austrálie). V South Australia je proti Northern Territory posunutý čas, měl bych si tedy ručičky hodinek přetočit o hodinu dopředu. Už to ale nemá cenu, protože zítra ve dvě ráno přechází SA na zimní čas a hodiny se posunují o hodinu dozadu. Tím se rozdíl mezi NT a SA vyrovná, protože NT zimní čas nemá. Sice ještě nejsou dvě hodiny v noci, ale je to jedno, protože čas pro mě začne mít význam zase až ráno, a to už bude platit čas zimní.

Od šesté hodiny večerní už začíná být pěkné chladno. Zastavili jsme se u motorestu na kafčo a musím si obléknout mikinu, protože bych jinak zmrznul. To jsem teda zvědav, jaké počasí bude na jihu Austrálie.

Den 221, neděle 28. 3.

Do Coober Pedy přijíždíme těsně po půlnoci, i když podle SA času je teprve po jedenácté. Na autobusovém terminálu čekají dodávky z hotelů, které nabízejí zadarmo odvoz, samozřejmě jen pokud se v nich ubytuju. Cena ubytování je příznivá, tak neváhám. Přeci jen je už skoro půlnoc a co bych tady teď hledal.

Asi padesát procent obyvatel Coober Pedy bydlí v obydlích vykutaných v zemi a stejné ubytování je i v hostelu, kam přijíždíme. Venku je chladno, ale tady v podzemí je teplo! Těch několik metrů zeminy skvěle izoluje! Ubytovávám se v noclehárně, kde už samozřejmě všichni spí. Stěny jsou opracované jen nahrubo, ale zařízení je perfektní, včetně kuchyně, ledničky a samozřejmě „nezbytné“ televize. Myslím, že jsem na cestách ještě nespal v takhle zařízené díře vykutané v zemi.

Coober Pedy je jako z jiného světa - aneb bydlení pod zemíCoober Pedy je jako z jiného světa - aneb bydlení pod zemíJelikož v noclehárně pod zemí samozřejmě nejsou okna, když se ráno budím, vůbec nevím, jestli náhodou ještě není noc. Musím se jít podívat ven na slunce. Uvnitř je pěkné teplo, ale venku chladno, i když svítí slunce a obloha je jasná.

Dávám si snídani a vyrážím do města. Vlastně bych měl říct, pokouším se vyrazit, protože to město ne a ne najít. Sice tu jsou silnice a pár baráčků, ale zbytek jsou jen písečné kopce, ze kterých vyčuhují plechové komíny. Aha! To je to město!

Stavuji se v Underground Bookshopu (Podzemní knihkupectví), které je opravdu vykutané pod zemí a vzadu má dokonce i malou vykutanou kavárničku. Prodávají tu pohledy a knihy o Coober Pedy a okolí.

Důvod, proč tolik lidí bydlí pod zemí, je jednoduchý. Jednak tím využili už vytěžené, a tedy opuštěné opálové doly, a jednak pod zemí získali klimaticky mnohem příjemnější obydlí, jež je teplé v zimě a chladné v létě, jak jsem se mohl přesvědčit i já.

Jméno města znamená v jazyce místních Austrálců „Díry v zemi, kde žijí běloši“ a vzniklo poté, co tu běloši začali kutat kvůli opálům. V okolí je 250 000 šachet, díky nimž se Coober Pedy vyhouplo na první místo v těžbě opálů na světě. Pěkné prvenství, ale člověk si musí dávat pozor, aby do nějaké takové šachty nespadl! Sakra, to je teda místo… Vítr se bez překážek prohání nechráněnými ulicemi a hýbe vším, co není připevněno. Obzvlášť všemi těmi ledabyle zavěšenými plechovými cedulemi. Výsledkem jsou skřípavé zvuky a pohled jako z nějakého hororu. Není divu, že film o světě po jaderné válce - Mad Max III - byl natáčen právě tady. Tvůrce to přišlo levně - v exteriérech nemuseli skoro nic měnit :).

Šplhám na vyhlídku, odkud se mi ale široko daleko naskýtá stále stejný obraz: pár konvenčních domků, kolem nich les komínů vyčuhujících ze země a za tím vším jen pustá poušť. Dnes je neděle, takže nikde nikdo, což jen přidává městu na opuštěnosti. Těžko říct, jestli je to ve všední den jiné.

V místním, trochu dražším supermarketu si kupuju oběd a vracím se do hotýlku. Mám před sebou ještě půl dne, tak přemýšlím, co s ním. Ve městě a okolí je toho k vidění spousta, ale ta nejzajímavější místa jsou bohužel za městem, pěší chůzí prakticky nedosažitelná. I na tohle jsou ale majitelé hotýlků připraveni. Skoro každý nabízí půldenní výlety do okolí, v rámci nichž se udělá asi osmdesátikilometrový okruh kolem města. Sice to něco stojí, ale když už jsem sem přijel, tak ať něco vidím.

Vozil jsem dynamitVozil jsem dynamitŘidiče a průvodce zároveň nám bude dělat Joe, majitel hotýlku, kde bydlíme. Celkem se nás do jeho mikrobusu skládá asi deset. Joe, jako většina obyvatel Coober Pedy, není Australan. S trochou hořkosti v hlase vypráví o tom, jak sem před téměř čtyřiceti lety přišel a začal hledat opály. Jako spousta dalších Evropanů. On a jeho žena jsou Chorvati a v celém Coober Pedy je prý zastoupeno čtyřicet národností. Jen opravdu malá část hledačů opálů jsou Australani. Bílým Australanům se do takové díry nechtělo a Austrálcům těžba opálů nic neříkala.

Nejdřív objíždíme město a Joe nám ukazuje významná místa. Kromě nemocnice, policejní stanice a odsolovací úpravny vody je tu asi deset barů - je vidět, co má pro lidi v tomhle měsíčním městě prvořadý význam. Za městem je dokonce golfové hřiště. Přímo v poušti! Nikde žádná zeleň, jen kolem jamky je půl metru čtverečního trávy. Na hřiště je dobrý výhled z kopce, kolem nějž je hřiště postavené. Hráči tahající uprostřed pouště za sebou vozík s holemi působí hodně legračně.

Všude po městě se povalují zrezivělé karosérie aut, plechy a jiný železný šrot. Je zvláštní vidět takový nepořádek v tak čisté zemi. Obyvatelé Coober Pedy mají ale jiné starosti než zvelebovat svoje okolí kytičkami. Místní klima je příliš drsné na to, aby lidi byli změkčilí a starali se o upravené zahrádky a čisté ulice.

Do města vedou snad jen dvě vyasfaltované silnice (jedna z Alice, druhá z Adelaide) a zbytek jsou prašné cesty. Jednou z nich právě přijíždíme k funkčnímu opálovému dolu. Dnes je neděle, takže se nepracuje, ale díry, kupy zeminy a těžební auta jsou všude.

Většina děr jsou jen třicet metrů hluboké zkušební vrty. Pokud se v takovém zkušebním vrtu vyskytne opál, přichází na řadu těžká technika. Vrt se začne rozšiřovat a zemina odsávat do speciálního zařízení na náklaďáky. Z něj se pak vyklopí a ručně prohledá. Když se najdou další opály, tím líp. Pokud ne, nedá se nic dělat. Těžba hodně záleží na štěstí. Opály tu může začít hledat každý, ale nesmí mít souvislý zábor větší než padesát krát padesát metrů, na který mu platí těžební povolení. S ním se může ale pohybovat téměř libovolně, kam ho nohy zanesou.

Po dalších dvaceti minutách prašnými cestami v opuštěné krajině se dostáváme na opravdu zvláštní místo - Crocodile Harry’s. Dříve to byl opálový důl, o který po vytěžení všichni ztratili zájem. Pak přišel Litevec Harry, který předtím lovil třináct let na severu Austrálie krokodýly, a zabydlel se tady. Občas přidělal nějakou pitomost, protože nemusel nic moc dělat (dostává penzi od Wermachtu), až vzniklo bizarní obydlí hodné Warhola nebo Dalího.

The Free Rebublic of Crocodile’s Nest (Svobodná republika Krokodýlího hnízda)The Free Rebublic of Crocodile’s Nest (Svobodná republika Krokodýlího hnízda) Před vjezdem je na skále přibitá cedule „Free Republic of Crocodile’s Nest“ (Svobodná republika Krokodýlího hnízda) a na protější straně je postavený bicykl s figurínou. Přímo před vchodem leží několik zrezlých vraků aut sloužících jako svérázné obří květináče na vysoké kaktusy a na skále nad „hnízdem“ je přivázána polovina karosérie nějakého starého auta. No prostě krásná šílenost.

Vnitřek je stejně bláznivý. Samé plastiky nahatých žen, sklíčka a kamínky vsazené do zdí a nápisy snad od stovek děvčat, která tudy prošla (podpisy chlapů Harryho nezajímají). To je teda opravdu pohled pro bohy. Jeho malý šílený opálový důl mu na sebe vydělává, protože vybírá vstupné. Za ten pohled to rozhodně stojí! Harry se prý ale upíjí k smrti. Peněz má dost a nemá zapotřebí nic dělat. Tak se nudí a pije. Až sem přijedu příště, tak tady už třeba nebude.

Joe nám na začátku výletu slíbil, že si budeme moct „zanůdlovat“, tj. pohrabat se na místě, kde už skončila těžba, a pokusit se najít nějaký opál. „Nůdlovat“ proto, že povrchovému hledání opálů se anglicky říká „noodling“. Teď svůj slib plní a zastavuje nám uprostřed pouště u několika velkých jam. Tady se netěžilo systémem průzkumných vrtů, ale rovnou se vykopala obrovská díra. Teď už tu ale nikdo netěží, takže můžeme „nůdlovat“, co hrdlo ráčí.

Vlastně jsem dodnes ani pořádně nezaregistroval, jak takový opál vypadá. Až teď nám Joe ukazuje vzorky, abychom věděli, po čem máme jít. Nejběžnější opál je mléčný a nejvzácnější černý nebo s mnoha ploškami, na kterých se lomí světlo. Tak začínáme hrabat!

Všude jen samé hroudy a prach, nikde žádný opál. Už mi rukama prošly snad všechny nerosty, co na zemi existují, ale opál nikde. Ostatní jsou úspěšnější. Hlavně holky! Joe říká, že holky mají na opály čich. Je vidět, že nejsem holka, protože kolem sebe vířím jenom prach bez jediného lesklého záblesku.

„Nůdlování“ končí, a já jsem si nevydělal ani na slanou vodu. Holky ale našly pár pěkných kousků, které si můžou vzít domů a zasadit třeba do prstenu nebo náhrdelníku. Já si domů vezu akorát tak špinavé ruce…

Coober Pedy a okolní krajina jsou tak nehostinné, že se staly oblíbeným místem pro natáčení filmů odehrávajících se po apokalyptických válkách. Filmy jako Stark nebo Mad Max III přímo na podobě okolí staví, protože se odehrávají v drsném prostředí bez života. Mnoho záběrů bylo filmováno asi 30 km od Coober Pedy, v oblasti zvané Breakaways. Z pouště se tu do výšky zvedá náhorní plošina a naproti ní stolová hora se dvěma vrcholy - zlatým a bílým - nazývaná Castle (Hrad).

Na vrchol náhodní plošiny vyjíždíme po silnici, na jejímž konci, pár desítek metrů před strmým srázem dolů, míjíme značku „Road Ends“ (Konec silnice). Jak symbolická to značka pro město, kde se natáčel Mad Max III odehrávající se po konci světa.

Dole pod Hradem se taky natáčel film The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert (Dobrodružství Priscilly, královny pouště). To je ono místo, kde Priscillu, svůj autobus, nabarvili na růžovo. Joe si v tomhle filmu taky zahrál i se svojí manželkou. Hráli pár v džípu s rozkládajícím se klokanem na korbě, jenž zastavil jednomu z hrdinů, který se rozhodl jít pro pomoc poté, co se z Priscilly stala dočasně nepojízdná hromada plechu. Celá scéna působí legračně (i když je vlastně vážná), ale Joe říká, že by se ve skutečnosti nezachoval tak, jak mu předepsal scénář (ve filmu se zalekli jeho oblečení transvestity a ujeli, zanechávajíce ho samotného v poušti).

Přestože okolní krajina je extrémně drsná, žije v ní překvapivě hodně zvířat. Jedním z nich je i divoký pes dingo, který se stal pro farmáře v jihovýchodní Austrálii postrachem. Aby ochránili svoje stáda, rozhodli se postavit plot, který by dingům znemožňoval dostat se na oplocené území. Nebyla to ale žádná maličkost, protože aby oplocení splnilo svůj účel, muselo oddělit jihovýchod Austrálie od zbytku kontinentu. Tak vznikl 5 300 km dlouhý plot táhnoucí se od Velkého australského zálivu v South Australia až k Tichému oceánu ve státě New South Wales! Plot plní svůj účel, ale někdy až moc, protože brání v pohybu i neškodným zvířatům.

Coober PedyCoober Pedy U Coober Pedy vede podél zdi prašná cesta, takže se na ni můžeme podívat. Plot se táhne od jižního obzoru po obzor severní. Kam až oko dohlédne! Samozřejmě. Už tu nejsou ani keříky, jen samé kameny, takže chudáci zvířata, která cestují stovky kilometrů za potravou, jen aby zjistila, že jim v cestě stojí nepřekonatelná překážka. Často už pak nemají dost sil se dostat na jiné místo, kde by získala potravu.

Cestou zpět do Coober Pedy nám Joe vypráví o vodě. Jak ji museli tahat z dálky, dokud nenarazili na místní pramen. Ten je ale slaný, takže z vlastní vody se začali radovat až po postavení odsolovací stanice. I tak je tu však voda skoro padesátkrát dražší než třeba v Adelaide: 40 dolarů oproti 88 centům za 1 000 galonů (asi 4 500 l). Dřív, dokud se nenaučili odsolovací proces zefektivnit, stejné množství stávalo 72 (!) dolarů.

Viděli jsme toho až dost, ale ještě nekončíme. Nejdřív na pár minut stavíme v podzemním kostele (tady je pod zemí snad všechno) a pak v bývalém opálovém dole, dnes muzeu Umoona. Hlavní částí muzea je podzemní obydlí, tak jak existovalo v době příchodu prvních Evropanů až po současnost. Docela luxus. Obývák vypadá úplně jako obývák, jen tapety nejsou potřeba, a samozřejmě sem nesvítí slunce (což určitě vyhovovalo těm, co si ráno rádi přispí). V muzeu je taky výstava různých druhů opálů a podstatná část místa patří šperkům s opály. Pěkně drahé, ale nádherné…

Vracíme se poněkud později, než bylo plánováno, takže mám sotva čas se navečeřet. Se změnou času v SA navíc změnil Greyhound svůj jízdní řád, aniž o tom informoval. Posledních pár minut je opravdu spěch, abychom stihli dojet na autobusové nádraží, protože autobus samozřejmě jede dřív.

Bus je dvoupatrový a já dostávám sám sedadlo nahoře v první řadě. Cesta do Adelaide bude trvat asi dvanáct hodin, ale jedeme přes noc, takže brnkačka.

Seshora je skvělý výhled, občas v křoví spatřím klokana. Každých asi 100 km zastavujeme, ale nenabíráme žádné pasažéry - většinou tam stojí poštovní schránky, ze kterých řidič vybírá poštu směřující do Adelaide.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun